ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1286.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1286/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 11. 2012 o dovolání obviněné K. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 8 To 37/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 9/2010 takto:
Podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné K. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 56 T 9/2010, byla obviněná K. K. uznána vinnou trestným činem (správně zločinem) vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku a odsouzena podle §142 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři roky s tím, že podle §81 odst. l tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu nad obviněnou, podle §85 odst. l tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na pět let a podle §48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla obviněné uložena na zkušební dobu povinnost podrobit se vhodným programům psychologického poradenství.
O odvoláních, která podaly státní zástupkyně v neprospěch obviněné proti výroku o vině a trestu a obviněná rovněž proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 8 To 37/2012. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podle §258 odst. l písm. c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzena podle §219 odst. l tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Odvolání obviněné bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Jako trestný čin vraždy podle §219 odst. l tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím v podstatné části i podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci spočíval v tom, že obviněná v L., J., dne 16. 6. 2009 poté, co nejméně dva měsíce předtím zjistila, že je těhotná, tuto skutečnost tajila i před svým přítelem a otcem očekávaného dítěte a na porod se nijak nepřipravovala, v době mezi 02,00 až 03,00 hodin v koupelně garsonky v rámci normálně probíhajícího spontánního porodu porodila donošené, živé, zdravé a životaschopné dítě mužského pohlaví o váze 3 162 g a o délce 52 cm, kterému úmyslně přesně nezjištěným a nejméně několik minut trvajícím způsobem zakryla dýchací otvory, takže bezprostřední příčinou jeho smrti, ke které došlo téhož dne v přesně nezjištěné době v časných ranních hodinách, bylo udušení při zakrytí dýchacích otvorů. Podle dalších zjištění uvedených ve výroku o vině obviněná svému druhovi a otci dítěte M. K. sdělila, že se dítě narodilo mrtvé, a když chtěl zavolat zdravotnickou pomoc, prosila ho, aby to nedělal, a dítě odložila celé zabalené do ručníku na pračce v koupelně, kde bylo nalezeno dne 16. 6. 2009 po 22,00 hodin, kdy otec druha obviněné přivolal záchrannou službu.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadla v celém rozsahu. Odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V obsáhle zpracovaných námitkách reprodukovala z jejího hlediska podstatné části důkazů a uvedla, že dítě neusmrtila a že dítě se narodilo mrtvé, případně zemřelo bez jejího přičinění v důsledku hypoxie. Oběma soudům vytkla v tomto ohledu to, že nesprávně a jednostranně v její neprospěch hodnotily důkazy, které bylo možno interpretovat i v její prospěch v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřila k dovolání obviněné tak, že jeho podstatou jsou skutkové námitky, které nepředstavují dovolací důvod, avšak zároveň uvedla, že Vrchní soud v Praze nezvážil právní posouzení skutku jako zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolání není žádný další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Jde o mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z toho, jak je konstruován uvedený dovolací důvod, vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky s k u t k o v é povahy, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
V podaném dovolání obviněná neuplatnila žádnou námitku v tom smyslu, že by skutkovými zjištěními, která Vrchní soud v Praze uvedl ve výroku o vině, nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. l tr. zák. Pouze takto koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Obviněná učinila obsahem uplatněných námitek v celém rozsahu jen polemiku směřující proti skutkovým zjištěním soudů, že úmyslně zakryla dýchací otvory dítěte a že tímto jednáním způsobila jeho udušení. Tato zjištění se snažila zvrátit jednak námitkami, jimiž předkládala odlišnou verzi skutkového stavu, a to verzi, podle které se dítě narodilo mrtvé nebo zemřelo při porodu v důsledku hypoxie, a jednak námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů oběma soudy. Tímto pojetím dovolání se obviněná ocitla mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze konstatovat, že obviněná sice deklarovala tento dovolací důvod, ale jinak uplatnila námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
K vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že obviněná dovoláním nenapadala rozsudek Vrchního soudu v Praze námitkami, jimiž by se domáhala změny právního posouzení skutku, tak aby byl kvalifikován jako zločin zabití podle §141 tr. zákoníku. Státní zástupkyně se prezentací vlastního právního názoru nevyjádřila k dovolání obviněné, jak jí příslušelo podle §265h odst. 2 tr. ř., ale nad tento rámec se vyjádřila k rozsudku, proti němuž nejvyšší státní zástupce nepodal dovolání a který byl napaden jen dovoláním obviněné. Státní zástupkyně odvíjela své právní úvahy naznačeným směrem v návaznosti na tu část dovolání, v níž obviněná vytýkala Vrchnímu soudu v Praze, že dostatečně nevzal ohled na „stav, ve kterém se nacházela, neboť nevěděla, v jakém stádiu těhotenství se nachází, že se blíží porod, na který nebyla připravena a který ji zaskočil" (citováno z vyjádření státní zástupkyně). Tyto námitky jsou rozvedeny v bodě VIII dovolání, přičemž jejich obsahový kontext a smysl je v tom, že obviněná se jimi snažila demonstrovat hodnocení důkazů Vrchním soudem v Praze jako hodnocení neobjektivní, předpojaté a jednostranné v její neprospěch, zvláště pak v otázce hodnocení věrohodnosti její výpovědi. Sama obviněná z toho ovšem nevyvozovala nic, co by se jakkoli vztahovalo k otázce právního posouzení skutku uvedeného ve výroku napadeného rozsudku. Nejvyšší soud proto k citované části vyjádření státní zástupkyně nepřihlížel.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný vzhledem k jeho povinnosti poskytnout ochranu ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi zjištěními Vrchního soudu v Praze, který v napadeném rozsudku z podstatné části převzal skutková zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor.
Skutková zjištění uvedená ve výroku napadeného rozsudku mají evidentní obsahové zakotvení v důkazech, mezi nimiž měl stěžejní význam znalecký posudek dvou znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a odvětví různá se specializací patologická anatomie. Tito znalci ve znaleckém posudku, v jeho dodatku a ve svých výpovědích v hlavním líčení přesvědčivě vysvětlili, že příčinou smrti dítěte bylo jeho udušení, ke kterému došlo extrémním a několik minut trvajícím dušením spočívajícím v uzavření dýchacích otvorů po narození dítěte za situace, kdy dítě žilo a již začalo dýchat. Znalci soudní lékaři zároveň vysvětlili, že podklady ke svým závěrům čerpali z objektivních nálezů učiněných při pitvě dítěte, a výslovně odmítli verzi, že dítě se narodilo mrtvé nebo že trpělo hypoxií. Stanoviskem, jímž odmítli hypoxii dítěte, se znalci soudní lékaři ocitli v rozporu se znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, který hypoxii konstatoval. Tento rozpor soudy překlenuly tím, že se přiklonily k posudku znalců soudních lékařů, neboť východiskem jejich závěrů byly exaktní a objektivně ověřitelné nálezy na tkáních mrtvého těla dítěte, zatímco znalec gynekolog a porodník vycházel ze subjektivních údajů obviněné o vzhledu a zejména barvě těla dítěte. Znalci soudní lékaři vysvětlili, že subjektivní údaje o barvě těla dítěte nejsou dostatečně spolehlivé. S tím koresponduje to, že sama obviněná ve svých výpovědích popisovala barvu dítěte poněkud nejistě. Údaj obviněné, že dítě bylo fialové, znalec gynekolog převzal ze zprávy o ambulantním vyšetření obviněné v Krajské nemocnici Liberec, oddělení psychiatrie ze dne 17. 6. 2009, v níž zpracovatel citoval subjektivní sdělení obviněné. Ve výpovědi v přípravném řízení se obviněná k barvě dítěte výslovně nevyjádřila, při úkonu označeném jako prověrka na místě (§104e tr. ř.) označila barvu dítěte „jakoby trochu do fialova“ s upřesněním, že chlapec byl „celý ... jakoby fialovo – růžový“ a že hlavička byla „fialovější“, a v hlavním líčení popsala barvu dítěte tak, že „hlavička ... nebyla úplně jako tělíčko, byla více červená“, avšak s dovětkem, že „hlavička byla víc červená nebo nafialovělá než ... tělíčko“. Svědek M. K., druh obviněné, který vstoupil do koupelny ve stadiu, kdy dítě již bylo mimo tělo obviněné, v přípravném řízení popsal vzhled dítěte, pokud jde o jeho barvu, tak, že se mu zdálo „světlé“, a v hlavním líčení odepřel výpověď. K barvě dítěte se vyjádřili ještě svědek MUDr. P. Č., lékař záchranné služby, a svědkyně I. Š., zdravotní sestra záchranné služby, kteří viděli dítě po příjezdu na místo až dne 16. 6. 2009 po 22,00 hod., tedy s odstupem asi 19 hodin po činu. Svědek MUDr. P. Č. v přípravném řízení uvedl, že dítě mělo na těle „nápadné posmrtné skvrny“, a v hlavním líčení uvedl, že pokud se má vyjádřit k zabarvení dítěte, mělo „výrazné posmrtné skvrny“. Svědkyně I. Š. v přípravném řízení uvedla, že dítě bylo „bílo – fialové s posmrtnými skvrnami“, a v hlavním líčení uvedla, že posmrtné skvrny „nebyly asi hodně výrazné“, s dodatkem, že „posmrtné skvrny jsou bílo – fialové, je mramorová kůže“ a dále že už si podrobnosti nepamatuje. Citované údaje svou celkovou nejistotou korespondují s vyjádřením znalců soudních lékařů, podle nichž je určení barvy mrtvého těla poměrně obtížné. Je tedy plně přijatelné to, že v otázce hypoxie dítěte soudy vycházely ze stanoviska znalců soudních lékařů, a nikoli ze stanoviska znalce gynekologa a porodníka, které bylo vázáno právě na nejisté a objektivně neověřené údaje o zbarvení dítěte.
Jinak není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně v otázce způsobu usmrcení dítěte hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vyložily.
Zjištění, že obviněná úmyslně usmrtila dítě několik minut trvajícím zakrytím dýchacích otvorů, které vedlo k jeho udušení, logicky vyplývá ze závěrů znalců soudních lékařů, z něhož je zřejmé, že se jednalo o extrémní dušení, kterému se organismus živého a jinak již dýchajícího dítěte usilovně bránil, takže evidentně nemohlo jít jen o nějaké nahodilé, mimovolné, letmé či jen zcela krátké zakrytí dýchacích otvorů při běžné manipulaci s dítětem.
Uvedené zjištění logicky navazuje na okolnost, že obviněná svému druhovi na místě bez dalšího sdělila, že dítě je mrtvé, aniž učinila cokoli, co by se dalo označit za snahu o oživení dítěte, včetně přivolání lékařské pomoci, kterou naopak výslovně odmítla. Logiku uvedeného zjištění dokresluje také okolnost, že z hlediska obviněné bylo dítě nechtěné. Nic na tom nemění skutečnost, že těhotenství obviněné probíhalo bez některých typických příznaků, jakými jsou zvýšení váhy, zvětšení břicha apod., že obviněná zaznamenala těhotenství asi dva měsíce před činem, že si neuvědomovala skutečné stadium těhotenství v době činu a že nástup porodu byl pro ni náhlý a překvapivý za situace, kdy těhotenství až dosud naopak utajovala. Lze jen dodat, že svědkyni I. Š., zdravotní sestru záchranné služby, podle její výpovědi zaujalo to, že u obviněné nebyla „žádná extrémní hysterie“, a že psychiatrické vyšetření obviněné následujícího dne po činu vyznělo v závěr, který připouštěl „jen mírný anxiozní syndrom“.
Výrok o vině není v žádném rozporu ani s časovými dispozicemi, které se obviněná v dovolání snažila prezentovat tak, že vylučují spáchání činu, neboť hned po vypuzení plodu jen s velmi krátkou prodlevou zavolala otce dítěte, tj. svého druha M. K., který přišel, viděl ji s dítětem, přestřihl pupeční šňůru a zaznamenal, že dítě se nijak neprojevovalo, nekřičelo apod. Z výpovědi svědka M. K. vyplývá, že do koupelny vešel z vlastního popudu, když se obviněná déle nevracela a když uslyšel z koupelny bouchnutí, přičemž z toho, jak svědek popsal situaci v koupelně, nelze nijak usuzovat, s jakým časovým odstupem od okamžiku, kdy dítě vyšlo z těla obviněné, vstoupil do koupelny, zejména že by tam vstoupil bezprostředně poté a že by obviněná neměla dostatek času k usmrcení dítěte.
To, že obviněná nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními, která Vrchní soud v Praze vzal za podklad výroku o vině, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec