ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.125.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 125/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 2. 2010 o dovolání obviněného J. F., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 10 To 266/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 29/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 T 29/2009, byl obviněný J. F. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a třemi trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za trestný čin násilí proti skupině obyvatelů podle §197a odst. l tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě 1 rozsudku, a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodě 2 rozsudku, a dále za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 103 T 201/2008, byl odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž byl zrušen výrok o trestu v citovaném trestním příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 a další obsahově navazující rozhodnutí. Ohledně dvou trestných činů porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným v bodech 3, 4 rozsudku, bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 1 T 7/2009.
Jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. posoudil Okresní soud v Náchodě skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný po rozchodu s P. K., s kterou předtím žil ve společné domácnosti, jednak v druhé polovině října 2008 telefonicky vyhrožoval P. K., že u ní v domě všechno vymlátí a podpálí, zabije ji i jejího syna, a pokud by měla jiného muže, tak i jeho (bod 1/a rozsudku), dále dne 21. 11. 2008 vyhrožoval P. K. před jejím domem v J., okr. N., tím, že zabije ji i jejího syna a nechá ji znásilnit cikány (bod 1/b rozsudku), a konečně dne 24. 11. 2008 v prodejně a před prodejnou O. v H. K. vyhrožoval P. K., že zabije jejího případného partnera, ji a nakonec sebe, přičemž zdůrazňoval, že již má střelnou zbraň, a zvláště pak ji ujišťoval o tom, že nejde o pouhou výhrůžku, ale skutečnost, a ve výhrůžkách pak pokračoval formou zasílaných SMS zpráv (bod 1/c rozsudku), přičemž ve všech uvedených případech měla P. K. obavu z toho, že obviněný by své výhrůžky mohl vykonat.
Tři trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. spočívaly podle zjištění Okresního soudu v Náchodě v podstatě v tom, že obviněný v době od 19. 11. 2008 do 27. 12. 2008 (body 1/a-e rozsudku), dále ve dnech 1. 1. 2009 a 16. 1. 2009 (body 3/a, b rozsudku) a konečně ve dnech 20. 1. 2009 a 21. 1. 2009 (bod 4 rozsudku) vždy po přeskočení plotu vysokého 124 cm – 134 cm vnikl na pozemek u rodinného domu v J., okr. N., v němž bydlela P. K., ve dvou případech (body 2/ a, e) silou vnikl do domu a ve zbývajících případech se o to bezvýsledně snažil, avšak nepodařilo se mu překonat odpor a překážky, jimiž P. K. a její syn zajistili dveře (bod 2/d rozsudku), či se toho marně domáhal boucháním, lomcováním, házením sněhu, vulgárními výrazy apod.
K tomu, že obviněný byl uznán vinným třemi trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. za okolností, které by jinak evidentně naplňovaly znaky pokračování v jednom trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zák., je třeba poznamenat, že obviněný pokračoval ve svém jednání vždy i poté, co proti němu bylo dvakrát zahájeno trestní stíhání. Další útoky proto představovaly již nový skutek ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř.
Odvolání obviněného, podané proti celému výroku o vině a proti výroku o trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. 10 To 266/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že Krajský soud v Hradci Králové nesprávně ponechal v rozsudku Okresního soudu v Náchodě beze změny výrok o vině. Vytkl, že byl nesprávně uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., neboť z jeho strany šlo jen o „silná slova“, která nikdy nehodlal uskutečnit, nemyslel je vážně, vždy se za ně omluvil a subjektivní dojem poškozené z nich nebyl podpořen žádnými dalšími objektivními zjištěními. Pokud jde o trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., připustil, že tento trestný čin, navíc kvalifikovaný jen podle §238 odst. 1 tr. zák., mohl spáchat pouze jednáním uvedeným v bodě 2/e rozsudku, nikoli však jednáním uvedeným v ostatních bodech rozsudku. V tomto ohledu poukázal na to, že samotný pohyb po zahradě nelze považovat za naplnění zákonných znaků trestného činu porušování domovní svobody. Kromě toho obviněný vyjádřil názor, že žádný z posuzovaných činů (kromě činu uvedeného v bodě 2/e rozsudku) nevykazoval takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, aby bylo důvodné posoudit ho jako trestný čin, a že mohlo jít jen o přestupky proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu.
Z hlediska naplnění zákonných znaků uvedeného trestného činu není rozhodné, že pachatel nemíní své výhrůžky vážně v tom smyslu, že je nehodlá uskutečnit. Podstatou uvedeného trestného činu není to, že pachatel chce uskutečnit pronášené výhrůžky, nýbrž to, že jejich prostřednictvím chce poškozeného zastrašit. Namítaný nedostatek vážně míněného úmyslu obviněného uskutečnit pronášené výhrůžky je proto plně slučitelný s tím, že soudy aplikovaly na jednání obviněného ustanovení §197a odst. 1 tr. zák. Výhrůžky obviněného co do obsahu, formy, způsobu prezentace, cíle a skutečného účinku na poškozenou měly jasně zastrašovací povahu. Obava poškozené z toho, že obviněný by mohl své výhrůžky vykonat, rozhodně nebyla nepodložená a lze ji akceptovat jako důvodnou. Není možné pominout, že obviněný byl k činu motivován skončením vztahu s poškozenou, že šlo o opakované výhrůžky a že obviněný své výhrůžky výrazně stupňoval. Nejprve vyhrožoval poškozené telefonicky, poté osobně před jejím domem a nakonec při setkání v prodejně, resp. před prodejnou, přičemž v posledním případě doplnil své výhrůžky konstatováním, že již má střelnou zbraň, a naléhavým ujištěním, že vše myslí opravdu vážně. Za tohoto stavu nelze strach poškozené považovat za pouhý subjektivní dojem, nýbrž za důvodnou obavu, která vyplývala ze způsobu, jímž obviněný své výhrůžky prezentoval. V žádném případě nepřichází v úvahu závěr, že obviněný spáchal pouze přestupek proti občanskému soužití. Stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost je zejména z hlediska povahy a způsobu výhrůžného jednání a z hlediska účinku na poškozenou rozhodně vyšší než nepatrný. Tím je splněna materiální podmínka trestnosti činu ve smyslu §3 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo neoprávněně vnikl do domu jiného a užil při uvedeném činu násilí nebo překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Do samotného domu, který obývala poškozená, obviněný vnikl za použití násilí ve dvou případech uvedených v bodech 2/a, e rozsudku. V případě uvedeném v bodě 2/a si obviněný vstup do domu vynutil tím, že do dveří, které poškozená pootevřela, vsunul nohu a silou ji odstrčil, přičemž uvnitř setrval, i když ho poškozená vykazovala, a dosáhl toho, že poškozená ho uvnitř nechala do následujícího rána ze strachu. V případě uvedeném v bodě 2/e se obviněný do domu vloupal za nepřítomnosti poškozené tím, že krumpáčem vypáčil vchodové dveře.
V ostatních případech obviněný do samotného domu nevnikl, což ovšem nic nemění na správnosti právního posouzení skutků jako trestných činů porušování domovní svobody. Jde o to, že pojem „dům“ ve smyslu §238 odst. 1 tr. zák. ustálená soudní praxe vykládá v širším smyslu tak, že jím rozumí nejen samotný bezprostředně obývaný dům, nýbrž i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr, přilehlá ohrazená zahrada apod. (viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr. v části týkající se aplikace ustanovení §238 tr. zák.). Pokud se obviněný podle svých námitek pohyboval po zahradě, je nutné poukázat na to, že šlo o zahradu, která obklopovala dům a byla souvisle ohrazená plotem z širších dřevěných planěk vysokým 124 cm až 134 cm. Zahrada měla evidentně charakter uzavřeného prostoru přiléhajícího k samotnému domu a v tomto smyslu byla jeho příslušenstvím, které požívalo stejné ochrany jako dům samotný. Z okolností posuzovaného případu je navíc zřejmé, že obviněný se rozhodně nehodlal omezit jen na pohyb po zahradě a že jeho záměrem bylo proniknout i do domu samotného, což se mu nakonec nepodařilo. Soudy proto nijak nepochybily, jestliže zjištěný skutkový stav posoudily jako trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. i v případech, kdy obviněný vnikl na zahradu a již se mu nepodařilo dostat se dovnitř do domu.
Pro úplnost je třeba dodat, že použití násilí jako prostředku k vniknutí do domu v bodech 2/a, e rozsudku a přeskočení plotu jako překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí (do zahrady ve smyslu příslušenství domu), v ostatních bodech rozsudku soudy správně považovaly za okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §238 odst. 2 tr. zák. Pro toto posouzení byla splněna také materiální podmínka stanovená v §88 odst. 1 tr. zák. Podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti spáchaných trestných činů pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. vyplýval z toho, že se nejednalo o holý vstup do domu, který by byl bez dalšího přístupný např. přímo z ulice či chodníku, ale o to, že dům byl evidentně chráněn souvislým, vyšším a poměrně masivním plotem, přes který se obviněný musel dostat, a že další hrubou sílu musel použít i v případech, kdy vnikl až do samotného domu. Z hlediska stupně společenské nebezpečnosti rozhodně nepřichází v úvahu kvalifikovat žádný z posuzovaných případů vniknutí na zahradu a do domu jako pouhý přestupek proti občanskému soužití.
Napadené usnesení ani předcházející rozsudek tedy evidentně nejsou rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec