ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1330.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1330/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 7. listopadu 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. P. Ch. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 6 To 122/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 50/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 T 50/2011, byl obviněný Ing. P. Ch. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
Přečinu se dopustil tím, že v době od 7. 3. 2011 ve 20:00 hodin do 8. 3. 2011 do 05:15 hodin v P. v podnapilém stavu nejprve křičel na chodbě domu a následně vnikl do bytové jednotky č. .. tak, že vyrazil dveře, které pootevřela M. Š., a které byly zajištěny bezpečnostním řetízkem, po vniknutí do bytu zde neoprávněně setrval a poté se snažil vniknout i do bytu č. .. poškozeného V. Š., neustálým boucháním do dveří dosáhl toho, že mu dveře otevřel syn poškozeného P. Š., kterého odstrčil a do bytu nedovoleně vkročil .
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 6 To 122/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že trestný čin mu byl prokázán, že soud I. stupně provedl všechny dostupné důkazy, které správně jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti posoudil a zhodnotil. Obviněný má naopak za to, že soudy nevyšly z provedeného dokazování, nepodloženě odůvodnily svá rozhodnutí, vypichují jednotlivosti, které nejsou vůbec prokázané, jsou sporné nebo podle obviněného vůbec nebyly prokazovány. Soudy celé dokazování opírají o výpovědi poškozené a svědků Š. Výpověď poškozené není podle něj potvrzena žádným dalším důkazem. Vypovídací hodnota těchto důkazů je podle názoru obviněného sporná a soud II. stupně měl provést další důkazy k odstranění rozporů. Soudy mají za prokázané, že násilím vnikl do bytu poškozené, obviněný však namítá, že z provedeného dokazování vyplývá pravý opak, tedy, že poškozená mu sama dveře otevřela. On tedy dveře nevyrazil a pokud by do bytu násilně vnikl, musely by být dveře poškozené, o čemž však obžaloba žádný důkaz neprovedla a soud tak své rozhodnutí postavil pouze na výpovědi poškozené, která má navíc k obviněnému negativní vztah, svoji výpověď pozměňovala a jako svědek je tedy podle obviněného nedůvěryhodná. Obviněný opakuje, že jeho jednání nelze hodnotit jako neoprávněné vniknutí do bytu, neboť on do bytu nijak nevnikal, ale pouze zazvonil, bylo mu otevřeno, možná vstoupil do chodby, ale na výzvu ihned odešel. Podle obviněného je třeba vzít na vědomí jeho letitou známost s poškozenou. Jeho jednání by tedy mohlo být posouzeno jako společensky nevhodné, nikoli však nebezpečné. Obviněný chtěl pouze v nevhodnou dobu a v nevhodném stavu probrat sporné záležitosti mezi ním a poškozenou. Z provedených důkazů podle obviněného dále nevyplývá, že jakkoli vnikl do obydlí Š., kteří také vypovídají o věci rozdílně a podle obviněného ne zcela jistě. Obviněný dále poukazuje, že jeho jednání je nutno vnímat v širších souvislostech, kdy jeho jednání vyplynulo z dlouhodobé frustrace ze situace v domě, kdy se v bytě Šimáčkových dlouhodobě prováděla rekonstrukce, jejíž příčinou byl hluk, spolu s dlouhodobou nezaměstnaností obviněný připouští, že mohl jednat neuváženě, nikoliv však nebezpečně a vůbec nešlo o jednání úmyslné. Obviněný dodává, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, neměl v úmyslu porušovat kohokoliv domovní svobodu. Svým chováním tak nenaplnil skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, nezpůsobil žádnou škodu. Míra společenské škodlivosti jistě nedosáhla míry potřebné k uplatnění trestně právní odpovědnosti. Skutek byl tak podle obviněného nesprávně posouzen v rámci volného hodnocení důkazů, kdy při posouzení všech důkazů je zjevné, že se trestné činnosti nedopustil. Jeho věc měla být případně postoupena příslušnému správnímu orgánu pro řešení věci jako přestupku.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu II. stupně a zprostil ho obžaloby, případně aby věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedla, že se nebude k dovolání věcně vyjadřovat a souhlasila s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval soud II. stupně a obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu jako odvolání (č. l. 105 a násl. tr. spisu). S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný výhradami, že se uvedeného jednání nedopustil, nevnikl nikomu do obydlí, neměl to ani v úmyslu, námitkami, že nebylo prokázáno, že by se přečinu dopustil, že se celé dokazování opírá pouze o výpovědi poškozené M. Š. a svědků V. a P. Š., jejichž vypovídací hodnotu však považuje obviněný za spornou, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů. Obviněný tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný v dovolání popisuje zjištěné jednání (svůj pohyb po domě v době od 7. 3. 2011 od 20 od. do 8. 3. 2011 do 05:15 hod.), omlouvá své chování frustrací z dlouhodobé nezaměstnanosti a hluku způsobeném rekonstrukcí bytu Š., provedené důkazy (svědecké výpovědi) pak hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní závěry, odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud, jak bylo uvedeno výše, zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, resp. když skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje. Jak vyplývá z bohaté judikatury, extrémní nesoulad přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědích svědků: M. Š., V. Š., P. Š., P. K., MUDr. P. N., kdy bylo nade vší pochybnost zjištěno, že se obviněný v uvedenou dobu pohyboval po domě v podnapilém stavu, způsoboval hluk, tloukl na dveře M. Š., která dveře zajištěné bezpečnostním řetízkem pootevřela. Obviněný dveře vyrazil, řetízek odstranil a neoprávněně setrval v bytě. Dále je zřejmé, že se obviněný stejným způsobem domáhal vstupu do bytu V. Š., kam po otevření dveří ze strany P. Š., kdy tohoto odstrčil, také nedovoleně vkročil. Všechny provedené důkazy hodnocené jednotlivě i ve vzájemných souvislostech tvoří ucelený obraz o jednání obviněného, které nelze nazvat jen nevhodným (jak namítá obviněný). Učiněná skutková zjištění jsou totiž pevným základem pro právní závěry ohledně jeho viny přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný svým jednáním evidentně naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, včetně subjektivní stránky, kdy soudy na základě provedeného dokazování správně naznaly, že jednal v úmyslu přímém.
Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem a neshledal existenci extrémního nesouladu. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný Ing. P. Ch. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily. Proto bylo dovolání obviněného Ing. P. Ch. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš