ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1129.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1129/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 9. 2008 o dovolání obviněného J. T. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 2 To 23/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 46 T 7/2007, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 1 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. na jeden rok. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin posoudil Krajský soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný ve V., okr. Z., jako nájemce čerpací stanice obchodní společnosti P. T., a. s., se sídlem v P., ačkoli věděl, že podle nájemní smlouvy a tzv. franšízových dohod jsou veškeré pohonné hmoty dodávané obchodní společností P. T., a. s., majetkem této společnosti a jemu jsou svěřeny do komisního prodeje, přičemž jeho povinností bylo odvádět uvedené společnosti tržby z prodeje pohonných hmot, od počátku prosince 2000 do konce června 2005 odváděl nižší tržby, než které byly dosaženy, neodvedené prostředky použil pro vlastní potřebu a způsobil obchodní společnosti P. T., a. s., škodu ve výši 11 721 857,41 Kč.
Odvolání, která podali obviněný proti všem výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 2 To 23/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Převážnou část námitek zaměřil proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, proti tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy, a proti tomu, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Poukázal na to, že ve výroku o vině byl skutek konstruován rozdílně oproti obžalobě, neboť v obžalobě bylo neodvádění tržeb vymezeno za jednotlivé měsíce, zatímco ve výroku o vině bylo vztaženo k celé době trvání nájemního vztahu. Z toho vyvozoval, že nebyla zachována jednota skutku a že doba páchání trestného činu tím byla výrazně prodloužena, což se jako přitěžující okolnost promítlo i do výroku o trestu. Zpochybnil také správnost závěrů soudů, že šlo o pokračování v trestném činu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zčásti založeno na námitkách, které nejsou dovolacím důvodem, a že pokud se opírá o námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudu z důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování apod.
Námitky, které v posuzovaném případě uplatnil obviněný proti skutkovému základu výroku o vině, jsou v podstatě jen opakováním obhajoby, kterou obviněný prezentoval v původním řízení před soudy prvního a druhého stupně. Oba soudy se touto obhajobou zabývaly a velmi obezřetně hodnotily důkazy mimo jiné i z toho hlediska, zda obhajobu obviněného podporují, vyvracejí či jsou ve vztahu k ní indiferentní, a své závěry odpovídajícím způsobem vysvětlily. Úvahami, na jejichž podkladě obhajobu obviněného neakceptovaly, soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, a provedenými důkazy není žádný extrémní rozpor, neboť tato zjištění mají jasnou obsahovou a logickou návaznost na provedené důkazy. To, že obviněný nesouhlasí s tím, jak soudy v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily, a že nepovažuje dokazování provedené v hlavním líčení za úplné, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud se proto skutkovými námitkami obviněného dále nezabýval a správnost právního posouzení skutku ověřil ve vztahu ke skutkovému stavu, tak jak byl zjištěn ve výroku o vině a podrobně dále rozveden v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, resp. v odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
Jednou z podmínek způsobilosti skutku uvedeného ve výroku o vině být předmětem právního posouzení je to, že jde o totožný skutek se skutkem uvedeným v obžalobě. Pokud obviněný svými námitkami ve vztahu k tomu, co v dovolání označil za „jednotu skutku“, mínil totožnost skutku, pro který byla podána obžaloba, se skutkem, pro který byl uznán vinným, jsou tyto námitky evidentně bez jakéhokoli opodstatnění. I když byl skutek v obžalobě popsán jinak, než ho popsal Krajský soud v Brně ve výroku o vině, nemění to nic na tom, že soud v souladu s obžalovací zásadou rozhodl o skutku, pro který byla podána obžaloba. Z hlediska totožnosti skutku nelze zaměňovat skutek samotný s jeho popisem. Skutek je to, co se ve vnějším světě stalo, zatímco popis skutku je jen slovním vyjádřením, kterým je zprostředkováno to, co se podle zjištění státního zástupce a podle zjištění soudu stalo, v aktech, jimiž tyto orgány relevantním způsobem konstatují svá zjištění. Odlišný popis skutku sám o sobě neznamená nedostatek totožnosti skutku. Podstatné je, zda se skutek uvedený v obžalobě a skutek uvedený v rozsudku alespoň částečně shodují v jednání nebo v následku.
V posuzovaném případě byla totožnost skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, a skutku, pro který byla podána obžaloba, evidentně zachována. Jak obžaloba, tak rozsudek se týkaly skutku, jehož podstatou bylo to, že obviněný jako nájemce čerpací stanice, který byl povinen majiteli a pronajímateli čerpací stanice odvádět tržby docílené prodejem pohonných hmot, tyto tržby krátil, neodváděl je v plné výši a část si jich ponechával. Odlišný popis tohoto skutku co do doby jeho páchání v poměru mezi obžalobou a rozsudkem totožnost skutku nijak nenarušuje, neboť obžaloba i rozsudek postihovaly dobu, kdy trval nájemní vztah mezi obviněným a poškozenou obchodní společností. To, že Krajský soud v Brně ve výroku o vině dobu páchání činu v podstatě vymezil celou dobou trvání nájemního vztahu, zatímco obžaloba vymezila tuto dobu úžeji, nemá na zachování totožnosti skutku žádný vliv. Krajský soud v Brně ostatně svou konstrukci doby páchání skutku dostatečně vysvětlil tím, že pokud pronajímatel netrval na každodenním odvádění tržeb a toleroval obviněnému jejich odvádění najednou až po více dnech, bylo prakticky nemožné určit, tržbu z kterého konkrétního dne obviněný zkrátil. Navíc pro ten způsob vymezení doby páchání činu, který je uveden ve výroku o vině, měl Krajský soud v Brně odpovídající podklad ve zjištění, že prvním vynecháním plateb za dny 27. 12. a 28. 12. 2000 vznikl dluh na neodvedených tržbách ve výši téměř 60 000 Kč (viz str. 8 odůvodnění rozsudku) a že poslední akt zkrácení tržeb ve výši asi 1 500 000 Kč se vztahoval k období od 18. 4. do 18. 6. 2005 (viz str. 17 odůvodnění rozsudku). Lze uvažovat o tom, že není zcela přesné stanovení doby páchání činu „od počátku prosince 2000“, když podle zjištění Krajského soudu v Brně jako první tržbu obviněný zkrátil tržbu ze dne 27. 12. 2000, stejně jako není zcela přesné stanovení doby páchání činu „do konce června 2005“, když podle zjištění Krajského soudu v Brně jako poslední tržbu obviněný zkrátil tržbu ze dne 18. 6. 2005. Jde však jen o dílčí nepřesnost, která má jen velmi omezený význam, nemá žádný vliv na meritorní správnost výroku o vině z hlediska právního posouzení skutku a nevyžaduje, aby na ni Nejvyšší soud reagoval tím, že by do napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, resp. do rozsudku Krajského soudu v Brně jako části řízení předcházejícího napadenému usnesení, jakkoli zasahoval.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitkám, jimiž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku z toho hlediska, že šlo o pokračování v trestném činu. Tím se podle §89 odst. 3 tr. zák. rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.
Jednání obviněného spočívalo ve větším počtu dílčích útoků, z nichž každý znamenal naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, neboť krácením odváděných tržeb a jejich ponecháváním pro vlastní potřebu si obviněný vždy přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Všechny útoky se vyznačovaly stejným způsobem provedení, který záležel v tom, že obviněný neodvedl celou tržbu a část si ji ponechal. Předmět útoku byl při všech útocích stejný, protože tyto útoky směřovaly proti finančním prostředkům pronajímatele čerpací stanice, jímž byla obchodní společnost P. T., a. s. Všechny útoky byly spojeny také jasnou časovou souvislostí, třebaže mezi některými útoky je i delší časový odstup. Obviněný z tržeb odčerpával poměrně vysoké částky pro svou vlastní potřebu. Je jen logické, že za této situace odčerpání vyšší částky postačovalo ke krytí potřeb obviněného delší dobu a že další útok proto následoval s větším časovým odstupem. Evidentní je nakonec i to, že všemi provedenými útoky obviněný po subjektivní stránce sledoval jednotný záměr neodvádět řádně tržby a ponechávat si jejich část a že tento záměr měl od samého počátku, kdy činnost čerpací stanice včetně práce zaměstnanců zorganizoval tak, aby jen on sám s tržbami disponoval a měl nad nimi výlučnou kontrolu. Rozhodně proto nepřichází v úvahu rozdělení celkového počtu provedených útoků na více samostatných skutků, zejména ne podle toho, kolik tzv. franšízových dohod bylo za celou dobu nájemního vztahu uzavřeno mezi obviněným a obchodní společností P. T., a. s., jak se o to obviněný snažil ve svých námitkách pojatých do dovolání.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec