ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1337.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 1337/2016-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. 10. 2016 o dovolání obviněného J. E., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 1 To 29/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 9/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. E. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 46 T 9/2014, byl obviněný J. E. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na třináct roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo sexuologické ústavní ochranné léčení. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Brně v podstatě v tom, že obviněný v době od 20,50 hodin dne 21. 10. 2009 do 06,45 hodin dne 22. 10. 2009 v B., H., v rodinném domě usmrtil poškozenou H. K., opakovaným násilím velké intenzity směřujícím na její hlavu, a to nejméně dvakrát za užití tupého nástroje nebo údery hlavou o podložku a jednou za užití sečného nástroje, a následně ji škrtil šňůrou ze psího vodítka, přičemž poškozená na místě zemřela na následky zhmoždění a otoku mozku při mnohočetných zlomeninách klenby a spodiny lební a krvácení do mozkových obalů a komor. Ze zjištění uvedených ve výroku o vině vyplývá, že obviněný takto jednal v důsledku poruchy sexuální preference s patologicky sexuálně agresivním až sadistickým obsahem a že poškozenou usmrtil popsaným způsobem poté, co jí svázal horní a dolní končetiny svazujícím předmětem, který jí vedl i přes ústa. Z dalších zjištění, která jsou obsahem výroku o vině, je patrno, že poškozená v domě, kde byl čin spáchán, provozovala prostituci.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 1 To 29/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Námitky obviněného se odvíjely od jeho obhajoby, že není osobou totožnou s pachatelem činu, a byly uplatněny v tom smyslu, že provedenými důkazy nebyl ze spáchání činu usvědčen. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že uplatněné námitky neodpovídají dovolacím důvodům, a navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a že neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňoval znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu jen na polemice se zjištěním soudů, že je osobou totožnou s pachatelem skutku, přičemž soudům vytýkal vadné hodnocení důkazů, z nichž toto zjištění vyvodily. Uvedené námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně zasahuje Nejvyšší soud jen zcela výjimečně, pokud to vyžaduje ochrana některého ústavně garantovaného základního práva, zejména práva obviněného na spravedlivý proces, a pokud bylo takové právo dotčeno postupem nižších soudů. V posuzované věci se o nic takového nejedná.
Soudy rozhodly ve věci znovu poté, co jejich předcházející odsuzující rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1454/2015, s tím, že Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem zrušení bylo to, že původní odsuzující výrok o vině byl založen na zjištěné shodě pachových stop nalezených na místě činu s pachovým vzorkem osoby obviněného, tedy na důkazu, který by sám o sobě nestačil k prokázání viny obviněného a jehož nedostatečnost byla překlenuta výpovědí svědka, před kterým se měl obviněný k činu doznat a jehož totožnost byla utajena. Nejvyšší soud v citovaném usnesení konstatoval, že utajení totožnosti svědka s ohledem na povahu a rozsah ostatních důkazů významně omezilo možnosti uplatnění práva obhajoby, což zároveň znamenalo vážné porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Jednalo se o to, že ve vztahu k ověření pravdivosti usvědčujících tvrzení utajeného svědka vystupujícího pod jménem J. N. nemohl obviněný v plném rozsahu využít svého práva vyslýchat nebo dát vyslýchat usvědčujícího svědka, jak mu toto právo garantuje ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud z toho vyvodil, že za popsaného stavu, kdy obviněný popíral spáchání činu, byl důkaz usvědčující výpovědí utajeného svědka poznamenán výrazným deficitem záruk spravedlivého procesu, a zrušil rozhodnutí obou soudů, i když jinak z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.
V novém řízení Krajský soud v Brně odstranil vadu vytknutou citovaným usnesením Nejvyššího soudu, znovu vyslechl usvědčujícího svědka, tj. svědka F. K., jehož totožnost již nebyla utajena, umožnil obviněnému a jeho obhájcům klást tomuto svědku otázky a tím s maximální mírou kontradiktornosti řízení při provádění tohoto důkazu získal dostatečně široký podklad pro náležité hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi. Nejvyšší soud usnesením, jímž zrušil předcházející rozhodnutí soudů a jímž přikázal nové projednání a rozhodnutí věci, nesledoval to, aby soudům dal nějakou směrnici, k tomu, jak mají hodnotit výpověď svědka, jehož totožnost byla původně utajena, resp. jaká skutková zjištění mají či nemají z jeho výpovědi vyvodit, nýbrž to, aby soudy provedly důkaz výslechem svědka způsobem, jemuž nebude možné vytknout nedostatek záruk spravedlivého procesu, zejména nedostatek plného uplatnění zásady kontradiktornosti řízení. Tomuto požadavku Krajský soud v Brně vyhověl a provedl důkaz výslechem svědka způsobem umožňujícím vybudovat na jeho výpovědi skutková zjištění potřebná pro rozhodnutí ve věci.
Výrok o vině, tak jak vzešel z nového řízení, je založen na skutkových zjištěních, která nejsou v žádném extrémním rozporu s důkazy, a to ani pokud jde o otázku totožnosti obviněného s osobou pachatele skutku. V tomto ohledu byl obviněný usvědčen kombinací pachových stop, které zanechal na místě činu, s výpovědí svědka F. K., který popsal, jak se před ním obviněný sám označil za pachatele.
Význam pachových stop je v posuzované věci zesilován tím, že se nejednalo o ojedinělou stopu, nýbrž o soubor celkem sedmi pachových stop nalezených jednak na různých místech a předmětech zařízení místnosti, kde došlo k činu, a jednak na těle poškozené a na vodítku použitém ke škrcení poškozené. Uvedené množství pachových stop vylučuje, že by se pach obviněného na místě ocitl náhodně, např. nějakým přenosem, nebo jinak bez skutečné přítomnosti obviněného na místě. Svědek F. K. uvedl, že obviněný se před ním označil za pachatele, takže výpověď tohoto svědka je důkazem, který potvrzuje spojení osoby obviněného se skutkem. K tomu přistupuje zjištění, že obviněný znal poškozenou jako osobu provozující prostituci, že byl v minulosti jejím klientem, že poškozená o něho jako klienta dále již nestála, že byl k spáchání násilného činu se sexuálním motivem predisponován diagnostikovanou poruchou své osobnosti a že je osobou se sklonem k sexuálně motivovanému násilí, neboť v minulosti se již dopustil takového, byť méně závažného činu spočívajícího v útocích zaměřených postupně proti sedmi ženám, na nichž se dožadoval pohlavního styku. K předcházejícím kontaktům obviněného s poškozenou je třeba dodat, že k nim došlo naposledy v červenci 2009, tedy v době s tak výrazným časovým odstupem od doby spáchání posuzovaného činu, že je vyloučeno, aby pachové stopy obviněného zanechané na místě činu pocházely z dřívějších kontaktů.
Námitky obviněného týkající se pachových stop nelze uznat, neboť byly vyvráceny náležitým objasněním okolností nálezu pachových stop, odebráním pachového vzorku osoby obviněného a jejich vzájemného ztotožnění. K vyvrácení zmíněných námitek přispěl také znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické odorologie. Nejvyšší soud ostatně již v usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1454/2015, uzavřel, že není žádný reálný důvod k tomu, aby výsledek použité metody pachové identifikace nebyl akceptován jako usvědčující důkaz, a pouze konstatoval, že není přijatelné, aby byl jediným usvědčujícím důkazem.
Těžištěm dovolání byly námitky, jimiž se obviněný snažil zpochybnit výpověď svědka F. K., avšak ani těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Svědek byl v hlavním líčení vyslechnut dvakrát, poprvé jako svědek s utajenou totožností a podruhé jako svědek pod svou skutečnou totožností. Jedná se o svědka, který byl po určitou dobu společně s obviněným ve vazbě. Svědek popsal, jak se před ním obviněný sám označil za pachatele činu, a to za okolností, kdy si vzájemně sdělovali, proč jsou stíháni. Zatímco v první výpovědi se svědek zmínil jen o tom sdělení, v němž se obviněný označil za pachatele, v druhé výpovědi svědek popsal různá nejednoznačná sdělení obviněného, která sám chápal tak, že jednou směřují k tomu, že obviněný je pachatelem, a jindy naopak směřují k tomu, že obviněný není pachatelem. Jinak svědek při druhém výslechu odkázal na to, že si celou věc lépe pamatoval při prvním výslechu, přičemž v této spojitosti potvrdil pravdivost dřívější výpovědi, a zároveň potvrdil také správnost obsahu úředního záznamu, který sepsali policisté o tom, jak se před nimi vyjádřil při neformálním rozhovoru během převozu k identifikačním úkonům ve své trestní věci. Podle úředního záznamu policistů svědek před policisty reprodukoval slova obviněného tak, že je nevinen a že „toho na něj moc nemaj“ (míněny usvědčující důkazy v dispozici orgánů činných v trestním řízení), a zároveň svědek citoval jiné vyjádření obviněného, podle kterého „bylo super, když tu prostitutku škrtil“. To, že vyjádření svědka F. K., jak bylo zachyceno v úředním záznamu, odpovídá tomu, co jim tento svědek skutečně sdělil, potvrdili svědkové Mgr. R. P. a Mgr. T. Š., policisté, před kterými se svědek F. K. vyjádřil a kteří sepsali úřední záznam.
Pokud soudy hodnotily výpověď svědka F. K. tak, že jako celek, tj. při obou výsleších v hlavním líčení, je ve spojení s pachovými stopami nalezenými na místě činu dalším důkazem usvědčujícím obviněného jako pachatele činu, měly pro takové hodnocení důvod v obsahu výpovědi svědka. Krajský soud v Brně zevrubným výslechem svědka F. K. v hlavním líčení, v němž vystupoval pod svou skutečnou totožností, objasnil také to, jakým způsobem a za jakých okolností se poznatek, který měl svědek o vyjádření obviněného, dostal do dispozice policie, za jakých okolností byl svědek předvolán k hlavnímu líčení a dostavil se k němu, apod. Zjištění, která v tomto ohledu učinil Krajský soud v Brně, vylučují, že by výpověď svědka F. K. byla zmanipulovaná, uměle vykonstruovaná nebo z jiného důvodu nepodložená tím, co svědek skutečně vnímal. V rámci hodnocení výpovědi svědka F. K. nebylo ani o osobě svědka zjištěno, nic co by ukazovalo na nepravdivost jeho výpovědi. Pokud byla výpověď svědka jako celek nakonec nejednoznačná v tom, jak se před ním obviněný k posuzovanému činu vyjadřoval, bylo to především výrazem toho, že vyjádření samotného obviněného nebyla jednoznačná. Zůstává ovšem skutečností, že tato nejednoznačnost různých vyjádření obviněného zahrnuje i takové vyjádření, jímž obviněný připouštěl, že čin spáchal, uváděl o okolnostech jeho spáchání významné podrobnosti, porovnával svůj čin s činem svědka a v tomto kontextu před svědkem zdůrazňoval, že byl na rozdíl od svědka úspěšný, protože čin dokonal, zatímco svědek nikoli. Soudům tedy nelze vytýkat, že po provedení výslechu svědka pod jeho skutečnou totožností považovaly jeho výpověď jako celek za důkaz, který ve spojení s výsledky pachové identifikace prokazuje pachatelství obviněného.
Jestliže soudy do okruhu usvědčujících důkazů zahrnuly i výpovědi svědků Mgr. R. P. a Mgr. T. Š., bylo to přípustné, protože tito policisté získali poznatky sdělené svědkem F. K. při náhodném neformálním rozhovoru, který nebyl úkonem trestního řízení ve věci vraždy poškozené H. K., nesměřoval k jejímu objasnění a neměl ani povahu vysvětlení vyžádaného podle §158 odst. 1 písm. a) tr. ř. K rozhovoru policistů se svědkem F. K. došlo při jeho transportu k úkonům ve věci jeho trestního řízení a rozhovor byl ze strany policistů motivován uvolněním napjaté atmosféry ve vozidle během transportu. Pokud svědkové Mgr. R. P. a Mgr. T. Š. vypovídali o obsahu rozhovoru se svědkem F. K., popisovali událost vnímanou vlastními smysly (sdělení svědka F. K.), a nikoli obsah služebního úkonu či dokonce úkonu trestního řízení ve věci obviněného J. E.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu do podrobností reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného excesu z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Skutková zjištění soudů jsou výsledkem postupu, při kterém nebylo nijak dotčeno právo obviněného na spravedlivý proces a při kterém bylo dbáno zejména na dodržení zásady kontradiktornosti řízení. Za této situace nemá Nejvyšší soud žádný přesvědčivý důvod k tomu, aby do skutkových zjištění soudů jakkoli zasahoval. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V této variantě je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vázán na některý z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v dané věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu