ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1195.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1195/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. října 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné D. N., které podala proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 3 To 389/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 85/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 12 T 85/2005, byla obviněná D. N. uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzena podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2,5 roku.
Uvedeného trestného činu se dopustila tím, že jako jednatelka společnosti D. B., zkrátila daň z příjmu právnických osob za rok 1999 o 472.850,- Kč (daňové přiznání bylo podáno na Finančním úřadě Brno III., dne 3. 7. 2000) a daň z příjmů právnických osob za rok 2000 o 165.240,- Kč (daňové přiznání bylo podáno na Finančním úřadě Brno III., dne 2. 7. 2001), čímž měla způsobit státu zastoupenému Finančním úřadem Brno III., škodu ve výši 638.390,- Kč, a to tím způsobem, že do účetnictví společnosti D. za rok 1999 a 2000 zaúčtovala neoprávněně faktury dodavatelů ak. arch. M. V. a Z. V., a to celkem 30 faktur (v rozsudku konkrétně uvedených) v období od 3. 9. 1999 do 27. 12. 2000.
K odvolání obviněné Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 To 670/2006, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou podle §226 písm. e) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť trestnost činu zanikla v důsledku účinné lítosti podle §66 písm. a) tr. zák.
Poté, co byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně k dovolání Nejvyšší státní zástupkyně zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 7 Tdo 643/2007, rozhodl Krajský soud v Brně nově ve věci rozsudkem ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 3 To 389/2007 tak, že k odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně toliko ve výroku o trestu a nově jí podle §148 odst. 3 tr. zák. uložil mírnější trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž poukázala na to, že v odvolacím řízení byly obhajobou předloženy nové důkazy, a to stanovisko ke způsobu a formě úhrady dodatečně doměřené daně a stanovisko daňového poradce k problematice dobrovolnosti úhrady dosud nevyměřené daně, u daňového subjektu D. s. r. o. V kontextu těchto nových důkazů, že je pak také třeba posuzovat i splnění podmínky účinné lítosti podle §66 písm. a) tr. zák., a to i v kontextu s příslušnými ustanoveními zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků. Odvolací soud, že se měl zejména zabývat otázkou, jaké byly zákonné možnosti obviněné svým aktivním jednáním napravit škodlivý následek. Přitom poukázala na to, že po zahájení daňové kontroly dne 11. 2. 2003 již nebyla oprávněna pro nepřípustnost (§41 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb.) podat dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za období od r. 1999 do r. 2000 a současně v zákonné lhůtě uhradit dodatečnou daňovou povinnost, protože jakákoliv platba učiněná v tomto období, která by převyšovala splatnou daň, by byla podle §64 odst. 1 cit. zákona posuzována jako daňový přeplatek. Již před zahájením daňové kontroly, že přitom měla na účtu této daně u finančního úřadu přeplatek ve výši 453.770,- Kč, po celou dobu daňové kontroly nepožádala o jeho vrácení a navíc důsledně dbala, aby veškeré své daňové povinnosti v období daňové kontroly plnila tak, aby tento přeplatek nemohl být správcem daně použit na úhradu jiných splatných daňových povinností. Jen tak mohl být ex lege, po celou dobu průběhu daňové kontroly, tento přeplatek považován za zálohu na dosud nesplatnou daňovou povinnost (§64 odst. 2 cit. zák.), vyplývající z budoucího dodatečného vyměření daně, které by nastalo po ukončení daňové kontroly. Je proto toho názoru, že jednala v souladu s citovanými ustanoveními zákona aktivně tak, aby v důsledku nedoplatku u jiné daně, nemohl být přeplatek použit jinak, než jako záloha na dosud nesplatnou budoucí daňovou povinnost, při zachování totožnosti druhu daně. Domnívá se proto, že neměla jiný zákonný způsob, jakým by dobrovolně uhradila svoji dodatečnou daňovou povinnost než ten, že u správce daně udržovala na svém osobním účtu konkrétní daně přeplatek ve výši, o němž předpokládala, že bude odpovídat budoucí daňové povinnosti, když jiným projevem vůle daň předem uhradit nelze. Proto je toho názoru, že pokud její jednání nebylo posouzeno jako jednání v účinné lítosti podle §66 tr. zák., došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a navrhla, aby byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen v celém rozsahu a tomuto soudu byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k němu nevyjádřila.
Protože námitky obviněné ohledně splnění podmínek pro použití ustanovení §66 tr. zák. o účinné lítosti odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, Nejvyšší soud se jimi zabýval, ale dovolání shledal zjevně neopodstatněným.
Podstatou dovolání obviněné je tvrzení, že v průběhu daňové kontroly zahájené dne 11. 2. 2003, již pro nepřípustnost nebyla oprávněna podat dodatečné daňové přiznání a současně v zákonné lhůtě uhradit dodatečnou daňovou povinnost, když takováto platba by byla posouzena jako daňový přeplatek. Protože neměla jiný zákonný způsob, jakým by dobrovolně uhradila svoji dodatečnou daňovou povinnost, u správce daně udržovala na svém účtu přeplatek na této dani ve výši, o níž předpokládala, že bude odpovídat budoucí daňové povinnosti. V tomto svém jednání, které považuje za aktivní a dobrovolné, spatřuje obviněná splnění podmínek pro aplikaci ustanovení §66 tr. zák. o účinné lítosti. S tímto názorem obviněné se ale Nejvyšší soud neztotožnil.
Předně obviněná spojuje možnost dodatečného splnění své daňové povinnosti toliko s obdobím po zahájení daňové kontroly, tj. obdobím od 11. 2. 2003. Vezme-li se v úvahu, že obviněná sama iniciovala vystavení faktur na fiktivní zdanitelná plnění a věděla tak, že k žádným zdanitelným plněním vůči dané obchodní společnosti nedošlo a není oprávněna zahrnovat je do daňových přiznání, je pak zřejmé, že od počátku a tedy i od doby podání předmětných daňových přiznání věděla, že její daňová povinnost je vyšší.
Podle §41 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, zjistí-li daňový subjekt, že jeho daňová povinnost má být vyšší … než jeho poslední známá daňová povinnost, je povinen předložit do konce měsíce následujícího po tomto zjištění dodatečné přiznání nebo hlášení. V této lhůtě je dodatečná daň též splatná. Podala-li obviněná daňová přiznání dne 3. 7. 2000, resp. 2. 7. 2001, měla až do doby zahájení daňové kontroly dne 11. 2. 2003 období 2 ½ roku, resp. 1 ½ roku, ve kterém nejen mohla, ale byla podle §41 odst. 1 cit. zákona povinna předložit dodatečné přiznání. Měla tedy dostatek času, aby dobrovolně napravila škodlivý následek trestného činu a dosáhla tak zániku jeho trestnosti podle §66 tr. zák.
Využití této možnosti přitom obviněné nebránila ani zahájená daňová kontrola. Je sice skutečností, že podle §41 odst. 2 cit. zákona dodatečné přiznání není přípustné, byl-li před jeho podáním učiněn správcem daně úkon směřující k přezkoušení správnosti daňové povinnosti za dané období. Na druhé straně obviněné nic nebránilo v tom, aby při vědomí své vyšší daňové povinnosti zaplatila i bez dodatečného daňového přiznání na svůj osobní účet částku odpovídající úmyslně zatajené daňové povinnosti, byť by tato byla vedena správcem daně jako daňový přeplatek podle §64 odst. 1 cit. zákona. Zvláště pak za situace, kdy obviněná, jak uvádí v dovolání, důsledně dbala na plnění svých dalších daňových povinností tak, aby tento přeplatek nemohl být použit správcem daně na úhradu jiných splatných daňových povinností a mohl být považován za zálohu na dosud nesplatnou daňovou povinnost vyplývající z budoucího dodatečného vyměření daně.
Pokud obviněná v dovolání poukazuje na existenci daňového přeplatku na stejném druhu daně, nemůže ani tato skutečnost odůvodnit použití ustanovení §66 tr. zák. o účinné lítosti. Napravení škodlivého následku podle §66 písm. a) tr. zák. vyžaduje, že pachatel v podstatě obnoví stav, který byl před jeho činem, tj. v daném případě zaplatí daň zkrácenou trestným činem, a to nikoli částečně, ale v plné výši. Pomine-li se skutečnost, že daný přeplatek na stejném druhu daně vznikl až 1. 7. 2002, tj. v době 2 roky resp. 1 rok po podání daňových přiznání a také vyměření daně finančním úřadem, vznikl tento přeplatek pouze ve výši 453.770,- Kč, přičemž celkově byla dlužná daň vyšší o 184.320,- Kč. Ani při existenci tohoto přeplatku tak nelze dojít k závěru, že by obviněná napravila škodlivý následek ve smyslu §66 písm. a) tr. zák., když by ani uvedeným přeplatkem nebyla dlužná daň zcela uhrazena.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněné jsou zjevně neopodstatněné a proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš