ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.122.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 122/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 2. 2003 o dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 847/2001 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 31 To 83/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 4 T 847/2001, byl obviněný V. K. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a dalším trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §242 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Kromě toho byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě podal proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě odvolání v neprospěch obviněného. Domáhal se toho, aby jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. byly posouzeny dva útoky, které Okresní soud v České Lípě kvalifikoval jako součást trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., a aby obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. O odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 31 To 83/2002, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v České Lípě v celé odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., dalším trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a uložil mu podle §242 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák., §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let, přičemž nad obviněným vyslovil dohled. Změna výroku o vině oproti rozsudku Okresního soudu v České Lípě spočívala v tom, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v souladu s odvoláním státního zástupce kvalifikoval jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. celkem tři útoky, zatímco jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. kvalifikoval jeden útok, a navíc jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. kvalifikoval všechny útoky, jimiž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší státní zástupkyně podala v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. dovolání podala v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a trestu. Odkázala na dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že ta část jednání obviněného, která směřovala proti poškozené L. H., měla být posouzena jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. Vyjádřila názor, že poškozená utrpěla v důsledku jednání obviněného takové psychické narušení, které lze označit za těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. h) tr. zák., tj. za mučivé útrapy. Kromě toho nejvyšší státní zástupkyně namítla, že jednání obviněného proti poškozeným L., J. a L. H. mělo být posouzeno též jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a poukázala na to, že obviněný si na poškozených vynucoval, aby trpěli jeho sexuální praktiky, tak, že jim vyhrožoval, že pokud jeho jednání vyzradí, odejdou se svou matkou bez prostředků a střechy nad hlavou, a že poškozenou L. H. navíc nutil psát dlouhé písemné tresty, pokud nevyhověla jeho sexuálnímu naléhání. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci nové projednání a rozhodnutí věci.
Z hlediska napadeného rozsudku a podaného dovolání jde o právní posouzení skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný
1) v době od srpna 1995 do konce roku 2000 ve více případech svlékal a osahával v oblasti genitálií a konečníku dceru své manželky L. H., požadoval po ní osahávání a tření svého pohlavního údu, orální a anální pohlavní styk a ukazoval jí pornografické filmy a časopisy,
2) v letech 1995 – 1996 opakovaně ve více případech svlékal a osahával v oblasti genitálií dceru své manželky J. H. a pouštěl jí pornografické filmy,
3) v době letních prázdnin roku 2000 opakovaně svlékal a osahával na genitáliích Barboru Dráhovou, nar. 8. 6. 1989,
4) v druhé polovině roku 1995 pouštěl synovi své manželky L. H. pornografický film, přitom ho osahával na přirození a požadoval, aby mu třel jeho pohlavní úd.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala nejvyšší státní zástupkyně, je citovaným ustanovením vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, které směřují proti právnímu posouzení skutku zjištěného soudem, a nikoli námitky, které změnu právního posouzení skutku podmiňují změnou skutkových zjištění soudu.
Se zřetelem k tomu je třeba konstatovat, že uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, které nejvyšší státní zástupkyně uplatnila v tom směru, že věc měla být posouzena též jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Ve skutkové části výroku o vině nejsou v rozsudku Okresního soudu v České Lípě ani v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v České Lípě je patrno, že tento soud v souvislosti z jednáním obviněného vůči poškozené L. H. zjistil, že „pokud mu nebyla po vůli, dával jí písemné tresty“. Toto zjištění Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci nijak nekonkretizoval a do svého rozsudku výslovně ani nepřevzal, byť všeobecně označil skutková zjištění Okresního soudu v České Lípě za správná. Podstatné však je to, že uvedené zjištění nestačí k naplnění zákonných znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Tento trestný čin spočívá v tom, že pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. To znamená, že násilí, pohrůžka násilí nebo pohrůžka jiné těžké újmy je prostředkem k tomu, aby pachatel si na poškozeném vynutil něco konat, opomenout nebo trpět. Ze zjištění formulovaného tak, že „pokud mu nebyla po vůli, dával jí písemné tresty“, není jasné, zda si tím obviněný vynucoval, aby se mu poškozená ve směru jeho sexuálních požadavků podřídila a vyhověla jim, anebo zda šlo jen o určitou formu odvetného opatření za to, že tak neučinila. Pokud by skutečnosti odpovídala první z naznačených variant, bylo by možné písemné tresty považovat za formu nátlaku obviněného na vůli poškozené ve smyslu znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Soudy však žádné takové zjištění neučinily. Zjištění, že šlo o „písemné tresty“, samo o sobě nestačí k naplnění zákonného znaku „násilí“, „pohrůžka násilí“ ani „pohrůžka jiné těžké újmy“ ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák. V krajním případě by mohlo jít o „pohrůžku jiné těžké újmy“, avšak jen za předpokladu, že by podstata písemných trestů, jejich obsah či forma byly nějakým extrémně vážným zásahem do sféry osobnosti poškozené. To však ze zjištění soudů rovněž nevyplývá. Z uvedeného je zřejmé, že uvažovat o možnosti právní kvalifikace jednání obviněného též jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., pokud jde o písemné tresty, které obviněný ukládal poškozené L. H., by přicházelo v úvahu jedině za předpokladu jiných, resp. doplněných či rozšířených, skutkových zjištění soudů. Dovoláním podaným z důvodu stanoveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se ale nelze domáhat změny právního posouzení skutku, jestliže tato změna je podmíněna změnou skutkových zjištění soudu, a to i když tato změna spočívá v doplnění či rozšíření stávajících skutkových zjištění o další.
Pokud podle názoru nejvyšší státní zástupkyně z obsahu spisu vyplývá, že obviněný se vůči poškozeným L., J. a L.i H. nad rámec toho, co zjistily oba soudy, dopustil ještě dalšího jednání, jehož podstatou měly být výhrůžky tím, že když vyzradí jeho jednání, odejdou se svou matkou bez prostředků a bez střechy nad hlavou, jde o námitky, jimiž se nejvyšší státní zástupkyně rovněž domáhá změny, resp. doplnění či rozšíření, skutkových zjištění soudů a toho, aby soudy určitým způsobem hodnotily důkazy v naznačeném směru. Toho se však nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dožadovat. Tento dovolací důvod připouští jen p r á v n í námitky ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem, zatímco dovolání nejvyšší státní zástupkyně je v uvažovaném ohledu založeno na s k u t k o v ý c h námitkách.
Namítaná právní kvalifikace jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. tedy není vázána na skutkový stav zjištěný soudem, ale na jeho změnu, resp. doplnění či rozšíření. Jde tedy o námitky, které jsou mimo rámec deklarovaného zákonného dovolacího důvodu, a Nejvyšší soud k nim proto nijak nepřihlížel.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantní jen námitka, že ta část skutkového stavu, jejíž podstatou bylo jednání obviněného vůči poškozené L. H., měla být posouzena jako trestný čin pohlavního zneužívání též podle §242 odst. 3 tr. zák.
Podle §242 odst. 3 tr. zák. se posoudí trestný čin pohlavního zneužívání, jestliže pachatel způsobí činem těžkou újmu na zdraví.
Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně obviněný způsobil poškozené L. H. těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. h) tr. zák. Podle tohoto ustanovení se za těžkou újmu na zdraví považují mučivé útrapy, a to za podmínek, že jde o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v České Lípě vyplývá ve vztahu k poškozené L. H. zjištění, že sexuální zneužívání na ní zanechalo „trvalé psychické následky“, resp. že „byla výrazně psychicky jednáním obviněného zasažena“ a že „celé události zanechají na její psychice trvale nepříznivý stav“. Jde tedy o posouzení otázky, zda v důsledku činu obviněného nastaly ve zdravotním stavu poškozené tak vážné změny, které mají charakter mučivých útrap ve smyslu §89 odst. 7 písm. h) tr. zák.
Podle nejvyšší státní zástupkyně jsou u poškozené patrny masivní depresivní fenomény, projevující se negativním prožíváním, strachem z budoucnosti a z věcí, které se mohou stát, s tím, že poškozená prožívá nyní objektivně neodůvodněný pocit viny, že s obviněným v jeho nemorálních praktikách spolupracovala. Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že u poškozené se vyskytují depresivní a neurotické rysy a že v důsledku chování obviněného začala poškozená již v dětském věku žít pravidelným sexuálním životem, aniž bylo dokončeno její emoční zrání a osobnostní vývoj. Nejvyšší státní zástupkyně odkázala i na to, že prožité události budou mít na psychiku poškozené trvale nepříznivý vliv a promítnou se negativně i do její psychiky a sexuality v době dospělosti.
Tato argumentace nejvyšší státní zástupkyně je v podstatě převzetím části obsahu a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací na klinickou psychologii, který vypracovala PhDr. I. W. Je třeba poznamenat, že ve znaleckém posudku jsou závěry týkající se následků pohlavního zneužívání poškozené pro její budoucí vývoj formulovány jen jako „velmi pravděpodobné“, přičemž tato míra pravděpodobnosti byla vyvozována z toho, že pohlavní zneužívání poškozené bylo „četné a dlouhodobé“. Znalecký posudek, včetně výpovědi znalkyně v hlavním líčení, však má i další části, které nelze pominout v zájmu objektivního posouzení následku jednání obviněného vůči poškozené L. H. Podle znalkyně „bývalá rodinná konstelace včetně sexuálních vztahů s obviněným poškozené do určité míry vyhovovala a uspokojovala“, resp. „poškozená se domnívala, že sexuálně nahradila svou matku a tento vztah jí v podstatě vyhovoval“. Znalkyně své závěry o závažných projevech změn psychického stavu poškozené uvedla v souvislosti s tím, že poškozená „nyní po změně poměrů se ještě neadaptovala na současnou situaci, teprve nyní si patrně začíná uvědomovat nemorálnost konání nevlastního otce (tj. obviněného) a sama začíná mít pocit viny, že s ním v těchto jeho sexuálních praktikách ochotně spolupracovala“. Dikcí znaleckého posudku „nyní po změně poměrů“ je míněna situace spočívající v tom, že poté, co věc vyšla najevo, matka poškozených L., J. a L. H. se s obviněným rozvedla a rodina se tak rozpadla. Bez významu není ani ta část znaleckého posudku, v níž je psychický stav poškozené charakterizován jejím postojem, že „jako nejhorší věc, kterou se jí podařilo udělat, je, že řekla sestře o té záležitosti s panem K.“ (tj. s obviněným). Tyto části znaleckého posudku ukazují na to, že i přes primární význam jednání obviněného se jako příčiny celkově narušeného psychického stavu poškozené uplatnily především jiné faktory. Samotné jednání obviněného, zejména v době, kdy se ho obviněný dopouštěl, popsané změny v psychickém stavu poškozené nevyvolávalo, neboť intimní vztah s obviněným poškozená tehdy vnímala jako něco, co jí vyhovovalo, a uvedené změny byly s odstupem času vyvolány a rozvíjely se jako důsledek toho, že intimní vztah s obviněným byl prozrazen a že ho prozradila sama poškozená. Je zde tedy jasná časová návaznost posuzovaných změn psychického stavu poškozené ne na samotné jednání obviněného, ale teprve na situaci, která nastala tím, že toto jednání vyšlo najevo a tak mělo rozkladný účinek na rodinné prostředí, v němž poškozená až dosud vyrůstala. Příčinný význam jednání obviněného na posuzované změny psychického stavu poškozené tudíž je značně zeslabován. Samotné jednání obviněného v době činu uvažovaný následek nemělo a ten byl teprve dodatečně zprostředkován novými okolnostmi stojícími mimo rámec trestného činu. Za tohoto stavu by bylo evidentním přeceněním významu dodatečně vzniklých změn v psychickém stavu poškozené, jestliže by z nich mělo být dovozováno, že jsou těžším následkem ve smyslu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Povahu, rozsah i závažnost posuzovaného jednání obviněného naprosto přiměřeně vystihuje právní kvalifikace trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Z toho, že významná část dovolání nejvyšší státní zástupkyně byla i při deklarovaném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaměřena proti výroku o trestu, zejména proti podmíněnému odkladu jeho výkonu, lze usuzovat, že dovolání bylo motivováno především uloženým trestem. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné pouze poznamenat, že když dovolání proti výroku o vině bylo shledáno zjevně neopodstatněným, nepřicházelo v úvahu, aby Nejvyšší soud přezkoumával jen samotný výrok o trestu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec