ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1199.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1199/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 10. 2014 o dovolání obviněného J. Z., DiS, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 9 To 161/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 36/2013 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z., DiS, odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 25 T 36/2013, byl obviněný J. Z., DiS, uznán vinným dvěma přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §329 odst. l tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. l tr. zákoníku stanovena na osmnáct měsíců, a dále podle §73 odst. l tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu povolání příslušníka Policie České republiky na osmnáct měsíců.
Podkladem odsuzujícího výroku bylo zjištění, podle něhož obviněný J. Z., DiS, jako policista v postavení zástupce vedoucího Místního oddělení Policie České republiky P., ačkoli věděl, že může legálně a bez zneužití svého oprávnění získávat a využívat údaje z evidencí Policie České republiky a Ministerstva vnitra jen na základě zákona v souvislosti s plněním služebních úkolů v souladu s ustanoveními §13, §15 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, čl. 3 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009, §45 odst. l písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, porušil citovaná ustanovení v podstatě tím, že na svém pracovišti v P. jednak v době od 25. 2. 2011 do 8. 9. 2011 v pěti případech specifikovaných v bodech I/1-5 výroku o vině a jednak dne 1. 5. 2012 v jednom případě specifikovaném v bodě II výroku o vině vyhověl žádostem obviněného Bc. L. H. na opatření osobních údajů z evidencí Policie České republiky a Ministerstva vnitra k soukromým účelům.
Odvolání obviněného J. Z., DiS, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 9 To 161/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný J. Z., DiS, podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), l) tr. ř. Vytkl, že skutek byl nesprávně a s porušením zásady subsidiarity trestní represe posouzen jako trestný čin. Namítl, že se jednalo jen o kázeňský přestupek podle §50 zákona č. 326/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že byl přesvědčen o tom, že jím provedené lustrace poslouží dobré věci, konkrétně prevenci trestné činnosti. Ve vztahu k výroku o uloženém trestu odnětí svobody vyjádřil názor, že soud se snažil zhojit skutečnost, že stejný trest byl již předtím uložen rozsudkem ze dne 30. 9. 2013 obviněnému Bc. L. H. jako návodci podle §24 odst. l písm. b) tr. zákoníku. V této spojitosti poukázal na to, že pokud by skutek byl posouzen jako kázeňský přestupek, došlo by k porušení zásady akcesority účastenství, neboť návodce by byl odsouzen, ačkoli skutek není trestným činem. Obviněný J. Z., DiS, se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Z bližších zjištění podrobně rozvedených v odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že obviněný Bc. L. H. jako bývalý policista byl zároveň dlouholetým přítelem obviněného J. Z., DiS, a že tento jejich vzájemný vztah umožňoval obviněnému Bc. L. H. obracet se na obviněného J. Z., DiS, s žádostmi na zjištění takových údajů, které byly soustředěny v registrech a evidencích Policie České republiky a Ministerstva vnitra, do nichž měl obviněný J. Z., DiS, z titulu svého služebního postavení přístup. Obviněný Bc. L. H. se po skončení svého služebního poměru policisty Policie České republiky věnoval podnikání, při němž provozoval soukromé detektivní služby. K jejich úspěšnému vykonávání potřeboval nezbytné údaje ohledně osob, vůči kterým směřovala jeho činnost při poskytování detektivních služeb, věděl, že tyto údaje jsou obsahem registrů a evidencí Policie České republiky a Ministerstva vnitra, ale sám je nemohl z těchto zdrojů získat, a proto jejich opatření požadoval na obviněném J. Z., DiS. Přitom obviněný J. Z., DiS, i podle své výslovné výpovědi věděl, že obviněný Bc. L. H. si po odchodu od policie založil živnost soukromého detektiva zaměřenou na pátrání po osobách a že z jeho hlediska tzv. zájmovými osobami byli dlužníci.
Za tohoto stavu je namístě závěr, že obviněný J. Z., DiS, jednal v úmyslu „opatřit jinému neoprávněný prospěch“ ve smyslu znaků přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. l tr. zákoníku. Neoprávněný prospěch byl na straně obviněného Bc. L. H. a jeho podstatou bylo nelegální získání údajů o osobách z registrů a evidencí Policie České republiky a Ministerstva vnitra, do kterých obviněný Bc. L. H. neměl přístup. Jestliže obviněný Bc. L. H. získal tyto informace a mohl jimi disponovat při svém soukromém podnikání, významně se tím zlepšila jeho pozice v tom smyslu, že měl daleko příznivější předpoklady pro úspěšné vykonání detektivních služeb pro své klienty. Ze subjektivního hlediska obviněného J. Z., DiS, to ostatně bylo snadno seznatelné.
Právě subjektivní stránka posuzovaného činu obviněného J. Z., DiS, je dominantním hlediskem odlišujícím jeho jednání od pouhého kárného přestupku, protože bez úmyslu specifikovaného v ustanovení §329 odst. l tr. zákoníku by vadný výkon jeho pravomoci, byť by byl objektivně sebezávažnější, nemohl být trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku.
Celkově je nutno hodnotit posuzovanou věc tak, že případné posouzení činu jako kárného přestupku náležitě nevystihuje jeho povahu a závažnost. Námitkám, podle nichž byl obviněný J. Z., DiS, přesvědčen, že poskytnuté informace „poslouží k prevenci trestné činnosti“, resp. že provedené lustrace „poslouží dobré věci“, rozhodně nelze přisvědčit. Především je třeba zdůraznit, že činnost soukromého detektiva vůči osobám dlužníků primárně nesměřuje k prevenci trestné činnosti, ale k vymožení jejich dluhů, a tím pádem k uspokojení věřitelů jako klientů soukromého detektiva. Plnění dluhů a uspokojování oprávněných věřitelů obecně vzato je „dobrou věcí“, ale ta nemůže být zajišťována nelegálními způsoby. Naprosto nepřijatelná pak je praxe, při které policista mimo rámec svých služebních úkolů působí jako prostředník při zajišťování údajů z veřejně nepřístupných zdrojů pro potřeby podnikání soukromého detektiva a při které čerpá tyto údaje z registrů a evidencí Policie České republiky a Ministerstva vnitra, do nichž je jinak oprávněn vstupovat výlučně jen v souvislosti s plněním služebních povinností. Ze strany obviněného nešlo v dané věci jen o nějaký náhodný či ojedinělý případ neoprávněné lustrace, ale o opakující se jednání, které spadalo do rámce ustáleného vztahu s příjemcem neoprávněně získaných údajů. Výrok o vině obviněného evidentně není v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku).
Námitky, které obviněný J. Z., DiS, zaměřil proti výroku o trestu, jsou zcela nepodložené. I když ve věci každého z obou obviněných bylo rozhodnuto různými rozsudky, nemělo to z hlediska namítané zásady akcesority účastenství žádný vliv na výrok o trestu, který byl uložen obviněnému J. Z., DiS. Akcesorita účastenství podle §24 odst. l tr. zákoníku je akcesoritou hmotně právní, a nikoli procesní. Není tedy žádnou vadou, jestliže o vině a trestu je rozhodnuto ohledně pachatele a ohledně účastníka odděleně různými rozsudky a jestliže rozsudek ohledně účastníka případně předchází rozsudku ohledně pachatele (v takovém případě soud posuzuje otázku spáchání tzv. hlavního trestného činu jako předběžnou otázku podle §9 odst. l tr. ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 tedy evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., a napadený rozsudek Městského soudu v Praze není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. Z., DiS, podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne l. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec