ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.1195.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 1195/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2004 dovolání obviněné D. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 To 42/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 243/2002 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 To 42/2004, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 3 T 243/2002.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 3 T 243/2002, byla obviněná D. K. uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Podle zjištění okresního soudu se jej dopustila tím, že „v době od 8. 3. 2001, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 16 C 161/2000, na jehož základě byla povinna do patnácti dnů vyklidit nebytové prostory v domě č. 32 v B. na ulici O. 2, nejméně do srpna 2002 tyto prostory vlastníkovi M. B. nepředala, v důsledku čehož vlastník nemohl řádně nakládat se svým majetkem, přičemž výpověď z nájmu nebytového prostoru jí byla doručena 20. 2. 2000 a další žádost o urychlené předání nebytových prostor dne 9. 11. 2000“.
Obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 To 42/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. K. dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání konstatovala, že závěr o její vině soudy založily na výroku rozsudku Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 16 C 161/2000. Tímto rozsudkem byla zavázána, aby předmětné nebytové prostory vyklidila ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku. V této souvislosti obviněná namítá, že nebytové prostory vyklidila, avšak považuje za sporné, zda bylo také její povinností předat vyklizený objekt majiteli – M. B. Poukazuje přitom na to, že ve výroku zmíněného rozsudku tato povinnost výslovně uvedena nebyla. Obviněná dále oběma soudům vytýká, že podle jejího názoru nevěnovaly dostatečnou pozornost hodnocení subjektivní stránky jejího jednání. Vyslovila nesouhlas s jejich závěrem, že se zjištěného skutku dopouštěla počínaje dnem 8. 3. 2001, tedy ode dne právní moci zmíněného rozsudku, kterým jí byla uložena povinnost objekt vyklidit. Tento závěr obviněná zpochybňuje s poukazem na to, že poprvé bylo o návrhu M. B. na vyklizení předmětného objektu rozhodnuto tzv. rozsudkem pro zmeškání dne 23. 1. 2001, který však napadla opravnými prostředky. Podle obviněné teprve rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 15 Co 149/2002, které bylo doručeno Okresnímu soudu v Bruntále 12. 6. 2002 a jejímu právnímu zástupci 20. 6. 2002, bylo o těchto opravných prostředcích definitivně rozhodnuto. Obviněná proto namítá, že až do doručení tohoto rozhodnutí krajského soudu neměla důvod považovat rozhodnutí okresního soudu o vyklizení nebytových prostor za pravomocné a vykonatelné. Podle jejího názoru nelze při hodnocení subjektivní stránky jejího jednání vycházet z procesních zásad platných v občanskoprávním řízení, které připouští stanovení právní moci rozhodnutí na základě určitých fikcí i se zpětnou platností. Podle obviněné vzhledem k uvedeným skutečnostem nebylo možno uznat ji vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
Závěrem dovolání navrhovala, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. V úvodu svého vyjádření konstatuje, že obviněná byla uznána vinnou, že oprávněné osobě „bránila v užívání“ nebytového prostoru. Ve skutkové větě rozsudku okresního soudu se uvádí, že předmětné prostory vlastníkovi nepředala, přičemž pouze z odůvodnění rozsudku vyplývá, že obviněná nepředala majiteli objektu klíče. Trestní postih nájemce nebytových prostor podle §249a odst. 2 tr. zák. za to, že prostory sice vyklidil, ale neposkytl majiteli dostatečnou součinnost při jejich převzetí, považuje za přinejmenším problematický. Další námitku obviněné týkající se subjektivní stránky jejího jednání považuje primárně za námitku skutkovou, kterou obviněná poprvé uplatnila až v rámci dovolání, takže k ní podle mínění nejvyšší státní zástupkyně nelze přihlížet.
Nicméně s ohledem na výhrady vůči právnímu posouzení skutku navrhovala, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněnou uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
V posuzovaném případě obviněná uplatnila námitky, které shora uvedeným požadavkům odpovídaly, když namítala, že zjištěný skutek nevykazuje znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., zejména pro absenci znaku „neoprávněného bránění v užívání“ a dále pro absenci subjektivní stránky činu.
Okresní a krajský soud spatřovaly naplnění znaků uvedeného trestného činu v tom, že obviněná D. K. oprávněné osobě neoprávněně bránila v užívání nebytového prostoru.
Podle skutkových zjištění uvedených ve výroku rozsudku okresního soudu obviněná naplnila znak „bránění v užívání“ tím, že objekt vlastníkovi M. B. nepředala. V souladu s respektovanou judikaturou (viz č. 8/1999 Sb. rozh. trest.) se za neoprávněné bránění v užívání považuje jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který ji znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt (nebytový prostor) užívat. Z tohoto pohledu se tedy zjištění, že obviněná objekt nepředala, jeví ve vztahu k jeho právnímu posouzení jako nedostatečně specifikované, neboť v sobě může zahrnovat různé aspekty, které mohou, ale nemusí znak „bránění v užívání“ ve smyslu §249a odst. 2 tr. zák. naplňovat.
Pokud by za předání byla považována jen osobní účast nájemce při přebírání objektu majitelem například za účelem sepsání zápisu o stavu předávaného objektu, nebylo by nejspíše možno osobní neúčast nájemce považovat za jednání, které by bez dalšího znemožňovalo či podstatně ztěžovalo majiteli řádným a obvyklým způsobem objekt užívat, byť by se jednalo o porušení sjednaných podmínek nájemní smlouvy.
Odůvodnění:rozsudku okresního soudu rozvádí skutková zjištění obsažená ve výroku tak, že obviněná nebytové prostory v době od 8. 3. 2001 do srpna 2002 řádně nevyklidila, nepředala a nevrátila majiteli klíče, takže bylo nutno do objektu vniknout za pomoci zámečníka.
Pokud by skutečně bylo prokázáno, že obviněná, vědoma si, že nebytové prostory užívá neoprávněně, současně bránila oprávněnému majiteli v jejich řádném užívání tím, že by prostory nevyklidila a znemožňovala do nich majiteli vstup uzamčením, mohla by tím naplnit znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že tento trestný čin je trestným činem úmyslným, takže závěr o vině obviněné tímto trestným činem předpokládá její úmyslné zavinění. Muselo by tedy být prokázáno, že obviněná věděla, že brání oprávněnému uživateli v užívání předmětných nebytových prostor a chtěla takto jeho právo je užívat porušit, resp. věděla, že její jednání k takovému následku může vést a pro případ, že jej způsobí, s tím být srozuměna. Pokud obviněná v této souvislosti namítala, že právě otázce jejího zavinění nebyla soudy věnována dostatečná pozornost, Nejvyšší soud shledává tyto námitky opodstatněné.
Nejvyšší soud zastává odlišný názor v tom, že závěr o úmyslném zavinění pachatele ve vztahu k naplnění znaku neoprávněného bránění podle §249a odst. 2 tr. zák. a tím i závěr o jeho trestněprávní odpovědnosti nelze, tak jak to učinily soudy v posuzované věci, striktně a jedině odvozovat od právní moci občanskoprávního rozhodnutí, které se otázkou oprávněnosti užívání objektu zabývalo.
Je totiž nutno připustit existenci případů, kdy pachateli musí být od počátku zcela zřejmé, že objekt užívá bez právního důvodu a jeho úmyslné zavinění proto může i předcházet dni právní moci rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, které užívání kvalifikuje jako neoprávněné.
Naproti tomu mohou v praxi nastat případy, kdy obviněný je subjektivně přesvědčen, že objekt užívá oprávněně a to i v průběhu občanskoprávního řízení, které se v této souvislosti vede. Je-li však otázka oprávněnosti užívání objektu soudem pravomocně vyřešena, je na obviněném, aby pravomocné rozhodnutí soudu respektoval a pokud tak svévolně nečiní, lze uzavřít, že v takovém případě již objekt užívá vědomě neoprávněně. I v tomto případě však nelze závěr o úmyslném zavinění pachatele bez dalšího odvozovat od právní moci takového rozhodnutí, ale až od okamžiku, kdy se o rozhodnutí skutečně dozvěděl. V praxi totiž mohou nastat případy, kdy právní moc rozhodnutí bude předcházet okamžiku, kdy se o této skutečnosti pachatel dozví. Tak tomu podle námitek dovolatelky mělo být v posuzované věci, kdy právní moc rozhodnutí měla být stanovena se zpětnou platností. Soudy se však z tohoto pohledu otázkou zavinění obviněné nezabývaly. Aniž by provedly důkaz spisem Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 16 C 161/2000, vyšly bez dalšího jen z opisu rozsudku tohoto soudu ze dne 23. 1. 2001 a ze sdělení soudu o tom, kdy nabyl právní moci. Z obsahu spisu je zřejmé, že důvodem, pro který M. B. vypovědělo obviněné nájemní smlouvu, mělo být neplacení nájmu obviněnou. Proto také byla podána žaloba na vyklizení objektu. Je z něj však také patrné, že obviněná v rámci občanskoprávního řízení zpochybňovala výpovědní důvody s tím, že do provozovny investovala vlastní prostředky a mělo by tudíž dojít k zápočtu těchto investic na nájemné. K tomu ostatně také po jednáních obou stran částečně došlo. Jen na podkladě provedení důkazu spisem Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 16 C 161/2000 bude možno zjistit, co obviněná namítala v rámci opravných prostředků podaných v občanskoprávním řízení a z toho usuzovat na subjektivní stránku jejího jednání. Takový důkaz se jeví nezbytný i s přihlédnutím k tomu, že obviněná po celou dobu trestního řízení v souladu s jejím právem ve smyslu §33 odst. 1 tr. ř. k věci odmítla vypovídat. Ve světle tohoto důkazu pak bude také možno posoudit námitku obviněné, že konečné rozhodnutí ve věci jí bylo doručeno až v červnu roku 2002 a teprve od té doby lze u ní podle ní dovozovat úmyslné zavinění.
Úmyslné zavinění však obviněná zpochybňuje i vzhledem k tomu, že podle jejího tvrzení byl objekt vyklizen dávno před červnem 2002, což mělo být podle jejího tvrzení na první pohled zřejmé při pohledu výlohou objektu, a majiteli M. B. tudíž nic nebránilo, aby si objekt převzal zpět. Soudy dovodily, že obviněná v převzetí objektu bránila tím, že tento byl uzamčen. Z obsahu spisu je však zřejmé, že dokazování se nezaměřilo na to, zda obviněná disponovala jedinými klíči od objektu a pokud ano, zda si této skutečnosti musela být vědoma. Okresní soud sice hlavní líčení dne 24. 6. 2003 odročil právě za účelem vyžádání zprávy od M. B., týkající se jeho postupu po 8. 3. 2001, zda po tomto datu došlo k nějaké komunikaci s obviněnou, případně jejím právním zástupcem, ale poté co M. B. sdělilo přípisem, že po 8. 3. 2001 k žádné komunikaci nedošlo, nijak tuto skutečnost do svých úvah nepromítl.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší soud shledal námitky obviněné uplatněné v dovolání opodstatněnými. Skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku okresního soudu, a to ani ve spojení s navazujícími úvahami soudů obsaženými v odůvodněních jejich rozhodnutí, nevedou k závěru, že takto zjištěné jednání obviněné naplnilo znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák.
IV.
Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání je důvodné a podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení krajského soudu i rozsudek okresního soudu zrušil. V souladu s ust. §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na okresním soudu bude, aby doplnil a konkretizoval svá zjištění týkající se subjektivní stránky jednání obviněné, tj. zda se vůbec úmyslně dopustila jednání, kterým by bránila M. B. v opětovném využívání předmětných nebytových prostor. Pokud tak činila, je třeba učinit závěr, zda tak činila neoprávněně, resp. od jaké doby si musela být vědoma či byla srozuměna s tím, že tak činí neoprávněně. Pokud soudy dospějí k opětovnému závěru o naplnění formálních znaků trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. obviněnou D. K., bude namístě pečlivě hodnotit i materiální znak - stupeň nebezpečnosti takového jednání obviněné pro společnosti ve světle kritérií uvedených v §3 odst. 2 a §3 odst. 4 tr. zák. (zejména z pohledu doby páchání činu a jeho následků).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr