ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1083.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1083/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. listopadu 2012 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného G. B. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 10 To 102/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 188/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 2 T 188/2011, byl obviněný G. B. uznán vinným ad I. trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona spáchaným ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona., ad II. a) – e) zločinem úvěrového podvodu podle 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen za skutky pod bodem ad II. podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §44 odst. 2 tr. zákoníku bylo upuštěno u skutku pod bodem ad I. od uložení souhrnného trestu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Jičíně, ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 1 T 128/2009. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl odsouzen také spoluobviněný M. K..
Trestného činu ad I. se obviněný dopustil tím, že vymyslel a inicioval uzavření úvěrové smlouvy č. … na finanční částku 15.190,- Kč, kterou v J. dne 7. 11. 2008 v prodejně Elektro – D., ul. D. uzavřela M. K., která při uzavírání úvěrové smlouvy předložila falešné potvrzení o zaměstnání a výši příjmu, které jí obstaral obviněný B., a do formuláře úvěrové smlouvy prostřednictvím pracovnice prodejny uvedla jako svého zaměstnavatele Ing. J. M. a výši čistého měsíčního příjmu 12.000,- Kč, ač u tohoto zaměstnavatele nikdy zaměstnána nebyla, v předmětné době neměla žádný příjem a oba věděli, že na splácení úvěru nemá dostatek prostředků, a na základě uvedených nepravdivých údajů jí byl poskytnut úvěr ve výši 15.190,- Kč na nákup televizoru, přičemž obžalovaná nikdy ani nezapočala se splácením úvěru, přestože tak měla činit v pravidelných splátkách, čímž společnosti Home Credit, a. s. se sídlem v Brně, Moravské nám. 249/8, IČ: 26978636, způsobila škodu nejméně ve výši 15.190,- Kč,
Zločinu ad II. se dopustil tím, že a/ vymyslel a inicioval uzavření úvěrové smlouvy u společnosti Home Credit a. s., kdy dne 23. 2. 2011 poté, co za M. K. telefonicky zažádal o půjčku u této společnosti ve výši 20.000,- Kč, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl, že M. K. je zaměstnancem společnosti Anubis s. r. o. a jeho čistý měsíční příjem je 14.700,- Kč, M. K. na základě instrukcí obžalovaného B. následně zaslanou úvěrovou smlouvu s těmito údaji podepsal, ač u tohoto zaměstnavatele nikdy zaměstnán nebyl, v předmětné době byl v evidenci uchazečů o zaměstnání a pobíral dávky pomoci v hmotné nouzi a oba věděli, že obžalovaný K. na splácení úvěru nemá dostatek prostředků, a na základě uvedených nepravdivých údajů byl M. K. téhož dne poskytnut a na pobočce GE Money Bank v Týně nad Vltavou vyplacen úvěr v požadované výši, přičemž M. K. nikdy ani nezapočal se splácením úvěru, přestože tak měl činit v pravidelných splátkách, čímž společnosti Home Credit, a. s. se sídlem v Brně, Moravské nám. 249/8, IČ: 26978636, způsobil škodu nejméně ve výši 20.000,- Kč,
b/ vymyslel a inicioval uzavření úvěrové smlouvy u GE Money Bank, a. s., načež M. K. v T. dne 28. 2. 2011 na pobočce této společnosti při žádosti o úvěr ve výši 100.000,- Kč uvedl, že je zaměstnancem společnosti Anubis s. r. o. a jeho čistý měsíční příjem je 14.207,- Kč, což doložil falešným potvrzením o zaměstnání a výši příjmu, které mu obstaral obžalovaný B., ač u tohoto zaměstnavatele nikdy zaměstnán nebyl, v předmětné době byl v evidenci uchazečů o zaměstnání a pobíral dávky pomoci v hmotné nouzi a oba věděli, že na splácení úvěru v případě, že by mu byl úvěr poskytnut, nemá dostatek prostředků, přičemž ke schválení úvěru a jeho vyplacení M. K. nedošlo,
c/ vymyslel a inicioval uzavření úvěrové smlouvy u Komerční banky, a. s., načež M. K. v T. dne 3. 3. 2011 na pobočce Komerční banky, a. s. při žádosti o úvěr ve výši 200.000,- Kč uvedl, že je zaměstnancem společnosti Anubis s. r. o. a jeho čistý měsíční příjem je 14.207,- Kč, což doložil falešným potvrzením o zaměstnání a výši příjmu, které mu obstaral obžalovaný B., ač u tohoto zaměstnavatele nikdy zaměstnán nebyl, v předmětné době byl v evidenci uchazečů o zaměstnání a pobíral dávky pomoci v hmotné nouzi a oba věděli, že na splácení úvěru v případě, že by mu byl úvěr poskytnut, nemá dostatek prostředků, přičemž ke schválení úvěru a jeho vyplacení M. K. nedošlo, když následně M. K. svou žádost o poskytnutí úvěru zrušil,
d/ vymyslel a inicioval uzavření úvěrové smlouvy u České kapitálové a investiční společnosti, s. r. o., načež M. K. v T. dne 11. 3. 2011 poté, co prostřednictvím G. B. telefonicky zažádal o půjčku u této společnosti ve výši 250.000,- Kč, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy G. B. uvedl, že M. K. je zaměstnancem společnosti Anubis s. r. o., zaslanou úvěrovou smlouvu s těmito údaji na základě instrukcí obžalovaného B. podepsal a společnosti zaslal zpět spolu s falešným potvrzením o zaměstnání a výši příjmu, které mu obstaral obžalovaný B., ač u tohoto zaměstnavatele nikdy zaměstnán nebyl, v předmětné době byl v evidenci uchazečů o zaměstnání a pobíral dávky pomoci v hmotné nouzi a oba věděli, že na splácení úvěru v případě, že by mu byl úvěr poskytnut, nemá dostatek prostředků, přičemž ke schválení úvěru a jeho vyplacení M. K. nedošlo,
e/ vymyslel a inicioval uzavření úvěrové smlouvy u společnosti Profi Credit Czech, a. s., načež M. K. v T. dne 25. 3. 2011 na pobočce této společnosti při žádosti o úvěr ve výši 100.000,- Kč na základě instrukcí obžalovaného B. uvedl, že je zaměstnancem společnosti Anubis s. r. o. a jeho čistý měsíční příjem je 17.100,- Kč, což doložil falešným potvrzením o zaměstnání a výši příjmu, které mu obstaral obžalovaný B., ač u tohoto zaměstnavatele nikdy zaměstnán nebyl, v předmětné době byl v evidenci uchazečů o zaměstnání a pobíral dávky pomoci v hmotné nouzi a oba věděli, že na splácení úvěru v případě, že by mu byl úvěr poskytnut, nemá dostatek prostředků, přičemž ke schválení úvěru a jeho vyplacení M. K. nedošlo.
Proti rozhodnutí soudu I. stupně podal obviněný G. B. odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 10 To 102/2012 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. Uvedl, že u trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zákona i zločinu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, je vždy k naplnění objektivní stránky trestného činu nutné, aby šlo ve všech případech o sjednání úvěrové smlouvy, nikoli smlouvy jiné. Neujasněnost této problematiky je podle obviněného patrna již z podané obžaloby, kde se u některých skutků hovoří o půjčce a kde namítal, že nejde o jednání o úvěrových smlouvách a nemůže jít o právní kvalifikaci úvěrového podvodu. Soud I. stupně se pak podle něj naplněním objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu, zda jde o úvěrové či jiné smlouvy nezabýval. Soud II. stupně pak odvolání obviněného zamítl a ve věci nezjednal nápravu. Určitá neujasněnost je podle něj zřejmá i z toho, že soud II. stupně zařadil smlouvu o úvěru pod ustanovení §497 až §507 obč. zákoníku. Konkrétně pak namítá, že u společnosti Home Credit, a. s., vzniklo oprávnění k poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru podle zápisu v obchodním rejstříku od 11. 7. 2011. Když byl čin spáchán dne 23. 2. 2011, nemohlo jít o platnou smlouvu, neboť k uzavírání takových smluv nebyla společnost oprávněna. Pokud jde o Českou kapitálovou a investiční společnost, s. r. o., obviněný obdobně namítá, že z předmětu podnikání této společnosti v obchodním rejstříku rovněž nevyplývá oprávnění uzavírat úvěry a opět nemohlo jít o smlouvu platnou, která by vedla k naplnění objektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu. V případě jednání ze dne 7. 11. 2008 podle obviněného nešlo o úvěrovou smlouvu, ale o ujednání o odložené splatnosti nákupu zboží, a navíc tou dobou neměla společnost Home Credit, a. s., oprávnění poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Soud podle obviněného neposuzoval uvedené skutky podle §12 tr. zákoníku s ohledem na zásadu ultima ratio a nebylo důvodu poskytovat trestněprávní ochranu tam, kde smlouvy o finančním produktu byly uzavírány těmi, kdo k tomu nebyl oprávněn. Dodal, že Česká kapitálová a investiční společnost, s. r. o., vznikla dne 22. 10. 2010 a již dne 2. 8. 2011 vstoupila do insolvence. Opět podle obviněného není třeba poskytovat takovým společnostem při jejich obchodních aktivitách ochranu prostředky veřejného práva. V případě Komerční banky, a. s., bylo jednáno o uzavření tzv. „Perfekt půjčky“ a je podle obviněného opět vyloučeno, aby se jednalo o úvěrový podvod.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí soudu II. stupně zrušil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný v dovolání napadá právní závěr soudů, že se ve všech případech uvedených v rozsudku soudu I. stupně jedná o vylákání finančních prostředků ve formě úvěru, případně o pokus vylákání úvěru. K jednotlivým konkrétním námitkám obviněného pak uvedla, že u jednání ze dne 7. 11. 2008 ve vztahu ke společnosti Home Credit, a. s. (ad I. výroku o vině), pokud obchodní společnost poskytne klientovi úvěr z vlastních zdrojů za účelem koupě určité věci tím způsobem, že na klienta nepřevede peníze, ale zaplatí za něho jím vybrané zboží přímo prodejci, přičemž jí k zakoupenému zboží nevznikají podle smlouvy žádná práva, jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení §250b tr. zákona. Přitom poukázala na judikaturu publikovanou pod č. 6/2004 - I a 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR. K jednání ohledně tzv. perfekt půjčky od Komerční banky, a. s. (ad. II/e, výroku o vině), státní zástupkyně uvedla, že se jedná o úvěr. K námitkám obviněného, že společnosti Home Credit, a. s., a Česká investiční a kapitálová společnost, s. r. o. (ad. II/a, d, výroku o vině), neměly v předmětu podnikání zapsané oprávnění poskytovat úvěry, státní zástupkyně uvedla, že možnost poskytování úvěru není u obchodních společností vázána na to, aby tato činnost byla výslovně uvedena v předmětu činnosti. Platí pouze to, že za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze dohodnout úplatu, jestliže je poskytování úvěrů předmětem podnikání věřitele (§499 Obch. zákoníku). Tuto úplatu u banky nebo jiného subjektu, u něhož je poskytování úvěru předmětem podnikání, je však třeba odlišovat od úroků. Státní zástupkyně neshledala ve věci ani okolnosti odůvodňující aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 tr. zákoníku, když obviněný se trestné činnosti dopustil jako speciální recidivista opakovaně a využil intelektuální indispozice hlavního pachatele. V závěru vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Podle §265i odst. 3 tr. ř. neodmítne-li Nevyšší soud dovolání podle odst. 1, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Obviněný brojil v části dovolání především proti nesprávnosti právního posouzení jemu za vinu kladeného činu jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona a téhož zločinu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku proto, že některé smlouvy, které uzavřel s poškozenými společnostmi, buď nebyly smlouvami úvěrovými, nebo dané společnosti neměly poskytování úvěrů zapsané v předmětu podnikání v obchodním rejstříku a jedná se tak o neplatné smlouvy. Je nutné uvést, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Zločinu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí tak značnou škodu.
Trestní odpovědnost podle §250b tr. zákona i podle §211 tr. zákoníku o úvěrovém podvodu může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a tedy nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků. Konkrétně obviněný namítá, že se nejednalo o úvěrovou smlouvu v případě skutku ad I., kde šlo o ujednání o odložení splatnosti nákupu zboží, a také u skutku ad II./c, kde se jednalo o tzv. perfekt půjčku.
Co se považuje za úvěrovou smlouvu, upravuje ustanovení §497 až §507 Obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Úvěrovou smlouvou se ve smyslu §497 obch. zák. zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru je tedy smlouvou konsensuální (tj. projevující shodnou vůli smluvních stran) a pro její vznik postačí dohoda alespoň o podstatných náležitostech (částech) ve smyslu §269 odst. 1 obch. zák., tedy o závazku jedné strany poskytnout na žádost druhé strany v její prospěch peněžní prostředky, o určení výše poskytovaných peněžních prostředků, a o závazku druhé strany poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky. Jde o smlouvu absolutní, která nevyžaduje, aby k poskytnutí peněžních prostředků skutečně došlo. Jejím předmětem mohou být pouze peněžní prostředky. Smlouva o úvěru musí vždy obsahovat závazek zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky, což se např. u smlouvy o půjčce nevyžaduje, neboť při půjčce se úroky platí, jen když byly dohodnuty. Za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze dohodnout úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele (§499 obch. zák.). Tuto úplatu, která přichází v úvahu pouze u banky nebo jiného subjektu, u něhož je poskytování úvěru předmětem podnikání (např. družstevních záložen, leasingových společností apod.), je třeba odlišovat od úroků. Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem (§501 odst. 2 obch. zák.).
Výše úvěru bude zpravidla ve smlouvě sjednána ve formě určitého limitu, který vyjadřuje maximální výši, do které může dlužník úvěr čerpat. Požadavku, aby závazek věřitele byl kvalifikován jako závazek poskytnout peněžní prostředky „do určité částky“, bude vyhovovat i smluvní ujednání, podle něhož se věřitel zaváže úvěr poskytnout přímo jako určitou částku, nikoliv jako limit. (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1077 a násl.).
Ve smyslu §250b tr. zák. není možné pod pojem úvěrové smlouvy zařadit takové formy smluv, které spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingu). Jestliže však obchodní společnost poskytne klientovi úvěr z vlastních zdrojů, za účelem konkrétní koupě určité věci uvedené ve smlouvě o úvěru, tím způsobem, že na klienta nepřevede peníze, ale zaplatí za něho jím vybrané zboží přímo prodejci, přičemž k samotnému zboží zakoupenému klientem od prodejce této společnosti nevznikají podle smlouvy žádná práva, jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení §250b tr. zák. (srov. stanovisko trestního kolegia NS ČR publikované pod č. 6/2004-I., a rozhodnutí publikované pod č. 5/2006, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR).
Nejvyšší soud z obsahu odůvodnění rozsudku soudu I. stupně i napadeného usnesení odvolacího soudu zjistil, že soudy s ohledem na obsah daných smluv nepochybovaly o tom, že se jedná o smlouvy úvěrové ve smyslu §497 a násl. obch. zák. a dovodily naplnění znaků uvedených v ustanoveních §250b tr. zákona a §211 tr. zákoníku. Ačkoli je nutno podotknout, že soud I. stupně skutečnost, že ve všech případech šlo o smlouvy úvěrové toliko bez dalšího konstatoval. Z odůvodnění rozhodnutí soudu II. stupně je patrné, že odvolací soud zkoumal, zda smlouvy založené ve spisu splňují objektivní podmínky zákonem vymezené pro úvěrovou smlouvu. A nelze mu tedy vytýkat, že se naplněním objektivní stránky uvedených trestných činů nezabýval. Takové výhrady neodpovídají obsahu spisu ani odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud na tomto místě pouze nad rámec dovolání uvádí, že pokud soud II. stupně na str. 4 svého rozhodnutí nesprávně použil označení, že ustanovení o úvěrové smlouvě spadá pod §497 - 507 občanského zákoníku (správně §497 - 507 obch. zák.), stalo se tak nikoli z důvodu neujasněnosti problematiky, jak se domnívá obviněný, ale z důvodu zjevné písařské chyby.
Ke konkrétním námitkám ohledně jednání uvedených v bodech ad I. a ad II./c výroku o vině, kde se podle obviněného nejedná o úvěrové smlouvy, Nejvyšší soud uvádí, že u skutku popsaného pod bodem ad I. rozhodnutí soudu I. stupně je zřejmé, že v tomto případě šlo o smlouvu, kterou je sice podle obchodního zákoníku nutné odlišovat od úvěru, neboť jde o tzv. zbožový úvěr, který vzniká na základě smluvně dojednaných platebních podmínek, kdy jde o situaci, kdy kupující může se zbožím nakládat dříve než zboží zaplatí (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1079), avšak ve smyslu ustanovení §250b tr. zákona je nutno takové smlouvy považovat za smlouvy úvěrové , neboť obchodní společnost poskytla klientovi úvěr za účelem konkrétní koupě určité věci uvedené ve smlouvě o úvěru (v tomto případě šlo o televizor, viz č. l. 44 tr. spisu) tím způsobem, že na M. K. nepřevedla peníze, ale zaplatila za ní jí vybrané zboží přímo prodejci, přičemž k samotnému zboží zakoupenému jmenovanou od prodejce, této společnosti nevznikly podle smlouvy žádná práva. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v tomto namítaném případě šlo o smlouvu úvěrovou ve smyslu ustanovení §250b tr. zákona (srov. stanovisko č. 6/2004-I. a rozhodnutí č. 5/2006 Sb. rozh. tr.).
Také pokud jde o namítanou smlouvu nazvanou „perfekt půjčka“ od Komerční banky, a. s., skutek popsaný pod bodem ad II./ c , se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, že jde o smlouvu úvěrovou, neboť tento závěr je zřejmý z obsahu dokumentů a žádosti o úvěr na str. 135 - 139 tr. spisu. Tato skutečnost je také výslovně uvedena v tomto skutku, že M. K. uvedl dané nepravdivé údaje „při žádosti o úvěr“. Jen z názvu finančního produktu jako perfekt půjčka, nelze proto dovozovat, že se jednalo o půjčku, a nikoli o úvěr a tedy ani úvěrovou smlouvu.
Nejvyšší soud se dále neztotožňuje s námitkou obviněného, že u společností Home Credit, a. s., a Česká kapitálová a investiční společnost, s. r. o., nemohlo jít v době spáchání trestných činů o platně uzavřené smlouvy, neboť tyto společnosti neměly v obchodním rejstříku zapsáno poskytování úvěrů v předmětu činnosti. Nejvyšší soud uvádí, že věřitelem, tj. stranou, která se zavazuje úvěr poskytnout, je zpravidla banka, u níž poskytování úvěrů patří k předmětu činnosti. Obchodní zákoník však umožňuje, aby jako věřitel mohl smlouvu o úvěru uzavřít jakýkoli subjekt ať už právnická nebo fyzická osoba. Nemusí být ani podnikatelem, protože smlouva o úvěru patří mezi tzv. absolutní obchody. Pokud je u takové osoby poskytování úvěru podnikáním, má povahu volné živnosti (nař. vl. ČR č. 469/2000 Sb., kterým se stanoví obsahové náplně jednotlivých živností příl. č. 4, pol. č. 102). To zda poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele, může být významné pro řešení otázky, zda si věřitel může platně sjednat úplatu za převzetí závazku poskytnout úvěr, nebo pro úvahu o určení okruhu osob oprávněných tento smluvní vztah za věřitele založit (§20 odst. 2 věta druhá obč. zákoníku).
Je tedy zřejmé, že obě uvedené společnosti mohly poskytovat úvěry, aniž tuto činnost měly zapsanou v předmětu podnikání. Zákonem č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, s účinností od 1. 1. 2011, byly zavedeny některé zvláštní požadavky pro smlouvu, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, včetně skutečnosti, že se poskytování spotřebitelského úvěru stalo živností vázanou zapsanou v příloze č. 2 živnosti vázané k zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání. V ustanovení §26 (přechodná ustanovení), zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, se pak uvádí, že podnikatel, který ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona poskytoval nebo zprostředkovával spotřebitelský úvěr v rámci živnosti ohlašovací volné „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, může v této činnosti pokračovat po dobu 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Pokud před uplynutím této doby podnikatel oznámí, že hodlá v provozování této činnosti pokračovat, a doloží živnostenskému úřadu doklady prokazující splnění odborné způsobilosti pro živnost vázanou „Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“, živnostenský úřad provede zápis do živnostenského rejstříku a vydá podnikateli výpis; tento úkon nepodléhá správnímu poplatku. Marným uplynutím této doby oprávnění k poskytování anebo zprostředkování spotřebitelského úvěru zaniká. Na základě shora uvedeného tedy Nejvyšší soud konstatuje, že dané společnosti v době trestné činnosti obviněného mohly platně uzavírat úvěrové smlouvy a námitka obviněného je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
S výše uvedenými společnostmi (Home Credit a Česká kapitálová a investiční společnost) spojil obviněný další svou námitku, že s ohledem na zásadu ultima ratio nebylo důvodu poskytovat trestněprávní ochranu, tam kde smlouvy o finančním produktu byly uzavírány těmi, kdo k tomu nebyli oprávněni nebo s ohledem na charakter společnosti (Česká kapitálová a investiční společnost, s. r. o., která vznikla 22. 10. 2010 a již 2. 8. 2011 vstoupila do insolvence).
S ohledem na výše uvedené je nepochybné, že to nebyly uvedené společnosti, kdo porušil jakékoli předpisy právního řádu České republiky, ale byl to právě a jen obviněný. Princip „ultima ratio“ nelze vykládat tak, že by existence občanskoprávních prvků v rámci skutkového děje vylučovala aplikaci trestního práva. Jednání pachatele podle práva občanského či obchodního bezvadné, pokud nese znaky činu soudně trestného, může být postiženo jako trestný čin, aniž by tím soud protiřečil zásadě využívání trestní represe jako krajního prostředku ochrany práva. Vzhledem ke způsobu jednání obviněného je proto dána i odpovídající společenská škodlivost, a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného, který od počátku fiktivní obchodně právní základ svého jednání pouze využil pro dosažení svého cíle ve formě finančního prospěchu. Uplatnění zásady „ultima ratio“ proto v daném případě nepřichází v úvahu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nezjistil v právním posouzení skutku pochybení, která obviněný v podaném dovolání vytýkal, a použitou právní kvalifikaci shledal jako správnou, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš