ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1173.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1173/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 10. 2012 o dovolání obviněného R. F. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 10 To 132/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 109/2011 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. F. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 2 T 109/2011, byl obviněný R. F. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s dohledem, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na pět let. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř., podle §229 odst. 2 tr. ř. a podle §229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Jako přečin posoudil Okresní soud v Kolíně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 16. 9. 2010 kolem 16,10 hodin v obci N. , okr. K. (v rozsudku je nepřesně uvedeno P. – v. ), na silnici č. ...... řídil vozidlo zn. Audi Q7 4L, při průjezdu nepřehledné levotočivé zatáčky rychlostí nejméně 55 km/h vjel do protisměru nejméně o 0,5 m, levou přední částí vozidla se střetl s levou přední částí protijedoucího vozidla zn. Opel Corsa, které poté narazilo do podezdívky plotu domu, a v důsledku toho došlo ke zraněním osob jedoucích ve vozidle zn. Opel Corsa, a to k těžkému zranění nepřipoutaného řidiče O. O. , který zemřel dne 8. 10. 2011, k těžkému zranění nepřipoutané spolujezdkyně na zadním sedadle E. L. , která zemřela dne 7. 2. 2011, a ke zranění nepřipoutané spolujezdkyně na předním sedadle E. O.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 10 To 132/2012, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl, že „skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným“, není trestným činem. V této souvislosti vyjádřil názor, že poškozený O. O. nebyl vzhledem k špatnému zdravotnímu stavu způsobilý řídit motorové vozidlo, a že smrtelné následky nehody byly způsobeny okolností, že poškození nebyli připoutáni bezpečnostními pásy. Mimo dovolací důvod projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a s tím, že soudy nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Kolíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není žádný další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně odkázat na zákonný dovolací důvod. Uplatněné námitky musí odpovídat deklarovanému dovolacímu důvodu také svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Citované ustanovení je koncipováno tak, že pokud je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku, rozumí se tím skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení tou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na další dokazování apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Za dovolací důvod tak bylo možné považovat pouze ty námitky týkající se právního posouzení skutku, které obviněný vztahoval ke skutku uvedenému ve výroku o vině.
Správnosti právního posouzení skutku se nijak netýká okolnost, zda poškozený O. O. byl zdravotně způsobilý k řízení motorového vozidla. Pro posouzení způsobu jízdy poškozeného je významné to, že jel ze svého hlediska v pravé polovině vozovky a pohyboval se rychlostí, při které dodržoval rychlostní limit a která byla přiměřená vzhledem k dané situaci. Namítaný špatný zdravotní stav poškozeného rozhodně nemohl být okolností, která by mohla mít jakýkoli příčinný význam ve vztahu ke srážce obou vozidel. Proto soudy nijak nepochybily ani tím, že nevyhověly návrhům obviněného na doplnění důkazů, jimiž obviněný sledoval objasnění zdravotního stavu poškozeného v době nehody a ověření jeho zdravotní způsobilosti k řízení motorového vozidla.
V návaznosti na zjištění, že poškození nebyli připoutáni bezpečnostními pásy, se Okresní soud v Kolíně zabýval také otázkou, zda a jaký vliv měla tato okolnost na míru následků nehody, a zaměřil na objasnění této otázky prováděné dokazování. Ze zjištění, ke kterým Okresní soud v Kolíně dospěl, je zřejmé, že vzhledem k rozmístění poškozených ve vozidle, dále vzhledem k tomu, že vozidlo poškozených bylo vystaveno nejen srážce s protijedoucím vozidlem obviněného, ale v důsledku této srážky také nárazu do podezdívky plotu v těsné blízkosti vozovky, a konečně i vzhledem ke snižující se účinnosti bezpečnostních pásů při nárazech v rychlosti nad 50 km/h, nemělo nepřipoutání vliv na zranění poškozeného O. O. Z těchto zjištění vyplývá, že zranění, která posléze vedla ke smrti poškozeného O. O. , by nastala i kdyby poškozený byl připoután bezpečnostními pásy. Namítaná okolnost, že poškozený nebyl připoután, tedy nebyla v příčinné souvislosti se smrtí poškozeného. Ve vztahu k poškozené E. L. učinil Okresní soud v Kolíně závěr, že pokud by byla připoutána, neutrpěla by tak závažná zranění, aby to u ní vedlo ke smrtelnému následku. Tento závěr pojal Okresní soud v Kolíně do odůvodnění rozsudku, z něhož je patrno, že právní kvalifikaci skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku vztahoval jen k usmrcení poškozeného O. O. , a nikoli též k usmrcení poškozené E. L. Okresnímu soudu v Kolíně lze vytknout, že popis skutku ve výroku rozsudku nepřizpůsobil uvedenému závěru. Jde však o nepodstatnou vadu, která jinak nemá vliv na správnost použité právní kvalifikace.
V námitkách obviněného, které byly podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., neměl Nejvyšší soud žádný podklad k tomu, aby na výroku o vině obviněného přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku cokoli měnil.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. V poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě soudy tato zjištění učinily, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kolíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly zejména výpovědi svědkyně E. O. (spolujezdkyně ve vozidle poškozeného) a svědkyně P. Š. (spolujezdkyně ve vozidle obviněného), protokol o nehodě v silničním provozu s plánkem místa a fotodokumentací, znalecké posudky z oboru dopravy a z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z důkazů vyplývá, že k nehodě došlo na pozemní komunikaci, jejíž vozovka byly široká 5,7 m. Vzhledem k rozměrům obou vozidel je jasné, že při uvedené šířce vozovky se obě vozidla mohla bezpečně minout, pokud by se každý z řidičů pohyboval ve své pravé polovině vozovky. Obviněný ovšem projížděl sice spíše mírnou, ale méně přehlednou levotočivou zatáčku tak, že nejméně o půl metru zasahoval do levé poloviny vozovky. V tomto nesprávném způsobu jízdy obviněného spočívala příčina střetu obou vozidel. Námitky obviněného, že k přejetí do protisměru u něho došlo mimovolně v důsledku náhlého kýchnutí, jsou jen opakováním obhajoby z původního řízení. Pokud soudy považovaly tuto obhajobu za nevěrohodnou, měly k tomu přijatelné důvody. Svědkyně P. Š. , spolujezdkyně obviněného, popsala průběh jízdy až do okamžiku srážky jako klidný a bez nějakých zvláštních zvukových jevů. Významná je také výpověď svědkyně E. O. , spolujezdkyně ve vozidle zn. Opel Corsa, která utrpěla jen lehké zranění, byla schopná popsat situaci po nehodě a v tomto rámci popsala i chování obviněného. Svědkyně E. O. nezaznamenala, že by se obviněný snažil vysvětlit srážku tím, že byl nějak indisponován náhlým kýchnutím nebo jiným způsobem a že z toho důvodu vjel do protisměru. Přitom pokud by okolnost namítaná obviněným byla pravdivá, bylo by logické, aby toto v podstatě omluvitelné a přijatelné vysvětlení prezentoval ihned na místě nehody, zvláště pak vůči osobě, která při nehodě utrpěla zranění. Lze jen dodat, že svědkyně E. O. měla z chování obviněného dojem, jako by se naopak snažil prezentovat tak, že vozidlo zn. Audi Q7 ani neřídil.
Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily svůj hodnotící postup. Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti soudy přijatelně vysvětlily také to, proč považují provedené dokazování za dostatečné a návrhy obviněného na provedení dalších důkazů za nadbytečné.
Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a s rozsahem, v němž soudy provedly dokazování, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec