ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.121.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 121/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2006 o dovolání obviněného K. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 7 To 291/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 61/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2005, č. j. 3 T 61/2003 198, byl obviněný K. Ch. uznán vinným jednak trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. /bod a) rozsudku/, jednak dalším trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. /bod b) rozsudku/.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jich dopustil tím, že
a) v době od června 2002 do února 2003 včetně úmyslně nepřispíval ani částečně na výživu svého syna K. Ch. částkou 1.500,- Kč měsíčně a dítě tak vystavil nebezpečí nouze, neboť matka D. Ch. byla nucena pobírat od bývalého Okresního úřadu v T. a později Městského úřadu v N. n. O. příspěvek na výživu dítěte, a za uvedené období mu tak na výživném vznikl dluh v celkové výši 13.500,- Kč, přičemž z této částky náleží matce dítěte 7.236,- Kč a Městskému úřadu v N. n. O. 6.264,- Kč,
b) v době od února 2002 do března 2003 včetně, s výjimkou období od 1. 3. 2002 do 19. 5. 2002, úmyslně nepřispíval ani částečně na výživu své manželky D. Ch. částkou 1.500,- Kč měsíčně, jak mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Třebíči, č. j. 8 C 1048/99-69, ze dne 29. 6. 2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 12 Co 272/2001, a za uvedené období mu tak na výživném vznikl dluh ke škodě D. Ch. ve výši 15.000,- Kč.
Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 7 To 291/2005, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť má za to, že napadeným rozhodnutí bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že skutky, jimiž byl uznán vinným, jsou popsány ve výroku rozsudku okresního soudu a rozvedeny v jeho odůvodnění tak, že podle přesvědčení obviněného nevykazují všechny zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák., resp. §213 odst. 1 tr. zák. Podle názoru obviněného k tomu, aby se mohlo jednat o trestný čin zanedbání povinné výživy podle výše citovaných ustanovení, by musely existovat takové skutkové okolnosti, které by umožňovaly závěr, že neplacení výživného bylo obviněným zaviněno a skutková podstata zmíněných trestných činů byla naplněna i po subjektivní stránce.
Obviněný v této souvislosti připomněl, že v průběhu dosavadního řízení nepopíral, že výživné na syna a manželku neplatil, avšak jen proto, že neměl dostatek finančních prostředků. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu byl nucen ukončit své podnikání v zemědělství, přičemž úřadem práce mu nebylo nabídnuto pracovní místo, které by vzhledem ke svým zdravotním omezením mohl přijmout. V inkriminované době byl zcela nemajetný a žil pouze z toho, co mu poskytl jeho otec. Krajskému soudu v Brně pak vytkl, že namítané vady v rozsudku nalézacího soud neodstranil, na jeho námitky adekvátně nereagoval a jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení krajského soudu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím, přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz č. 36/2004, str. 299, Sb. rozh. trest.).
Shora uvedené podmínky dovolatel splnil, když namítal, že nenaplnil subjektivní stránku ani jednoho z trestných činů zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák., resp. podle §213 odst. 1 tr. zák., jichž se podle rozsudku dopustil, neboť výživné nemohl platit pro nedostatek finančních prostředků.
Nejvyšší soud však shledal jeho dovolání zjevně neopodstatněným.
Na podkladě učiněných skutkových zjištění soudy důvodně uzavřely, že obviněný naplnil vytýkaným jednáním popsaným pod bodem a) rozsudku zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák., neboť úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného a oprávněnou osobu tak vydal v nebezpečí nouze, resp. podle §213 odst. 1 tr. zák. /bod b) rozsudku/.
Trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. může být po subjektivní stránce spáchán úmyslně i z nedbalosti. V posuzované věci soud prvního i druhého stupně uzavřely, že obviněný K. Ch. spáchal oba uvedené trestné činy zaviněním ve formě úmyslného zavinění.
Tento závěr je výslovně vyjádřen v úvodu obou skutkových vět rozsudku („úmyslně nepřispíval na výživu …“), rozveden v odůvodnění (viz str. 4 - 5 odůvodnění rozsudku okresního soudu, resp. str. 2 odůvodnění usnesení krajského soudu) a podložen přesvědčivými argumenty.
Nejvyšší soud proto odkazuje na tyto pasáže obou rozhodnutí a souhrnně opakuje, že obviněný podle důkazně podložených závěrů obou soudů neměl prostředky k úhradě své zákonné vyživovací povinnosti vůči synovi K. Ch. a manželce D. Ch. v důsledku vlastního zavinění. Podle zjištění soudů, obviněný především v inkriminované době převedl majetek, kterým disponoval, na svého otce. Při nahlášení do evidence uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce v T. v březnu roku 2002 neuvedl žádné zdravotní obtíže, které by jej omezovaly při výběru nabídek zaměstnání. Pokud poté pracovní nabídky odmítal z důvodů zdravotních problémů, kterými podle jeho tvrzení trpěl, (aniž by to však otevřeně při jednání s Úřadem práce v T. deklaroval), resp. pro údajné problémy s dojížděním, ačkoli jinak pro své potřeby běžně využíval vůz svého otce, zcela důvodně byl k 19. 5. 2002 ze seznamu uchazečů sankčně vyřazen pro bezdůvodné odmítání vhodného pracovního zařazení. Přitom bylo prokázáno, že pokud by své zdravotní problémy při nahlášení do evidence uchazečů otevřeně deklaroval, příslušný úřad práce disponoval i nabídkami míst pro osoby se změněnou pracovní schopností, které by odpovídaly pracovní kvalifikaci obviněného a umožňovaly by mu i při respektování jeho zdravotních obtíží dosáhnout výdělků, z nichž by mohl plnit své vyživovací povinnosti. Shora popsaný postoj obviněného k pracovním nabídkám v inkriminovaném období tedy soudy důvodně vyložily jako rozhodující příčinu toho, že neměl dostatek finančních prostředků a v důsledku toho úmyslně neplnil jeho vyživovací povinnosti.
Nejvyšší soud proto shledal, že skutková podstata trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., resp. §213 odst. 1, 3 tr. zák., byla zjištěným jednáním obviněného naplněna a to včetně subjektivní stránky – zaviněním ve formě nejméně nepřímého úmyslu. Obviněný musel být nejméně srozuměn s tím, že jeho jednání povede k neplnění zákonné vyživovací povinnosti vůči synovi a manželce, i s tím, že toto neplnění může vést u jeho syna k nebezpečí nouze. Podle závěru Nejvyššího soudu bylo proto dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst.1 písm. l) tr. ř.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu.
Z dovolání obviněného K. Ch. je zřejmé, že uplatnil alternativu druhou, neboť namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přičemž v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle písm. g) §265b odst. 1 tr. ř. Protože ohledně tohoto dovolacího důvodu však bylo dovolání obviněného shledáno Nejvyšším soudem zjevně neopodstatněným, logicky z toho plyne i stejný závěr ve vztahu k druhé alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
IV.
Lze proto shrnout, že Nejvyšší soud shledal posouzení zjištěného jednání obviněného K. Ch. jako trestných činů zanedbání povinné výživy pode §213 odst. 1, 3 tr. zák., resp. podle §213 odst. 1 tr. zák., v souladu se zákonem, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr