ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1392.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1392/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 15. února 2006 v neveřejném zasedání dovolání obviněného P. C., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 11 To 114/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 15/99 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného P. C. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2005, sp. zn. 11 To 114/2004, v celém výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 9 T 15/99, byl obviněný P. C. uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaným zčásti ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil celkem devíti útoky uvedenými ve výrokové části rozsudku soudu I. stupně. Za to byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Tímž rozsudkem byl ohledně dalších skutků P. C. zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. a bylo rozhodnuto také ohledně dalších sedmi spoluobviněných.
Z podnětu odvolání P. C. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 11 To 114/2004, zrušil podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného rozsudek soudu I. stupně ve výroku o vině pod body 20) a 28) a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak ohledně P. C. rozhodl tak, že mu podle §247 odst. 3 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.), za použití §35 odst. 2 tr. zák., za dílčí útoky pod body 10, 15, 17 – 19 a 21 (odvolací soud omylem neuvedl bod 16), a za trestný čin podle §257 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 2 T 156/2002, uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců. Pro výkon tohoto trestu jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, když současně byl zrušen také výrok o trestu z výše uvedeného trestního příkazu. Ohledně útoků, jichž se týkalo zrušení výroku o vině rozsudku soudu I. stupně (body 20 a 28), pak odvolací soud P. C. podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby. Tímž rozsudkem bylo rozhodnuto také o odvoláních dalších sedmi spoluobviněných a krajského státního zástupce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal P. C. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), k) a l) tr. ř. Konkrétně pak obviněný namítá, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku, přičemž odvolací soud bez zákonných důvodů nezrušil rozsudek soudu I. stupně v potřebném rozsahu (zčásti i ve výroku o vině) a nesprávně rozhodl o trestu. Nadále setrvává na své obhajobě a popírá, že by se dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Skutkové i právní závěry soudu I. stupně považuje za vadné, zejména ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §247 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž odkazuje na argumentaci obhájců v původním řízení. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, když soudy nedostatečně hodnotily skutečnosti svědčící v jeho prospěch, zejména dobu uplynulou od spáchání jednání, jeho řádný život, pracovní hodnocení a především významně sníženou škodu o jednu třetinu. Soudy tak nepostupovaly pečlivě podle hledisek uvedených v §31 (§3 odst. 4) a zejména §23 odst. 1 tr. zák. S ohledem na délku trestního stíhání, které trvalo 6 let a 3 měsíce, by podle názoru P. C. mělo být, vzhledem k jeho právu na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, trestní stíhání zastaveno pro nepřípustnost podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 316/2001, ze dne 10. 4. 2002.
Vzhledem k nejasnosti námitek obviněného ohledně uložení souhrnného trestu, pak obviněný v doplnění dovolání k výzvě soudu uvedl, že v této trestní věci mu měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k změněnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 4 T 53/96, kterým naopak mu byl uložen souhrnný trest nesprávně. Tím přišel o možnost započítání významné části vykonané vazby.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby dovolací soud podle §265m tr. ř. sám rozhodl v jeho prospěch.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že přiměřenost délky řízení byla opakovaně posuzována Evropským soudem pro lidská práva, z jehož ustálené judikatury vyplývá, že právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, je třeba posuzovat podle konkrétních okolností případu, jimiž je především složitost případu, chování stěžovatele a příslušných státních orgánů. Čl. 6 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani ve formě důvodu pro zastavení trestního stíhání a nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení, nevyvodil a ani nemohl vyvodit ani Evropský soud pro lidská práva. V souladu s praxi tohoto soudu je i rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že porušení práva na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí a že zákon mu nedává jinou možnost, než přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (IV. ÚS 215/96, II. ÚS 32/03). Obdobně i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (5 Tdo 345/2003, 11 Tdo 421/2003, 5 Tdo 1081/2003) opakovaně zdůraznil, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání a nepodmiňuje závěr o možnosti zastavit trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Proto státní zástupce považuje v této části dovolání za zjevně neopodstatněné.
K námitkám obviněného ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že v řízení o dovolání se nelze zabývat námitkami zpochybňujícími skutková zjištění soudů, kterými se prosazuje jiné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování. V dané věci nejde ani o tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Rovněž námitky obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání a toto je proto ve vztahu k uvedeným námitkám podáno z jiného důvodu, než jaký je činí přípustným.
