ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.106.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 106/2011-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. dubna 2011 o dovolání obviněného M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 7 To 176/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 2 T 335/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 2 T 335/2008, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Autoklub Bohemia Assistance, a.s., se sídlem Praha 4-Krč, Na strži 1837/9, náhradu škody ve výši 418.300,- Kč.
Obviněný napadl tento rozsudek odvoláním proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 7 To 176/2010, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudkem ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost Autoklub Bohemia Assistance, a.s., se sídlem Praha 4-Krč, Na strži 1837/9, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný je přesvědčen, že mu nebyl prokázán úmysl přisvojit si cizí věc, v tomto případě dálniční kupóny, a nebylo ani prokázáno, zda byly skutečně prodány. Poukázal na princip ultima ratio, podle něhož je uplatňována trestněprávní represe teprve tam, kde je neúčinná ochrana vztahů prostřednictvím občanského a obchodního práva. Pokud poškozená společnost měla za to, že nedošlo k vypořádání závazkového vztahu, bylo podle obviněného na místě využít prostředky občanského práva cestou občanského soudního řízení, což se nestalo. Obviněný dodal, že nemohl prodávat kupóny na rok 2006, protože neměl uzavřenou smlouvu na jejich prodej a z dokazování přitom ani nevyplývá, zda tyto kupóny převzal. Namítl, že v případě, že protiprávně jednal některý z jeho zaměstnanců, není přípustné, aby jako zaměstnavatel nesl odpovědnost v trestněprávní rovině. Obviněný má za to, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily příslušná ustanovení obchodního zákoníku týkající se prolongace komisionářské smlouvy. Poukázal také na zjevné nesrovnalosti pokud jde o určení výše škody způsobené poškozené společnosti.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2010, 7 To 176/2010, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že z popisu skutku v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vyplývá naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž soudy nižších stupňů své úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnily. K námitce obviněného týkající se absence komisionářské smlouvy pro prodej dálničních kupónů pro rok 2006 nejvyšší státní zástupce uvedl, že při smluvním vztahu mezi komitentem a komisionářem ve smyslu §577 a násl. obchodního zákoníku, vykazujícím potřebnou míru dlouhodobosti ve smyslu §590 obchodního zákoníku, se přiměřeně použijí ustanovení o obchodním zastoupení podle §652 a násl. obchodního zákoníku a zejména pak jeho ustanovení §667 o prodloužení smlouvy. Pokud docházelo k dohodnuté distribuci a prodeji komitentem dodaných dálničních kuponů i po datu 31. 1. 2006 a tedy po uplynutí časového omezení doby trvání předmětné komisionářské smlouvy, pak není pochyb o tom, že nastaly zákonné podmínky prolongace komisionářské smlouvy ze dne 22. 11. 2004 na dobu neurčitou. Obviněný měl na základě komisionářské smlouvy ze dne 22. 11. 2004 se společností Autoklub Bohemia Assistance povinnost vyúčtovat svěřené hodnoty, jakož i povinnost vyúčtovat finanční prostředky, utržené z jejich prodeje. Je tedy zřejmé, že pokud obviněný nevyúčtoval finanční prostředky za prodané dálniční známky a ani nevrátil neprodané dálniční známky, pak si přisvojil cizí svěřenou věc a naložil s ní v rozporu s účelem svěření. Neobstojí přitom ani námitka obviněného, že není přípustné, aby nesl odpovědnost za jednání svých zaměstnanců. Skutková zjištění nevypovídají nic o tom, že by podmínky jeho odpovědnosti za zaviněný úbytek na svěřených hodnotách nebyly splněny v důsledku nastalého a jím nepředvídatelného excesu některého z jeho zaměstnanců, majícího za následek způsobení škody.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Svůj souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. H. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud po posouzení podaného dovolání dospěl k závěru, že obviněný M. H. uplatnil částečně skutkové námitky, jimiž napadá rozsah dokazování a skutkové závěry především ohledně výše způsobené škody. Tyto námitky však nelze uplatnit v řízení o dovolání. Povinností Nejvyššího soudu České republiky je zabývat se v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázkami právního posouzení skutku nebo otázkami jiného nesprávného hmotně právního posouzení.
Za námitku právního charakteru relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno považovat námitku obviněného, že popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje subjektivní a objektivní znak trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestného činu tím, že (stručně řečeno) jako oprávněný prodejce podnikající na základě živnostenského zákona odebral na základě komisionářské smlouvy ze dne 22. 11. 2004 od distribuující společnosti Autoklub Bohemia Assistance, a.s., dálniční kupóny, přičemž věděl, že nepřecházejí do vlastnictví komisionáře a příjem za ně je příjmem státního rozpočtu, a za této situace obviněný řádně nevyúčtoval dálniční známky z emise na rok 2005 a 2006, tedy neprodané dálniční známky nevrátil a finanční prostředky získané jejich prodejem neodvedl, nýbrž si je ponechal pro vlastní potřebu.
Z popisu skutku vyplývá, že obviněný v rozporu s povinností vyplývající z komisionářské smlouvy nevyúčtoval svěřené hodnoty ani finanční prostředky utržené jejich prodejem, čímž si přisvojil cizí svěřenou věc. Z hlediska objektivní stránky neobstojí námitka obviněného, že mezi ním a distributorskou společnosti nebyla podepsána smlouva o dodání dálničních kupónů na rok 2006. Touto námitkou se zabývaly již soudy nižších stupňů, přičemž dospěly ke správnému závěru, že podle §590 a §667 obchodního zákoníku se na smlouvu komisionářskou přiměřeně aplikuje ustanovení smlouvy o obchodním zastoupení, jestliže předmětem závazku komisionáře je trvalá činnost. Obviněný uzavřel s poškozenou společností komisionářskou smlouvu podle §577 a násl. obchodního zákoníku. Podle §577 odst. 1 obchodního zákoníku se smlouvou komisionářskou zavazuje komisionář, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. Podle §578 odst. 1 obchodního zákoníku je komisionář povinen při zařizování záležitosti jednat s potřebnou odbornou péčí podle pokynů komitenta. Podle §578 odst. 2 obchodního zákoníku se může komisionář odchýlit od pokynů komitenta jen když je to v zájmu komitenta a nemůže-li si vyžádat jeho včasný souhlas. Při porušení této povinnosti nemusí komitent uznat jednání za uskutečněné na svůj účet, jestliže účinnost jednání pro sebe odmítl bez zbytečného odkladu poté, co se o obsahu jednání dověděl. Podle §590 obchodního zákoníku se za předpokladu, že předmětem závazku komisionáře je trvalá činnost, použije na vztah mezi komitentem a komisionářem přiměřeně též ustanovení upravující smlouvu o obchodním zastoupení podle §652 a násl. obchodního zákoníku.
Smluvní vztah mezi obviněným a poškozenou společností založený komisionářskou smlouvou ze dne 22. 11. 2004 tak zjevně trval déle než rok, jde bezesporu o déletrvající právní vztah. Na posuzovaný případ lze proto aplikovat §667 obchodního zákoníku, podle něhož se dosavadní smlouva uzavřená na dobu určitou mění na smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou za předpokladu, že smluvní strany se dále řídí obsahem smlouvy i po uplynutí doby, na kterou byla uzavřena. Obviněný odebíral dálniční známky od distributorské společnosti i v roce 2006, tedy po uplynutí doby, na kterou byla sjednána komisionářská smlouva mezi obviněným a poškozenou společností. S odkazem na výše uvedená ustanovení obchodního zákoníku tak došlo k prolongaci původní smlouvy uzavřené na dobu určitou na smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Bylo proto povinností obviněného vyplývající z komisionářské smlouvy ze dne 22. 11. 2004 vyúčtovat svěřené hodnoty, případně finanční prostředky získané jejich prodejem. Protože obviněný takto neučinil, přisvojil si cizí svěřenou věc, svým jednáním tak naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud jde o námitku obviněného, že nemůže být odpovědný za jednání svých zaměstnanců, Nejvyšší soud uvádí, že z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný měl přehled o všech úkonech svých zaměstnanců a řádně evidoval příjem dálničních známek. Zaměstnanci obviněného přijímali dálniční kupóny v souladu se svými pracovními úkoly a s vědomím obviněného.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní závěr o tom, že obviněný naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. je správný. Dovolání obviněného je proto zjevně neopodstatněné.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek