ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1118.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1118/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 10. 2004 o dovolání obviněného M. E., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 7 To 7/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 138/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. E. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 10 T 138/2002, byl obviněný M. E. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák.
Podle zjištění městského soudu se tohoto trestného činu dopustil tím, že dne 21. 6. 2002 kolem 18:30 hodin v B., na ulici K B. verbálně napadnul Ing. M. P. tak, že když se s ní míjel, namířil proti ní zahradní vidle, které držel tak, že hroty směřovaly proti břichu jmenované, přičemž pronesl: „Uhni, ty zrůdo, nebo tě propíchnu“, čímž u ní vyvolal důvodnou obavu, že svoje jednání uskuteční.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 7 To 7/2004, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. V. D. dovolání, a to v rozsahu výroku o vině i trestu.
V dovolání deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Podle názoru obviněného měl být skutek, jímž byl uznán vinným, posouzen nejvýše jako přestupek, pokud by byl ovšem provedenými důkazy prokázán. Podle přesvědčení obviněného však skutková zjištění městského a krajského soudu závěr o jeho vině trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. neumožňovala.
Pro případ, že by skutková zjištění byla považována za správná, obviněný namítá, že zjištěné jednání nemohlo u poškozené Ing. M. P. vyvolat důvodnou obavu, že by jí chtěl skutečně ublížit. Poukazuje v této souvislosti na výpověď poškozené, podle které na ni vidlemi nemířil ani jimi proti ní nepohyboval. Takové jednání by podle jeho přesvědčení nevykazovalo vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a nemělo by být tudíž posuzováno jako trestný čin.
V další části dovolání obviněný zpochybňuje skutkové závěry obou soudů s tím, že podle jeho mínění nebyla provedenými důkazy vyvrácena jeho obhajoba, podle které byl v inkriminované době doma. Za situace, kdy proti sobě stála jeho výpověď podporovaná výpověďmi jeho manželky a syna na straně jedné a výpověď poškozené podporovaná nepřímo výpověďmi svědků F. K. a L. K., soudy podle názoru obviněného nedůvodně označily prvou skupinu výpovědí za nevěrohodnou. Podle něj bylo za této důkazní situace namístě rozpor mezi důkazy buď odstranit provedením dalších důkazů nebo respektovat zásadu „in dubio pro reo“ a v pochybnostech jej obžaloby zprostit. Závěrem dovolání navrhoval, aby Nejvyšší soud rozhodnutí krajského i městského soudu zrušil a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání vyjádřila písemně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. Podle jejího názoru naplňují námitky obviněného svým obsahem deklarovaný dovolací důvod v té části, kde se soudům vytýká, že zjištěný skutek posoudily jako trestný čin, ač se mělo jednat jen o přestupek.
Podle nejvyšší státní zástupkyně je k naplnění znaků trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. nutné, aby výhrůžky pachatele vzbudily u poškozeného důvodnou obavu, čímž se rozumí vyšší pocit tísně ze zla, kterým je vyhrožováno. Zda jsou výhrůžky způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu, je pak nutno podle nejvyšší státní zástupkyně posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zvláště když výhrůžka byla adresována starší osamělé ženě. Nejvyšší státní zástupkyně poukazuje i na to, že obviněný byl konfliktní osobou, opakovaně vyvolávající neshody v místě, přičemž u poškozené Ing. M. P. jeho jednání vedlo k obavě, že své výhrůžky splní a bodne ji vidlemi do břicha.
Dovolání obviněného M. E. proto hodnotila jako zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhla odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Obviněný však část svých námitek zaměřil proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, resp. namítal neúplnost jimi provedeného dokazování. Při správném hodnocení důkazů, resp. při respektování zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ měly podle něj soudy uzavřít, že jeho obhajoba, podle níž inkriminovaného dne poškozenou vůbec nepotkal, nebyla vyvrácena. K těmto námitkám ryze skutkového charakteru proto Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel.
Naproti tomu jako relevantní z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud námitky, jimiž obviněný oponoval závěrům o naplnění formálních i materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák.
Podle závěrů soudů obviněný naplnil znaky uvedeného trestného činu tím, že jinému vyhrožoval těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu.
V posuzovaném případě se jeví zcela nesporným, že pohrůžka bodnutím vidlemi do břicha naplňuje znak vyhrožování těžkou újmou na zdraví, protože takový útok by s vysokou pravděpodobností vedl k některému z následků popsaných v §89 odst. 7 tr. zák.
Těžištěm námitek dovolatele bylo, zda taková vyhrůžka skutečně vyvolala u poškozené důvodnou obavu z jejího uskutečnění.
V souladu s rozhodovací praxí soudů se způsobilost výhrůžky vzbudit u poškozeného důvodnou obavu posuzuje se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, tj. se zřetelem k povaze výhrůžky, k povahovým vlastnostem pachatele a jeho aktuálnímu psychickému stavu v době pronášení výhrůžky, k jeho fyzickým dispozicím v porovnání s fyzickými dispozicemi poškozeného, k místu, kde byla výhrůžka pronesena, k eventuální přítomnosti dalších osob, k tomu, zda byla doprovázena nějakým demonstrativním jednáním atd.
I když městský a krajský soud se v odůvodnění svých rozhodnutí soustředily především na tu část obhajoby obviněného, podle níž poškozenou vůbec nepotkal, z popisu zjištěného skutku ve výroku rozsudku, který je dále rozveden v jeho odůvodnění, plyne, že šlo skutečně o výhrůžku způsobilou u poškozené vzbudit důvodnou obavu.
Podle skutkových zjištění soudů měl obviněný nedlouho předtím s poškozenou verbální konflikt, který zůstal neurovnán. Poškozená i další ze zahrádkářů měly z obviněného obavy pro jeho konfliktní povahu. Obviněný, byť ne plánovaně, poškozenou překvapil v době, kdy netušila, že se s ním střetne, zatímco on díky aktuálním světelným podmínkám ji viděl přicházet. Svou výhrůžku „uhni, nebo tě propíchnu …“ demonstroval držením vidlí tak, že jejich hroty směřovaly přímo proti břichu poškozené a téměř se ho dotýkaly. Poškozená si přitom byla vědoma, že s obviněným nemá dobré vztahy, přičemž jde o osobu prudké povahy, fyzicky zdatnější. K jejich setkání došlo na poměrně odlehlém místě, kde nikdo jiný nebyl, takže v případě, že by obviněný svou výhrůžku realizoval, byly by šance poškozené bránit se či dovolat se pomoci minimální. Obviněný pronesl výhrůžku tak, že poškozená neměla žádný důvod brát ji na lehkou váhu. Konečně fakt, že výhrůžka obviněného ji značně rozrušila, dokumentují výpovědi osob, s nimiž se setkala těsně po činu. Popsané okolnosti současně svědčí i o tom, že vedle formálních znaků skutkové podstaty byl naplněn i znak materiální, neboť stupeň nebezpečnosti jednání obviněného M. E. pro společnost byl zjevně vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.).
Vzhledem ke všem těmto zjištěným skutečnostem shledal Nejvyšší soud právní posouzení skutku, kterým byl obviněný uznán vinným, jako trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. v souladu se zákonem.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. E. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 13. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Robert Fremr