Ohledně uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněný neuvedl žádné konkrétní námitky, jimiž považuje tento důvod dovolání za naplněný. Vzhledem k vyjádření k předchozím důvodům dovolání ale státní zástupce nepovažuje za naplněný ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
K obviněným uplatněným důvodům dovolání je předně nutno uvést, že námitky obviněný nijak nespecifikuje z hlediska jednotlivých zákonných důvodů podle §265b tr. ř., jejichž existenci ve věci spatřuje, ale uvádí je souhrnně. Z obsahu dovolání je ale zřejmé, že obviněný žádné konkrétní námitky neuvádí k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jak na něj odkazuje v závěru podaného dovolání. Tímto pouze formálně uplatněným důvodem dovolání, který je dán tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, se proto Nejvyšší soud nezabýval, protože obviněný v tomto směru nic nenamítá.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pak obviněný spatřuje v délce trvání trestního stíhání, které probíhalo více než 6 let a 3 měsíce. Tento dovolací důvod je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Samotnou nepřípustnost trestního stíhání pak obviněný spatřuje v důvodu podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., tj. stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
K posuzování délky řízení z hlediska její nepřiměřenosti je nutno uvést, že jde o otázku relativní, při níž je třeba zkoumat vztah délky řízení k dalším rozhodným skutečnostem v řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení, apod. Pouze po zhodnocení těchto faktorů, kterými bylo řízení bezprostředně ovlivněno, lze učinit závěr o tom, zda délka byla ještě přiměřená či nikoliv.
V daném případě, jak vyplývá z trestního spisu, bylo trestní stíhání obviněného zahájeno dne 3. 11. 1998, kdy bylo P. C. a dalším třem osobám sděleno obvinění pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterých se měli dopustit odcizením (nebo pokusem) osobních automobilů celkem ve 40 případech. P. C. pak bylo následně sděleno obvinění ohledně dalších 5 případů odcizení vozidel, přičemž obvinění bylo sděleno i dalším osobám.
Dne 20. 8. 1999 pak byla u soudu I. stupně podána obžaloba na celkem 19 osob, které vinila ze spáchání celkem 58 skutků.
První rozsudek (ohledně P. C. zprošťující) ve věci byl soudem I. stupně vyhlášen dne 23. 2. 2001 a zrušen byl usnesením vrchního soudu ze dne 24. 9. 2001. V pořadí druhý (odsuzující a částečně i zprošťující) rozsudek byl soudem I. stupně vyhlášen dne 3. 7. 2003 a částečně změněn byl rozsudkem vrchního soudu ze dne 25. 2. 2005, který byl napaden tímto dovoláním. Odsuzujícím rozsudkem soudu I. stupně ze dne 3. 7. 2003 bylo celkem 8 obviněných uznáno vinných ze spáchání 30 útoků spočívajících v odcizení motorových vozidel, přičemž celý trestní spis obsahuje až po konečné rozhodnutí odvolacího soudu v podstatě 8 500 stran ve 41 svazcích. Obviněný P. C. měl také největší podíl na spáchané trestné činnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti nelze celkovou dobu trestního stíhání v trvání 6 let a 3 měsíců považovat za nepřiměřeně dlouhou, když se jedná o trestní věc týkající se většího počtu pachatelů a jejich značně rozsáhlé trestné činnosti, která si vyžádala rozsáhlé dokazování. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že právo obviněného P. C. na spravedlivý proces a tedy i projednání věci v přiměřené lhůtě nebylo porušeno, protože orgány činné v trestním řízení se žádných neodůvodněných průtahů v řízení nedopustily. Námitku obviněného ohledně zastavení trestního stíhání s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. proto považuje již z tohoto důvodu za neopodstatněnou a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyl naplněn.
Obviněný dále uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud proto nepřihlížel k námitkám obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tyto nesměřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale proti správnosti skutkových zjištění samotných. Z námitky obviněného, že popírá spáchání trestné činnosti kladené mu za vinu a trvá na uplatněné obhajobě, která nebyla vyvrácena, je zřejmé, že se domáhá přezkoumání skutkového stavu dovolacím soudem a jeho změny v tom smyslu, že se žalovaného jednání nedopustil. Jeho námitka o nesprávném právním posouzení skutku a nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §247 odst. 1, 3 tr. zák. tak vychází z jím tvrzeného skutkového stavu a nikoli ze skutkového stavu zjištěného soudy v původním řízení.
To ostatně vyplývá i z námitky obviněného, že nesprávné skutkové závěry obou soudů se nemohly neprojevit rovněž v nesprávném výroku o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Tato námitka, kterou obviněný zřejmě podřazuje pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale tento důvod dovolání nenaplňuje, stejně tak jako ani další uplatněné důvody dovolání. Nepřiměřenost uloženého trestu konečně nenaplňuje žádný ze zákonných důvodů dovolání a v řízení o dovolání ji proto nelze úspěšně namítat, když výměru a druh uloženého trestu lze napadat prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale toliko v případě uložení trestu, který zákon nepřipouští anebo při uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na daný trestný čin. Obviněný ale takovéto námitky v dovolání neuvádí a o tento případ se v jeho věci ani nejedná. Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkou obviněného, že soudy nepostupovaly podle hledisek uvedených v §31 a §23 odst. 1 tr. zák.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by tedy námitkami obviněného nebyl naplněn, pokud by neuplatnil také námitku, že mu měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 4 T 53/96. Protože otázka uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. souvisí s hmotně právním posouzením věci z hlediska existence souběhu (vícečinného) trestných činů, Nejvyšší soud přezkoumal z hlediska namítaného důvodu výrok o trestu napadeného rozsudku a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (§35 tr. zák.), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem I. stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 9 T 15/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 11 To 114/2004, byl obviněný P. C. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil více útoky pokračujícím jednáním v období od 2. 6. do 29. 10. 1998.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 4 T 53/96, byl P. C. uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil dne 22. 3. 1995 jednáním v tomto rozsudku uvedeným, které rovněž spočívalo v pokusu odcizit motorové vozidlo. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 28. 12. 2000.
Z uvedeného je zřejmé, že trestné činnosti za níž byl P. C. odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 9 T 15/99, se dopustil pokračujícím trestným činem v období od 1. 6. 1998 do 29. 10. 1998, kdy byla trestná činnost ukončena. Protože obviněný tento trestný čin spáchal dříve, než byl soudem I. stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin, a to dne 1. 11. 2000 (a také první odsuzující rozsudek ohledně trestného činu spáchaného 22. 3. 1995 vyhlášený 30. 5. 2000) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 53/96, pro trestný čin spáchaný dne 22. 3. 1995, je zřejmé, že mezi trestným činem dokončeným dne 29. 10. 1998 a trestným činem spáchaným dne 22. 3. 1995 je vztah vícečinného souběhu. Z tohoto důvodu, když za pozdější trestný čin obviněného ukládal Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. 9 T 15/99, obviněnému trest, měl být tento uložen jako souhrnný s ohledem na předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 4 T 53/96, který v době rozhodování krajského soudu již byl v právní moci od 28. 12. 2000. Neučinil tak ani Vrchní soud v Praze, ač měl trestní spis sp. zn. 4 T 53/96 k dispozici a obviněný již v odvolání poukazoval na nutnost uložení souhrnného trestu ve vztahu k uvedenému rozsudku.
Obviněný P. C. tedy důvodně namítá, že trest uložený mu v této trestní věci sp. zn. 9 T 15/99 mu měl být uložen jako souhrnný, a to vzhledem k odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 4 T 53/96. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak je ve věci naplněn, protože výrok o trestu, uloženém tomuto obviněnému soudem odvolacím (a před jeho zrušením i soudem I. stupně), spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Proto Nejvyšší soud k dovolání obviněného rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Soudu I. stupně bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu, tj. ohledně trestu, znovu projednat proto, že již u tohoto soudu došlo neuložením souhrnného trestu k pochybení a současně nebude obviněný ve vztahu k nově uloženému trestu zbaven práva k podání odvolání. Soud I. stupně se přitom bude muset zabývat i dalším odsouzením P. C., a to zejména trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 11. 2002, který byl obviněnému doručen dne 14. 7. 2003, tj. až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně v této trestní věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš