ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1060.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1060/2011-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. října 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 5 To 37/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 1/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Dovoláním napadeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci předně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř., k odvolání obviněného a státního zástupce, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 50 T 1/2011 a sám ve věci rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. Obviněného pak uznal vinným shodně jako již soud I. stupně zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku (jiného úmyslně usmrtil s rozmyslem), když přímo z popisu skutku vypustil, že poškozenou usmrtil s rozmyslem, že jí ústa přelepil lepící páskou, že si nůž přinesl z kuchyně a ještě před příjezdem do domku poškozené napsal dopis, ve kterém shrnuje okolnosti jejich rozchodu. Jinak v podstatě zachoval popis skutku provedený soudem I. stupně s tím, že se poškozenou rozhodl usmrtit v reakci na pokračující vyhrožování z její strany.
Podle §140 odst. 2 tr. zákoníku uložil také obviněnému stejný trest odnětí svobody v trvání 13 let, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou, jak rozhodl již soud I. stupně ve zrušeném rozsudku. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku odvolací soud rozhodl také o zabrání věcí (nože, pout a 2 ks klíčů) a podle §228 odst. 1 tr. ř. o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal řádně a včas obviněný dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v závěru soudu, že poškozenou úmyslně usmrtil s rozmyslem a spáchal tak zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Nesouhlasí se závěrem soudu, že nejednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli nebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozené (§141 tr. zákoníku). Pokud pak soud dospěl k závěru, že sice jednal v důsledku nezvládnuté reakce na chování poškozené, ale toto jednání nebylo tak mimořádně intenzivní a závažné, aby bylo možno použít mírnější kvalifikace, považuje obviněný bez dalších důkazů tento závěr za nepodložený a měl být zajištěn nový znalecký posudek z oboru psychiatrie, když znalkyně MUDr. M. Zimulová vycházela z jeho první výpovědi, která byla nepřesná a mohlo to mít vliv na závěry posudku. Obviněný uvádí, že nikdy se ke svému okolí ani k poškozené nechoval násilnicky, její vraždou nikdy nemohl nic získat a svůj čin není schopen pochopit. Pouta dal poškozené především proto, že jej ohrožovala ostrým předmětem, což znalec nevyloučil a soud měl dojít k jiným závěrům ohledně jejího jednání k němu. Zejména zda její jednání nebylo natolik zavrženíhodné a intenzivní, aby bylo možno použít mírnější kvalifikaci, a zda se u něj nejednalo o nezvládnutelný a vystupňovaný afekt. Poškozená mu vyhrožovala také zabitím a v minulosti se mu sama svěřila, že se svého bývalého přítele R. M. pokusila zabít autem. Za tím účelem k prokázání svých obav navrhoval také výslech R. M., což ale soudy neprovedly. Poslední co si před usmrcením pamatuje, bylo demonstrativní rozřezání oblečení, čímž chtěl poškozenou odradit od dalších útoků a výhrůžek a zároveň dát průchod svému napětí. Co se pak stalo neví, až později když uviděl co se stalo, nedokázal se s tím smířit a pokusil se zabít. Jeho čin byl vyprovokovaný, když verbální útoky, urážky poškozené a výsměch se stupňovaly, což vedlo k následnému nezvládnutelnému afektivnímu jednání. Soud dospěl k závěru, že jednal s rozmyslem, když nezaútočil bezprostředně nožem na poškozenou poté, co odmítala finanční nároky nebo mu začala vyhrožovat oznámením znásilnění, ale až poté, co demonstrativně rozřezal její oblečení, a nepodařilo se mu získat psychickou převahu nad poškozenou. Pak ji ve stavu, kdy se nemohla fyzicky bránit usmrtil, aniž by zvolil jiné jednání mírnějšího charakteru. S tímto názorem ale obviněný nesouhlasí, když soud podle jeho názoru nepřihlédl k tomu, že poškozenou spoutal poté, co jej ona napadla, a spoutáním chtěl zabránil tomu, aby se nestalo něco vážnějšího. Zvolil tak tuto mírnější formu spoutáním, aby jej neohrožovala a očekával, že ona se tak uklidní a pak se rozejdou. Situaci neřešil např. pouze pohlavkem, protože pokud měl svou mysl pod kontrolou, tak tento způsob řešení konfliktu se mu jevil jako násilnický a nepřijatelný. On se ale snaží vše řešit smírně, vyhýbá se konfliktům a má podprůměrný stupeň agresivity, jak to potvrzuje i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, psychologie. Po celou dobu konfliktu tak pouze pasivně odrážel útoky poškozené, a když se ani po spoutání neuklidnila, tak zvolil rozřezání oblečení právě proto, aby nedošlo k fyzické újmě, ale poškozená jej nadále psychicky ohrožovala. Tím jej uvedla do stavu vystupňovaného afektu, kdy naprosto nebyl schopen o svém jednání a jeho důsledcích přemýšlet a kontrolovat jej.
Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudu, že o jeho jednání s rozmyslem svědčí počet ran, které zasadil nožem poškozené a jejich cílené umístění do malé oblasti srdce. Obviněný je naopak toho názoru, že to svědčí o jeho jednání ve vystupňovaném afektu, kdy nepřemýšlel o svém jednání. Rozmysl tak považuje za neprokázaný a přinejmenším při pochybnostech měl být za použití zásady „in dubio pro reo“ uznán vinným zabitím podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, nebo zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
V závěru dovolání obviněný ještě uvedl, že k pohlavnímu styku svolil pouze proto, že poškozená mu slíbila, že poté bude ochotna se s ním bavit o finanční otázce a další rozhovor na toto téma podmiňovala pohlavním stykem. Věděl proto, že pokud jí nevyhoví, k řešení financí by se vůbec nedostali a bál se, že proti němu použije falešné směnky. Dovoláním nesleduje snížení trestu, ale aby nebyl odsouzen za vraždu s rozmyslem, který nikdy nebyl. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný opakuje svoji obhajobu z předchozího řízení před soudem, ale s jeho tvrzením o absenci rozmyslu se správně a přesvědčivě vypořádal zejména soud druhého stupně. Obviněný po celou dobu soužití s poškozenou vnímal její dominantní a své submisivní postavení a nemohl tak předpokládat finální domluvu o jejich majetkovém vypořádání v jeho režii. Musel počítat s tím, že sporné majetkové otázky se nepodaří vyřešit v klidu a dohodou a měl možnost pokračovat v jejich řešení mnoha jinými způsoby. Právě fakt, že nejprve poškozené spoutal ruce za zády, čímž jí zbavil možnosti efektivní obrany, a poté ji opakovaně bodal do kritického místa těla, se jeví jako potvrzení závěru o co možná efektivním, tj. rozmyslném usmrcení poškozené, jako vyvrcholení vzájemných sporů souvisejících s ukončením dřívějšího soužití. Soudy proto podle státního zástupce zcela správně shledaly, že obviněný při usmrcování poškozené jednal s rozmyslem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, když jsou ve svém souhrnu zaměřeny proti právnímu posouzení skutku jako zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Konkrétně obviněný nesouhlasí se shodným závěrem soudů obou stupňů, že se dopustil jednání spočívajícího v usmrcení poškozené s rozmyslem.
Trestného činu (zločinu) vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Soudy obou stupňů přitom dospěly k závěru, že nebylo prokázáno jednání obviněného po předchozím uvážení, ale jeho jednání nutno posoudit jako úmyslné usmrcení poškozené s rozmyslem. Dovolací námitky obviněného jsou přitom v podstatě opakováním jeho námitek uplatněných v tomto směru již v odvolání, odvolací soud se jimi podrobně zabýval a dospěl k závěru, se kterým se také Nejvyšší soud ztotožňuje. Obecně proto Nejvyšší soud odkazuje na příslušné části odůvodnění zejména rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud, který důvodně shledal nenaplnění podmínek pro právní kvalifikaci jednání obviněného podle §141 odst. 1 tr. zákoníku (čl. 12 rozsudku), správně poukázal na to, že rozmysl oproti předchozímu uvážení představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad jeho jednáním směřujícím k úmyslném usmrcení, kdy ale pachatel zváží zásadní okolnosti svého předpokládaného zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolí vhodné prostředky k jeho provedení a zváží i rozhodné důsledky svého činu. Správně také odvolací soud uvedl, že pachatel jednající bez rozmyslu a reagující v náhlém hnutí mysli agresivně na určitý podnět, nezvažuje účelnost svého jednání. U rozmyslu jde tedy naopak o racionální jednání pachatele směřující k určitému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl, aniž by bylo nutné detailní či podrobné uvážení činu.
Tyto obecné závěry pak odvolací soud aplikoval na konkrétní jednání obviněného J. H., u kterého pro usmrcení poškozené s rozmyslem svědčí předně to, že různé formy vydírání či výhrůžek se ze strany poškozené objevovaly opakovaně již delší dobu před činem, jak to také obviněný uvedl ve své výpovědi (viz např. str. 4 rozsudku soudu I. stupně). Podle znalkyně (specializace psychologie) byl obviněný v inkriminovaný den odhodlán konečně vše pro sebe vyřešit, a i když přímá motivace a spouštěč činu vznikly až na místě činu když zjistil, že poškozená má další požadavky a ani jeho ponížení nepřineslo změnu. Ovládla tak obviněného potřeba ukončit své subjektivní trápení a zbavit se tlaku. Dal tak průchod flustracím s jasným vědomím, že poškozenou usmrtí. Odvolací soud tak ohledně jednání obviněného s rozmyslem také správně uvedl, že na poškozenou nezaútočil nožem bezprostředně poté co odmítla jeho finanční požadavky spojené s jejich rozchodem, dokonce ani poté co mu začala vyhrožovat oznámením pro znásilnění, ale nejprve se jí pokusil prokázat svou převahu tím, že jí rozstříhal její oblečení, a až poté, když se mu ani tímto způsobem nepodařilo získat psychickou převahu, tak poškozenou, která nemohla klást žádný fyzický odpor, usmrtil 11 bodnými ranami, jejichž počet a cílení dokládají racionální jednání zaměřené k jejímu usmrcení. Znalkyně z oboru psychiatrie přitom jednoznačně dospěla k závěru, že v době činu byly rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného plně zachovány.
Nejvyšší soud proto nepřisvědčil dovolacím námitkám obviněného, které jsou také zčásti zaměřeny mimo uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se obviněný domáhal zejména jiného hodnocení závěrů znaleckého posudku, konkrétně ohledně tzv. vystupňovaného afektu. Samotná znalkyně z oboru psychologie přitom uvedla před soudem, že otázka závažnosti afektu je otázkou pro psychiatra a pojem nezvládnutý afekt použila pouze v psychologickém smyslu slova s tím, že reakce obviněného byla afektivní, čili citově a emočně výrazně ovlivněna, ale v momentu samotného bodání s vědomím, že poškozenou usmrtí, když chtěl prostě celou záležitost ukončit.
Nejvyšší soud proto zjistil, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tento důvod dovolání není ve věci dán. Protože námitky obviněného byly ve své podstatě opakováním námitek, se kterými se řádně zabýval již soud odvolací, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš