ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1254.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1254/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. 10. 2016 dovolání obviněného P. B. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 14 To 66/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 141/2015 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 14 To 66/2016, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 3 T 141/2015, ve výroku o vině obviněného P. B. přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 3 T 141/2015, byl obviněný P. B. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři měsíce s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na čtrnáct měsíců a obviněnému bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku, §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku jako přiměřené omezení uloženo zdržet se ve zkušební době záměrného osobního kontaktování poškozeného J. P. Kromě toho byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn části návrhu na potrestání.
Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, spočíval podle zjištění Okresního soudu v Táboře v tom, že obviněný dne 15. 8. 2015 v době od 21,00 hodin do 22,00 hodin v M. V., okr. T., na probíhající taneční zábavě v Panské zahradě fyzicky napadl poškozeného J. P. tak, že jej na tanečním parketu uchopil pod krkem do tzv. kravaty a bil jej pěstí.
Odvolání obviněného, podané proti odsuzujícímu výroku o vině a proti výroku o trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 14 To 66/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že skutek není trestným činem a že pro menší míru závažnosti měl být posouzen jen jako přestupek. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně ho zprostil obžaloby (správně návrhu na potrestání).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření konstatoval, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá mimo ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku soudy pokládaly za naplněné ve variantě, podle které obviněný se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného.
Přečin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku je systematicky začleněn do hlavy X zvláštní části trestního zákoníku jako jeden z trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných a v tomto rámci spadá do dílu 5 mezi trestné činy narušující soužití lidí. Z této systematiky vyplývá, že předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivců, jako např. majetek, zdraví, čest apod., ale takový komplex vztahů, který zahrnuje širší okruh lidí a který je reprezentován veřejným pořádkem. Ve shodě s tím je skutková podstata přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku konstruována tak, že příkladmo uvedenými formami jednání, mezi nimiž je také napadení jiného, se pachatel musí dopustit výtržnosti. Význam zákonného znaku „výtržnost“ spočívá v tom, že představuje spojnici mezi jednáním pachatele a objektem trestného činu, jímž je zájem na ochraně veřejného pořádku. Pokud by tomu tak nebylo, pak by postačovalo, aby zákon vymezoval skutkovou podstatu přečinu výtržnictví tak, že pachatel veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném napadne jiného. Zákon ovšem vyžaduje, aby se pachatel napadením jiného dopustil výtržnosti. Musí tudíž jít o takové jednání, při kterém je napadení jiného srovnatelné s ostatními příkladmo uvedenými formami jednání a při kterém již závažnějším způsobem narušuje veřejný pořádek. Napadení jiného, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, proto nemusí být vždy výtržností, zejména ne v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod. Naznačená hlediska vyžadují, aby každý případ byl posuzován individuálně, zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho dominantních rysů a průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. Důsledně individuální hodnocení každého konkrétního případu tím pádem může vést i k tomu, že navenek stejné jednání je posouzeno v jednom případě jako trestný čin a v jiném případě jako přestupek či kárné provinění.
Vztáhnou-li se uvedené zásady na posuzovanou kauzu, je třeba konstatovat, že jednání obviněného stěží mohlo mít povahu výtržnosti ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný napadl poškozeného na pouťové taneční zábavě tak, že ho na tanečním parketu uchopil pod krkem do tzv. kravaty a bil ho do zad. Napadení evidentně bylo vyústěním jejich vzájemného vztahu, který byl dlouhodobě konfliktní a v tomto ohledu souvisel s tím, že bývalá manželka obviněného J. B. navázala vztah s poškozeným, což obviněný nesl nelibě. K napadení došlo právě za situace, kdy poškozený tančil s bývalou manželkou obviněného. Proti nikomu jinému než proti poškozenému jednání obviněného nesměřovalo a nikoho jiného neohrožovalo. Fyzickému napadení předcházelo obtěžující chování obviněného, který si přisedl ke stolu, kde seděli poškozený s bývalou manželkou obviněného, přičemž obviněný se na adresu bývalé manželky vyjadřoval jednak vulgárně, ale zároveň v tom smyslu, že ji miluje (viz výpověď svědkyně J. B.). Z toho je zřejmé, že jednání obviněného vyplývalo z jeho nedořešeného vztahu k bývalé manželce a že bylo motivováno jeho negativním poměrem k novému partneru bývalé manželky. Nešlo tedy o jednání, které by se dalo hodnotit jako projev celkově záporného vztahu obviněného obecně ke spoluobčanům či k veřejnému pořádku, že by směřovalo k tomu, aby taneční zábava jako taková byla překažena, aby bylo znemožněno v ní pokračovat apod. Na napadení poškozeného ihned reagoval pořadatel P. Z. (viz úřední záznam o jeho vysvětlení, který byl v hlavním líčení přečten podle §211 odst. 6 tr. ř.). Pořadatel obviněného odtrhl od poškozeného a následně – když se mu zdálo, že obviněný chce znovu zaútočit – ho zastavil rukama a řekl mu, ať toho nechá, čehož obviněný uposlechl a šel od poškozeného pryč. Tím pořadatel považoval celou věc za ukončenou, nevěnoval jí už žádnou pozornost a nezaznamenal žádný další konflikt. O nějakém přerušení taneční zábavy či jiném vážnějším zásahu do jejího průběhu se pořadatel nezmínil, což očividně souvisí s tím, že objektivně nemělo napadení poškozeného obviněným na průběh zábavy žádný reálný vliv. V době před spácháním posuzovaného skutku obviněný nebyl odsouzen pro žádný trestný čin ani postižen pro přestupek. Lze tak konstatovat, že obviněný není osobou se sklonem k nějakým závažnějším projevům narušujícím veřejný pořádek. Ze strany obviněného šlo o vybočení z rámce společensky přijatelného chování, avšak jeho jednání narušilo veřejný pořádek vcelku jen nepodstatně. Navíc k činu došlo na společenské akci, která měla povahu venkovské pouťové taneční zábavy, což je prostředí, v němž jsou drobné potyčky mezi účastníky přijímány z hlediska veřejného pořádku shovívavěji. Pokud byl činem obviněného narušen veřejný pořádek, došlo k tomu jen s malou intenzitou, takže výsledná závažnost činu nebyla taková, aby musel být kvalifikován jako trestný čin. Jestliže by čin obviněného byl posouzen jako přestupek, dostatečně by to vyjadřovalo jeho povahu, závažnost i nevýrazný stupeň společenské škodlivosti. Aplikace ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku na posuzovaný skutek je zbytečným rozšiřováním trestní represe do sféry, v níž byl veřejný pořádek narušen v míře, kterou přiměřeně vystihuje použití zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Výrok o vině obviněného přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je v rozporu se zákonem. Napadené usnesení, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ponechal odsuzující výrok o vině beze změny a jímž zamítl odvolání obviněného, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil obviněný.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře i odsuzující část rozsudku Okresního soudu v Táboře jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zprošťující část rozsudku Okresního soudu v Táboře zůstala tímto usnesením Nejvyššího soudu nedotčena.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu