ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.142.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 142/2022-386
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2022 o dovolání obviněného J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 10 To 82/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 12/2021 takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 10 To 82/2021, zrušuje ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě další nemajetkové újmy (duševních útrap) v částce 100 000 Kč.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s použitím §265 tr. ř. se poškozená J. K. odkazuje se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2021, č. j. 2 T 12/2021-302, byl obviněný J. P. shledán vinným pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. 1, §185 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v délce deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické sexuologické ve formě ambulantní. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené J. K. majetkovou škodu ve výši 142 984 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100 000 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek napadli odvoláními obviněný ohledně všech výroků a poškozená ohledně adhezního výroku. Z podnětu obou podaných odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 10 To 82/2021-338, zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného shledal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené J. K. majetkovou škodu ve výši 74 688 Kč a nemajetkovou újmu v penězích celkem ve výši 168 250 Kč, sestávající z náhrady bolestného ve výši 68 250 Kč a náhrady duševních útrap ve výši 100 000 Kč. Se zbytkem uplatněných nároků byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Zločinu vydírání se podle zjištění soudu druhého stupně dopustil obviněný tím, že dne 22. 9. 2020 v čase mezi 21:30 a 21:50 hodin v Českých Budějovicích na konci XY mostu tam, kde začíná park XY, uchopil procházející J. K. zezadu levou rukou „do kravaty“, zakryl jí ústa dlaní pravé ruky a počal ji tlačit směrem k parku, poškozená se stačila zachytit dopravní značky a pravou rukou se snažila obviněného odstrčit, křičela „co po mě chceš“ a volala o pomoc, obviněný ji opakovaně říkal „buď potichu“, a stále ji pevně držel. Když postřehl, že se po mostě blíží mužské postavy, svého jednání zanechal a z místa činu odešel. V důsledku jednání obviněného se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, která si vyžádala dlouhodobou pracovní neschopnost od 29. 9. 2020 nejméně do 2. 6. 2021 a poškozenou nejméně do té doby také omezovala v obvyklém způsobu života, neboť ta setrvávala v sociálním stažení, vyjít ven dokázala jen s doprovodem, projevovaly se u ní přetrvávající flashbacky, vyhýbavé chovaní, úzkostně depresivní nálada, podrážděnost, poruchy spánku a nechutenství.
4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl v celém jeho rozsahu obviněný dovoláním, opírajícím se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Především popřel, že by měl s poškozenou jakýkoli protiprávní úmysl. Oslovil ji s tím, že ji chtěl někam pozvat, poškozená to však nepochopila, začala křičet, proto jí musel dát ruku před ústa, aby ji utišil a situaci vysvětlil. Nesouhlasil se závěrem, že by na ní použil násilí ve snaze poškozenou k něčemu nutit – žádným směrem ji netlačil, tento pohyb vznikl v důsledku její snahy vyprostit se z jeho úchopu. Absentuje zde úmysl jakkoli působit na vůli poškozené. Zdůraznil, že svého jednání zanechal nikoli kvůli blížícím se dvěma svědkům, nýbrž proto, že jí nebyl schopen vysvětlit důvod svého jednání. Rovněž odkázal na porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo .
5. Namítl, že nebylo prokázáno, že by posttraumatická stresová porucha u poškozené byla zapříčiněna pouze jeho jednáním – poškozená si v minulosti prožila řadu traumat. Znalec MUDr. Jan Tuček, Ph.D., dospěl k závěru, že nelze potvrdit, že by se tato posttraumatická stresová porucha u poškozené rozvinula i bez těchto předchozích zážitků v jejím životě. Obviněného proto nelze uznat vinným ze způsobení těžké újmy na zdraví.
6. Obviněný nesouhlasil ani s uloženým trestem, který je podle jeho názoru nepřiměřeně přísný a čistě represivní. Odvolací soud nezohlednil jeho věk (obviněnému je 60 let), přičemž s přihlédnutím i k jeho nepříznivému zdravotnímu stavu je pro něj trest odnětí svobody v délce 9,5 roku prakticky trestem doživotním. Obviněný přitom není pro společnost natolik nebezpečný, aby musel ve výkonu trestu strávit zbytek svého života. Kromě toho podle závěrů znalce doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., jednal obviněný ve stavu zmenšené příčetnosti.
7. Dovolatel konstatoval, že popisovanou újmu nelze vyčíslit jako „bolest“. Akutní stresová reakce se řadí do skupiny onemocnění (konkrétně neurotické, stresové a somatoformní poruchy), již z povahy věci se proto nejedná o vytrpěnou bolest. Znalcem byla tato újma zařazena (podle Metodiky Nejvyššího soudu o odškodnění nemateriální újmy na zdraví) pod náhradní položku S069 jako jiná nitrolební poranění, ani s tímto zařazením však obviněný nesouhlasí. Popisovanou nemajetkovou újmu lze podle něho podřadit spíše pod ztížení společenského uplatnění, přičemž zdravotní stav poškozené se podle znaleckého posudku dosud neustálil.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření, které bylo obviněnému zasláno k možné replice, k dovolání obviněného uvedl, že námitky směřované proti výroku o vině se s uplatněným dovolacím důvodem věcně rozcházejí. Obviněný v převážné míře pouze zpochybňoval způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním dospěly. Na podkladě vlastní prezentace průběhu skutkového děje přitom své jednání bagatelizoval ve snaze dosáhnout zproštění viny. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit pouze námitku o přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem v podobě posttraumatické stresové poruchy. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou, ke které se výstižně vyjádřil již odvolací soud v odstavcích 32 až 34 odůvodnění svého rozsudku. V rámci žádného dovolacího důvodu nemůže být relevantně uplatněna námitka založená na údajně nepřiměřenosti uloženého trestu. S uplatněným dovolacím důvodem se věcně rozchází i námitka zpochybňující bodové hodnocení posttraumatické stresové poruchy znalcem MUDr. Janem Tučkem, Ph.D. Lze mu však podřadit námitku, že posttraumatickou stresovou poruchu nelze vyčíslovat jako bolest, jedná se spíše o ztížení společenského uplatnění. Taková námitka je však zjevně neopodstatněná. Výkladem ustanovení §2958 o. z. nelze dovodit, že by měl být pojem „bolest“ chápán pouze jako fyzická bolest. Nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševní strádání. Lze tak přisvědčit úvahám odvolacího soudu, který uplatněný nárok na bolestné za způsobenou posttraumatickou stresovou poruchu považoval za samostatně stojící nárok přiznaný v rámci náhrady nemajetkové újmy.
10. Státní zástupce navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, a prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, po novele č. 220/2021 Sb. se jedná o ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na zjištěný skutkový stav. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
13. Většina výhrad dovolatele vycházela z odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy, a spočívala na jeho vlastním hodnocení důkazů (tj. že poškozenou nechtěl „přepadnout“, ale pouze ji někam pozvat a neužil vůči ní žádného násilí). Takové námitky mají čistě skutkovou povahu a směřují do oblasti hodnocení důkazů soudy, čímž se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (to platí také o odkazu na princip in dubio pro reo ). Jde totiž o prezentování dovolatelovy vlastní skutkové verze. Obviněný sice formálně namítal absenci subjektivní stránky trestného činu vydírání (nechtěl poškozenou pod pohrůžkou násilí k ničemu nutit) i objektivní stránky tohoto trestného činu (žádné násilí proti ní nepoužil, k žádnému parku ji netlačil), nicméně fakticky tyto námitky založil na vlastní interpretaci skutkového děje, odlišné od zjištění soudů.
14. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje zjevný, resp. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy, což lze vyjádřit i tak, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem procesně bezvadně opatřených a provedených důkazů. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces, jemuž musí Nejvyšší soud poskytnout ochranu podle čl. 4, čl. 90 Ústavy. Extrémní, zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy se vyznačuje podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu typicky tím, že skutková zjištění soudů nemají potřebnou obsahovou spojitost s důkazy, že nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. K takové situaci v projednávaném případě nedošlo.
15. Skutkové závěry soudů byly podloženy stěžejním důkazem – výpovědí poškozené, přičemž se nejednalo o důkaz osamocený, neboť v jednotlivých jejích částech i jako celek byla podporována důkazy dalšími (výpověďmi svědků J. Č. a M. Č. i na místě zasahujících policistů, znaleckými posudky), které společně s ní umožňovaly uzavřít, že se obviněný útoku popsaného v odsuzujícím rozsudku skutečně dopustil. Podle skutkových zjištění soudů (po částečné korekci ze strany Vrchního soudu v Praze) obviněný přikročil k poškozené nečekaně zezadu, ihned ji uchopil do tzv. kravaty a zakryl jí ústa a tlačil ji proti její vůli směrem k parku a opakovaně jí přes její volání o pomoc nařizoval, ať je zticha, přičemž od svého jednání upustil, až když k místu přicházeli svědci. Soudy důvodně neuvěřily jeho obhajobě, že jen chtěl poškozenou pozvat někam „na skleničku“, ani tvrzení, že všeho nechal, protože poškozená si nenechala jeho nezávadný úmysl vysvětlit. Naopak dospěly k závěru, že od svého násilného jednání upustil poté, co se poškozená aktivně bránila a takto se jí podařilo volat o pomoc a upozornit na sebe kolemjdoucí svědky. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
16. Ke zmíněným námitkám formálně zpochybňujícím naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu vydírání lze s odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku jen opakovat, že tím, že obviněný poškozenou násilím nutil, aby něco konala (případně strpěla), naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání. Pod citovaný dovolací důvod lze podřadit námitku, že posttraumatická stresová porucha u poškozené nebyla zapříčiněna pouze jednáním obviněného. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.
17. Obviněný argumentoval tím, že znalec MUDr. Jan Tuček, Ph.D., dospěl k závěru, že nelze s jistotou potvrdit, že by se posttraumatická stresová porucha u poškozené rozvinula i bez předchozích zážitků v jejím životě. Pominul však závěr znalce, že posttraumatická stresová porucha vznikla v důsledku incidentu ze dne 22. 9. 2020, znaleckým zkoumáním nebyla zjištěna jiná příčina, která by mohla u poškozené způsobit projevy této poruchy. Poškozená uvedla, že před deseti lety byla přepadena, rovněž jako významný faktor zmínila agresivní chování otce. Tyto a další stresové události sice mohly zvýšit její zranitelnost a usnadnit rozvoj zmiňované poruchy, což však neznamená, že mezi činem obviněného a zmíněným závažným následkem na psychickém zdraví poškozené není příčinná souvislost. Není pochyb o tom, že posttraumatická stresová porucha byla způsobena posuzovaným činem obviněného jako podstatnou příčinou, respektive příčinou dostatečně významnou, aby byla trestněprávně relevantní. Není rozhodné, zda k tomu přispěla i příčina či podmínka další (viz také odst. 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 34 odůvodnění napadeného rozsudku). Příčinná souvislost byla pokryta i zaviněním obviněného, který si měl a mohl představit alespoň v hrubých rysech to, že jeho obětí nemusí být jen optimálně psychicky odolná žena. Není třeba, aby mu byla známa konkrétní anamnéza poškozené, a to ani pokud by její psychický stav případně jako jedna z příčin vedl spolu s útokem obviněného k relevantnímu následku, v daném případě ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, tj. k vážné poruše psychického zdraví.
18. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), tedy jen když byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové námitky však dovolatel nevznesl. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), přičemž ani takovéto výhrady dovolatel neuplatnil.
19. Obviněný de facto soudům vytkl právě nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, konkrétně že odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu jeho osobní poměry a uložil mu nepřiměřeně přísný trest. Jeho námitky uplatněnému ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Za této situace by výrok o trestu musel být korigován zásahem dovolacího soudu jen tehdy, pokud by uložený trest byl natolik nepřiměřený a neodpovídající zákonným kritériím, že by to odporovalo ústavní zásadě proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud však takovou vadu, respektive ústavní deficit výroku o trestu neshledal.
20. Obviněnému byl uložen trest přísný, ale odpovídající zákonným kritériím. Odvolací soud své rozhodnutí v tomto směru řádně odůvodnil, přičemž se dostatečně zabýval zejména osobou obviněného, jeho osobními poměry a možnostmi nápravy, i skutečností, že se činu dopustil v den, kdy byl propuštěn z výkonu předchozího víceletého trestu odnětí svobody pro opakované zločiny. Vzal v úvahu přitěžující okolnosti, mezi nimiž dominuje mimořádná závažnost recidivy obviněného, který za obdobné trestné činy již byl opakovaně odsouzen k několikaletým trestům odnětí svobody, které vykonal, avšak bez jakéhokoli pozitivního účinku. Do popředí tak vystupuje hledisko individuální prevence a represivní účel trestu. S ohledem na tyto okolnosti byl obviněnému uložen trest v délce devět a půl roku, tedy v horní polovině zákonné trestní sazby stanovené za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, která činí pět až dvanáct let odnětí svobody. Není pravdou, že by odvolací soud při stanovení výměry trestu nevzal v úvahu věk obviněného. Tato okolnost byla rozhodujícím důvodem pro závěr, že není nutné pro adekvátní postih obviněného aplikovat postup podle §59 odst. 1 tr. zákoníku a přistoupit k mimořádnému zvýšení trestu (srov. odstavec 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
21. Pokud dovolatel jednou větou konstatoval, že podle závěrů znalce doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny, CSc., jednal ve stavu zmenšené příčetnosti, je taková argumentace nepřesná (tento závěr znalec neučinil, pouze tvrdil, že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly ve vztahu k trestnému činu znásilnění podstatně snížené) a neúplná (obviněný dále neuvedl, na podporu jakého závěru má tvrzená okolnost sloužit). I v případě, že se přistoupí na tvrzení obviněného, že i ve vztahu ke zločinu vydírání jednal ve stavu zmenšené příčetnosti, nelze jeho námitce přisvědčit. Pokud chtěl obviněný touto námitkou upozornit na ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku (jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry), je třeba uvést, že použití tohoto ustanovení vylučuje již samotná skutečnost, že stav zmenšené příčetnosti si obviněný přivodil zaviněně vlivem návykové látky (k tomu blíže argumentace soudu prvního stupně v odstavci 35 ve spojení s odstavcem 12 a 13 odůvodnění jeho rozsudku). A jen pro úplnost lze v obecné rovině dodat, že ani nepřihlédnutí k ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestu by nemuselo automaticky znamenat, že uložený trest odporuje zásadě proporcionality trestních sankcí.
22. Poslední část dovolání se týkala výroku o náhradě nemajetkové újmy. Námitky zde uplatněné je možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť jde o „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, a částečně se jedná o námitky důvodné, a to ve vztahu k výroku o povinnosti obviněného k náhradě další nemajetkové újmy (duševních útrap) v částce 100 000 Kč.
23. Obviněný namítl, že posttraumatickou stresovou poruchu není možné označit za „bolest“, a proto nelze poškozené ve vztahu k této poruše přiznat „náhradu za vytrpěné bolesti“. Rovněž nesouhlasil se zařazením posttraumatické stresové poruchy znalcem MUDr. Janem Tučkem, Ph.D., pro potřeby stanovení výše náhrady za bolestivý stav (za použití Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví) pod náhradní položku S069 jako „jiné nitrolební poranění“. Tyto dvě námitky důvodné nejsou. Předně je nutno uvést, že nárokem na odčinění bolesti se míní odčinění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání (srov. rozhodnutí č. 39/2020 Sb. rozh. tr.). Proto lze (a odpovídá tomu i dosavadní soudní praxe) újmu vzniklou v důsledku prožité posttraumatické stresové poruchy odčinit v rámci nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, konkrétně v rámci samostatného nároku na náhradu za vytrpěné bolesti (ve smyslu §2958 o. z.). Stejně tak je nutno odmítnout výtku dovolatele k zařazení posttraumatické stresové poruchy pod náhradní položku S069 jako „jiné nitrolební poranění“, jelikož zařazení posttraumatické stresové poruchy v rámci zmiňované Metodiky Nejvyššího soudu do sekce „nitrolební poranění“ plně odpovídá zažité soudní praxi (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 7/2019 Sb. rozh. obč.).
24. Naproti tomu námitku dovolatele směřovanou do výroku odvolacího soudu o povinnosti k náhradě další nemajetkové újmy (duševních útrap) je nutno označit za důvodnou.
25. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že poškozená J. K. ve svém návrhu uplatnila (mj.) nárok na náhradu nemajetkové újmy, který sestával ze dvou samostatných nároků, a to ztížení společenského uplatnění a duševní útrapy, jejichž náhradu ocenila na částku 150 000 Kč. Duševní útrapy odůvodnila tím, že došlo k zásahu do jejích přirozených práv, neboť v důsledku jednání obviněného se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha. Ta zásadně ovlivnila její život, konkrétně trpí masivní úzkostí, nespavostí, strachem z vycházení, nemůže docházet do zaměstnání, není schopna se věnovat koníčkům, bojí se vycházet z bytu či být venku sama, je nucena brát léky na úzkost, přičemž to vše celkově výrazně snižuje kvalitu jejího života. Následně předložila znalecký posudek ke stanovení výše bolestného v intencích §2958 o. z., v němž se znalec zabýval výše uvedenými projevy posttraumatické stresové poruchy a stanovil výši náhrady za bolestivý stav ve výši 68 250 Kč. Vedle takto stanoveného bolestného požadovala náhradu duševních útrap v částce 150 000 Kč, s tím, že v případě uplatněného bolestného jde podle jejího názoru obsahově o jiný nárok, než jaký byl uplatněn jejím návrhem na přiznání náhrady za duševní útrapy, a oba nároky tak stojí vedle sebe. O těchto nárocích rozhodly soudy prvního a druhého stupně tak, jak je uvedeno shora.
26. Na rozdíl od logického a znaleckým posudkem podloženého odůvodnění soudů týkajícího se přiznání nároku poškozené na náhradu bolestného ve výši 68 250 Kč jsou závěry obou soudů ohledně přiznání náhrady tzv. další nemajetkové újmy v podobě duševních útrap značně nejasné.
27. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví ve smyslu §2958 o. z. jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (rozh. č. 7/2019 Sb. rozh. obč.). Smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou, a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách (tzv. bolest v širším smyslu). Případné další obtíže, jejichž míra je excesivní tím, že překračuje obvyklou zátěž poškozeného při podrobení se omezením plynoucím z léčby, představují jinou (další) nemajetkovou újmu ve smyslu §2958 o. z. [viz část A/V. Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle §2958 o. z.), publikované pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč., dále srov. Vojtek, P. Komentář k §2958 o. z. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§2521–3081, relativní majetková práva 2. část). Praha: Wolters Kluwer, 2014, dostupný v právním informačním systému ASPI].
28. Další nemajetková újma je tedy novou kategorií nároku náhrady za újmu na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat, jež však má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací, které dosud odškodňovány nebyly. Podle judikatury může jít například o nečekaně závažné komplikace spojené s léčením a z nich plynoucí omezení, jako nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, sportovního utkání nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, potrat těhotné poškozené způsobený psychickým otřesem, nikoli škodnou událostí samotnou. Další nemajetkovou újmou může být i nemožnost strávit s osobami blízkými Vánoce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2635/2018). Nepřiměřené rozšíření „zbytkové“ kategorie další nemajetkové újmy by vedlo k vynětí standardních situací z rámce odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění a tím k nesystémovému stírání rozdílů mezi jednotlivými druhy nemajetkových újem na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.).
29. S přihlédnutím k výše uvedeným zásadám není možné označit výroky obou soudů o přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy (duševních útrap) ani odůvodnění těchto výroků za správné. Tento nedostatek spočívá především v absenci řádného odůvodnění tohoto výroku, jelikož z nich není zřejmé, co přesně bylo poskytnutím náhrady ve výši 100 000 Kč poškozené kompenzováno. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že tato náhrada má vyvažovat zásah obviněného do psychické integrity poškozené. V důsledku útoku u ní došlo ke snížení kvality života, nemá radost ze života, není schopna si obstarat i běžné záležitosti, věnovat se svým koníčkům, trpí nechutenstvím a nekvalitním spánkem. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku označil závěry soudu prvního stupně za správné a doplnil, že byla ohrožena nejen její psychická, ale i tělesná integrita, přičemž jsou takto zohledněny i důsledky tzv. sekundární viktimizace. Z odůvodnění výroku o přiznání nemajetkové újmy ve formě bolestného (srov. odst. 42, 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a ze závěrů znaleckého posudku znalce MUDr. Jana Tučka, Ph.D., ze kterého soudy při stanovení výše náhrady vycházely, je však zřejmé, že výše uvedené projevy (nechutenství, ztráta chuti do života, nespavost atd.) byly zohledněny již při stanovení výše bolestného jakožto projevy vzniklé posttraumatické stresové poruchy. Konečně nemožnost vykonávat práci a věnovat se svým koníčkům, nechutenství, nespavost, strach z okolí a pohybu mimo domov po setmění jsou projevy, jež jsou běžně spojovány právě s posttraumatickou stresovou poruchou a jako takové jsou pravidelně zohledňovány při stanovení výše bolestného, případně ztížení společenského uplatnění, a to v závislosti na relativní trvalosti poškození zdraví.
30. Aniž by Nejvyšší soud chtěl jakkoli zlehčovat útrapy prožité poškozenou, v odůvodnění soudů nejsou popsány žádné obtíže či újmy, jež by nebyly nebo nemohly být nahrazeny v rámci jiných, „hlavních“ nároků (konkrétně v rámci náhrady bolestného nebo ztížení společenského uplatnění). Proto nemohl výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze o povinnosti obviněného k náhradě další nemajetkové újmy (duševních útrap) v částce 100 000 Kč pro svoji zjevnou neurčitost a nepodloženost obstát. Není v souladu s důkazy, s odůvodněním rozsudku ani s judikaturou.
31. Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v převážném rozsahu zjevně neopodstatněné, resp. v části podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Přisvědčil mu v části, v níž ve svém důsledku směřovalo proti výroku podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě další nemajetkové újmy (dušeních útrap).
32. Výrok o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy – duševních útrap v částce 100 000 Kč (i když směšuje vlastní duševní útrapy a další nemajetkovou újmu) je vzhledem k formulaci ve výroku rozsudku odvolacího soudu výrokem oddělitelným. Nejvyšší soud proto zrušil pouze tento vadný výrok, přičemž ponechal nedotčen jak výrok o povinnosti obviněného k náhradě majetkové škody v částce 74 688 Kč, tak výrok o povinnosti k náhradě bolestného v částce 68 250 Kč. Zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud shledal, že podle výsledků dokazování není pro vyslovení povinnosti k požadované náhradě další nemajetkové újmy podklad, proto rozhodl o odkázání poškozené se zbytkem jejího uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Je namístě připomenout, že podle ustálené občanskoprávní i trestní judikatury rozhodnutí soudu v trestním řízení o přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy (ať už jakéhokoli druhu) v určité výši netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté z hlediska možného dalšího uplatňování nároku v občanskoprávním řízení (blíže viz např. odst. 83 odůvodnění publikovaného rozhodnutí č. 51/2020 Sb. rozh. tr.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 3. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu