ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.113.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 113/2014-11
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 2. 2014 o dovolání, které podala obviněná D. R. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 6 To 257/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 185/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 31 T 185/2012, byla obviněná D. R. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzena podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §82 odst. l tr. zákoníku stanovena na dva roky a obviněné bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila způsobenou škodu. O náhradě škody pak bylo rozhodnuto výrokem podle §228 odst. l tr. ř.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu ve Zlíně v podstatě v tom, že obviněná od června 2003 do prosince 2010 jako ředitelka Školní jídelny Z. , K. , příspěvkové organizace (dále jen „školní jídelna“), odpovědná za finanční hospodaření organizace, si neoprávněně sama schválila a bez vědomí a souhlasu Rady města Z. nechala dvakrát až třikrát ročně vyplatit odměny v celkové výši 254 000 Kč a způsobila tak škodu 342 120 Kč zahrnující neoprávněné odměny a zákonné odvody z neoprávněných odměn.
Odvolání obviněné, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 6 To 257/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně. Výrok o zamítnutí odvolání napadla proto, že jím byl ponechán nedotčen výrok o vině. Odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítla, že skutek neměl být pro nedostatek subjektivní stránky vůbec kvalifikován jako trestný čin. Uvedla, že i kdyby byl namístě závěr o jejím zavinění, měla být podstatná část jejího jednání posouzena podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, a nikoli podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Další námitky vyvozovala z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a vyjádřila názor, že její odsouzení je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Námitky, jimiž se obviněná snažila prezentovat nedostatek úmyslného zavinění, nemohou obstát, protože obviněná jednala s plným vědomím neoprávněnosti svého postupu. Nic na tom nemění namítaná oddělenost doplňkové činnosti školní jídelny od povinností, které obviněná plnila z titulu ředitelky školní jídelny, ani namítaná účetní samostatnost doplňkové činnosti školní jídelny. Bez významu je také to, že podle námitek obviněné byl její postup akceptován tehdejší vedoucí ekonomického úseku zřizovatele.
Odměny, o které se v posuzované věci jednalo, souvisely s doplňkovou činností školní jídelny, která byla příspěvkovou organizací zřízenou Statutárním městem Zlínem. Podle čl. 7 zřizovací listiny byla školní jídelna oprávněna vykonávat tzv. doplňkovou činnost. Finanční hospodaření školní jídelny bylo podle čl. 8 zřizovací listiny založeno na tom, že hospodaří s peněžními prostředky získanými vlastní činností a s peněžními prostředky přijatými z rozpočtu zřizovatele. Sama obviněná vydala s účinností od 2. 1. 2003 dokument označený jako „Směrnice ředitelky školní jídelny - doplňková činnost“. Bod 6 tohoto dokumentu byl nazván „Plat zaměstnanců z prostředků doplňkové činnosti“ a bylo v něm stanoveno, že výpočet odměny zaměstnanců provádí ředitelka. Jednoznačně ovšem šlo o výpočet odměn ostatních zaměstnanců školní jídelny, nikoli o výpočet odměny samotné ředitelky.
Úmyslné zavinění obviněné jasně vyplývá nejen z toho, že v souvislosti se svými odměnami porušovala interní předpis, který sama vydala, ale i z toho, že při schvalování a vyplácení svých odměn postupovala v očividném rozporu se zásadami vyplývajícími z obecně závazných právních předpisů a z interních předpisů zřizovatele školní jídelny, v níž jako ředitelka byla statutárním orgánem. V tomto ohledu obviněná porušovala zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, a zákoník práce. Z ustanovení těchto zákonů, na která odkázaly soudy, vyplývá, že pokud obviněná byla statutárním orgánem v pozici zaměstnance, její mzdu, resp. plat určoval orgán, který ji do funkce ustanovil. Tuto zásadu je nutno vztáhnout na všechny složky mzdy, resp. platu, tedy i na odměny vázané na doplňkovou činnost školní jídelny. Uvedená zásada byla provedena interním předpisem Statutárního města Z. – Rady města Z. označeným jako „Pravidla pro stanovení platu ředitelů mateřských škol, základních škol a školských zařízení zřizovaných Statutárním městem Z. „. Pokud byly v bodě VIII tohoto předpisu stanoveny „Podmínky pro poskytování odměn“, byl ve výčtu rozhodných hledisek uveden mimo jiné také „osobní podíl na zajištění příjmů z mimorozpočtových zdrojů“. V bodě IX/1 pak bylo stanoveno, že návrh na odměnu ředitele podává s náležitým zdůvodněním vedoucí odboru školství, zdravotnictví, mládeže a tělovýchovy Radě města Z. , která s konečnou platností rozhodne o poskytnutí a výši odměny. Z toho logicky vyplývá, že pokud doplňková činnost školní jídelny, která jinak byla účetně oddělena od prostředků přijatých z rozpočtu zřizovatele, byla zdrojem mimorozpočtových příjmů školní jídelny, nemohla obviněná použít takto získané prostředky školní jídelny na svévolné vyplacení svých odměn, o kterých nerozhodla Rada města Z. Všechny citované předpisy obviněná znala a není tedy žádných pochyb o tom, že ve věci svých odměn vázaných na doplňkovou činnost školní jídelny postupovala s vědomím neoprávněnosti svého jednání. Ve spise jsou ostatně založeny listinné důkazy svědčící o tom, že pokud byly obviněné Radou města Z. přiznány odměny např. v srpnu 2004, v listopadu 2004 a v listopadu 2005, bylo jí to zdůvodněno tak, že odměny jsou jí přiznány mimo jiné „za práce nad rámec povinností ředitelky školského zařízení spojené s kompletním vedením samostatného účetnictví příspěvkové organizace“. Z tohoto zdůvodnění odměn je zřejmé, že byly poskytnuty nejen za plnění povinností při řízení školní jídelny v rámci jejího základního poslání, ale i za plnění ostatních povinností nad tento rámec, tj. i za plnění povinností spojených s doplňkovou činností školní jídelny, což bylo i ze subjektivního hlediska obviněné zcela zřejmé.
Bez jakéhokoli opodstatnění jsou námitky, které obviněná vztahovala k časové působnosti trestních zákonů. Pokud soudy posoudily skutek podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010, nijak tím nepochybily, i když převážná část jednání obviněné spadala do doby před účinností trestního zákoníku. Z tohoto hlediska je významné, že jednání obviněné bylo trestné i podle předcházejícího zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, který byl účinný do 31. 12. 2009 (toto jednání mělo znaky trestného činu zpronevěry uvedené v §248 odst. l tr. zák.). Celé jednání obviněné ve smyslu souhrnu všech dílčích útoků bylo pokračováním v trestném činu. V takovém případě se za dobu spáchání činu, která je rozhodná pro použití trestního zákona, považuje doba ukončení trestného činu, tj. doba, kdy byl ukončen poslední útok. Protože poslední útok pokračujícího trestného činu byl v posuzované věci spáchán v prosinci 2010, tj. za účinnosti nového trestního zákoníku, a protože útoky spáchané do 31. 12. 2009 rovněž byly trestné podle dřívějšího trestního zákona, bylo namístě posoudit celý pokračující trestný čin podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (k tomu viz přiměřeně č. 7/1994 Sb. rozh. tr.).
Nepřijatelné jsou také námitky, jimiž se obviněná snažila zpochybnit výrok o vině odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Posuzovaný čin obviněné byl projevem hrubého porušení jedné ze základních zásad odměňování osob, které funkci statutárního orgánu příspěvkové organizace vykonávají jako zaměstnanci. Jde o to, že o mzdě, resp. platu takové osoby – včetně mimořádných odměn – rozhoduje zřizovatel jako ten, kdo osobu do funkce ustanovil. Obviněná jako ředitelka školní jídelny v souladu se zřizovací listinou nechala školní jídelnu provozovat doplňkovou činnost. Výtěžek z doplňkové činnosti ovšem náležel do sféry peněžních prostředků, s nimiž školní jídelna podle zřizovací listiny hospodařila mimo rámec peněžních prostředků přijatých z rozpočtu zřizovatele. Obviněná v jasném rozporu s pravidly zřizovatele použila část peněžních prostředků z doplňkové činnosti školní jídelny k svévolnému vyplacení odměn sama sobě. Jednání obviněné tím zřetelně překročilo rámec pouhé nedisciplinovanosti statutárního orgánu příspěvkové organizace a nabylo vyloženě kriminální povahy. Výrok o vině obviněné přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku rozhodně není žádnou neopodstatněnou kriminalizací řídícího aktu obviněné při nakládání se svěřenými peněžními prostředky.
Napadené usnesení, jímž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně ponechal výrok o vině obviněné nedotčen, tedy evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec