ECLI:CZ:NS:2021:7.TDO.1379.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 1379/2020-14571
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání obviněného J. Ř. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 4 To 58/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 5/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2019, č. j. 29 T 5/2014-14413, byl obviněný J. Ř. uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle ustanovení §212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zločin byl odsouzen podle §212 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena délka zkušební doby v trvání 4 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb po 4 000 Kč, tj. celkem 800 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká republika - Ministerstvo životního prostředí odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Zločinu dotačního podvodu se obviněný podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci vyjádřených ve výroku rozsudku dopustil stručně řečeno tím, že
v době nejméně od 10. 11. 2003 do 30. 11. 2006 v Rožnově pod Radhoštěm, kraj Moravskoslezský a jinde, za situace, kdy
- jednak obchodní společnost S., IČ: XY, příjemce dotace, zastoupená vždy obviněným J. Ř., jediným jednatelem, jediným společníkem a ředitelem této společnosti, obdržela postupně celkem šest dotací od poskytovatele dotace, to je Ministerstva životního prostředí ČR, určené výhradně na programové projekty související s podporou výzkumu a vývoje na podkladě zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění platném v době realizace projektů (dále jen „zákon o podpoře výzkumu a vývoje"),
- jednak obecně prospěšná společnost C. R. A., IČ: XY, jako příjemce dotace, zastoupená vždy obviněným J. Ř., předsedou správní rady této obecně prospěšné společnosti, obdržela postupně celkem tři dotace od poskytovatele dotace, to je Ministerstva životního prostředí ČR, určené výhradně na programové projekty související s podporou výzkumu a vývoje na podkladě zákona o podpoře výzkumu a vývoje,
přičemž v rozporu
- s ustanovením §2 odst. 2 písm. i) zákona o podpoře výzkumu a vývoje, dle kterého jsou uznanými náklady takové náklady ve výzkumu a vývoji, které poskytovatel schválí jako nutné pro řešení projektu nebo výzkumného záměru a které budou vynaloženy během jejich řešení, jsou zdůvodněné, prokazatelné a přiřazené ke schváleným činnostem,
- s ustanovením §1 odst. 2 nařízení vlády č. 461/2002 Sb., o účelové podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků a o veřejné soutěži ve výzkumu a vývoji, ve znění platném v době realizace projektů, dle kterého účelovou podporu může příjemce užít výhradně způsobem, který je v souladu s uznanými náklady projektu uvedenými v návrhu projektu a schválenými poskytovatelem ve veřejné soutěži ve výzkumu a vývoji,
- s článkem 4 bod 4.1. příslušných uzavřených smluv o poskytnutí účelových podpor na řešení programových projektů a dodatků těchto smluv, dle kterého náklady na řešení projektu se pro účely smlouvy rozumí náklady vynaložené příjemcem v přímé souvislosti s řešením projektu v příslušném roce, v předchozích letech a v následujících letech, a uznanými náklady se rozumí takové náklady ve výzkumu a vývoji, které poskytovatel schválí jako nutné pro řešení projektu, jsou zdůvodněné, prokazatelné a přiřazené ke schváleným činnostem,
- a v rozporu s článkem 6 bod 6.1. příslušných uzavřených smluv o poskytnutí účelových podpor na řešení programových projektů a dodatků těchto smluv, dle kterého se příjemce zavazuje použít poskytnuté prostředky výhradně k úhradě nákladů přímo souvisejících s plněním cílů a parametrů projektu uvedených ve smlouvě,
buď přímo na základě pokynu obviněného J. Ř., nebo s jeho vědomím byly z poskytnutých dotací placeny náklady obchodní společnosti S. a náklady obecně prospěšné společnosti C. R. A., které výhradně přímo nesouvisely pouze s plněním cílů a parametrů programových projektů,
a svým jednáním popsaným pod body 1), 2), 3), 4) výroku rozsudku soudu prvního stupně, způsobil České republice - Ministerstvu životního prostředí na prostředcích poskytnutých jako účelová podpora na řešení jednotlivých programových projektů ve prospěch obchodní společnost S. škodu v celkové výši 4 943 276,70 Kč a na prostředcích poskytnutých jako účelová podpora na řešení jednotlivých programových projektů ve prospěch obecně prospěšné společnosti C. R. A. škodu v celkové výši 3 323 936,97 Kč, tedy celkem způsobil na prostředcích poskytnutých z rozpočtu České republiky škodu ve výši 8 267 213,67 Kč.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2020, č. j. 4 To 58/2019-14482, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. Ř. dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu a uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vznesl čtyři námitky, 1) že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty dotačního podvodu v případě předmětných studií, zpráv a rešerší; 2) že odvolací soud nesprávně kvantifikoval škodu; 3) že nebyl správně posouzen subjekt a subjektivní stránka trestného činu dotačního podvodu; a 4) odvolací soud nesprávně aplikoval zásadu subsidiarity trestní represe a princip ne bis in idem .
5. Ve vztahu k první vznesené námitce, podle které nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu v případě předmětných studií, zpráv a rešerší (dále jen „Zprávy“) obviněný namítl, že posuzované Zprávy mohly být (třeba jen v určitém rozsahu) pro příslušné výzkumné projekty využitelné. Upozornil na znalecký posudek Ing. Jiřího Táborského, ve kterém dospěl k závěru, že obsah jednotlivých studií, zpráv a rešerší nepřesahoval 30% využitelnosti. Jinými slovy znalec nevyloučil, že posuzované Zprávy byly (třeba jen) v určitém rozsahu pro příslušné výzkumné projekty využitelné. V této souvislosti obviněný namítl i extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, pokud jde o závěr soudu, že Zprávy jsou zcela nevyužitelné pro daný účel, tj. závěr o jednoznačné neúčelnosti vynaložení nákladů za zpracování Zpráv.
6. Druhá dovolací námitka obviněného, spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně kvantifikoval škodu. Obviněný má za to, že soudy neposoudily správně procentuální využitelnost Zpráv pro daný účel a v důsledku toho přijaly nesprávný závěr, že škoda odpovídá 100 % vynaložených nákladů připadajících na tyto Zprávy. Soudy proto postupovaly v rozporu s §137 tr. zákoníku při stanovení výše škody, jestliže nepřihlédly k závěrům znaleckého posudku o tzv. využitelnosti příslušných Zpráv pro příslušné výzkumné projekty, jelikož tento konstatoval, že „obsah jednotlivých studii, zpráv a rešerší nepřesahoval 30% využitelnosti". Určitá část nákladů vynaložených z dotačních prostředků na zpracování příslušných Zpráv byla vynaložena v souladu s cíli příslušných výzkumných projektů. Není tedy zřejmé, jaká část nákladů byla vynaložena v rozporu se stanoveným účelem.
7. Ve třetí dovolací námitce obviněný namítá, že nebyl správně posouzen subjekt a subjektivní stránka trestného činu dotačního podvodu. Poukazuje na skutečnost, že vedle něho se na předmětných dotačních projektech spolupodílely také další osoby, které vystupovaly v postavení tzv. hlavních řešitelů. Tyto osoby byly zodpovědné za odbornou úroveň projektu a měly spolurozhodovat o použití dotačních prostředků poskytnutých v souvislosti s příslušnými výzkumnými projekty. V konkrétních případech schvalovali použití dotačních prostředků a fakticky tak rozhodovali o jejich využití. Schválení ze strany obviněného bylo sice k vynaložení příslušných prostředků nezbytné, ovšem za situace, kdy takovému schválení muselo vždy předcházet schválení ze strany hlavních řešitelů. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a jeho následkem je natolik narušena konáním jiných osob, že jeho jednání je ve vztahu ke způsobení trestněprávně relevantního následku bez významu, jež mu je soudy přičítán s odkazem na jeho výkon funkce statutárního orgánu v uvedených společnostech. Nelze automaticky dovozovat jeho trestněprávní odpovědnost, aniž by se soudy současně důsledněji zabývaly a hodnotily postavení ostatních osob v rámci posloupnosti vedení v předmětných společnostech.
8. V poslední námitce obviněný vytýká, že odvolací soud nesprávně aplikoval zásadu subsidiarity trestní represe a princip ne bis in idem . Poukazuje na skutečnost, že jak společnosti S., tak společnosti C. R., A., byly na základě kontrol provedených příslušným finančním úřadem uloženy povinnosti odvést (vrátit) do státního rozpočtu čerpané dotační prostředky a povinnosti zaplatit odpovídající sankce v úhrnné výši téměř 7 500 000 Kč, přitom uvedené společnosti tyto povinnosti splnily. Je si vědom toho, že v souvislosti s předmětnými dotacemi byly sankce uloženy právnickým osobám, kdežto v tomto řízení byl trestně stíhán jako fyzická osoba, nicméně za trestný čin, kterého se měl dopustit při jednání za právnickou osobu. Má za to, že v souladu s usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014-57, je uložení sankce ve správním řízení považováno za překážku ne bis in idem ve vztahu k trestnímu stíhání konkrétní fyzické osoby.
9. Obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky v něm obsažené zčásti neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Jako dovolací námitku podřaditelnou pod konkrétní dovolací důvod uvedla námitku nesprávné aplikace zásady „ne bis in idem“. Na rozdíl od obviněného má však za to, že jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. K samotné námitce uvedla, že tato je neopodstatněná. Postihuje totiž takové dovolatelovo konání, kterého se dopustil při jednání za uvedené právnické osoby příjemců dotačních prostředků státu, a jež spočívalo v použití přisouzené části odčerpaných dotačních prostředků v rozporu se stanoveným účelem jejich použití a tím i ke způsobení škody na majetku státu. Jeho individuální trestní odpovědnost za takto přisouzený trestný čin tak odpovídala naplnění znaků jeho skutkové podstaty bez ohledu na to, že k němu došlo v rámci jednání uvedených právnických osob. Státní zástupkyně dále nedovodila zásah do dovolatelova práva na spravedlivý proces, jako je extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a poukazovaným skutkovým zjištěním, které bylo na jejich podkladě přijato. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje i náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
12. Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzený důvod odpovídá důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
13. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumu, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v jeho odůvodnění.
14. K tomu je třeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
15. V podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný primárně napadl správnost skutkových zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Jeho námitky tedy většinově směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž se obviněný snažil provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
16. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení, tedy dochází k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a závěry na jejich podkladě dovozenými.
17. Co se týče námitek obviněného ohledně extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v daném případě taková situace vyžadující zásah Nejvyššího soudu zjevně nenastala. Mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, z nichž v napadeném usnesení vycházel Vrchní soud v Olomouci, na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudu prvního stupně mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soud prvního stupně adekvátním způsobem zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Na uvedeném ničeho nemění, že obviněný svoji vinu, resp. spáchání trestné činnosti, odmítl a podal svoji verzi skutkového děje, v níž uvádí, že veškeré náklady uvedené v žalobním návrhu byly vynaloženy účelně, jednalo se tedy o nezbytné náklady související přímo a výlučně s plněním parametrů a cílů jednotlivých výzkumných projektů.
18. Pouze na okraj je možné k zásadním momentům skutkového děje kvalifikovaného jako zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, konstatovat, že Nejvyšší soud se ztotožnil se soudem nalézacím, že na základě provedeného dokazování bylo prokázáno, že v případě nákladů vynaložených na zpracování předmětných studií, rešerší a zpráv se jednalo o zjevně neúčelně vynaložené náklady. Obviněný je z trestného jednání, uvedeného ve výroku napadeného rozsudku, usvědčován zejména znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Jiřím Táborským, znalcem z odvětví energetika, se specializací na obnovitelné zdroje energie. Nebyly zjištěny žádné pochybnosti o korektnosti a věcné správnosti jím vypracovaného posudku, přičemž závěry znaleckého zkoumání jsou v souladu a jsou podporovány i dalšími provedenými důkazy, zejména listinnými materiály vztahujícími se k jednotlivým výzkumným projektům, materiály dokumentující poskytování a čerpání dotačních prostředků a provedené kontroly ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu a Ministerstva životního prostředí, dále též výpověďmi svědků L. N., J. B., I. R., J. M., Z. Z., R. C., P. M. a R. J.
19. Ve vztahu k namítnuté 30 % využitelnosti Zpráv znalec uvedl, že se seznámil se všemi zkoumanými materiály, přičemž zjistil, že informace v nich obsažené svědčí o tom, že tyto materiály nezpracovávali specialisté na danou problematiku a obsah jednotlivých studií a rešerší nepřesahoval 30 % využitelnosti. Na tuto námitku již reagoval odvolací soud (v odst. 39), když správně zdůraznil, že v předmětných Zprávách byly použity informace obecně přístupné na internetu, jak vypověděl L. N., proto určitá využitelnost byla dána touto skutečností, což však nelze v žádném případě s ohledem na další zjištěné okolnosti zohlednit ve snížení rozsahu jednání obviněného. Je nutno zdůraznit, že odborníci, kteří byli členy řešitelských týmů, jakož i spolupracující akademičtí pracovníci, museli v rámci své odbornosti již disponovat informacemi obsaženými v předmětných materiálech, a navíc bylo možné využít spolupracujících akademických institucí k získávání relevantních informací. Je tedy nutné zdůraznit, že využitelnost (byť částečnou) Zpráv, jak o nich hovoří znalec, není možné zaměňovat s účelností vynaložených nákladů. Pro náležitou orientaci v dané problematice bylo nepochybně potřeba odborných znalostí, a nikoli že dané materiály měly vypracovat naprostí laici, s žádnými zkušenostmi v daném oboru. Dané materiály byly pouhým kompilátem, souhrnem již známých (publikovaných) informací, volně přístupných na internetu. Současně je nutno odkázat na poznatky znalce Ing. Jiřího Táborského ve vztahu k odborné úrovni obsahu zkoumaných materiálů v kontextu se závěry jednotlivých výzkumných projektů, přičemž společnost S. byla schopna takovéto podkladové materiály velmi dobře zpracovat sama, a to s ohledem na zaměření, odbornou kvalifikaci a personální obsazení této společnosti, proto s ohledem na výše uvedené a v kontextu s důkazy dalšími, lze přisvědčit závěru soudu nalézacího o jednoznačné neúčelnosti vynaložení těchto nákladů.
20. Z uvedeného vyplývá, že nelze přisvědčit ani druhé dovolací námitce, která se týkala výše škody. Jestliže soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že náklady byly vynaloženy zcela neúčelně, není možné provést korekci výše škody o 30 %, jak požadoval obviněný. Lze doplnit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyplývá, proč se ztotožnily se skutkovým dějem, tak jak byl ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku popsán, a proč tedy neuvěřily obhajobě obviněného.
21. V podrobnostech, pokud se jedná o důkazní situaci, hodnocení důkazů a na to navazující zjištění, Nejvyšší soud odkazuje zejména na odst. 76. až 115. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jakož i odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci v odst. 21 až 47, neboť není nutno v rámci dovolacího řízení skutečnosti uvedené v jimi vyhotovených odůvodněních plně reprodukovat.
22. Souhrnně řečeno, logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno.
23. S mírou jisté tolerance lze pod uplatněný (respektive i další) dovolací důvod podřadit zbývající dovolací námitky obviněného týkající se subjektu a subjektivní stránky trestného činu, příčinné souvislosti a údajně nesprávné aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ne bis in idem . Obě tyto námitky již byly vzneseny v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se jimi zabýval (odst. 50 a odst. 59 až 64 napadeného usnesení).
24. Soudy si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. V souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky. Ve vztahu k aplikovanému ustanovení §212 tr. zákoníku shledaly v jednání obviněného zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
25. K obviněným napadeným závěrům týkajícím se subjektivní stránky Nejvyšší soud, v souladu se soudem odvolacím uvádí, že subjektivní stránka byla obviněným ve vztahu k základní skutkové podstatě uvedené v §212 odst. 2 tr. zákoníku naplněna přinejmenším v eventuálním úmyslu, neboť s ohledem na jeho postavení statutárního orgánu v rámci zmíněných společností, jakož i vzhledem k jeho faktické účasti v jednotlivých řešitelských týmech a samozřejmě s ohledem na povahu plnění, za něž byly dotační prostředky použity neúčelně, si obviněný musel být vědom neúčelnosti vynaložených nákladů a pokud v jednotlivých případech schválil jejich proplacení, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takto dochází ke zneužívání dotačních prostředků. Z hlediska zavinění u kvalifikované skutkové podstaty platí, že zde postačuje nedbalostní zavinění [§17 písm. a) tr. zákoníku]. I přes to - vzhledem k tomu, že obviněný, jakožto statutární zástupce uvedených společností v rámci spolurozhodování o vynakládání dotačních prostředků na úhradu konkrétních plnění podepisoval jak závěrečné zprávy, tak i jednotlivé faktury a nepochybně tedy znal výši jednotlivých plnění - lze i ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu mít závěr nalézacího soudu o úmyslné formě zavinění za zcela správný.
26. Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že posuzované jednání obviněného je v příčinné souvislosti s vytýkaným následkem. Pokud jde o roli dalších osob – spoluobviněných, jejichž trestní stíhání bylo v mezidobí zastaveno v důsledku promlčení, tak tato nemohla mít na trestní odpovědnost obviněného zásadní vliv, jak vyplývá z výše uvedené argumentace.
27. K námitce porušení principu ne bis in idem je nutné uvést, že čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát. S tímto právem souvisí také ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř., které výslovně upravuje jako důvod nepřípustnosti trestního stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, přičemž Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), publikovaná pod č. 209/1992 Sb., je mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána a která je ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu a ve vztahu k níž platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Podle článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
28. Zásada „ne bis in idem" je v čl. 4 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vymezena pod nadpisem „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“ tak, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
29. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Přitom pro posouzení určitého deliktu jako deliktu trestněprávní povahy je významné, zda chráněný zájem je obecný či jen partikulární, zda adresáty příslušné normy jsou všichni občané nebo jen určitý omezený okruh osob se zvláštním statusem a zda zákonem stanovené sankce mají represivní charakter a jsou co do druhu, závažnosti, účelu a hledisek, podle nichž se ukládají, srovnatelné s tresty (viz např. rozsudek ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další versus Nizozemí, rozsudek ze dne 24. 2. 1994 ve věci Bendenoun a další versus Francie, rozsudek ze dne 24. 9. 1997 ve věci Garyfallou versus Řecko, nebo obviněnou zmíněný rozsudek ze dne 27. 11. 2014 ve věci Lucky Dev versus Švédsko).
30. Uplatněním principu ne bis in idem na fyzickou osobu, jestliže subjektem postiženým správní sankcí je právnická osoba, se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 1997, sp. zn. 2 Tzn 190/96, publikovaný pod č. 51/1997 Sb. rozh. tr., podle kterého „důvodem pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 tr. zák. nemůže být skutečnost, že za porušení celních předpisů, které je obviněnému kladeno za vinu, již byla celními orgány uložena sankce právnické osobě, za niž obviněný jednal“.
31. V projednávané věci bylo zjištěno, že v souvislosti s předmětnými dotacemi byla prováděna kontrola příslušným finančním úřadem, a po takto provedené kontrole bylo rozhodnuto o povinnosti vrátit část proplacených dotačních prostředků a uložena i povinnost zaplatit stanovené penále. Sankce byly uloženy právnickým osobám společnosti S. a C. R. A., přičemž v tomto řízení je trestně stíhán obviněný J. Ř. jako fyzická osoba, nejedná se tak o totožný subjekt, který byl postižen penálem uloženým finančním úřadem. Obviněný J. Ř. jako subjekt trestného činu a společnosti S. a C. R. A., jako příjemci dotace, jsou odlišné osoby. Sankce byly uloženy příjemcům dotace jako právnickým osobám, nikoliv obviněnému jako fyzické osobě.
32. Pokud obviněný v dovolání argumentoval tím, že Nejvyšší správní soud v usnesení 4 Afs 210/2014-57 ze dne 24. 11. 2015 uvedl, že uložení sankce ve správním řízení je považováno za překážku ne bis in idem ve vztahu k trestnímu stíhání konkrétní fyzické osoby, tak jeho tvrzení není pravdivé. Nejvyšší správní soud se v tomto rozhodnutí vůbec vztahem fyzické osoby k daňovému penále uloženému právnické osobě nezabýval. Celé řízení bylo vedeno o právnické osobě. Bylo posuzováno penále podle §37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a §251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, když Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že má povahu trestu; je na ně třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nicméně nijak se nevyjadřuje ke vztahu fyzické osoby a právnické osoby. Stanoví, že penále podle §37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a §251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu má povahu trestu, ale ve vztahu k tomu, komu bylo uloženo (v projednávané věci šlo o společnost O. A.).
33. I pokud Nejvyšší soud odhlédne od toho, že obviněný neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (tj. že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné), je třeba zdůraznit, že v projednávané trestní věci nedošlo k porušení zásady „ne bis in idem“ a trestní stíhání obviněného nebylo nepřípustné. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná
34. Poslední právně relevantně uplatněnou je námitka stran nepoužití materiálního korektivu upraveného v §12 odst. 2 tr. zákoníku – subsidiarity trestní represe.
35. Nejvyšší soud připomíná, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech zásadně společensky škodlivých mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.
36. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že přestože je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
37. S ohledem na způsob, jakým obviněný v nyní posuzované věci jednal, je zjevné, že nejde o nějaký „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti, naopak se jedná v podstatě o zcela standardní protiprávní jednání, které je sankciováno prostředky trestního práva. Rovněž ani osoba obviněného, především jeho zcela nekritický postoj, nemůže dávat podklad pro závěr o případné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Nebylo proto na místě uvažovat o uplatnění materiálního korektivu, neboť se rozhodně nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům trestného činu dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku. Ani u této dovolací námitky, nelze námitkám obviněného, byť podřaditelným pod uplatněný dovolací důvod, přisvědčit.
38. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného z větší části neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako kterémukoli z dalších uvedených v §265b tr. ř., v části zbylé je potom zjevně neopodstatněná. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.