ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1183.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1183/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 3. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. T. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 10 To 129/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 105/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. 2 T 105/2017, byl obviněný R. T. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 16 000 Kč, jehož zaplacení bylo povoleno ve splátkách. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na osmnáct měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se uvedeného trestného činu obviněný dopustil tím, že dne 23. 5. 2017 v době kolem 23:05 hod. v K., ulici K., řídil osobní automobil tov. zn. Ford Mondeo, RZ …, ačkoli požil takové množství alkoholických nápojů, že opakovanou dechovou zkouškou byla zjištěna v době jízdy v jeho dechu hladina 2,0 promile a 1,80 promile alkoholu a následný odběr krve potvrdil přítomnost 1,85 promile alkoholu v jeho krvi.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 10 To 129/2018, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy, nezjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a porušily zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Trest, který mu byl uložen, nesplňuje kritéria přiměřenosti. V dané věci došlo podle obviněného k tak zásadnímu zásahu do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces, že je na místě, aby se dovolací soud vadami zabýval. Tyto námitky pak obviněný v dovolání velmi obsáhle, podrobně a mnohdy redundantně konkretizoval a rozvedl.
Zejména zopakoval, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, jelikož vůz neřídil, nýbrž přijel pro něj syn T. T. a z restaurace je i s manželkou odvezl. Syn měl občas problém s řízením velkého vozidla, jelikož je zvyklý na menší a slabší vůz. Způsob řízení tak mohl vypadat jako řízení osoby, která je pod vlivem alkoholu. Své tvrzení obviněný podpořil telefonickým hovorem mezi manželkou obviněného a druhým synem M. B., ke kterému došlo po dvacáté hodině. Manželka synovi měla říci, aby vyřídil bratrovi T., že má přijet k restauraci pro auto. Veškeré provedené důkazy však soudy hodnotily v neprospěch obviněného. Ten po příjezdu hlídky Policie ČR dobrovolně podstoupil dechovou a následně i krevní zkoušku, což by neučinil v případě, že by se dopustil protiprávního jednání, které je mu kladeno za vinu. Soudy jeho jednání hodnotily k jeho tíži a své rozhodnutí založily na výpovědích osob, které se dopustily protiprávního jednání vůči němu a jeho manželce.
Dále uvedl, že soud hodnotil jeho výpověď konanou šestnáct dní po události tak, jako by byl schopen na událost vzpomínat v souvislostech, což v důsledku ovlivnění alkoholem nebyl. Soud prvního stupně poukázal na odlišnosti ve výpovědích, ačkoli se jednalo o rozpory v nepodstatných maličkostech. Právo obviněného na spravedlivý proces bylo podle něj porušeno i tím, že se soud pustil do spekulací týkajících se řidičských schopností T. T. Ze skutečnosti, že vozidlo troubilo, spekulativně vyvodil, že zde byla snaha co nejdříve jízdu ukončit a vyhnout se silniční kontrole. Tu následně obviněný dobrovolně podstoupil. Soud se pustil i do dalších spekulací tím, že uvedl, že je nelogické, aby T. T. opustil vozidlo a nepomohl matce s nákupem. T. T. pouze splnil to, co po něm bylo požadováno, a odešel odpočívat.
Obviněný nesouhlasil s tím, že soudy vycházely z výpovědí svědků I. T. a D. K., které označil za nekonzistentní a vnitřně rozporné. Oba svědci byli pod vlivem alkoholu a jednali agresivně. Svědek I. T. navíc na určitou dobu odešel ke svému domu a následně se vrátil, v tu dobu mohl T. T. vystoupit, aniž by jej viděl. Ve výpovědi si svědek protiřečil.
Obviněný připomněl, že při řízení vozidla nebyl přistižen policií. K prokázání toho, co svědci mohli předmětné noci vidět, navrhovala obhajoba vyšetřovací pokus, avšak tento návrh soud zamítl. Tímto zamítnutím bylo podle obviněného porušeno právo na obhajobu a řízení bylo zatíženo podstatnou vadou. Soud prvního stupně v situaci, kdy proti sobě stály dvě rovnocenné verze skutkového děje, zvýhodnil tvrzení osob, které jsou v trvale konfliktním stavu vůči obviněnému a jeho rodině a z nichž jedna fyzicky napadla se zbraní v ruce jeho manželku a pokusila se poškodit jeho automobil, zatímco jeho verzi zjednodušeně a nedůvodně odmítl s tím, že hodnotil jako nevěrohodné výpovědi osob, jež jsou vůči obviněnému osobami blízkými. Nezkoumal místní souvislosti a hrubě zkreslil vzdálenosti i výhledové poměry. Neřešil podstatu sporů se svědky a nepokusil se osvětlit celou situaci provedením dalších důkazů. Odvolací soud zamítnutím odvolání obviněného namítané vady a postup nalézacího soudu nenapravil a tím porušil právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, č. j. 10 To 129/2018-143 a sám rozhodl rozsudkem, který bude pro obviněného ohledně viny a trestu příznivější, případně aby ve smyslu §265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že nevyužije svého práva a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudu při provádění důkazů, k rozsahu provedeného dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
V dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by zjištěný skutek nenaplňoval znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil dovolání na námitkách, které navazovaly na jeho obhajobu z původního řízení, tj. na tvrzení, že vozidlo vůbec neřídil a k domu jej spolu s manželkou dovezl syn. Uplatnil námitky z velké části totožné (mnohdy i doslovně) s námitkami uplatněnými již v odůvodnění odporu proti trestnímu příkazu (č. l. 47 trestního spisu), v písemné verzi závěrečné řeči obhájce obviněného (č. l. 115) a v odvolání (č. l. 134). Tyto jeho námitky mají vyloženě skutkovou povahu a tím se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tak sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají.
Ani námitka porušení zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a 90 Ústavy.
Skutková zjištění nalézacího soudu mají v provedených důkazech spolehlivou obsahovou oporu. Významným důkazem jsou výpovědi svědků I. T. a D. K., kteří shodně uvedli, že ve vozidle byly pouze dvě osoby, přičemž obviněný seděl na místě řidiče. Je pravdou, že kromě nich nikdo neviděl obviněného do vozidla nasedat ani jej řídit a i tito svědkové byli, stejně jako obviněný, pod vlivem alkoholu a měli s obviněným a jeho manželkou konflikt. Je rovněž pravdou, že manželka obviněného po osmé hodině večer půl minuty hovořila telefonicky se svým synem, tato skutečnost však není pro posouzení věci podstatná, jak správně uvedl odvolací soud. Soudy zhodnotily výpověď obviněného i jeho rodinných příslušníků a na základě výpovědí svědků I. T. a D. K. v souvislosti s dalšími důkazy učinily odůvodněný a podložený závěr, že to byl právě obviněný, kdo vozidlo řídil. Provedené důkazy podrobně zhodnotily a odmítly verzi obviněného, že vozidlo neřídil.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož extrémní rozpor. Nalézací soud postupoval v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. ř. a jeho podrobně odůvodněné skutkové závěry logicky vyplývají z obsahu provedených důkazů. Odvolací soud se dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, které byly obdobné námitkám dovolacím. S námitkou, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně absentuje zdůvodnění zamítnutí návrhů na provedení dalších důkazů, se odvolací soud vypořádal na straně 4 svého rozhodnutí. Postup soudů tak nevykazuje prvky libovůle, rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a v podrobnostech lze na jejich odůvodnění odkázat. Nejvyšší soud tak neshledal žádný důvod k zásahu do napadeného rozhodnutí v zájmu zajištění práva obviněného na spravedlivé řízení. Není účelem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud z pozice jakési třetí skutkové instance provedené důkazy znovu rozebíral a přehodnocoval, případně činil vlastní skutková zjištění.
Námitku nepřiměřenosti trestu nelze podřadit pod deklarovaný ani žádný jiný dovolací důvod. Otázky týkající se trestu lze namítat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. z hlediska, zda byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby. Existenci tohoto dovolacího důvodu obviněný nenamítal a ani by to nepřicházelo v úvahu. Samotná nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem a zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu jen zcela výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se zde nejedná. Obviněnému byl uložen trest odpovídající zákonným kritériím a soudy svá rozhodnutí i v tomto směru odůvodnily.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 10. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák