ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1205.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1205/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. října 2008 o dovolání obviněného V. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 12 To 125/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 57/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 8 T 57/2006, byl obviněný V. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 2 T 228/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele v obchodních společnostech na dobu 4 let.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 12 To 125/2007, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. obviněného odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3 T 176/2006, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 9 To 223/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s dozorem. Dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech na dobu 5 let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 12 To 125/2007, podal obviněný prostřednictvím svých obhájců samostatná dovolání, která jsou posuzována jako jediné dovolání obviněného.
V dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. J. M. obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zejména pro absenci subjektivní stránky trestného činu. Podle obviněného šlo primárně o občanskoprávní spor mezi pronajímatelem a obviněným v pozici nájemce. K nápravě došlo prostředky soukromého práva, což podle něj dokazuje jeho výpověď, výpověď svědkyně M. Š. , vysvětlení P. W. , jakož i další listiny. Dále namítl, že neměl v úmyslu se trvale obohatit a způsobit tak jinému škodu, o čemž svědčí způsob ukončení leasingové smlouvy, když předmětné vozidlo vrátil včetně technického průkazu. Obviněný také zpochybnil závěry soudu o tom, že byl v době uzavírání leasingové smlouvy srozuměn s tím, že nebude schopen hradit leasingové splátky. Soud prvního stupně přihlédl pouze k závazkům obviněného a nikoliv k jeho dalšímu majetku. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 12 To 125/2007, jakož i rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 8 T 57/2006, a přikázal Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný opřel dovolání podané prostřednictvím obhájce JUDr. A. K. o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že z provedeného dokazování nelze dovodit právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle obviněného soud prvního stupně nepostupoval důsledně podle §2 odst. 5 tr. ř. Společnost ČSOB L. , a. s., měla v době uzavírání leasingové smlouvy možnost ověřit si jeho majetkové poměry v tzv. evidenci dlužníků a tím zjistit, zda byl schopen dostát svým závazkům. Poukázal také na to, že sám vrátil předmět leasingu společnosti ČSOB L. , a. s., nicméně neobdržel zpět částku 225.581,- Kč, kterou zaplatil při podpisu leasingové smlouvy. Z toho dovozuje, že společnosti ČSOB L. , a. s., nemohla vzniknout žádná škoda a nemohla být proto naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněný také upozornil na nesoulad mezi žalobním návrhem a rozsudky soudů obou stupňů, které již nevycházejí z údajně nepravdivého daňového přiznání. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2007, sp. zn. 12 To 125/2007, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby sám rozhodl ve věci.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání podanému prostřednictvím obhájce JUDr. A. K. Podle ní lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze ty námitky obviněného, v nichž zpochybnil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že dovolací soud musí zásadně vycházet ze skutkového stavu, k němuž dospěly soudy obou stupňů. Konstatovala, že obviněný když podepsal leasingovou smlouvu, činil tak s vědomím, že leasingové společnosti nebudou poskytovány příslušné platby směřující k uhrazení ceny předmětu leasingu a byl s tím srozuměn, i když tento následek nechtěl přímo způsobit, čímž bylo dáno zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Čin byl v uvedeném případě dokonán převzetím předmětu leasingu a obviněný se tímto způsobem obohatil na úkor leasingové společnosti, přičemž škodou byla cena, za kterou se vozidlo obvykle prodává, snížená o částku zaplacenou při odebrání vozidla. Obviněný byl již v době uzavření leasingové smlouvy zadlužen, a proto nelze přisvědčit jeho námitce, že disponoval majetkem, neboť nešlo o majetek disponibilní vzhledem k zadluženosti obviněného a probíhajícím exekučním řízením. Nejvyšší státní zástupkyně dále poukázala na to, že bylo přihlédnuto rovněž k dalším podvodným jednáním obviněného, pro které byl pravomocně odsouzen, a způsobil tak škodu ve výši téměř 602.000,- Kč. Dodala, že nelze přihlížet k tomu, že obviněný vozidlo nakonec leasingové společnosti předal, neboť k takovému předání byl donucen až na základě konání leasingové společnosti, která zprostředkovaně vymáhala na obviněném vrácení vozidla. Soudy podle nejvyšší státní zástupkyně učinily skutková zjištění, která jsou v souladu s právní kvalifikací skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. ř. Námitka obviněného, že jeho finanční situace byla odlišná od té, z níž vycházely soudy obou stupňů, je námitkou skutkovou, kterou nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Po podání dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. J. M. nejvyšší státní zástupkyně pouze stručně uvedla, že se nebude k tomuto dovolání vyjadřovat, neboť dovolací důvod i způsob argumentace jsou v podstatě totožné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvažovat jen za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchá, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů zejména ve vztahu k výši způsobené škody. Vytkl soudům, že nevzaly v úvahu skutečnost, že předmět leasingu vrátil a že mu nebyla navrácena částka, kterou uhradil při podpisu smlouvy. Nejvyšší soud vychází zásadně ze skutkového zjištění tak, jak jej učinily soudy nižších stupňů. Obviněný touto námitkou napadá způsob hodnocení důkazů a snaží se prosadit svou verzi skutkových zjištění týkající se způsobené škody, a na základě toho i změnu právní kvalifikace. Nejvyšší soud dodává, že škodou, způsobenou trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. spáchaného uzavřením tzv. leasingové smlouvy, kde záměrem pachatele bylo neplnit vůbec podmínky smlouvy, je cena, za kterou se obvykle prodávají věci, jež se v konkrétním případě staly předmětem podvodného vylákání. Pokud podmínkou uzavření smlouvy bylo zaplacení určité částky při odebrání věcí a pachatel ji zaplatil, je způsobená škoda o tuto částku menší (srov. rozh. č. 27/1996 Sb. rozh. tr.). Výše způsobené škody se tudíž pojí k době spáchání trestného činu, přičemž je zcela irelevantní, zda obviněný později vrátil předmět leasingu a za jakých okolností. Z tzv. skutkové věty rozsudku přitom vyplývá, že hodnota vozidla, které bylo předmětem leasingu, byla 800.000,- Kč a výše škody způsobené leasingové společnosti ČSOB L. , a. s., byla stanovena ve výši 587.500,- Kč. Výsledná škoda byla tudíž snížena o částku, kterou obviněný zaplatil v době podpisu smlouvy. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal tuto námitku neopodstatněnou.
Podle obviněného nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu v podobě uvedení v omyl, neboť má za to, že leasingové společnosti ČSOB L. , a. s., mělo být známo, v jaké finanční situaci se nachází a jakým majetkem disponuje. Na tuto okolnost však obviněný nemohl spoléhat. Obviněný se zavázal platit leasingové splátky, přičemž neuvedl podstatné skutečnosti týkající se jeho majetkových poměrů. Za této situace existoval rozpor mezi představou leasingové společnosti o schopnosti obviněného platit leasingové splátky a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kdy pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž takové jednání může být provedeno konáním, opomenutím nebo také konkludentně.
K námitce obviněného, že nebyl dán podvodný úmysl, Nejvyšší soud uvádí, že jde o právní námitku relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný však tuto námitku opírá o argumenty, jimiž napadá učiněná skutková zjištění. Vytkl soudům obou stupňů, že nesprávně vyhodnotily jeho majetkovou situaci v době sepsání smlouvy. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době uzavírání leasingové smlouvy jednal v úmyslu nezaplatit dohodnuté splátky za předmět leasingu. Pro posouzení subjektivní stránky trestného činu je podstatné, že okolnosti bránící pachateli trestného činu plnit závazky vzešlé z leasingové smlouvy nastaly již v době uzavření předmětné smlouvy. Nejvyšší soud zjistil, že soudy nižších stupňů dospěly ke správným skutkovým závěrům, které jsou obsaženy ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, neboť vůči obviněnému bylo vedeno exekuční řízení, obviněný byl dlouhodobě zadlužen a v důsledku toho musel být přinejmenším srozuměn s tím, že dalšímu závazku nemůže v žádném případě dostát (srov. č. l. 453 spisu).
Pokud jde o námitku obviněného, že se jednalo o občanskoprávní vztah a nikoliv trestněprávní, Nejvyšší soud shledal, že tato námitka je neopodstatněná. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které lze považovat pouze ty pro společnost nebezpečné činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně a jejichž stupeň nebezpečnosti pro chráněné společenské hodnoty je vyšší než nepatrný. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Poté učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu v souladu s ustanovením §3 odst. 1 tr. zák., a poté se vypořádá s tím, zda skutek podle §3 odst. 2 tr. zák. vykazuje požadovaný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V posuzovaném případě byly naplněny formální i materiální znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., což vyplývá i ze znění tzv. skutkové věty rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 8 T 57/2006. Trestní právo chrání základní hodnoty a vztahy upravené zpravidla jinými právními odvětvími, jako například občanským právem, přičemž jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených trestním právem hmotným i procesním je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. O občanskoprávní, resp. obchodněprávní vztah nemůže jít už proto, že obviněný podle skutkových zjištění soudů uzavřel leasingovou smlouvu s podvodným úmyslem (srov. č. l. 453 spisu).
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek