ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1261.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1261/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. listopadu 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 6 To 97/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 4/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 4 T 4/2011, byl obviněný P. R. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný a státní zástupce. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 6 To 97/2013, napadený rozsudek z podnětu obou odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona a odsoudil ho podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. Odvolací soud vyhověl námitce obviněného, že část skutkové věty ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, podle které měl zranění poškozeného způsobit nepozorností při couvání, nemá oporu v provedených důkazech, a proto s tím související část z popisu skutku vypustil. Také odvolání státního zástupce ohledně nesprávného použití trestního zákoníku, který není pro obviněného příznivější, shledal odvolací soud důvodným.
Obviněný se uvedeného trestného činu podle rozsudku odvolacího soudu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 25. 5. 2009 v době kolem 17:30 hod. v L., mezi bytovými domy v ul. P. H. a T., jako zaměstnanec firmy Z. – V. S. při sekání travnaté plochy jako řidič samojízdné traktorové sekačky zn. Etesia – Hydro 100E, najel na nezletilého L. S., kterému rotující nože sekačky způsobily poranění podrobně popsaná ve skutkové větě s dobou léčení přesahující 42 dnů.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že skutkový stav, který zjistil soud II. stupně nemůže obstát. Jeho jednání není podle něj trestným činem, neboť nevykazuje požadované znaky jednání. Především není podle názoru obviněného dána subjektivní stránka trestného činu. Soudy ji založily jako odpovědnost za následek a nikoli též jako odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Podle názoru obviněného tak nebylo prokázáno naplnění subjektivní ale ani objektivní stránky uvedeného trestného činu. Uvedl, že podle soudů porušil toliko obecnou odpovědnost podle občanského zákoníku a za tohoto stavu bylo přistoupeno k použití formy nedbalostního jednání. Obviněný však s těmito závěry nesouhlasí. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2278/07, zabývající se trestním právem jako ultima ratio, v němž se uvádí, že při závěru o protiprávním jednání pachatele, a tudíž naplnění §224 odst. 1 tr. zákona, založeném na generální prevenční klauzuli, nutno zvlášť pečlivě zkoumat, zda lze usuzovat na nedbalostní jednání pachatele, konkrétně na rozpor jeho jednání s požadavky náležité péče a předvídatelnosti účinku a následku. Závěr odvolacího soudu, podle něhož „věděl, že může v důsledku opomenutí náležitě předvídat, dojít k ohrožení chráněného zájmu“, není podle obviněného založen na žádných provedených důkazech. Je přesvědčen, že neporušil žádné předpisy českého právního řádu, přičemž mu byly přičteny veškeré následky jeho jednání, ačkoli se podle jeho názoru nejednalo o jednání protiprávní, byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, musí být v tomto rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce a je třeba vycházet z míry zavinění každého z nich. Obviněný je přesvědčen, že nemohl počítat s rizikem náhle schovaného dítěte v takřka neprostupném křoví a v takovém místě ani nemohl počítat s pohybem dítěte. V případě, že se poškozený úmyslně schovával v živém plotu, nemohla obsluha stroje při sebevětší předvídatelnosti tuto skutečnost zjistit a tím ani jiným způsobem tomuto jednání zabránit. Obviněný zdůraznil, že o zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Toto podle obviněného v jeho případě splněno nebylo.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného není možno přijmout a upozornil, že se stejnými námitkami zabýval již soud II. stupně. Za relevantní považuje námitku obviněného, zda je možné jeho trestní odpovědnost vyvozovat z porušení ustanovení §415 občanského zákoníku. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1140/2008, ze kterého vyplývá, že použití právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví v základní skutkové podstatě podle §224 odst. 1 tr. zákona je možné i v případě, kdy pachatel z nedbalosti způsobí jinému těžkou újmu na zdraví při činnosti, která není upravena zákonem či jiným právním předpisem. Nedbalostní zavinění lze v tomto případě dovozovat z nedodržení ustanovení §415 občanského zákoníku, podle kterého je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí, jelikož jde o závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale – i bez normativně upraveného a konkrétně stanoveného pravidla chování – počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samotnému. Soudy nižších stupňů tedy podle státního zástupce nepochybily, jestliže dovodily, že obviněný nedbalostním jednáním při sekání trávy mezi obytnými domy porušil uvedené ustanovení občanského zákoníku. Povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem tak na straně obviněného byly dány, neboť s ohledem na místo sekání mezi bytovými domy měl a mohl předvídat, že se zde mohou vyskytovat osoby, a této skutečnosti měl přizpůsobit jízdu sekačky. Z hlediska naplnění subjektivní stránky se tedy podle státního zástupce jedná o nedbalost nevědomou. Na nepozornost obviněného lze podle něj usoudit s ohledem na místo střetu s poškozeným, neboť v tomto okamžiku se dítě nenacházelo v křoví, ale ke srážce došlo na přehledném travnatém porostu, tedy mimo zmiňovaný hustý keř. Námitky, kterými obviněný brojil proti tomu, že soudy nesprávně a v jeho neprospěch vyhodnotily rozhodné skutkové okolnosti týkající se subjektivní stránky trestného činu, považuje státní zástupce za nedůvodné. Ostatní námitky jsou pak podle něj skutkové a pod uplatněný dovolací důvod je nelze podřadit. Státní zástupce neshledal mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu žádný rozpor.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl .
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný v dovolání, v mimořádném opravném prostředku, uplatnil obdobné námitky (z části doslovně shodné) jako v odvolání (č. l. 228 a násl. tr. spisu). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že část námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Námitky, které pro svou hmotně právní povahu bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, shledal pak Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Obviněný v dovolání především namítal, že jeho jednání není trestným činem a soudy věc nesprávně právně posoudily. Je přesvědčen, že učinil vše potřebné k tomu, aby jeho jednáním nebyla ohrožena bezpečnost lidí a majetku, nesouhlasí tedy se závěrem soudů nižších stupňů, že porušil obecnou prevenční povinnost podle občanského zákoníku a domnívá se, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, a to ani ve formě nedbalosti nevědomé. Nejvyšší soud se těmito hmotně právními námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Obviněný se podle konečných skutkových zjištění odvolacího soudu, kterými je Nejvyšší soud vázán, dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona, který spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Jde o trestný čin poruchový (je předpokládána těžká újma na zdraví nebo smrt), a proto pouhé ohrožení zdraví jiného z nedbalosti, byť by těžká újma na zdraví nebo smrt hrozila, není tímto trestným činem. Tento trestný čin lze spáchat konáním i opomenutím, přičemž současně je z uvedeného zřejmé, že z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost [§5 písm. a), b) tr. zákona].
Vědomá nedbalost ve smyslu §5 písm. a) tr. zákona je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu. Při nevědomé nedbalosti podle ustanovení §5 písm. b) tr. zákona pachatel neví, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. O zavinění z nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zákona jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně . Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při zjišťování příslušné formy nedbalosti nestačí zkoumat jen vnitřní, psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Je třeba též zjišťovat, zda tu byly „přiměřené důvody“ při vědomé nedbalosti, resp. zda pachatel „podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl“ při nedbalosti nevědomé. Měřítkem (kritériem) nedbalosti je zachování potřebné míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. Objektivní vymezení žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se vyžaduje opatrnost vyšší, zejména u určitých povolání. Měřítko náležité opatrnosti je zpravidla určeno zvláštními právními předpisy upravujícími příslušnou oblast (např. silniční dopravu, zdravotnictví). Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Závěr o tom, zda je dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je sice závěrem právním, ten se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu prvního, případně druhého stupně, vyplývajících z provedeného dokazování. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro takový právní závěr jsou totiž předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky toho kterého trestného činu (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. trest.). Současně mezi takovým zaviněným (v daném případě nedbalostním) jednáním pachatele a způsobeným následkem musí být příčinný vztah.
Aplikujeme-li tyto zásady na posuzovaný případ, soudy obou stupňů nepochybily, pokud zjištěné jednání obviněného (popsané ve skutkové větě výroku o vině odvolacího soudu) právně kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona, přičemž shledaly naplněnou i subjektivní stránku uvedeného trestného činu, že šlo o jednání zaviněné, a to ve formě nevědomé nedbalosti, jak oproti vědomé nedbalosti soudu I. stupně konstatoval odvolací soud. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že obviněný jako zkušený řidič samojízdné traktorové sekačky, zaměstnanec firmy Z. – V. S., při sekání travnaté plochy najel na nezletilého, kterému rotující nože sekačky způsobily zranění kvalifikovaná jako těžká újma na zdraví. Není obviňován za jakýkoli následek, jak namítá v dovolání, ale za škodlivý následek, který nastal v příčinné souvislosti s jeho zaviněným jednáním. Ze skutkových zjištění vyplývá, že ke střetu sekačky, řízené obviněným, s poškozeným došlo v květnu v podvečerní hodinu, za světla, kdy obviněný sekal trávu mezi bytovými domy, přičemž musel dbát vysoké míry opatrnosti (byť tato míra opatrnosti není stanovena žádným specifickým předpisem), neboť nepochybně na daném místě pracoval s potenciálně nebezpečným strojem. Jednání obviněného nebylo právně posouzeno jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, tedy i podle odst. 2 §224 tr. zákona, nýbrž jen v základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona. Obviněný ale podle zjištěných okolností případu v odpoledních hodinách (kolem 17:30 hod.) pracoval s nebezpečným strojem na travnaté ploše mezi bytovými domy, přičemž i vzhledem ke svým zkušenostem zaměstnance zahradnické firmy měl předvídat obecně známou skutečnost, tedy zvýšený pohyb lidí v těchto místech zvláště v uvedenou dobu, než by tomu bylo například v dopoledních hodinách, kdy se většina lidí nachází v zaměstnání a děti ve školách či školkách. Je nepochybné, že obviněný byl při své práci zodpovědný za bezpečnost osob, které se nacházejí v pracovní zóně sekačky, a měl dbát na to, aby se žádné osoby nedostaly do kontaktu se strojem, jak správně s odkazem na příslušné proškolení obviněného uvedl již odvolací soud na str. 9 napadeného rozsudku. K tomu lze poukázat také na výpověď obviněného na str. 18 až 19 tr. spisu, kterou potvrdil také v hlavním líčení dne 9. 12. 2011. V této výpovědi uvedl, že „se travnatá plocha nacházela mezi vysokými domy, tuto prošel, ale nikdo se na travnaté ploše ani v jejím okolí nenacházel a tak začal sekat. Sekal podél keřů, které měl po pravé straně, pak zabočil doleva, kdy měl po pravé straně živý plot. Pak chtěl couvat, na konci živého plotu se podíval dozadu za pravou ruku. Poté se otočil doleva a začal couvat, kdy se po celou dobu couvání asi 1 metr díval dozadu na levou stranu. Pak zastavil, otočil se dopředu a jel, ale když dojel na roh živého plotu a chtěl zatočit vpravo, uslyšel najednou křik“. Je tak zřejmé, že při sekání trávy mezi bytovými domy, kde lze v dané době běžně předvídat zejména pohyb dětí, navíc v nepřehledném prostoru vzhledem k živému plotu a keřům, obviněný po delší dobu nevěnoval žádnou pozornost dění vpravo od sekačky, kde se podle jeho výpovědi podíval až uslyšel křik a uviděl tam na zemi ležet kluka.
V takovém případě bylo na místě aplikovat obecná ustanovení o povinnostech občana v rámci tzv. generální prevence. Podle ustanovení §415 občanského zákoníku (účinného v době činu) totiž platí, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Jde o závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale – i bez konkrétně stanoveného pravidla chování – počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samému.
V této souvislosti, v návaznosti na dovolací námitky obviněného, je zapotřebí akcentovat, že aplikace §415 občanského zákoníku přichází v úvahu jen (a v daném případě právě) tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Odpovědným podle občanského zákoníku nebude ten, kdo si v občanskoprávním styku počíná podle podmínek konkrétní situace natolik bedlivě (pozorně, ohleduplně), aby při tom nezpůsobil škodu na zdraví, majetku, právech jiného, přírodě či životním prostředí (srov. prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Jiří Spáčil, CSc., JUDr. Marta Škárová, JUDr. Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník komentář – díl I. 1. vydání, Praha. C.H.Beck 2008, str. 1048, 1049).
Obviněný si však nepočínal, jak vyplývá ze skutkových zjištění, s dostatečnou pozorností, ohleduplností a předvídavostí odpovídající dané konkrétní situaci, přičemž podle výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku měl povinnost chovat se tak, aby nezpůsobil škodu (aby nedošlo k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem) a zároveň, vzhledem k okolnostem případu i osobním poměrům, měl i možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Povinnost a možnost obviněného předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem byly dány současně. Z výše uvedeného vyplývá, že jednání obviněného bylo zaviněné, a to ve formě nevědomé nedbalosti jak uzavřel odvolací soud.
Pokud se týká otázky příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem v podobě zranění poškozeného, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. V projednávané věci však nebylo odvolacím soudem shledáno spoluzavinění poškozeného (resp. zanedbání povinností ze strany otce dítěte nebo obviněným zdůrazňovaná možnost schovávání poškozeného v křoví), když naopak je zřejmé, jak uvedl odvolací soud, že šlo v případě poškozeného o dítě „školkového“ věku, které nevyběhlo náhle na komunikaci, ale do uzavřeného relativně bezpečného travnatého prostoru mezi domy. Přitom státní zástupce ve vyjádření k dovolání správně poukázal na skutečnost, že ke střetu sekačky s poškozeným nedošlo v okamžiku, kdy by se poškozený nacházel v křoví, ale ke srážce došlo na přehledném travnatém porostu mimo hustý keř. Tím kdo měl být v tomto prostoru při sekání trávy nanejvýš obezřetný, v době obecně známého běžného pohybu lidí, a zejména také dětí s často neočekávaným chováním vyžadujícím zvýšenou obezřetnost, byl obviněný. Následek v podobě způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného je tak v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním obviněného.
Lze tak shrnout, že Nejvyšší soud se s právním posouzením zjištěného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. ztotožnil. Relevantně uplatněné námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Soud druhého stupně v souladu se zákonem vyložil a v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu v zásadě správně odůvodnil všechny rozhodné závěry z hlediska jím použité právní kvalifikace. Nejvyšší soud opakuje, že porušením právní povinnosti z hlediska obecné odpovědnosti za vzniklou škodu je i nedodržení občanskoprávní prevence podle §415 občanského zákoníku. Z těchto předpokladů vycházel Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1140/2008, nebo v usnesení ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010, jak uvedl i státní zástupce ve vyjádření k dovolání.
Je tak zřejmé, že dané jednání obviněného, vzhledem k charakteru porušení pravidel obecné opatrnosti a s ohledem na následky nehody, nemohlo být řešeno pouze prostředky práva civilního, resp. nemohla být uplatněna zásada ultima ratio, jak se domáhá obviněný.
Pokud obviněný v dovolání namítal, že nebyla prokázána ani objektivní stránka uvedeného trestného činu, že soudy hodnotily nesprávně a v jeho neprospěch rozhodné skutkové okolnosti týkající se případu, jedná se o námitky skutkové, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolací námitky byly z části podány z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Námitky obviněného, které bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněné. Proto bylo dovolání obviněného P. R. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš