ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1297.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1297/2013-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. dubna 2014 v Brně dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněných Ing. J. B. , P. F., a Mgr. P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 To 24/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 6/2010, a rozhodl takto:
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 To 24/2013, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 2 T 6/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 2 T 6/2010, byli obvinění Ing. J. B., P. F. a Mgr. P. Š. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Benešově ze dne 31. 12. 2009, sp. zn. Zt 437/2008, kterou jim bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §252a odst. 1, odst. 3 písm. b), tr. zák., který měli spáchat tím, že nejméně v době od 3. 7. 2007 do 6. 6. 2008 po předchozí domluvě a instrukcích od obviněného Ing. J. B., v úmyslu získat možnost bezproblémově disponovat s obrazem „Severní krajina“, jehož autorkou je Marie Čermínová tvořící pod jménem Toyen, o němž všichni věděli, že je kradený a že je evidován ve veřejně přístupném informačním systému hledaných a odcizených uměleckých děl, se rozhodli nabídnout poškozeným M. F., a jejímu synovi P. F., uzavření smlouvy o finančním vyrovnání, jejímž obsahem byl závazek poškozených nezpochybňovat původ a vlastnictví obrazu „Severní krajina“, za což jim na schůzkách uskutečněných v domě čp. … v obci J., okr. B., a v kavárně „U Černé Matky Boží“, v ulici C. v P., kterých se po vzájemné dohodě zúčastnili obvinění P. F. a Mgr. P. Š., přičemž jim za takový úkon nabízeli částku ve výši 2.000.000 Kč a následně jen 1.800.000 Kč, což bylo k hodnotě obrazu v hrubém nepoměru, neboť jeho hodnota dosahuje částku nejméně 5.000.000 Kč a v případě, že poškození nebudou smlouvu akceptovat, odmítali jim sdělit, kde se obraz nachází a kdo ho má v držení, což na poškozené působilo velmi úkorně, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Státní zástupce podal odvolání v neprospěch všech obviněných proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 To 24/2013, zamítl podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce jako nedůvodné.
Nejvyšší státní zástupce podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání v neprospěch obviněných Ing. J. B., P. F. a Mgr. P. Š., neboť tímto usnesením byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř., protože bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce poukázal především na to, že podle názoru soudů obou stupňů postrádá jednání všech obviněných rysy trestnosti, protože předmětný obraz se nacházel ve vlastnictví obviněného Ing. J. B. z titulu vydržení. V posuzované trestní věci jde o obraz „Severní krajina“ z roku 1931, malířky Toyen, který pochází z vrcholné etapy autorčiny tvorby v období artificialismu z počátku 30. let, která je považována za historickou antecedenci tzv. magického realismu 50. let a stala se významnou složkou vývoje nejen českého, ale i evropského výtvarného umění. Dílo bylo opakovaně vystavováno, zejména ve Francii, a rovněž jedna z prvních monografií díla Toyen již v polovině minulého století zobrazuje předmětný obraz. Obraz od malířky získal v roce 1931 z titulu přátelství JUDr. I. S., který jej daroval jako svatební dar své sestře RNDr. E. H. Ta jej jako svatební dar dala své dceři M. F., z jejíž domácnosti byl v červnu 1992 odcizen. Za krádež tohoto obrazu byli pravomocně odsouzeni dva pachatelé a podařilo se od nich získat informaci, že se dílo dostalo na Slovensko. Sběratel Ing. O. P. z P. dal dílo k prodeji PaeDr. P. F., kterému dlužil peníze, aby dílo prodal a mohl tak vyrovnat dluh. Od PaeDr. P. F. obraz zakoupil pražský starožitník J. A. údajně za částku 200.000 Kč. J. A. nechal dílo restaurovat v prosinci 1995 v Národní galerii a poté dílo prodal obviněnému Ing. J. B. smlouvou ze dne 8. 1. 1996. K prodeji byl pořízen znalecký posudek znalce JUDr. PhDr. Jaromíra Stacha. Obraz chtěl prodat i obviněný Ing. J. B. v roce 2007 a jako prostředníky pro uvedený prodej zvolil spoluobviněné P. F. a Mgr. P. Š.
Podle názoru Okresního soudu v Benešově se obviněný Ing. J. B. stal vlastníkem díla jeho vydržením. Držení obrazu v dobré víře dovodil na základě uzavření řádné kupní smlouvy s oficiálním galeristou, která byla opřena o znalecký posudek soudního znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se zvláštní specializací starožitnosti. Podle názoru soudu svědčí o dobré víře obviněného i to, že kupoval obraz, který byl restaurovaný v dílnách Národní galerie, přičemž v žádné publikaci věnující se malířce Toyen v době od odcizení obrazu do jeho prodeje nebylo uvedeno, že by obraz byl odcizený nebo alespoň nezvěstný. Podle názoru soudu nebylo možné v neprospěch obviněných vyložit ani okolnost, že obraz byl jako odcizený veden v registru policie, neboť tam byl vložen až v roce 2002, tedy nejméně pět let po okamžiku nabytí obrazu obviněným Ing. J. B. a současně nejméně dva roky po uplynutí tříleté zákonné doby pro vydržení movité věci.
Rovněž Krajský soud v Praze postavil odůvodnění svého rozhodnutí na argumentaci a řešení předběžné otázky vlastnictví obrazu, když na základě provedených důkazů uzavřel, že obviněný Ing. J. B. držel obraz od roku 1996 nejméně do června 2007 v dobré víře, čímž nabyl vlastnictví obrazu vydržením podle §134 odst. 1, 2 občanského zákoníku. S tímto vědomím jednali podle názoru soudu obvinění s původní vlastnicí obrazu ve snaze vyřešit situaci dohodou o narovnání podle §585 odst. 1 občanského zákoníku. Krajský soud právní úvahy završil tvrzením, že jen věc cizí může být předmětem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přičemž ve vztahu k obviněnému Ing. J. B. se nejednalo o takovou věc.
Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s právním názorem soudů obou stupňů, protože jednání obviněných vykazuje zákonné znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je nepřesvědčivý závěr soudů obou stupňů, že trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a tr. zák. se lze dopustit jen na věci cizí, neboť otázka vlastnictví věci, které se legalizace týká, není v základní skutkové podstatě vůbec řešena. Skutková podstata tohoto trestného činu předpokládá pouze to, že se jedná „o věc získanou trestným činem“ (alinea první). O skutečnosti, že obraz byl odcizený, prokazatelně věděli všichni obvinění nejméně od června 2007. Znali tedy původ věci a byli si vědomi toho, že předmětný obraz je evidován jako obraz odcizený, a to bylo právě motivem jejich jednání, pro které jsou stíháni. Za této situace pak postrádá důležitosti to, zda došlo či nedošlo k vydržení vlastnického práva podle občanského zákoníku, protože všichni obvinění věděli, že původ věci je založený krádeží, byť ji spáchala jiná osoba. Protože prodej odcizeného obrazu je pro prodávajícího velmi nevýhodný, neboť znesnadňuje nakládání s věcí, obvinění se pokusili situaci řešit tím, že nabídli poškozené M. F. a jejímu synovi P. F. uzavření smlouvy o finančním vyrovnání, kterým by se vzdali svého legitimního nároku na dílo. Obvinění tedy jednali v úmyslu vzbudit zdání, že odcizený obraz byl získán v souladu se zákonem. Obviněný P. F. ve své výpovědi uvedl, že motivem činu bylo zabránit, aby poškozená M. F. se synem podali žalobu o určení vlastnictví díla. Především k tomu směřovala navrhovaná dohoda, kterou nelze podřadit pod dohodu o narovnání vztahů podle §585 občanského zákoníku. Dohoda o narovnání je typem zániku závazku, který ruší závazek předchozí a nahrazuje jej závazkem novým. Mezi poškozenou a obviněnými však žádný typ závazku neexistoval a nebylo tedy co nahrazovat. Uzavřením předmětné smlouvy se tedy obvinění snažili vytvořit zdání zákonného postupu při získání věci.
Jestliže obvinění od června 2007 věděli o nezákonném původu obrazu a pokusili se tuto problematickou situaci řešit zmíněnou dohodou, která by umožnila další bezproblémové nakládání s obrazem, aniž by se vystavovali všem nebezpečím, která vyplývají ze skutečnosti, že se jedná o věc získanou trestným činem, pak takové jednání obsahuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť obvinění usilovali o znemožnění zjištění původu věci získané trestným činem, aby vzbudili zdání, že věc byla nabyta v souladu se zákonem.
Podle nejvyššího státního zástupce nemá otázka vydržení pro posuzovanou věc tak zásadní význam, jaký mu přikládaly soudy obou stupňů. I pro případ, pokud by bylo prokázáno, že obviněný Ing. J. B. nabyl vlastnictví k obrazu kvalifikovanou držbou, zůstává prokázanou skutečností, že i přesto se obviněný Ing. J. B. společně se spoluobviněnými Mgr. P. Š. a P. F. pokusili sjednat uvedenou dohodu o finančním vyrovnání. Zjevně tak učinili proto, že si byli vědomi pochybností o účincích držby obviněného Ing. J. B. a jednali tak jako by zmíněná držba vydržení nezaložila. Obvinění tedy jednali ve skutkovém omylu pozitivním a jejich jednání proto mělo být posouzeno jako pokus trestného činu, neboť mylně předpokládali skutečnost, která zakládá odpovědnost za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a tr. zák.
Nejvyšší státní zástupce současně vznáší výhrady k nedostatečně vyřešené předběžné otázce nabytí vlastnictví obrazu vydržením. Vydržení je jeden ze způsobů originárního nabytí vlastnictví nebo práva. Vydržením vlastnického práva k věci je třeba rozumět jeho nabytí v důsledku kvalifikované držby věci vykonávané po zákonem stanovenou dobu. Smyslem vydržení je, aby dlouhodobý faktický stav byl v souladu se stavem právním a tím umožnit nabytí vlastnictví držiteli, který drží věc dlouhodobě a ovládá v dobré víře. Tato dobrá víra musí být objektivní se zřetelem ke všem okolnostem věci. Předpokladem vydržení je také to, že se původní vlastník věci nechová jako její vlastník. Mezi předpoklady vydržení patří oprávněná držba a dobrá víra. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako se svou vlastní. Držba věci v právním smyslu předpokládá, že držitel musí mít věc ve své skutečné moci a musí mít zároveň vůli s věcí nakládat jako s vlastní. Držitelé se rozlišují na oprávněné a na neoprávněné. Oprávněný držitel věci je ten, který se zřetelem ke všem okolnostem drží věc v dobré víře, že mu patří. Pokud však tuto dobrou víru nemá, jedná se o neoprávněného držitele. Dobrá víra je obecně specifikována tak, že vzhledem ke všem okolnostem a povaze konkrétního případu nakládá držitel s věcí jako s vlastní, tedy, že mu věc patří. Dobrá víra se posuzuje objektivně. Vždy je nutno brát v úvahu, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu na každém spravedlivě požadovat, nemohl mít po celou dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc, kterou fakticky ovládá, zároveň i patří. Okolnosti, ze kterých lze usuzovat na existenci dobré víry, musí v případném soudním sporu tvrdit a prokazovat držitel. Dobrá víra musí existovat po celou vydržecí dobu. U movitých věcí činí vydržecí doba nepřetržitě alespoň tři roky. V průběhu držby se nesmí vyskytnout pochybnosti o oprávněnosti držby.
Nejvyšší státní zástupce v uvedené souvislosti poukázal na míru obvyklé opatrnosti průměrného člověka, na jejímž základě je možné dovodit, zda došlo k vydržení, či nikoliv. Míru opatrnosti je třeba v posuzované trestní věci vyhodnotit vzhledem k předmětu, které se míra opatrnosti týká. V trestní věci obviněných jde o dílo galerijního významu, jehož malířkou je světoznámá Toyen. V takovém případě zahrnuje obvyklá míra opatrnosti i dostatečné pátrání po původu obrazu, např. ověřené v databázi odcizených uměleckých děl. Nelze vyjít jen ze skutečnosti, že obraz byl zakoupen od galeristy, zvláště, byl-li zakoupen za podezřelých a ne příliš objasněných okolností. Zdůraznil, že díla malířky Toyen jsou na aukcích obrazů nejlépe prodávanými obrazy českých surrealistů. Ve prospěch obviněných, zejména obviněného Ing. J. B., nelze vyložit ani okolnost, že dílo bylo při koupi opatřeno znaleckým posudkem JUDr. PhDr. Jaromíra Stacha. Tento znalec nikdy neměl specializaci na moderní malířství a jeho znalecký posudek vykazuje v mnoha ohledech nedostatky. Neřeší původ díla a poskytuje nepravdivou informaci, že obraz byl restaurován odborníky v Národní galerii. Obraz byl sice restaurován v prostorách Národní galerie, nikoli však oficiální cestou.
Podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/2004 se dobrá víra držitele musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy. Pokud se někdo uchopí držby na základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva postačuje k nabytí vlastnictví. Držba, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení.
Nejvyšší státní zástupce také upozornil na blokační ustanovení §13 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v tehdy platném znění, které omezuje úplatný převod vlastnictví ke kulturním památkám povinnou nabídkou prodeje státu s tím, že nedodržení tohoto ustanovení může mít za následek neplatnost smlouvy o jejím prodeji. Soudy obou stupňů se proto měly zabývat také otázkou, zda předmětný obraz nesplňuje kritéria kulturní památky. Navíc měly prokázat existenci, a především obsah kupní smlouvy ve všech jejích náležitostech, a to včetně ceny, a posoudit otázku její platnosti. Neprokázání bezvadné kupní smlouvy má za následek nemožnost vydržení, byť obviněný Ing. J. B. obraz celou dobu držel s pocitem, že se jedná o řádně uzavřenou kupní smlouvu. Neprokázání všech náležitostí kupní smlouvy vede k významným pochybnostem o oprávněnosti závěrů o vydržení, které učinily soudy obou stupňů. Z absence ustanovení o ceně díla ve smlouvě uzavřené mezi J. A. a obviněným Ing. J. B. lze naopak usuzovat, že jak galerista J. A., tak i obviněný Ing. J. B., si museli být vědomi významu díla, které J. A. zakoupil tak výhodně údajně za 200.000 Kč. Kupní cena obrazu při prodeji obviněnému Ing. J. B. tedy byla nepochybně vyšší a právě cena obrazu mohla odrážet vědomost obou stran smlouvy o nákupu díla významné hodnoty, které se objevilo na černém trhu uměleckých děl.
Dovolatel odkázal též na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, podle něhož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, a proto je třeba najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.
Podle nejvyššího státního zástupce není závěr o vydržení v případě výjimečného výtvarného díla galerijního významu, které bylo jeho majitelce odcizeno, a od té doby se pohybovalo na černém trhu s uměleckými díly, slučitelný s obecnou představou spravedlnosti, neboť majitelka díla byla o ně připravena trestným činem a nemohla vykonávat vlastnická práva k dílu. Skutečnost, že obraz byl odcizen, byla zjistitelná a dohledatelná. Vzbuzuje pochybnost, zda je možné v dobré víře koupit tak výjimečné dílo, které je uvedeno v registru odcizených děl Ministerstva vnitra České republiky, dále v databázi mezinárodního pátrání centrály evropského Interpolu a bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání v mimořádné televizní relaci. Toto dílo je vedeno v evidenci prestižních institucí zabývajících se uměním - u Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, Moravské galerie Brno a bylo též v povědomí všech autorů monografií vydaných v České republice i v zahraničí. Všem těmto institucím a významným odborníkům byla krádež obrazu známa. Je proto zarážející, že tato okolnost údajně nebyla známa osobám, které se pohybují v kruzích zabývajících se uměním.
Jestliže soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jednání obviněných nenaplňuje zákonné znaky pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se měli obvinění dopustit jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., jedná se o rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku, které zakládá zákonný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože Krajský soud zamítl jako nedůvodné odvolání státního zástupce, který se domáhal nápravy tohoto pochybení, je dán i zákonný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 To 24/2013, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 2 T 6/2010, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu, a aby podle §265 1 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Benešově k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. J. B. ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení skutku v tom, že soudy obou stupňů učinily nepřesvědčivé závěry o tom, že legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a tr. zák. se lze dopustit jen na věci cizí, ačkoliv skutková podstata tohoto trestného činu předpokládá pouze to, že se jedná o „věc získanou trestným činem“. Obviněný považuje za správné, že objektem zmíněného trestného činu je cizí majetek. Namítl, že dovolatel na jedné straně bagatelizuje otázku vydržení, na druhé straně vznáší pochybnosti o tom, zda na straně obviněného byla „dobrá víra“ předpokládaná zákonem. Poukázal na to, že obraz „Severní krajina“, jehož autorkou je Marie Čermínová, která tvořila pod jménem Toyen, odcizený v roce 1992 nabyl koupí od galeristy J. A. za 3.500.000 Kč, držel v dobré víře až do června 2007. Okolnost, že obraz byl neoficiální cestou restaurován v prostorách Národní galerie, nemění podle něj nic na tom, že mezi odborníky v r. 1995, resp. 1996, neexistovalo obecné povědomí o tom, že obraz byl odcizen. Podle obviněného se dovolatel mýlí v tom, že obviněný si musel být vědom významu díla proto, že v kupní smlouvě nebyla uvedena cena obrazu. Obviněný namítá, že závěr dovolatele o tom, že vydržení výjimečného díla, které bylo jeho majitelce odcizeno, není slučitelný s obecnou představou spravedlnosti, je závěrem, který se pohybuje na bázi morálky. Rozhodně nedokládá trestnou činnost obviněného ani spoluobviněných. Obviněný přitom poukazuje na to, že prodej uměleckých děl od oprávněných držitelů, kteří rozhodně nebyli jejich původními vlastníky, je zcela běžný a je předmětem činnosti všech obecně proslulých aukčních síní. Obviněný popírá spáchání trestné činnosti a namítá též, že orgány činné v trestním řízení zcela pomíjely zásadu ultima ratio, kterou nyní obsahuje ustanovení §12 tr. zákoníku, přestože i námitky dovolatele jsou převážně zaměřeny na občanskoprávní oblast a základem je tvrzení, že nebyla správně vyřešena tzv. předběžná otázka týkající se nabytí vlastnického práva k dílu.
Obviněný Ing. J. B. z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Obviněný P. F. ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s dovoláním nejvyššího státního zástupce. Namítá, že s odkazem na výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba odmítnout výhrady dovolatele směřující k hodnocení důkazů a úplnosti dokazování provedeného soudy k prokázání oprávněné držby, dobré víry a běhu vydržecí doby u obviněného Ing. J. B. Konkrétně se jedná o hodnocení posudku soudního znalce JUDr. PhDr. Jaromíra Stacha, kupní smlouvy uzavřené mezi galeristou J. A. a obviněným Ing. J. B., hodnocení kupní ceny a dohody o narovnání. Poukázal na to, že dovolatel namítl, že soudy obou stupňů sice aplikovaly správný právní předpis i ustanovení §252a tr. zák., ale nesprávně ho vyložily. Podle obviněného se jedná o speciální ustanovení k trestnému činu podílnictví podle §252 tr. zák., jehož objektem (chráněným zájmem) je cizí majetek, a to ve vztahu k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám získaným trestným činem nebo jako odměna za něj, což konstatovaly soudy obou stupňů. Tento právní názor vyplývá z jazykového výkladu, systematického zařazení ustanovení v trestním zákoně a je podložen i doktrinálním výkladem.
Podle názoru obviněného soudy obou stupňů věnovaly pečlivou pozornost způsobu nabytí vlastnictví k předmětnému obrazu na základě kupní smlouvy uzavřené mezi galeristou J. A. a obviněným Ing. J. B. a zabývaly se i dalším způsobem nabytí vlastnického práva k věci podle §134 občanského zákoníku. Obviněný připomněl, že v právním státě tvoří právní řád jeden celek, což vylučuje, aby bylo určité jednání aprobované jedním odvětvím práva (zde občanským zákoníkem) a druhým odvětvím práva zakazováno nebo dokonce sankcionováno (trestním zákonem). Obviněný dovozuje, že projednávaná trestní věc je dokladem porušení zásady trestního práva ultima ratio. Soukromoprávní zájem původního vlastníka obrazu byl povýšen na zájem veřejný a proti obviněným bylo zneužito prostředků trestního řízení.
Obviněný P. F. proto navrhl, aby Nejvyšší soud odvolání (správně: dovolání) odmítl. Souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný Mgr. P. Š. v úvodu vyjádření k dovolání uvedl, že v dovolání je uvedena celá řada zavádějících, ale i nepravdivých tvrzení, které nejvyšší státní zástupce zřejmě vydává za skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Podle obviněného jsou však tato tvrzení, která nemají oporu v provedeném dokazování ani v hodnocení důkazů, ve skutečnosti kritikou skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení, což činí dovolání částečně nepřípustným. Obviněný především napadá námitku dovolatele, že vzhledem ke všem okolnostem obviněný Ing. J. B. nebyl v dobré víře, že mu patří předmětný obraz. Obviněný tvrdí, že spoluobviněný Ing. J. B. splnil všechny podmínky pro vydržení, jimiž jsou oprávněná držba, a uplynutí vydržecí doby, po kterou trvá oprávněná držba. Polemizuje s názorem dovolatele a dospívá k závěru, že soudy obou stupňů vybudovaly svá rozhodnutí při aplikaci zásady in dubio pro reo na tom, že se neprokázalo, že k vydržení nedošlo.
Dalším důvodem je podle obviněného nesouhlas nejvyššího státního zástupce se závěrem soudů obou stupňů, že objektem žalovaného trestného činu je cizí majetek a předmětem útoku je cizí věc. Názor dovolatele je podle obviněného ve flagrantním rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Obviněný poukazuje na to, že nesprávným právním posouzením skutku je rozpor právního posouzení skutku se zákonem, přičemž dovolatel tento rozpor demonstruje mimo jiné tím, že cituje obsah skutkové podstaty trestného činu podle §252a tr. zák., avšak ve znění do 30. 6. 2008, které však v rozhodné době neplatilo. Obviněný považuje za absurdní závěr dovolatele, že lze spáchat trestný čin na věci, která není cizí věcí. Vydržením přestává mít věc povahu věci získané trestným činem. Obviněný k tomuto dodává, že vlastník věci není povinen uvádět „původ věci“, tj. že byla odcizená. Proto nemůže ani zastírat její nelegální původ, neboť ve skutečnosti neodvozuje vlastnické právo od nelegálního nabytí věci některým z právních předchůdců, ale od právní skutečnosti, s nímž právo spojuje vznik vlastnictví originárním způsobem, tedy vydržení. Obviněný považuje za správný názor soudů obou stupňů, že žalovaný trestný čin je ve vztahu speciality k trestnému činu podílnictví a že věc vlastní nemůže být „věcí získanou trestným činem“.
Obviněný zpochybňuje také motivy jednání, které uvádí dovolatel v dovolání. Uvedl, že skutečným motivem jednání obviněných bylo odstranit pomocí práva obavu obviněných, že obraz bude zabaven policií, protože je dosud evidován v databázi odcizených uměleckých děl. Obvinění usilovali o ,,výmaz“ z této databáze, aby mohli bez problémů nakládat s obrazem. Dalším motivem jednání obviněných bylo poskytnutí určité morální a finanční satisfakce poškozené M. F. Proto také usilovali o uzavření dohody o narovnání, kterou měla být odstraněna spornost práva. Obviněný proto nesouhlasí s názorem dovolatele, že dohodou o narovnání podle §585 odst. 1 občanského zákoníku nelze odstranit spornost vlastnictví. Považuje za nepravdivé tvrzení dovolatele, že se obvinění pokusili sjednat tuto dohodu z důvodu, že si byli vědomi pochybností o účincích držby obviněného Ing. J. B. a jednali tak, jako by zmíněná držba nezaložila vydržení, tedy ve skutkovém pozitivním omylu.
Obviněný v závěru dovolání zdůraznil, že jediným přípustným dovolacím důvodem je řešení otázky, zda se lze dopustit trestného činu podle §252a tr. zák. pouze na věci cizí. Tuto otázku posuzuje nejvyšší státní zástupce nesprávně. S odkazem na obsah vyjádření obviněný navrhuje, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zamítnuto. Nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a trvá na tom, aby dovolání bylo projednáno ve veřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [(§265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.)], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že podané dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, spáchá ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestnou činností, s cílem vzbudit zdání, že taková věc nebo hodnota byly nabyty v souladu se zákonem, nebo kdo jinému spáchání takového činu umožní, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 prospěch velkého rozsahu.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §8 odst. 2 tr. zák. pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Nejvyšší soud zjistil z připojeného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 24/93, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 1 To 29/94, byl z podnětu odvolání obviněných L. N. a L. P. a odvolání krajského státního zástupce v Praze podaného v neprospěch obviněného L. N. zrušen ve výroku o vině a výrocích s ním souvisejících rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 1993, sp. zn. 2 T 24/93, zůstal nedotčen zprošťující výrok tohoto rozsudku a Vrchní soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněné L. N. a L. P. mimo jiné vinnými tím, že dne 2. 6. 1992 v době kolem 12,00 hodin po předchozí dohodě odcizili z domu čp. … v obci J., okres B. ke škodě M. F. obraz malířky Marie Čermínové – Toyen s názvem „Severní krajina“ v hodnotě nejméně 600.000 Kč tak, že obviněný L. N. hovorem odlákal pozornost obyvatelky domu RNDr. H. a obviněný L. P. vešel do domu a z místnosti v prvním patře odnesl obraz, který poté oba obvinění uschovali v nedalekém mlýně. Za tento trestný čin a další trestné činy byl obviněný L. N. odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný L. P. byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Soud dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným, aby společně a nerozdílně uhradili škodu, a to pod bodem 2) M. F., bytem J. čp. …, okres B., ve výši 601.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. F. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z výpovědi obviněného L. N. vyplývá, že odcizený obraz uschovali v opuštěném mlýně nedaleko J. dne 2. 6. 1992 tak, že jej opřeli o zeď pod jedním oknem. Když byl dne 11. 6. 1992 v mlýně již tam obraz nenalezl a obraz byl zřejmě odcizen.
Krajský soud v Praze v odůvodnění usnesení ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 To 24/2013, kterým podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Benešově proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 2 T 6/2014, uvedl, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného Ing. J. B., že obraz „Severní krajina“ získal v roce 1996 a až do června 2007 jej držel v dobré víře, že obraz řádně zakoupil a stal se jeho vlastníkem a že byl i po informaci v červnu 2007 o odcizení obrazu v roce 1992 přesvědčen, že nabyl vlastnické právo k obrazu vydržením podle §134 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Dále zmínil, že s tímto vědomím jednali také spoluobvinění P. F. a Mgr. P. Š. s původní vlastnicí M. F. a jejím synem P. F. a snažili se s nimi vyřešit situaci dohodou o narovnání podle §585 odst. 1 občanského zákoníku jako jednou z možností řešení sporného vlastnického práva.
Vzhledem k tomuto názoru odvolacího soudu, námitkám nejvyššího státního zástupce, obhajobě všech obviněných i jejich vyjádřením k dovolání nejvyššího státního zástupce, je třeba se nejprve zabývat námitkami nejvyššího státního zástupce proti závěru odvolacího soudu o tom, že obviněný Ing. J. B. se stal vlastníkem obrazu vydržením podle §134 odst. 1, 2 občanského zákoníku.
Podle §129 odst. 1 občanského zákoníku držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle §129 odst. 2 občanského zákoníku lze držet věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.
Držba předpokládá držební vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Držby se nabývá animo et corpore, tedy držitelskou vůlí realizovanou nakládáním s věcí. Podle §130 odst. 1 občanského zákoníku je oprávněným držitelem ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v době víře o tom, že mu věc nebo právo patří. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Pojem „oprávněná držba“ zavedl do našeho práva občanský zákoník č. 141/1950 Sb. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 2 Cdon 1178/1996 uveřejněné v časopisu Právní rozhledy č. 11/1997). Zde je uvedeno také následující: „Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 občanského zákoníku) nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnosti, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. (srov. Sbírka soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 7, č. C 573).
Konstantní judikatura vychází z názoru, že dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že je tu takový titul. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 25, č. C 1067). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří a že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 15, č. C 1176, Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 516 – 519, 525 – 526). Veškerá judikatura (za všechna rozhodnutí např. č. 45/1986 Sb. rozh. občanskoprávních) vychází z názoru, že ten, kdo se dovolává oprávněné držby, má důkazní břemeno. Nejde proto jen o dobrou víru v okamžiku nabytí věci nebo práva, ale po celou dobu nutnou k vydržení.
Jestliže proto soudy obou stupňů uvádějí, že obhajoba týkající se vydržení nebyla vyvrácena, jde o názor nesprávný. Vlastnické právo nabyté vydržením musí být podle našeho právního řádu bezpečně prokázáno. Jestliže odvolací soud učinil závěr, že obviněný Ing. J. B. držel věc v dobré víře, je třeba zdůraznit, že nejde o to, zda byla zjištěna nějaká skutečnost, která může zpochybnit dobrou víru, ale o to, zda dobrá víra je při nabytí a po celou vydržení dobu podložena takovými skutkovými okolnostmi, z nichž vyplývá, že dobrá víra (tj. vnitřní přesvědčení držitele), je oprávněná. Soudy obou stupňů však vycházejí z toho, zda obviněný Ing. J. B. i spoluobvinění P. F. a Mgr. P. Š. věděli nebo kdy zjistili, že obraz byl odcizený. Otázka dobré víry držitele se posuzuje z hlediska objektivního, tj. podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti o tom, že mu právo vzniklo a že mu náleží. U vydržení však nejde jen o prostou dobrou víru, ale o víru kvalifikovanou. Pro nedostatek dobré víry stačí, že držitel vzhledem k okolnostem, za nichž získal nebo držel věc, měl mít o svém právu k věci objektivně pochybnosti (srov. rozh. Nejvyššího soudu ve věci 22 Cdo 445/2007).
Běžná opatrnost se vztahuje ke konkrétním okolnostem případu. Obviněný Ing. J. B. koupil obraz od galeristy J. A., který jej měl zakoupit na Slovensku za 200.000 Kč. V kupní smlouvě z r. 1996, kterou s ním uzavřel obviněný Ing. J. B., nebyla uvedena kupní cena, obviněný Ing. J. B. v trestní věci nevypovídal a teprve v písemném podání tvrdí, že kupní cena činila 3.500.000 Kč. Pokud by to bylo prokázáno (což dosud nebylo), svědčilo by to námitce dovolatele, že tomuto obviněnému byla známa vysoká cena obrazu. Obraz byl tajně restaurován v Národní galerii. Vyvstává proto otázka, proč se tak stalo, z jakého důvodu nebylo dílo restaurováno veřejným způsobem. Už tyto okolnosti nasvědčují tomu, že obviněný Ing. J. B. objektivně měl o svém vlastnickém právu pochybnosti. I když nebylo zjištěno, jakým způsobem byl obraz převezen na Slovensko, je nepochybné, že i tam by kupní smlouva o převodu obrazu byla neplatná, neboť se jednalo o odcizenou věc. Jako takovou ji získal koupí i galerista J. A. z P. Bod III. kupní smlouvy ze dne 8. 1. 1996 je bez právního významu ve vztahu k třetím osobám, když původ obrazu zůstal utajen. Jestliže odvolací soud uvádí, že obviněný neměl možnost si ověřit legální původ díla, je tento názor nesprávný. Napadené rozhodnutí poukazuje na to, že od r. 1992 měla informace o odcizení obrazu Policie České republiky, obraz byl od r. 1992 v databázi odcizených uměleckých děl. Neobstojí ani obhajoba týkající se rozměrů díla. Navíc je notoricky známo a poznatky ze soudní praxe to potvrzují, že občané, kteří jsou sběrateli nebo prodejci uměleckých děl, historikové umění, umělci i další zájemci o umělecká díla, ale i zločinci jsou velmi dobře informováni o uměleckých dílech, jejich výstavách, cenách, převodech, poškození, zničení, krádežích atd. Nebylo dosud zjištěno, proč obviněný Ing. J. B. zakoupil obraz „Severní krajina", avšak již zjištěné skutečnosti svědčí pro závěr, že měl pochybnosti o původu díla, když i v době, kdy již měl jistotu, že jde o odcizené dílo, se snažil prostřednictvím spoluobviněných uzavřít dohodu o narovnání podle §585 odst. 1 občanského zákoníku a nabízel poškozené M. F. a jejímu synovi P. F. částku až 2.000.000 Kč.
Nejvyšší soud přisvědčil námitkám dovolatele, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily v tomto případě nabytí vlastnického práva vydržením podle §134 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nesprávně posoudily také z výše uvedených důvodů právní pojem rozsahu a míry opatrnosti.
Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. je významné, že pachatelem je ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiného majetkového prostředku získaného trestnou činností, s cílem vzbudil znání, že taková věc nebo prospěch byly nabyty v souladu se zákonem nebo kdo jinému spáchání takového činu umožní. Skutková podstata tohoto trestného činu předpokládá, že jednání pachatelů směřuje k zastření úvodu věci nebo jiného majetkového prospěchu získaného trestnou činností. V dosavadním řízení byl tento znak prokázán, skutková podstata žalovaného trestného činu byla jednáním všech obviněných naplněna. Převážná část dokazování byla zaměřena na otázku vydržení a nabytí vlastnického práva vydržením. Shora bylo zmíněno, proč názor odvolacího soudu neobstojí. Nelze ani přehlédnout, že obviněný Ing. J. B. nejprve uplatňuje obhajobu, že obraz řádně nabyl kupní smlouvou v roce 1996 a poté po r. 2007 namítá, že obraz nabyl vlastně podruhé vydržením v r. 1999, což se vzájemně vylučuje z hlediska způsobů nabytí vlastnického práva.
Krajský soud v Praze v napadeném usnesení uvedl, že pokud obviněný Ing. J. B., vědom si určitých (minimálně morálních) práv původního vlastníka, souhlasil s tím, aby obvinění P. F. a Mgr. P. Š. vedli jednání o ,,kompenzaci“, nelze vyloučit, že toto jednání bylo vedeno právě snahou odstranit spornost vlastnictví, resp. možnost nabytí obrazu od nevlastníka mezi právními předchůdci obviněného Ing. J. B., jak má na mysli ustanovení o narovnání podle občanského zákoníku. Jestliže bylo navíc prokázáno, že obviněný Ing. J. B. od počátku vystupoval jako vlastník obrazu, který ho nabyl koupí a o němž byl a je přesvědčen, že jde o věc v jeho vlastnictví, a obvinění P. F. a Mgr. P. Š. vůči poškozené vystupovali jako zástupci vlastníka, kteří se snažili uzavřením dohody o narovnání odstranit zmíněné pochybnosti proto, aby mohlo být s obrazem dále nakládáno bez nebezpečí vzniku pochybnosti o legálnosti nabytí a držení obrazu, přičemž nijak netajili vlastní identitu ani původ obrazu, pak odvolací soud sdílí závěr soudu prvého, že nemůže být jednání obviněných chápáno ani jako zastírání původu věci, ani jako jiné úsilí směřující k podstatnému ztížení nebo znemožnění zjištění původu věci, a to ani za situace, když obvinění P. F. a Mgr. P. Š. odmítli poškozené při schůzkách odtajnit vlastníka obrazu a nechtěli jim obraz ukázat před podepsáním dohody. Snaha o ochranu soukromí při spornosti vztahů – do jejich vyřešení – nemůže být sama o sobě a priori vnímána jako srozumění s tím, že se jedná o protiprávní jednání, navíc za situace, když obvinění P. F., akademický sochař, a obviněný Mgr. P. Š., publikující historik umění, svou identitu nikterak neskrývali a navzájem spolu nepřerušili styky.
Tyto úvahy odvolacího soudu jsou naprosto nesprávné a odporují zákonu z následujících důvodů. V ustanovení §585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „občanský zákoník“) je upraveno narovnání. Narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového vztahu , kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek vzniká jen v tom rozsahu, v jakém je nahrazen novým závazkem, který vyplývá z narovnání. Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoliv sporná práva, kterými mohou dispononovat, včetně práv promlčených. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnatelnostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se vyskytlo sporné právo, se zruší a nahradí se závazkem novým. To znamená, že po uzavření dohody o narovnání se již věřitel nemůže domáhat plnění z původního závazku, např. k náhradě škody, ale jen plnění z nového závazku ze smlouvy, která je právním důvodem jeho vzniku. Podle §585 odst. 1 občanského zákoníku dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem - právním důvodem vzniku závazku. Podle §585 odst. 3 občanského zákoníku platí, že dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání. Dosavadní závazek, který zanikl, je tedy nahrazen nově sjednaným závazkem, který je obsažen v dohodě o narovnání. Narovnání podle §585 občanského zákoníku je současně smlouvou soluční i obligační (srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil. J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1044 až 1046).
Při aplikaci ustanovení §585 občanského zákoníku na zjištěný skutkový stav je zřejmé, že tato zákonná úprava na něj vůbec nedopadá a nelze ji proto použít. Ze zákonné právní úpravy především vyplývá, že musí jít o závazkový právní vztah mezi nejméně dvěma subjekty, tedy relativní práva a nikoliv právo vlastnické, které je právem absolutním. Mezi všemi obviněnými na jedné straně a M. F. a jejím synem na straně druhé neexistoval žádný obligační vztah. Bylo již zmíněno, že k narovnání je třeba, aby některé z dosavadních práv nebo povinností, které existují mezi účastníky (stranami) závazkového právního vztahu, bylo sporné nebo pochybné. Žádný takový vztah zde mezi nimi nebyl, a proto by narovnáním nemohl zaniknout a být nahrazen novým závazkovým právním vztahem. Ve skutečnosti šlo o návrh smlouvy, kterým teprve měl být založen, měl vzniknout právní vztah, z něhož by jedna strana byla zavázána k určitému jednání, oproti závazku druhé strany za to zaplatit. Jednání obviněných vykazuje znaky pokusu korupčního jednání, přičemž částka 2.000.000 Kč (ev. 1.800.000 Kč) představuje v podstatě úplatek za to, že poškození M. F. a její syn by v rozporu se skutečností navenek i ve vztahu k příslušným orgánům uváděli nepravdivé informace. Nejednalo se tedy o žádnou kompenzaci, jak mylně dovodil odvolací soud a nešlo ani o dohodu o narovnání podle §585 občanského zákoníku, kterou se obvinění měli pokusit o odstranění pochybností o legálnosti nabytí a držení obrazu, jak se odvolací soud nesprávně domnívá.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) aliena druhá tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolatel namítá, že v trestní věci obviněných byl dán v předcházejícím řízení důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spočívá v nesprávném právním posouzení skutku. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu je popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán uplatněnými důvody dovolání a jejich odůvodněním a není povolán z vlastní iniciativy k revizi rozhodnutí, která jsou napadena dovoláním.
Obvinění Ing. J. B., P. F. a Mgr. P. Š. měli podle obžaloby spáchat skutek v době „nejméně od 3. 7. 2007 do 6. 6. 2008“. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů věděli nejméně od června 2007, že obraz s názvem „Severní krajina“ malířky Toyen byl odcizený. Skutková postata trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. vyžaduje naplnění znaku „věc získaná trestným činem“. Z hlediska zavinění je třeba alespoň úmyslné zavinění podle §4 písm. b) tr. zák. Pro samotné naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu není přímo právně relevantní, zda se ve vztahu k pachateli trestného činu jedná o věc cizí či nikoliv.
Protože jak obviněný Ing. J. B., tak spoluobvinění P. F. a Mgr. P. Š. od června 2007 věděli, a žádný z nich to nepopírá, že obraz byl odcizen, je zřejmé, že jsou všichni trestně odpovědní ze spáchání žalovaného skutku. Neobstojí odkaz na nabytí vlastnického práva vydržením obviněným Ing. J. B., neboť vzhledem k vědomosti tohoto obviněného, ale i spoluobviněných o krádeži obrazu, k níž došlo v r. 1992, pozbývá na důležitosti, zda skutečně došlo či nikoliv k vydržení věci podle občanského zákoníku. K námitce obviněných o pozitivním skutkovém omylu je třeba pro úplnost dodat, že pokud byla držba obviněného Ing. J. B. subjektivně neoprávněná, protože věděl o kriminálním původu věci a držba trvala i v době spáchání zastíracího jednání, jednalo by se o pokus nezpůsobilými prostředky na základě pozitivního skutkového omylu pachatele. K dalším otázkám vydržení vlastnického práva Nejvyšší soud odkazuje na výklad uvedený shora. Nepřisvědčil ani námitkám obviněných, že na trestní věc se vztahuje tzv. ultima ratio.
Nejvyšší soud shledal, že je naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř., proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 To 24/2013, a zrušil i rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 2 T 6/2010. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Benešově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Soud prvního stupně, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí napadené dovoláním, bylo zrušeno z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch všech obviněných, nemohou soudy nižších stupňů aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle něhož nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (tzv. zákaz změny k horšímu). Tzv. zákaz reformace in peius se proto v novém řízení neuplatní.
Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tř. ř. v neveřejném zasedání, protože rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí podle §265k tr. ř. může učinit v neveřejném zasedání a je zřejmé, že vadu rozhodnutí nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek