ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1137.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 1137/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. listopadu 2009 o dovolání obviněného Mgr. R. L., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 8 To 420/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 113/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. R. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 2 T 113/2007, byl obviněný Mgr. R. L. uznán vinným trestnými činy neuposlechnutí rozkazu podle §273 odst. 1 tr. zák. a trestným činem svémocného odloučení podle §284 odst. 3 tr. zák. (v bodě I. rozsudku), trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodě II. rozsudku), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (v bodě III. rozsudku), a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodě IV. rozsudku). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §284 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest 50.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit České republice – Ministerstvu obrany České republiky se sídlem Praha 6, Tychonova 1, částku 189.313,- Kč na náhradu škody.
K odvolání obviněného Mgr. R. L. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 8 To 420/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině trestnými činy neuposlechnutí rozkazu podle §273 odst. 1 tr. zák., svémocného odloučení podle §284 odst. 3 tr. zák. (bod I. napadeného rozsudku), trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (bod II. napadeného rozsudku), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Krajský soud v Brně poté rozhodl rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu tak, že uznal obviněného vinným pod bodem ad I. trestným činem svémocného odloučení podle §284 odst. 3 tr. zák. a pod bodem ad II./1, 2 trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil za tyto trestné činy a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (bod III. napadeného rozsudku) a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod IV. napadeného rozsudku), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, podle §284 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit České republice – Ministerstvu obrany České republiky se sídlem 160 01 Praha 6, Tychonova 1, škodu ve výši 189.313,- Kč.
Podle tohoto rozsudku obviněný Mgr. R. L. spáchal trestný čin svémocného odloučení podle §284 odst. 3 tr. zák. (pod bodem ad I. rozsudku odvolacího soudu) tím, že dnem 1. října 2002 neodcestoval, jako příslušník armády České republiky zařazený u 61. provozního střediska Ministerstva obrany České republiky se sídlem v Praze 6, do místa svého služebního přidělení, ač mu tato povinnost byla uložena v nařízení č. j. D186437/LEG/47 – 2002 ze dne 7. srpna 2002, kde měl plnit úkoly stanovené v písemnosti č. j. D186437/OS/50-2002 pod bodem č. II. a č. III., a dále podrobněji definované v nařízení č. j. D186437/LEG/47-2002 ze dne 7. srpna 2002 a v písemnosti č. j. D186437/LEG/48-2002 ze dne 10. září 2002, a v místě svého služebního přidělení se prokazatelně bez souhlasu nadřízených nezdržoval s výjimkou období 14. – 16. 11. 2002, kdy toto místo navštívil, a v období 18. 12. 2002 – 27. 1. 2003, kdy byl přítomen u útvaru až do vydání nařízení č. j. D186437/OS/59-2003 ze dne 24. dubna 2003.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (bod ad II./1, 2 rozsudku odvolací soudu) obviněný spáchal tím, že
1. dne 6. 6. 2002 zakoupil a ihned zaplatil u společnosti B. N. – A. T. – A. A. S., se sídlem P., B. ul., letenky pro dvě osoby na trasu P. – P. – P. s odletem 17. 6. 2002 linka OK 766 a příletem 21. 6. 2002 linka OK 765 v hodnotě 2x 32.080,- Kč (tedy celkem 64.160,- Kč), vystavené faktury na předmětné částky následně zaúčtoval v kolonce výdaje ve svém peněžním deníku za období 2-4/IV-2002 pod položkami č. 55 a 56. Žádnou cestu letadlem však neuskutečnil a vystavené letenky, následně zrušil a po strhnutí storno poplatků ve výši 1.000,- Kč mu byla vrácena částka 63.160,- Kč, kterou převzal, avšak již neuvedl ve svém peněžním deníku do kolonky příjmy a předmětnou částku si ponechal pro své osobní potřeby,
2. dne 11. 6. 2002 zakoupil a ihned zaplatil u společnosti B. N. – A. T. – A. A. S., se sídlem P., B.ul., hotelové ubytování v hotelu H. Ch. d. G. – P. – F., za které obviněný Mgr. R. L. uhradil částku 39.816,- Kč, fakturu zaúčtoval v kolonce výdaje ve svém peněžním deníku za období 2-4/IV-2002 pod položkou č. 57, objednávku však následně zrušil a po uhrazení storno poplatků mu byla vrácena částka 39.450,- Kč, kterou převzal, avšak již neuvedl ve svém peněžním deníku do kolonky příjmy a předmětnou částku si ponechal pro své osobní potřeby,
přičemž tyto finanční prostředky mu byly svěřeny na základě „Smlouvy o zřízení, vedení a zrušení běžného účtu, spojeného s vydáním a používáním mezinárodní (tuzemské) platební karty a o nakládání s peněžními prostředky na účtu“ ze dne 15. 5. 2000 uzavřené Ministerstvem obrany České republiky se sídlem Vítězné náměstí 5, Praha 6, zastoupené plk. Ing. J. B. a měl je využívat pouze pro služební účely a v souvislosti s výkonem povolání, neoprávněně tak použil k tíži Ministerstva obrany České republiky částku v celkové výši 102.610,- Kč.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 2 T 113/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 8 To 420/2008, spáchal obviněný tím, že dne 18. 2. 2002 zakoupil u společnosti B. N. – A. T. – A. A. S., se sídlem P., B. ul., letenky na trase P. – R.– P. s odletem 27. 2. 2002 linka OK 880 a příletem 1. 3. 2002 linka OK 881, k jejich úhradě si nechal vystavit fakturu na částku 23.220,- Kč, tuto fakturu obviněný Mgr. R. L. neuhradil a následně ji použil pro vykázání nákladů spojených s výkonem své služby, když ji zaúčtoval v kolonce výdaje ve svém peněžním deníku za období 1/IV 2002 pod položkou č. 39, a takto předstíral, že uskutečnil předmětný let, za který musel zaplatit, avšak ve skutečnosti žádný let neuskutečnil a tedy ani žádnou částku uhradit nemusel, čímž získal ke škodě Ministerstva obrany České republiky částku ve výši 23.220,- Kč, kterou si ponechal pro své osobní potřeby.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 2 T 113/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 8 To 420/2008, obviněný spáchal tím, že dne 25. 9. 2002 objednal u společnosti B. N. – A. T. – A. A. S., se sídlem P., B.ul., letenku na trasu P. – M. s odletem 30. 9. 2002 linka OK 892 v hodnotě 25.483,- Kč, k její úhradě si nechal vystavit fakturu na částku 25.483,- Kč, tuto fakturu obviněný Mgr. R. L. neuhradil a následně ji použil pro vykázání nákladů spojených s výkonem své služby, když tuto zaúčtoval v kolonce výdaje ve svém peněžním deníku za období 2-4/IV-2002 pod položkou č. 130, a takto předstíral, že uskutečnil předmětný let, za který musel zaplatit, avšak ve skutečnosti žádný let neuskutečnil a tedy ani žádnou částku uhradit nemusel, čímž získal ke škodě Ministerstva obrany České republiky částku ve výši 25.483,- Kč, kterou si ponechal pro své osobní potřeby.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný včas prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání především zdůraznil specifika svého služebního zařazení jako legalisty vojenské zpravodajské služby s tím, že taková osoba stojí současně uvnitř i mimo Armádu České republiky. Domnívá se proto, že skutky, pro které byl odsouzen, nelze v rámci utajeného poslání legalisty kvalifikovat jako trestné činy. Pokud jde o první skutek, namítl, že mu nebylo rozkazem uloženo hlásit se v místě nového služebního přidělení v M., což s ohledem na jeho postavení v civilní společnosti nebylo ani možné. Jeho pobyt na místě určení byl limitován schopností obchodní společnosti poskytnout mu důvod, aby do tohoto místa odcestoval. Podle obviněného zájmy této krycí společnosti měly přednost před směrnicí zpravodajské služby, a to v zájmu vyloučení jeho dekonspirace. Obviněný popřel také úmysl vyhýbat se dalšímu výkonu služby, protože tehdy vykonával i služební úkoly s vědomím svých nadřízených, a to i v P. Obviněný se domnívá, že všechny stanovené úkoly splnil, a proto podle jeho názoru absentuje společenská nebezpečnost činu jako materiální znak trestného činu. V tomto smyslu se dovolával řady dokladů, které jsou obsaženy ve spisovém materiálu, a na které údajně soudy nebraly zřetel. K výrokům o vině pod body II./1,2 rozsudku soudu prvního stupně namítl, že nemůže jít o zpronevěru, pokud v popisu skutku nebylo uvedeno, jak získal zpronevěřené finanční prostředky, a totéž podle něj platí i pokud jde o trestný čin podvodu. Namítl také, že svým jednání nechtěl způsobit žádnou škodu ani ji nezpůsobil, protože všechny získané prostředky použil ve prospěch služby a řádně je zaevidoval ve svých hlášeních a zprávách. K bodu IV. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu uvedl, že měl stanoven roční limit 40.000,- Kč jako kompenzaci neúčasti na služební tělovýchově a z předložených důkazů podle něj bylo prokázáno, že na tělovýchovu vynaložil částku 38.000,- Kč. Vystavením nepravdivých faktur nevznikla škoda, protože jimi obviněný vyhověl jen požadavkům vojenského finančního úřadu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, případně aby sám podle §265m tr. ř. ve věci rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného nejprve poukázala na to, že petit uvedený v dovolání obviněného není realizovatelný. Dovolací soud nemůže zrušit rozhodnutí soudu druhého stupně a poté věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, protože za takové situace by zůstal v platnosti původní nepravomocný rozsudek soudu prvního stupně.
Pokud jde o věcný obsah dovolacích námitek, nejvyšší státní zástupkyně předeslala, že převážná většina argumentace obviněného uvedená v dovolání, je v zásadě jen opakováním jeho obhajoby, přičemž těmito námitkami se v dostatečné míře zabýval soud druhého stupně, který na ně náležitě reagoval a své právní názory vyjádřil tím, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže obviněný namítl, že mu nebylo rozkazem uloženo hlásit se v místě nového služebního přidělení, což vzhledem k jeho postavení v civilní obchodní společnosti nebylo ani možné, přičemž Armáda České republiky neměla v M. posádku ani důstojníka, u něhož by se mohl obviněný hlásit, z čehož obviněný dovozuje nemožnost posouzení prvního skutku jako trestného činu svémocného odloučení, obviněný vychází zřetelně z odlišných skutkových okolností, než které jsou uvedeny ve skutkové větě rozsudku. Poukázala na to, že dovolatel sám uvedl, že svémocným vzdálením se je podle zákona také to, že se voják nepřihlásí u svého útvaru nebo v místě svého služebního přidělení, ač tam byl odeslán nebo ačkoliv uplynula lhůta jeho odůvodněné nepřítomnosti, zejména při ustanovení, přeložení, služební cestě nebo dovolené. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že vzhledem ke specifiku služebního poměru obviněného zcela pochopitelně odpadá podmínka přihlášení se v místě nového služebního zařazení, avšak plně ji nahrazuje zjištění, že se obviněný nezdržoval v místě, kam byl služebně vyslán, a neplnil tam úkoly, jimiž byl pověřen při své misi. Za zcela nepřijatelnou konstrukci označila názor obviněného, že zájmy krycí společnosti měly přednost před směrnicí zpravodajské služby, a to v zájmu vyloučení jeho dekonspirace. Také námitka obviněného, že tehdy vykonával další služební úkoly s vědomím jeho nadřízených, a to i v P., nijak neomlouvá chování obviněného popsané ve výroku o vině pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, přičemž doba, během níž se obviněný služebně zdržoval v M. a v P., nebyla do tohoto skutku zahrnuta.
Nejvyšší státní zástupkyně poukázala také na to, že obviněný byl pověřen vycestováním do M., aby tam plnil důležitý služební úkol, avšak na místo určení po dni 1. 10. 2002 neodcestoval a s výjimkou dní 14. – 16. 11. 2002 až do konce termínu uloženého úkolu obviněný na určeném místě nepůsobil, přitom uplatnil nárok na zvýhodněné služební ohodnocení, jako by uložené poslání řádně splnil. Nejvyšší státní zástupkyně označila za správný závěr soudů o tom, že předmětné jednání obviněného bylo ve smyslu trestního zákona svémocným odloučením, jehož doba přesáhla zákonnou hranici 14 dnů. Jestliže obviněný v této souvislosti argumentuje dalšími důkazy, resp. odlišným posouzením již provedených důkazů, pak takové námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
Pokud jde o trestnou činnost, za niž byl obviněný odsouzen pod body II., III. a IV. výroku o vině, obviněný povšechně namítl, že nemůže jít o zpronevěru ani o podvod, pokud se v popisu skutku neuvádí, jak získal finanční prostředky. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, zcela zřetelně vyplývá, že se jednalo o prostředky svěřené obviněnému Ministerstvem obrany České republiky k plnění jeho služebních úkolů. Příznačné je zjištění, že obviněný vyplacené částky zaúčtoval jako výdaje ve svém peněžním deníku, avšak nezaúčtoval je jako příjmy poté, co mu byly po stornování letenek či ubytování uhrazené částky vráceny zpět. Obviněný se obdobným způsobem obohatil k tíži finančních zdrojů Ministerstva obrany České republiky předložením dvou falešných faktur, vystavených údajně fitness centrem za poskytnuté služby spojené s fyzickou aktivitou obviněného nahrazující služební tělovýchovu, zatímco ve skutečnosti byl jednou fakturou účtován nájem nebytových prostor a druhá faktura nebyla fitness centrem vůbec vystavena.
Dovolateli nepřisvědčila ani v tvrzení, že svým jednáním nechtěl způsobit škodu a také škodu nezpůsobil, protože údajně všechny získané prostředky použil ve prospěch služby. Zmiňovaný „prospěch služby“, čili plnění údajných jiných služebních úkolů, neopravňovaly obviněného k tomu, aby z titulu svého služebního poslání defraudoval finanční prostředky svého zaměstnavatele nebo aby se jich zmocňoval formou podvodu. Z hlediska formální logiky je také naprosto nepřijatelná konstrukce obviněného, že je přípustné protiprávním způsobem nakládat se svěřenými a účelově vymezenými prostředky jiného subjektu s odůvodněním, že pachatel v jeho prospěch údajně plní jiné úkoly. Pokud by obviněný skutečně potřeboval finanční prostředky pro plnění jiných služebních úkolů, nepochybně by měl možnost obrátit se na své nadřízené se žádostí, aby mu je poskytli. Jestliže však obviněný s předmětnými prostředky naložil jinak, než k plnění služebních úkolů, pak si je buď ve smyslu §248 tr. zák. přisvojil, anebo se ke škodě svého zaměstnavatele obohatil podvodným jednáním. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně proto nelze ani tyto námitky obviněného považovat za důvodné.
Nejvyšší státní zástupkyně uzavřela své vyjádření tím, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasila s tím, aby dovolací soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání a výslovně souhlasila s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení trestního řádu vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo meze dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný sám prosazuje. Dovolání se proto nemůže opírat o námitky směřující proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek může být podáno jen z důvodů, které jsou v zákoně výslovně stanoveny. Je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
K jednotlivým trestným činům:
Trestný čin svémocného odloučení podle §284 odst. 3 tr. zák. spáchá ten, kdo se svémocně vzdaluje po dobou delší než čtrnáct dnů, nebo kdo se svémocně vzdaluje po dobu delší šest dnů v době plnění zvlášť důležitých úkolů nebo zvlášť důležitých cvičení. Pachatel tohoto trestného činu bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let. Pokud jde o tento trestný čin, obviněný uplatnil převážně námitky skutkové, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto se jimi Nejvyšší soud nezabýval. Charakter právních námitek mají jen námitky nedostatku subjektivní stránky uvedeného trestného činu a materiálního znaku trestného činu. S těmito námitkami se vypořádal ve svém rozhodnutí již odvolací soud. Vzhledem ke správným právním závěrům odvolacího soudu, Nejvyšší soud shledal tyto námitky nedůvodnými.
Pokud jde o trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. je zcela nedůvodná námitka obviněného o tom, že součástí skutkových zjištění není okolnost, jak obviněný získal peněžní prostředky z účtu poškozeného. Je skutečností, že obviněný v době, kdy pracoval jako důstojník vojenské zpravodajské služby měl svěřeny a také čerpal finanční prostředky pro služební úkoly a v souvislosti s výkonem povolání z účtu zřízeného na základě „Smlouvy o zřízení, vedení a zřízení běžného účtu, spojeného s vydáním a používáním mezinárodní (tuzemské) platební karty a o nakládání s peněžními prostředky na účtu“, která byla uzavřena dne 15. 2. 2000 mezi ním a Ministerstvem obrany České republiky, přičemž toto zjištění je součástí popisu skutku pod bodem II. 1., 2, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 8 To 420/2008.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, že nechtěl způsobit škodu, ani žádnou škodu nezpůsobil a že získané finanční prostředky použil ve prospěch služby a řádně je zaevidoval ve svých hlášeních a zprávách. Všechny tyto námitky jsou námitkami skutkovými, jimiž se obviněný snaží zvrátit zjištěný skutkový stav věci. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání vycházet ze skutkového stavu věci, který zjistily soudy nižších stupňů. Z něj výslovně vyplývá, že se jednalo o prostředky Ministerstva obrany České republiky, které byly obviněnému svěřeny k plnění služebních úkolů. V obou případech obviněný sice peněžní prostředky po jejich získání zaevidoval v peněžním deníku, který byl povinen vést, avšak po stornování letenek již neuvedl částky 63.160,- Kč a 39.450,- Kč v peněžním deníku jako příjmy. Odvolací soud na základě skutkových zjištění učinil správný právní závěr o tom, že obviněný si uvedené částky ponechal pro své potřeby. Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním proto neobstojí námitka obviněného, že zmíněné finanční prostředky „použil ve prospěch služby a řádně je zaevidoval ve svých hlášeních a zprávách“. Odvolací soud proto právem dospěl k závěru, že jednání pod bodem II. 1., 2. rozsudku, který byl napaden dovoláním je jednáním defraudanta a v souladu se zákonem takové jednání posoudil jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Proti výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. obviněný vznesl zásadní námitky, že žádnému subjektu nevznikla škoda a že obviněný ani neměl v úmyslu způsobit škodu. Tato námitka se zcela míjí s uplatněným důvodem dovolání. Soudy dospěly ke zjištění, že obviněný uvedl v omyl Ministerstvo obrany České republiky a způsobil škodu 38.000,- Kč jednáním popsaným v bodě IV. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Obviněný předložil dvě faktury, z nichž jednou byl účtován nájem nebytových prostor a druhá nebyla vůbec vystavena fitness centrem společností L. L., s. r. o., se sídlem T. ul., P. Obviněný tak svými námitkami zpochybňuje učiněná skutková zjištění, která však nelze v řízení o dovolání přezkoumávat.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Dovolání obviněného se opírá převážně o námitky skutkové, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat, a námitky právní jsou zcela nedůvodné. Proto dovolání obviněného Mgr. R. L. jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek