ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1205.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1205/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. října 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Ing. I. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 1 To 34/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 10/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 39 T 10/2013, byl obviněný Ing. I. J. uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
Obviněný se podle skutkových závěrů soudu I. stupně dopustil shora uvedeného zločinu ve stručnosti tím, že dne 7. 10. 2011 jako postupitel uzavřel s p. Bc. M. H. smlouvu o postoupení pohledávky a dodatek ke smlouvě, na jeho základě p. zaplatil 68.000,- Kč; dopisem ze dne 22. 6. 2012, doručeným p. 28. 6. 2012, obviněný od smlouvy odstoupil a 20. 7. 2012 byla uzavřena dohoda o narovnání, na jejímž základě bylo obviněnému vráceno 45.000,- Kč. Obviněný telefonicky dále požadoval po Bc. M. H. vrácení i částky 23.000,- Kč, jinak uváděl, že vrácených 45.000,- Kč utratí za inzeráty v denících Aha, Blesk a Pražský deník, v nichž bude uvedeno, že Br. M. H. je zloděj a kromě toho dne 6. 8. 2012 poslal textovou zprávu na mobilní telefon Mgr. J. M. , advokáta spolupracujícího s Bc. M. H. , ve znění: „No problemo. Zatim necham udelat nabidku inzerce v blesku, aha a prazskem deniku.“. Na základě toho došlo k uzavření dodatku k dohodě o narovnání dne 15. 8. 2012 a obviněnému byla vrácena částka 23.000,- Kč.
Dne 27. 8. 2012 telefonicky požadoval obviněný po Bc. M. H. , přestože od smlouvy odstoupil, aby odkoupil pohledávku, kterou měl za O. B. ve výši 6.810.000,- Kč za 85% její nominální hodnoty, tedy za 5.788.500,- Kč, jinak by se mu pomstil tak, že by zveřejnil inzeráty v novinách Blesk, Aha, Pražský deník, kde by uvedl jméno a příjmení Bc. M. H. , identifikační číslo, že je zloděj a podvodník, odkaz na webové stránky www.m....... , které za tím účelem založil, což by vedlo ke znemožnění a ukončení podnikatelské činnosti Bc. M. H. v oblasti pohledávek nebo k jejímu velkému ztížení. Dne 25. 9. 2012 při telefonickém hovoru s Mgr. J. M. obviněný uvedl, aby od něj Bc. M. H. odkoupil pohledávku za O. B. za 85% její nominální hodnoty a pokud by to neudělal, zprovoznil by webovou stránku, zveřejnil by inzeráty a reportáž.
Proti tomuto rozhodnutí si podal odvolání obviněný a napadl výrok o vině i trestu. Kromě toho si podal odvolání i státní zástupce, a to v neprospěch obviněného a jen do výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 1 To 34/2014, podle §256 tr. ř. zamítl obě podaná odvolání jako nedůvodná.
Proti usnesení soudu II. stupně podal dovolání obviněný a opřel jej o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudům obou stupňů vytkl, že nesprávně posoudily některé otázky mající vliv na meritorní rozhodnutí a tudíž došly k nesprávnému právnímu posouzení projednávané věci.
Podle obviněného učinily soudy nesprávný závěr, že smlouvy uzavřené mezi obviněným a poškozeným byly neplatné z důvodu absence vážné vůle na straně účastníků smluv. Obviněný je přesvědčen, že po celou dobu jeho jednání s poškozeným měl právo dožadovat se splnění povinnosti ze strany poškozeného na základě platné písemné smlouvy o postoupení pohledávky a později na základě ústní dohody o tomtéž. Uzavřením dodatku ke zmiňované smlouvě došlo pouze ke změně předchozího závazku na komisionářský. Neplatným může být tedy pouze tento dodatek, anebo lze připustit, že by tento písemný závazek byl modifikován ústní dohodou o neplatnosti dodatku a utvrzením o splnění původní smlouvy o postoupení pohledávky. Nemůže jít k tíži obviněného, pokud poškozený v něm vyvolal a udržoval omyl, že dodatek ke smlouvě je pouze prostředkem k dosažení postoupení pohledávky. Stejně tak není absencí vážné vůle, pokud obviněný uvěřil ústním slibům poškozeného v zájmu dosažení postoupení pohledávky. V této souvislosti poukázal obviněný na jednání poškozeného i vůči dalším podnikatelům, které přesvědčil a těžil z jejich nelehké situace a problematické vymahatelnosti pohledávek za jejich dlužníky.
Skutkové závěry, které učinily soudy obou stupňů z výpovědi poškozeného Bc. M. H. jsou podle obviněného v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Bylo podle něj prokázáno, že poškozený slíbil vrácení celé částky zálohy a současně bylo vyvráceno jeho tvrzení, že neslíbil uzavření smlouvy o postoupení pohledávky. Poškozený měl motivaci výpovědí chránit své podnikání a bránit způsob jakým podniká, ačkoli řada svědků potvrdila jeho nekalé praktiky.
Další námitka obviněného směřovala do posouzení, zda způsob, jakým se domáhal svého práva, byl nedovolený a zda jeho jednání bylo schopno způsobit jinou těžkou újmu. Soudům v tomto směru vytkl, že jejich úvahy jsou do jisté míry teoretické, hypotetické a neodpovídají konkrétním okolnostem případu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 612/2011 zdůraznil, že při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet též např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod. Pohrůžka jiné těžké újmy může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, musí jít ale o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou srovnatelné s pohrůžkou násilí, takže pohrůžka jiné těžké újmy může u poškozeného vyvolat obavu obdobnou s ohrožením jeho života nebo zdraví. V této souvislosti vytknul soudům obou stupňů, že se nezabývaly úvahami, zda informace o „podvodném jednání“ poškozeného jsou pravdivé a prezentace pravdivých informací v médiích a zamezení jeho dalšího škodlivého podnikání má atributy neoprávněného jednání obviněného. Ne každá pohrůžka je pohrůžkou jiné těžké újmy, když ani hrozba trestním stíháním tento znak nemusí naplnit, jak řeší rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 119/2011, kdy určitá osoba pod hrozbou trestního oznámení hodlala donutit pravděpodobného pachatele majetkového trestného činu, aby jí nahradil škodu vyplývající z existujícího závazkového vztahu. Takovouto hrozbu lze chápat i tak, že bylo alternativně naznačeno pachateli, že nedohodnou-li se, bude věc řešena prostředky trestního práva. V nyní projednávaném případě se obviněný analogicky dožadoval splnění závazku, který považoval za legální a chtěl k tomu použít zveřejnění skutečností, které považoval za pravdivé. Soudy přitom podle obviněného neodpověděly na otázku, zda by jednání kladené mu za vinu bylo schopno vyvolat následky směřující k ohrožení podnikání poškozeného a nezabývaly se ani tím, jakou intenzitu by tato újma měla. Podle obviněného nemohl způsobit poškozenému jinou těžkou újmu, a tedy nemohl naplnit znaky trestného činu vydírání.
Nesprávně byla podle obviněného posouzena i výše škody, neboť soudy se nezabývaly vymahatelností pohledávky, když pouze konstatovaly její nevymahatelnost, ačkoli pohledávka byla částečně zajištěna. Stejně tak se nezabývaly podílem poškozeného na vzniku škody, když tento řadu měsíců vyvíjel pouze formální činnost, která nakonec neskončila koupí pohledávky. O tuto pohledávku přitom poškozený projevil zájem a měl prostředky jak ji vymoci.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného zdůraznil, že jednání obviněného mělo dvě fáze a trestnost je dovozována pouze u druhé. První fáze započala uzavřením dvou smluv dne 7. 10. 2011 a skončila uzavřením smlouvy o narovnání dne 20. 7. 2012, čímž došlo k vypořádání všech vzájemných závazků. V této fázi soudy nedovodily žádnou trestní odpovědnost obviněného. Z tohoto důvodu považuje státní zástupce popis těchto událostí ve skutkové větě rozsudku za nadbytečný.
Počátek druhé fáze považuje státní zástupce za poněkud sporný, neboť podle popisu skutku měl obviněný užít výhružek dvakrát, a to nejprve při vymáhání doplatku 23.000,- Kč, a poté při vymáhání plnění ve výši 5.788.500,- Kč z již neexistující smlouvy o postoupení pohledávky. Obsah výhružek měl být přitom v obou případech v podstatě shodný. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že tento nepovažoval za trestné vymáhání doplatku 23.000,- Kč, neboť právní kvalifikaci odůvodnil vymáháním plnění ve výši 5.788.500,- Kč, aniž by uvedl, že součástí skutku má být i jednání týkající se částky 23.000,- Kč. Druhá fáze tedy začíná dne 27. 8. 2012, kdy se obviněný pokoušel přimět poškozeného k plnění 5.788.500,- Kč. Z uvedeného pak vyplývá, že ke dni 27. 8. 2012 nemohlo hrát roli, zda a v jaké části byla či nebyla platná smlouva s dodatkem ze dne 7. 10. 2011. Tato smlouva byla v té době již vypovězena a veškeré závazky z ní plynoucí byly vypořádány zmiňovanou smlouvou o narovnání. Soud I. stupně navíc uzavřel, že není pravdou, že by poškozený, byť ústně, sliboval odkoupení předmětné pohledávky. Pro posouzení trestnosti jednání obviněného dne 27. 8. 2012 je bezvýznamné hmotně právní posouzení smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 10. 2011.
Jako ne zcela jasnou označil státní zástupce námitku obviněného ohledně tvrzeného extrémního rozporu mezi výpovědí svědka Bc. M. H. a způsobem, jak tuto výpověď hodnotily soudy obou stupňů. Tuto námitku lze podle něj hodnotit tak, že obviněný s vědomím o překročení rámce dovolacího přezkumu, nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů.
Na straně druhé, se státní zástupce v podstatě ztotožnil s námitkou obviněného, že jeho jednání nebylo schopno způsobit poškozenému jinou těžkou újmu. Poškozený užíval při svém podnikání nestandardní praktiky, kdy navodil dojem výhodného odkoupení byť i problematické pohledávky a obratem na základě další „jen formální“ smlouvy vybral přemrštěný nevratný paušál na náklady vymáhání této pohledávky. Pointou přitom bylo tuto pohledávky nevymoci a paušál si ponechat. Takováto jednání poškozeného mají podle obviněného dokumentovat tři reportáže TV Nova a TV Prima, což vyplývá i ze svědeckých výpovědí R. F. a L. T. Skutečnost, že postupy poškozeného byly nejméně jedenkrát pranýřovány v celostátním televizním vysílání, je podle státního zástupce významná pro úvahu, zda došlo k pohrůžce újmou těžkou nebo „prostou“. Ještě před jednáním obviněného byla pověst poškozeného výrazně zasažena celostátní televizí. Soudy sice odmítly doplnit dokazování přehráním zmiňovaných reportáží, ovšem i bez toho je zřejmé, že takové negativní informace mají větší vliv na veřejné mínění, než by byla pouhá soukromá inzerce v novinách. Navíc v daném případě se mělo jednat o jeden regionální deník omezený na město P. a dva bulvární deníky, jejichž důvěryhodnost je už s ohledem na charakter deníku nižší, než je obvyklé. Obviněný tedy hrozil pouze tím, že již existující újmu prohloubí a nikoli, že by takovou újmu způsobil. Pokud je tedy intenzita prohloubení natolik nízká, že nezvýší újmu již existující, nejedná se podle státního zástupce o újmu těžkou ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku. Proto dospěl státní zástupce k závěru, že právní posouzení skutku není správné.
Ve vztahu k námitce obviněného stran nesprávného posouzení škody státní zástupce zdůraznil, že od okamžiku narovnání nic nenasvědčuje zájmu poškozeného o pohledávku. Z toho důvodu není její bonita důležitá, neboť obviněný vnucoval poškozenému pohledávku, o kterou tento neměl zájem. V této souvislosti poukázal státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. 8 Tdo 654/2013, kdy v případě podvodně vylákané služby pachatel nechal poškozenému jako protihodnotu koženou bundu, kterou ale poškozený nechtěl ani jako zástavu. Hodnotu bundy v takovém případě nelze podle závěru Nejvyššího soudu zohledňovat při výpočtu škody.
Závěrem tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud z citovaného dovolání zjistil, že podstata námitek obviněného je zaměřena na otázku oprávněnosti jeho jednání, tedy posouzení existence právního titulu, na základě kterého se dožadoval po poškozeném finanční částky za předmětnou pohledávku a dále na naplnění znaku „jiné těžké újmy“. Tyto námitky lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale Nejvyšší soud je považuje za zjevně neopodstatněné. Ostatní námitky obviněného směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož do skutkových závěrů, což neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání. Této skutečnosti si je zjevně vědom i obviněný, když to sám připustil v dovolání. Pouhá obecná a nijak nekonkretizovaná deklarace extrémního rozporu týkající se výpovědi poškozeného Bc. M. H. neumožňuje Nejvyššímu soudu, aby mohl analyzovat, v čem by měl namítaný rozpor spočívat. Soudy obou stupňů se přitom řádně vypořádaly i s tímto důkazem a neshledaly žádné rozpory ve výpovědi poškozeného, ani mezi touto výpovědí a ostatními důkazy. Nejvyšší soud rovněž neshledal žádné rozpory mezi provedenými důkazy a současně zdůrazňuje, že musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dovolací námitky obviněného jsou v podstatě opakováním jeho odvolání, když shodné výhrady uplatnil již v odvolacím řízení a Vrchní soud v Olomouci se s těmito vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení (str. 9-11).
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Lze souhlasit se státním zástupcem, že jednání obviněného sestávalo ze dvou fází, z nichž první spočívala v uzavření a následném vypovězení smlouvy o postoupení pohledávky a jejího dodatku, včetně uzavření dohody o narovnání. Tímto byla ukončena první fáze, kterou soud I. stupně uvedl ve výroku odsuzujícího rozsudku jako uvození k dalšímu jednání obviněného kvalifikovanému jako pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, k §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, kdy se dne 27. 8. 2012 začal popsaným způsobem domáhat po poškozeném odkoupení pohledávky a vyplacení částky 5.788.500,- Kč. Z tohoto důvodu není pro právní úvahy při posouzení jednání obviněného ze dne 27. 8. 2012 důležité řešit otázku platnosti či neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a dodatku ze dne 7. 10. 2011. Dne 27. 8. 2012, kdy obviněný začal s domáháním se odkoupení pohledávky a vyplacení částky 5.788.500,- Kč po poškozeném, byl již podle skutkových závěrů soudu ukončen a vypořádán právní vztah mezi nimi, vyplývající ze zmiňované smlouvy o postoupení pohledávky.
Nelze přijmout námitku obviněného, že se postoupení pohledávky a plnění z tohoto titulu domáhal oprávněně, na základě ať už ústně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky, anebo ústní dohody o neplatnosti dodatku. Původní smlouva o postoupení pohledávky byla vypovězena, právní vztah vypořádán dohodou o narovnání a měl-li by se tento právní vztah obnovit, a smlouva o postoupení pohledávky by měla být platná, musela by být nově uzavřena písemně. Podle §524 odst. 1 obč. zákoníku, tehdy platného, byla pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky obligatorně vyžadována písemná forma. Obviněný se tedy nemohl odvolávat na ústní formu dohody o platnosti právního vztahu mezi ním a poškozeným. Z tohoto důvodu se tedy obviněný nemohl oprávněně dožadovat splnění povinnosti poškozeného uskutečnit platbu za pohledávku ve výši 5.788.500,- Kč.
Naplnění znaku pohrůžky „jiné těžké újmy“ ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku dovodil soud I. stupně správně. Takováto pohrůžka může spočívat v hrozbě způsobení majetkové škody, vážné újmy na cti či dobré pověsti. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 612/2011 může spočívat i v možném narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného. Je rovněž nutné přihlížet i k intenzitě ovlivnění psychického stavu poškozeného. Podstatné je tedy, jakým způsobem a v jaké intenzitě vnímá poškozený konkrétní pohrůžky a zda je také jako možnou těžkou újmu pociťuje (viz např. R 10/1979-II.). V projednávaném případě je zřejmé, že poškozený Bc. M. H. dlouhodobě podniká v oblasti obchodování s pohledávkami, což je oblast, kdy z pochopitelných důvodů je vždy část jeho klientů nespokojená. Ne každou pohledávku se vždy podaří vymoct, či vyřešit ke spokojenosti všech zúčastněných osob. Nelze zcela přehlédnout poněkud nestandardní postupy, které poškozený při svém podnikání volil a z toho vyplývající i řadu nespokojených klientů, mezi které zjevně patří i obviněný. Na straně druhé ovšem je podstatné, jakým způsobem poškozený vnímal pohrůžky obviněného, který mu vyhrožoval zveřejněním takových dehonestujících informací, které by vedly ke znemožnění až ukončení podnikatelské činnosti v oblasti pohledávek. Poškozený pod tímto tlakem přistoupil dodatečně i k vrácení částky 23.000,- Kč z vyplacené částky 68.000,- Kč, ačkoli obviněnému na základě dohody o narovnání vrátil 45.000,- Kč s tím, že v této dohodě bylo ujednáno, že obviněný ani poškozený nemají vzájemně vůči sobě již žádných dalších pohledávek ani závazků. Je přitom zřejmé, že určité náklady musely poškozenému vzniknout v době, kdy činil příslušné kroky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 7. 10. 2011 a jejího dodatku z téhož dne, až do doby než došlo 28. 6. 2012 k odstoupení od této smlouvy ze strany obviněného. Zjevně, když obviněný zjistil, že poškozený vnímá velice citlivě ohrožení svého podnikání, které provozuje již cca 20 roků, a proto raději vrátil i 23.000,- Kč, tak přistoupil k dalšímu vyhrožování, aby od něj poškozený odkoupil pohledávku za 5.788.500,- Kč, ačkoliv k tomu neměl obviněný již žádný smluvní podklad. Poškozený případné zveřejnění obviněným uváděných tvrzení vnímal jako jinou těžkou újmu, a to hrozbu ztráty důvěry klientů stávajících i nových a tudíž v podstatě jako možnou likvidaci jeho podnikání. Je zřejmé, že pokud chtěl obviněný uvedená tvrzení zveřejnit v P. , tam by nejcitelněji zasáhl pověst podnikání poškozeného, neboť tento má sídlo podnikání v P. , přičemž připravované použití i internetu ještě podstatněji zvyšovalo intenzitu pohrůžky tím, že by byl plošně zasažen výrazně větší počet potenciálních klientů poškozeného. Skutečnost, že poškozený měl reálnou obavu z takovéto těžké újmy, možného vážného ohrožení jeho podnikatelských aktivit, potvrzuje i fakt, že dne 20. 9. 2012 (č. l. 28) podal trestní oznámení na obviněného. Pokud v této souvislosti obviněný namítá, že nemohl poškozenému způsobit jinou těžkou újmu, neboť již dříve byly v celostátním vysílání odvysílány tři negativní reportáže o podnikání poškozeného, a tím byla již vážně zasažena důvěryhodnost jeho podnikání, pak k tomu je třeba uvést, že ze spisového materiálu vyplývá, že nejméně jedna z těchto reportáží byla vysílána až po projednávaném skutku (27. 2. 2013), druhá v blíže nezjištěném období druhé poloviny roku 2012 a pouze jedna reportáž předcházela projednávanému skutku (17. 11. 2011). Přes odvysílání dané reportáže obviněný pokračoval ve svém podnikání, nedonutilo jej to ukončit jeho činnost, a subjektivně nejintenzivněji jako ohrožení svého podnikání vnímal až pohrůžky obviněného v projednávané věci, na které reagoval nejdřív splněním finančních požadavků obviněného a po dalším stupňování těchto požadavků pak podáním trestního oznámení. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce obviněného, že „nemohl způsobit jinou těžkou újmu, když se domáhal splnění závazku, který byl po právu“, ani názoru státního zástupce, že by se jednalo pouze o velmi malé prohloubení újmy vzniklé již odvysíláním televizní reportáže.
Pokud obviněný namítá nesprávné posouzení výše škody s tím, že pohledávka byla částečně zajištěna, je z trestního spisu zřejmé (č. l. 306 – LV č. ...), že k tam uvedeným nemovitostem má obviněný zástavní právo na zajištění pohledávky 2,5 mil. Kč k 19. 3. 2009, přičemž nemovitosti původně vlastněné M. B. , jsou na základě kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2011 ve vlastnictví jisté obchodní společnosti. Zejména však na těchto nemovitostech váznou další smluvní zástavní práva (Raiffeisenbank a.s. – 2.065.000,- Kč – k 10. 10. 2008; Česká spořitelna, a.s. – 3.500.000,- Kč a budoucí pohledávky do výše až 8.000.000,- Kč – k 3. 6. 2009; Česká spořitelna, a.s. – 1.000.000,- Kč a budoucí pohledávky do výše až 5.000.000,- Kč – k 29. 7. 2010; Erste Bank der oesterreichischen Sparkassen AG, Rakousko – 180.000 Eur – k 15. 6. 2004), takže závěr odvolacího soudu o nevymahatelnosti pohledávky obviněného odpovídá realitě.
Souhrnně lze tedy konstatovat, že soud I. stupně dospěl v tom směru ke správnému závěru, pokud uzavřel, že jednání obviněného naplňuje znaky pokusu zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť se tímto způsobem snažil způsobit škodu velkého rozsahu (přesahující částku 5 mil. Kč). Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněného zjevně neopodstatněnými, a proto bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.