ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1159.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1159/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. listopadu 2012 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 4 To 140/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 166/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 12 T 166/2011, byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Byl odsouzen za tyto trestné činy a sbíhající se přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 106/2011 ze dne 6. 10. 2011, v právní moci 7. 2. 2012, podle §145 odst. 1 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 106/2011 ze dne 6. 10. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí a výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 4 To 140/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že soudy vycházely z nesprávného právního posouzení věci a nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako pokus těžkého ublížení na zdraví, aniž by se zabývaly otázkou, zda došlo k naplnění pojmových znaků takového činu. Podle názoru obviněného existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a skutkový stav, který byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty zločinu, který je mu kladen za vinu, a to ani ve stadiu pokusu, neboť od svého jednání dobrovolně upustil bez toho, aby existovala jakákoliv objektivní překážka či jiná okolnost, která by ho k takovému jednání, tedy k zanechání již započatého útoku, nutila. Obviněný namítal, že z provedeného dokazování nelze usoudit na jeho úmysl, jenž by směřoval k těžšímu následku. Zejména z jeho výpovědi lze v jeho jednání údajně spatřovat maximálně dokonaný trestný čin méně závažný. Obviněný opakuje, že nebyl prokázán jeho úmysl k těžšímu následku, když navíc z jeho strany došlo k přerušení konání. Úmyslu způsobit těžší následek nenasvědčuje podle obviněného ani intenzita útoku, způsob provedení činu ani pohnutka. Dodal, že konflikt byl vyvolaný ze strany poškozeného, který jednal pod vlivem alkoholu značně agresivně. Podle obviněného dále nebyly splněny podmínky pro to, aby mohla být újma způsobená poškozenému vyhodnocena jako těžká újma na zdraví. Ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví je pouze konstatováno, že zranění poškozeného mohlo citelně omezit obvyklý způsob jeho života a mohlo přesáhnout šest týdnů. Jedná se však podle obviněného o pouhou domněnku, fakticky k těžké újmě na zdraví nedošlo, neboť způsobené omezení trvalo 10 dnů, kdy poškozený byl v nemocnici a poté byl 4 týdny omezen v běžném způsobu života. Soudy podle názoru obviněného též neprokázaly, do jaké míry se podílel na vzniku zranění, jež utrpěl poškozený, když nebyl jediným, kdo poškozeného napadl. Nebyla tedy prokázána míra jeho zavinění a nelze mu přičítat veškeré následky zranění, která poškozený utržil. Obviněný se domnívá, že jeho podíl byl pouze minimální a uzavřel, že okolnosti jeho jednání spíše nasvědčují naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §145a tr. zákoníku, neboť se jednání dopustil v silném rozrušení z napadení svého přítele poškozeným a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Rovněž považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. Vzhledem ke skutečnosti, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání, by bylo adekvátní uložit mu trest za mírnější trestný čin a podmíněně jeho výkon odložit.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu I. i II. stupně a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že soudy nepochybily, pokud jednání obviněného popsané ve skutkové větě kvalifikovaly mimo jiné jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle státního zástupce obviněný svým jednáním naplnil jak subjektivní tak objektivní stránku předmětného zločinu spáchaného ve stadiu pokusu, neboť bylo zjištěno, že zaútočil na poškozeného mimo jiné tím, že ho kopal do hlavy, když poškozený ležel bezbranně na zemi a věděl, že takto mohl způsobit poškozenému život ohrožující poranění. K takto závažnému následku na zdraví poškozeného nedošlo jen díky náhodě. Jednání spočívající v takovémto fyzickém útoku je podle státního zástupce nepochybně jednáním úmyslným. Protože však vlivem okolností nezávislých na vůli obviněného k závažným následkům nedošlo, zůstalo ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku u pokusu daného zločinu. Státní zástupce zdůraznil, že existence „extrémního nesouladu“ v daném případě dána není, neboť dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. řádu. Důkazy byly přitom hodnoceny tak, jak stanoví §2 odst. 6 tr. řádu, a to v souladu se zásadami formální logiky. Závěry ohledně skutkových zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním.
Státní zástupce uvedl, že podle jeho názoru nedošlo ani k zániku trestnosti jednání obviněného v důsledku ustoupení od pokusu. Zákonem předpokládané podmínky účinného ustoupení od pokusu ve smyslu §21 odst. 3 tr. zákoníku totiž nebyly splněny. Obviněný pouze zanechal svého protiprávního jednání, aniž by však zároveň odstranil nebezpečí, které z jeho jednání poškozenému vzniklo. Odstranění nebezpečí však bylo nezbytné pro zánik trestnosti jeho pokusu, neboť šlo na straně obviněného o tzv. ukončený pokus. Nelze podle státního zástupce přisvědčit ani tvrzení obviněného, že jeho jednání, pokud je vůbec trestným činem, je trestným činem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle §146a tr. zákoníku. Kopání do hlavy ležícího poškozeného poté, co jej obviněný skolil na zem pěstí, nemohlo být motivováno omluvitelnou pohnutkou ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Námitku obviněného, že nedošlo k těžké újmě na zdraví, považuje státní zástupce za zcela bezpředmětnou. Obviněnému se totiž klade za vinu spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu. Pokus je z povahy věci následku prostý, jinak by totiž nešlo o pokus, nýbrž o dokonaný trestný čin. Možnost, že taková újma nastane, však byla reálná, jak vyplývá z příslušného znaleckého posudku. Zbývající námitky obviněného podle státního zástupce směřují proti skutkovým zjištěním či proti údajným vadám předchozího řízení, kromě toho se s nimi soudy již dostatečně vypořádaly a na jejich rozhodnutí lze tak v tomto ohledu odkázat.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že až na dobrovolné upuštění od dalšího jednání se shodnými námitkami obviněného již zabýval soud II. stupně a vypořádal se s nimi. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu jako odvolání (č. l. 247 – 251 tr. spisu).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný své hmotně právní námitky, že soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako pokus zločinu těžkého blížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku, že v jeho případě nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro posouzení jeho jednání jako pokusu, neboť dobrovolně upustil od svého jednání, že z provedených důkazů nelze usuzovat na jeho úmysl ke způsobení těžšího následku, že u poškozeného nedošlo k těžké újmě na zdraví, z velké části postavil na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný tak námitkami, kterými rozebírá své výpovědi, jakož i výpovědi svědků a ze svého pohledu hodnotí, co z uvedených důkazů vyplývá, nenaplnil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod není naplněn ani námitkami, kterými brojí proti závěrům znaleckého posudku, jakož ani námitkami, že nebyl prokázán jeho podíl na zraněních poškozeného. Těmito námitkami obviněný ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný v dovolání popisuje zjištěné jednání, provedené důkazy pak hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní závěry, odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Toho si je obviněný také vědom, když mj. namítá také extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními.
Podle skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně se obviněný dopustil trestných činů tím, že dne 30. 10. 2010 kolem 5.00 hod. na ulici B. v B. fyzicky napadl poškozeného J. Ž., a to tak, že jej udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, poté co poškozený vstal, znovu jej udeřil pěstí do obličeje, takže ten znovu upadl na zem, kde se udeřil o zem do hlavy a dále jej přibližně třikrát kopl do oblasti hlavy a obličeje, čímž mu způsobil otřes mozku, tříštivou zlomeninu nosních kostí, tříštivou zlomeninu čelní kosti vlevo s posunem úlomků, zlomeninu horní čelisti vlevo, zlomeninu spodiny levé očnice s vylomeným úlomkem, vzduch v dutině lební, oděrku pravé ruky, mnohačetná zhmoždění obličeje, krevní podlitiny víček obou očí a bolesti hlavy při úrazové poruše krční páteře, což si vyžádalo lékařské ošetření spojené s hospitalizací v trvání 10 dnů a následné léčení spojené s omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 4 týdnů, přičemž podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, při tomto způsobu útoku mohl poškozenému způsobit zranění podstatně závažnější, jako například ložiskové poranění mozku ve smyslu zhmoždění a dále krvácení mezi obaly mozkové, což jsou zranění život ohrožující, přičemž ke vzniku těchto závažných následků nedošlo pouze vlivem okolností na vůli obviněného nezávisejících.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Těžká újma na zdraví je definována v §122 odst. 2 tr. zákoníku a je vymezena dvěma podmínkami – jde o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění a jde zároveň o jeden z případů taxativně uvedených v zákoně. Podstatné je, že poškozený pociťuje citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Závěr o tom, zda v daném případě došlo k těžké újmě na zdraví je závěrem právním, který přísluší učinit toliko soudu. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek a byl s tím srozuměn. Na srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku z intenzity útoku, ze způsobu provedení útoku, z povahy použité zbraně atp. Je potřeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí napadenému z útoku hrozilo. Měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení na zdraví (resp. nemělo ani takový následek) je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst.1 , §145 odst. 1 tr. zákoníku. Pokusem je tedy jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo.
Nejvyšší soud shledal, že soudy učinily správně, pokud výše popsané jednání obviněného posoudily mimo jiné jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě provedených důkazů je nepochybné, že ze strany obviněného šlo o násilný útok vůči poškozenému, neboť poté, co poškozeného ranou pěstí srazil na zem, v době, kdy tento nehybně ležel na zemi, nebránil se, na něj ještě opakovaně zaútočil kopanci obutou nohou do oblasti hlavy. Obviněnému přitom muselo být zřejmé, že jde o oblast lidského těla mimořádně křehkou, ničím nechráněnou, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Ze znaleckého posudku, oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (na č. l. 24 a násl. tr. spisu), vyplývá rozsah poměrně závažných zranění poškozeného, které si vyžádalo 10 dnů hospitalizace a následně 4 týdny léčení, přitom je zde uvedeno, že ke zraněním v obličejové části a poranění čelní kosti byla nutná velká intenzita násilí. Z posudku dále vyplývá, že poškozený byl bezprostředně ohrožen vznikem ještě závažnějších následků na zdraví včetně život ohrožujících, ke kterým však jen náhodou nedošlo. Vzhledem k osobě obviněného, ke způsobu jednání vůči poškozenému, k intenzitě útoku, není možné, aby si obviněný neuvědomoval všechny hrozící následky svého agresivního počínání vůči poškozenému a neuvědomoval si, jaké nebezpečí kopáním do oblasti hlavy poškozenému hrozilo. Přitom je v této souvislosti bez významu námitka obviněného, že z počátku šlo o incident poškozeného s třetí osobou vyprovokovaný poškozeným, neboť obviněný řešil tento konflikt zcela nepřiměřeným a neúnosným způsobem. Vzhledem k následkům, kterými byl poškozený útokem obviněného bezprostředně ohrožen, včetně následků smrtelných, pokud by sám nevyhledal lékařské ošetření, soudy nepochybily, když kvalifikovaly jednání obviněného jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Právě tento hrozící těžší následek je přitom podstatný z hlediska právního posouzení jednání obviněného a nikoliv jednotlivá zranění, která poškozený skutečně utrpěl. Proto je bez významu jeho námitka, že nebylo nepochybně prokázáno, jakou měrou se na zranění poškozeného podílel, nehledě na skutkovou povahu této námitky. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že obviněný svým jednáním naplnil jak objektivní tak subjektivní stránku uvedeného zločinu ve stadiu pokusu. Soudy obou stupňů správně naznaly, že obviněný jednal úmyslně i ke způsobení těžšího následku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví přitom stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, jak se domáhá obviněný, nepřipadala v úvahu.
Nejvyšší soud souhlasí s názorem státního zástupce, že k zániku odpovědnosti obviněného za pokus trestného činu rozhodně nedošlo, neboť nebyly splněny všechny zákonné podmínky. Podle §21 odst. 3 tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k jeho spáchání a zároveň odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu nebo učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, mohlo být ještě odstraněno. Obě uvedené podmínky musí být splněny kumulativně. V daném případě však obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě učinil vše k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedošlo. Nemohl splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť v jeho případě šlo o ukončený pokus, kdy nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání, ale je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které na zdraví poškozeného hrozilo z podniknutého pokusu. To ale obviněný neučinil.
Nejvyšší soud na závěr konstatuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, resp. když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje. Jak vyplývá z bohaté judikatury, extrémní nesoulad přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému v projednávané věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem a neshledal existenci namítaného extrémního nesouladu. Výslechem obviněného, svědků a listinnými důkazy bylo prokázáno trestné jednání obviněného i jeho podíl na zraněních poškozeného. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný J. Š. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud jde o námitku obviněného, že považuje jemu uložený trest za nepřiměřeně vysoký, Nejvyšší soud uvádí, že samotný výrok o trestu lze napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil, a v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť obviněnému byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Námitky v tom smyslu, že uložený trest je velmi přísný, neboť soudy jinak hodnotily rozhodné skutečnosti, než se jeví obviněnému, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný důvod podle §265b tr. ř. Účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku není, aby jeho cestou byl výrok o trestu napadán z důvodu „pouhé“ nepřiměřenosti, byl-li uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné trestní sazby.
Nejvyšší soud tedy zjistil, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z části tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají a hmotně právní námitky považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněného J. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš