ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.144.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 144/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. dubna 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného Ing. M. K., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 1 To 40/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 3/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 39 T 3/2000, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako člen představenstva akciové společnosti G. S. v době od 7. 12. 1994 do 2. 5. 1995 po využití toho, že spolu s M. V. měli většinu v tříčlenném představenstvu, za situace, že M. V. byl tchánem Z. K., který je synem obžalovaného M. K., si zajistil rozhodnutí představenstva, kterými
- byla dne 7. 12. 1994 založena dceřinná společnost G. R., s. r. o., kde společníkem byla a. s. G. S. a jednatelem byl obžalovaný ing. M. K., se základním jměním 100.000,- Kč,
- byly dne 10. 2. 1995 a 17. 3. 1995 ze strany a. s. G. S. vloženy do s. r. o. G. R. jako nepeněžitý vklad níže uvedené pozemky za cenu 2.449.698,- Kč, ačkoliv nemovitosti měly v té době hodnotu 26.635.000,- Kč a G. R. se stal vlastníkem těchto pozemků, přičemž využil změnu stanov, spočívající v tom, že o převodu nemovitostí od 24. 8. 1993 nerozhodovala již valná hromada, ale pouze představenstvo,
- byl dne 2. 5. 1995 ing. M. K. odvolán z funkce jednatele v G. R., s. r. o., a novým jednatelem byl jmenován Z. K., syn obžalovaného ing. M. K. a jediným společníkem v G. R., s. r. o., se stal Z. K. a zanikla účast společníka G. S., a. s., v G. R., s. r. o.,
- byla dne 2. 5. 1995 uzavřena smlouva mezi G. S., a. s., a G. R., s. r. o., o převodu obchodního podílu G. S. v G. R. na Z. K. jako fyzickou osobu, přičemž tato jednání umožnila následně převést nemovitosti z G. R. a to:
1) parcelu číslo 376, spolu s rekreačním zařízení na ní postaveném, nacházející se v katastrálním území 03 M. p. P., obec 079 V. p. P., okres 3801 B., zapsaném v listu vlastnictví pod číslem 312 na nového majitele, kterým je od 12. 3. 2001 J. K., syn obžalovaného ing. M. K.,
2) parcelu číslo 2218/1,
3) parcelu číslo 2218,
nacházející se v katastrálním území 27 S., obec 001 B., okres 3702 B., zapsaných v listu vlastnictví pod číslem 2128 na nového majitele, kterým je od 12. 3. 2001 s. r. o. K+3K, která vznikla 13. 2. 2001, přičemž jednatelem společnosti je J. K., syn obžalovaného ing. M. K.,
4) parcelu číslo 1872/12,
5) parcelu číslo 1872/13,
6) parcelu číslo 1872/14,
7) parcelu číslo 1872/16,
8) parcelu číslo 1872/2,
9) parcelu číslo 1872/3,
10) parcelu číslo 1872/15,
11) parcelu číslo 1873/64,
nacházející se v katastrálním území 43 Ch., obec 001 B., okres 3702 B., zapsaných v listu vlastnictví pod číslem 1181, na nového majitele, kterým je od 12. 3. 2001 s. r. o. B., která vznikla 22. 12. 2001, kde jednatelem společnosti je J. K., syn obžalovaného ing. M. K.,
přičemž hodnota nemovitostí pod body 1 - 11 byla v době převodu nemovitostí na G. R. 26.635.000,- Kč a ne 2.449.698,- Kč, za kterou byly pozemky převedeny na G. R. Tímto svým jednáním způsobil na majetku G. S., a. s., škodu ve výši 24.185.302,- Kč, tedy ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak škodu velkého rozsahu. Za to byl podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 a 1 roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Tímž rozsudkem byl spoluobviněný M. V. pode §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.
K odvolání obviněného Ing. M. K. a státního zástupce, podaného v neprospěch tohoto obviněného, byl rozsudek soudu I. stupně ohledně Ing. M. K. zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 1 To 40/2003. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak vrchní soud nově rozhodl tak, že Ing. M. K. uznal vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil tím, že jako člen představenstva společnosti G. S., a. s., se sídlem v B., Š. č. 114, s předmětem podnikání mj. obchodní živnost - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a pronájem nemovitostí, dne
7. 12. 1994 společně se členem představenstva M. V. založil společnost G. R., s. r. o., se sídlem v B., Š. č. 114, s předmětem podnikání obchodní živnost - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a pronájem nemovitostí, bytových a nebytových prostor, bez poskytování jiných než základních služeb, následně v téže funkci
- dne 10. 2. 1995 učinil za společnost G. S., a. s., prohlášení o vkladu nemovitostí této společnosti, a to:
1. p. č. 376 zast. plocha, objekt bydlení o výměře 714 m2, zapsané na LV č. 83 pro k. ú. M. p. P., obec V. p. P., okr. B.,
2. objekt bydlení - rekreační zařízení, postavené na p. č. 376 o výměře 741 m2,
- dne 17. 3. 1995 učinil za společnost G. S., a. s., prohlášení o vkladu nemovitostí této společnosti, a to:
1. p. č. 2218/1 ost. plocha o výměře 4 999 m2 a p. č. 2218/7 ost. plocha o výměře 379 m2, zapsaných na LV č. 2128 pro k. ú. S., obec B., okr. B.,
2. p. č. 1872/3 ost. plocha o výměře 1 790 m2, zapsaná na LV č. 1426 pro k. ú. Ch., obec B., okr. B.,
3. p. č. 1872/2 ost. plocha o výměře 19 444 m2,
p. č. 1872/15 man. plocha, ost. plocha o výměře 2 717 m2,
p. č. 1872/12 hala HARD, zast. plocha o výměře 1 079 m2,
p. č. 1872/13 hala AGRO, zast. plocha o výměře 327 m2,
p. č. 1872/14 část skladu, zast. plocha o výměře 84 m2,
p. č. 1872/16 sklad, zast. plocha o výměře 183 m2,
zapsaných na LV č. 1181 pro k. ú. Ch., obec B., okr. B.,
vše do základního kapitálu společnosti G. R., s. r. o., B.,
a následně dne 2. 5. 1995 nejprve dosáhl souhlasu představenstva k převodu obchodního podílu tím, že přesvědčil v tříčlenném představenstvu akciové společnosti M. V., který byl tchánem Z. K., syna obžalovaného, o výhodnosti tohoto úkonu, a poté uzavřel v téže funkci smlouvu o převodu obchodního podílu společnosti G. S., a. s., ve společnosti G. R., s. r. o., za částku 100.000,- Kč na Z. K., jako fyzickou osobu, který se tím stal jediným společníkem společnosti G. R., s. r. o.,
v důsledku uvedených úkonů došlo ke vzniku škody v hodnotě 26.535.000,- Kč obchodní společnosti G. S., a. s. Za to mu byl podle §128 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 6 a 1 roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že \"rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení\". Souhlasí s názorem odvolacího soudu, že jednání obviněného nenaplňuje znaky trestného činu podvodu a uvádí, že o tento trestný čin nemohlo jít z toho důvodu, že se vyžaduje omyl poškozeného, o němž v případě G. S., a. s., nemůže být řeči. Nesouhlasí však ani s právní kvalifikací jednání obviněného vrchním soudem jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. S poukazem na provedené důkazy a výpověď Ing. J. P. uvádí, že podstatou jednání bylo údajně dočasné vyvedení nemovitého majetku společnosti G. S., a. s., tedy jeho případná záchrana před rozporovanými pohledávkami věřitelů. Podnět k vložení předmětných nemovitostí dal sice nepochybně obviněný, ale vklad nemovitostí do dceřinné společnosti se jednak neděje smlouvou, tedy chybí znak \"uzavření smlouvy\", jako znak skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák., jednak nemůže jít o jednání protiprávní, když jde o vztah mezi ovládanou a ovládající společností (§66a obchodního zákoníku) a z hlediska konsolidovaného účetnictví zůstává hodnota majetku mateřské společnosti G. S., a. s., stejná. Úhrada za převod obchodního podílu na Z. K. byla složena z částky 100.000,? Kč peněžitého vkladu a vložených nemovitostí v hodnotě 2.449.698,- Kč, jejichž hodnota ke dni převodu obchodního podílu dne 2. 5. 1995 nebyla ještě zapsána. Majetek této společnosti se proto snižuje až v okamžiku, kdy se spolu s obchodním podílem společnosti G. R., s. r. o., zbavuje i nemovitostí, které předtím do dceřinné společnosti vložila. Takovýto převod obchodního podílu není ovšem speciálním případem porušení zákazu konkurence ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák., neboť nejde o smlouvu, k níž by obviněný využíval svého postavení v bou společnostech, ale o vlastnické rozhodnutí G. S., a. s., za kterou vystupuje obviněný jako předseda představenstva, když předtím s takovým postupem dosáhl i souhlasu představenstva. Teprve tímto převodem se snižuje hodnota majetku G. S., a. s., pokud za něj není poskytnuta adekvátní protihodnota. Pak by šlo o právně vadné rozhodnutí porušující povinnost vyplývající z §194 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého jsou členové představenstva a. s. povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Takováto povinnost je důležitou povinností ve smyslu §255 tr. zák. o porušování povinností při správě cizího majetku, vůči kterému (nikoli k podvodu) je ustanovení §128 tr. zák. ustanovením speciálním. S ohledem na to, že šlo o dočasné vyvedení majetku s úmyslem byť i jen zčásti zmařit uspokojení věřitelů společnosti G. S., a. s., a v tomto úmyslu došlo ke zcizení a odstranění části majetku společnosti, nelze jednání obviněného podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák., ale jde o trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák., a to ve formě přípravy nebo pokusu, když konkursní správkyně usiluje o začlenění majetku do konkursní podstaty. S ohledem na použitelnost ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. (zavedeného zák. č. 253/1997 Sb.) může jít případně o trestný čin podle §256 odst. 2 tr. zák., tedy o zcizení části majetku dlužníka jednáním člena představenstva. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a také rozsudek soudu I. stupně a dále postupoval podle §265l tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání rovněž vyslovila názor, že s posouzením jednání obviněného podle §128 odst. 2 tr. zák. nelze souhlasit, a to nejen pouze pro pochybnost, zda převod vlastnického podílu lze označit za smluvní vztah, jak argumentuje obviněný, ale také proto, že shodný předmět podnikání společností G. S., a. s., a G. R., s. r. o., se jeví jako účelově vykonstruovaný a tyto společnosti si vzhledem k předmětu podnikání nemohli v žádném směru konkurovat. Nesouhlasí ale s názorem obviněného, že jde o trestný čin podle §256 tr. zák., jednání obviněného nesměřovalo k záchraně majetku firmy na úkor věřitelů ve smyslu §256 tr. zák., ale ke škodě způsobené zmenšením majetku G. S., a. s., když v jeho důsledku byla tato společnost zbavena kontroly nad převedeným majetkem i z pozice ovládající společnosti. Protože obviněný tím, že majetek a. s. G. S. převedl na Z. K. a tím této společnosti svěřený majetek trvale odejmul a způsobil takovým jednáním škodu velkého rozsahu dokonal trestný čin zpronevěry podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. Snaha o zahrnutí nemovitostí do konkursní podstaty je pro posouzení stádia trestné činnosti irelevantní, protože ta byla dokonána převodem dne 2. 5. 1995. Protože trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. je ohrožen stejně jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. trestem odnětí svobody od 5 do 12 let, správné použití právní kvalifikace by nijak neovlivnilo výši trestní sazby v rámci které by byl následně obviněnému uložen trest. Protože projednání dovolání by tak nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného v řízení a nejde o otázku po právní stránce zásadního významu, když je stávající judikaturou bohatě řešena, navrhla nejvyšší státní zástupkyně, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnuto.
Uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že v jeho rámci lze namítat, že daný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ač jde o trestný čin jiný, atp. Nelze tedy namítat, že skutek byl soudem zjištěn nesprávně, že skutkový děj proběhl jinak, že soud nesprávně hodnotil důkazy nebo je vůbec neprovedl, protože tyto námitky nezpochybňují právní posouzení skutku ale postup soudu při zjišťování skutkového stavu samotného, který byl ale pouze podkladem pro dané právní posouzení. Skutková zjištění učiněná soudem jsou proto pro dovolací soud závazná, nemůže je měnit a může je posuzovat pouze z hlediska správnosti jejich právního posouzení namítaného v dovolání.
Obviněný předně zpochybnil v dovolání správnost právního posouzení skutku jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. V tomto směru ale není důvodná jeho námitka, že vklad nemovitostí do dceřinné společnosti se neděje smlouvou a chybí tedy znak skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající v uzavření smlouvy. Stejně tak je nedůvodná i námitka, že nejde o jednání protiprávní, protože jde o vztah mezi ovládající a ovládanou společností a hodnota majetku mateřské společnosti, i po provedení vkladu nemovitostí do dceřinné společnosti, zůstává stejná. Tyto námitky obviněného totiž vychází při posuzování naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §128 odst. 2 tr. zák. pouze z hodnocení jednoho dílčího aktu jeho jednání. Zcela přitom pomíjí, že celé jeho jednání spočívalo v několika po sobě následujících krocích a vyvrcholilo dne 2. 5. 1995 uzavřením smlouvy o převodu obchodního podílu G. S., a. s., v G. R., s. r. o., na Z. K. Není přitom pochyb o tom, že se tak stalo smlouvou ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. a že tím také došlo ke zmenšení majetku akciové společnosti. Námitky obviněného proto Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodnými.
Chrání-li ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. svojí samostatnou skutkovou podstatou zneužívání postavení ve dvou nebo více obchodních společnostech, a to zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti, je naopak důvodná námitka obviněného, že v dané věci nejde o existenci vztahu konkurence mezi G. S., a. s., a G. R., s. r. o., jako mezi mateřskou a dceřinnou společností. Tento vztah konkurence není dán ani z hlediska předmětu činnosti obou společností, když shoda v pouze okrajové a nepodstatné části předmětu činnosti G. S., a. s., neumožňuje závěr, že jde o společnosti se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Protože obviněný důvodně namítá, že právní posouzení skutku je nesprávné a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je ve věci dán, zabýval se dále Nejvyšší soud otázkou dalšího postupu ve věci a dospěl k následujícím závěrům.
Předně se neztotožnil s názorem obviněného, že jeho jednání naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 nebo 2 tr. zák. Tento názor ve své podstatě vychází z tvrzení, že šlo pouze o dočasné vyvedení majetku s úmyslem byť jen zčásti zmařit uspokojení věřitelů společnosti G. S., a. s. Obhajobu obviněného o dočasnosti vyvedení majetku považoval za vyvrácenou již soud I. stupně, a to s ohledem na průběh celého jednání. Odvolací soud pak považoval za vyvrácenou i obhajobu obviněného, že chtěl zachránit obchodní společnost G. S., a. s., aby mohla vykonávat další činnosti, když jeho skutečný záměr dovodil ze skutečnosti, že dne 2. 5. 1995 zbavil tuto obchodní společnost jakékoliv možnosti získat nemovitosti zpět. Oba soudy se tak v podstatě shodly na závěru, že obviněný jednal s cílem trvale odejmout předmětné nemovitosti z majetkové dispozice akciové společnosti jako jejího dosavadního vlastníka. Tento závěr vycházející z hodnocení jednotlivých důkazů je ale závěrem skutkovým a jako takový jej nelze v dovolání napadat, a to nejen cestou důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale vůbec, když skutkový závěr o trvalém vyvedení majetku z akciové společnosti byl pouze podkladem pro právní posouzení skutku. Námitka obviněného, že šlo o dočasné vyvedení majetku je tak námitkou nikoli proti právnímu posouzení skutku, ale proti hodnocení důkazů soudem. Ten podle obviněného nezhodnotil buď vůbec nebo nedostatečně výpověď svědka Ing. J. P. a pokud by tento důkaz nepominul, resp. jej hodnotil jinak, musel by dospět k závěru, že chtěl předmětné nemovitosti vyvést z akciové společnosti jen dočasně. Nejvyšší soud proto při hmotně právním posuzování skutku musí vycházet i z pro něj závazného skutkového zjištění, že obviněný jednal s cílem trvale zbavit akciovou společnost předmětného majetku.
Pokud jde o obviněným navrhovanou právní kvalifikaci jeho jednání jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zák., nebrání skutkové zjištění ohledně trvalého zbavení majetku použití této právní kvalifikace, protože by šlo v podstatě o typický případ zcizení části majetku podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Pro uplatnění této právní kvalifikace je ale také z hlediska subjektivní stránky nutné, aby na straně pachatele bylo dáno úmyslné zavinění, tj. že dlužník (nebo osoba jednající za dlužníka) jedná v úmyslu vyhnout se uspokojení věřitele. Tvrzení o tomto svém úmyslu uvádí obviněný v dovolání a to tak, že jeho jednání bylo vedeno úmyslem byť i jen zčásti zmařit uspokojení věřitele podle §256 tr. zák. Pro závěr o zavinění pachatele ale není rozhodující tvrzení jeho samotného, ale tento právní závěr musí být vždy prokázán výsledky dokazování, tj. musí se zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Tvrzení obviněného o úmyslu zmařit uspokojení věřitele se objevuje až teprve v dovolání a je v rozporu s jeho výpovědí v přípravném řízení (č. l. 695, sv. III. tr. spisu), kde uvedl, že důvodem převodu obchodního podílu byla skutečnost, že G. S., a. s., se nacházela v platební neschopnosti a nedostávalo se ji finančních prostředků, resp. tyto obtížně zajišťovala a převod obchodního podílu na Z. K. zajistil finanční prostředky dle potřeby. U hlavního líčení rovněž vypověděl, že převod měl zajistit peníze pro G. S., a. s., s cílem zachovat její chod, získat prostředky bez úroků na její provoz a mít jistotu, že po zlepšení situace budou nemovitosti převedeny zpět za stejných finančních podmínek (č. l. 1659, sv. VI. tr. spisu). Rovněž spoluobviněný M. V. v přípravném řízení (č. l. 680, sv. III. tr. spisu) vypověděl, že v roce 1995 byla G. S., a. s., stále ve finanční tísni a aby mohla dále provozovat svoji činnost, bylo nutné sehnat peníze. U hlavního líčení také vypověděl, že na schůzi představenstva a dozorčí rady dne 2. 5. 1995 informoval Ing. M. K. o finančních problémech v G. S., a. s., o jejím zadlužení a že v důsledku toho si nemůže zajistit půjčky a úvěry.
Je tedy zřejmé, že v průběhu trestního stíhání se obviněný hájil tím, že šlo o dočasné převedení majetku s cílem získat finanční prostředky na zachování činnosti G. S., a. s., a nikoli o snahu zmařit uspokojení věřitelů. S ohledem na průběh celého jeho jednání a jeho završení tím, že G. S., a. s., byla zbavena možnosti získat předmětné nemovitosti zpět ale soud I., resp. II. stupně tuto jeho obhajobu považoval za vyvrácenou. Pokud odvolací soud odmítl jako nepravdivé tvrzení obviněného o pouhé dočasnosti převodu majetku z akciové společnosti a zdůraznil skutkové zjištění, že po převodu jejího majetku již přestala provádět svoji činnost, nakonec byl na ní prohlášen konkurz a její majetek (předmětné nemovitosti) je nyní ve vlastnictví jiných osob, především nejbližších příbuzných obviněného, jde o skutečnosti, které nesvědčí pro závěr o existenci úmyslu obviněného ve smyslu §256 tr. zák. Takovýto závěr nelze učinit ani z výpovědi svědka Ing. J. P., na kterou obviněný v dovolání poukazuje. Tento svědek sice ve své výpovědi (sv. III., č. l. 697 tr. spisu) uvedl, že podle obviněného tímto \"by bylo možno nějakým způsobem uchránit alespoň část majetku společnosti, protože se vedl dlouhodobý spor o závazek vůči Finančnímu úřadu B.\". Toto vyjádření obviněného mělo ale odůvodnit návrh na založení dvou dceřinných společností G. R., s. r. o., a G. R., s. r. o., do nichž měl být pak vložen majetek G. S., a. s. V dané době ještě nešlo o převod obchodního podílu G. S., a. s., v G. R., s. r. o., na syna obviněného Z. K. jako fyzickou osobu, s čímž Ing. J. P. s ohledem na nepřiměřené riziko odmítl souhlasit, byl ale přehlasován obviněným a M. V., a následně rezignoval na svoji funkci člena představenstva akciové společnosti. Z výpovědi Ing. J. P. ale současně vyplývá, že pokud by si byl obviněný vědom skutečnosti, že již vložením majetku do založené společnosti s ručením omezeným bylo možno uchránit tento majetek před věřiteli, neměl by důvod aby provedl další převod na Z. K. Realizoval-li obviněný tento převod obchodního podílu na svého syna v situaci, kdy již předchozí vklad (nepeněžitý) předmětných nemovitostí do obchodní společnosti G. R., s. r. o., znemožnil věřitelům v dané době uplatnit své pohledávky vůči této obchodní společnosti s cílem uspokojit je na vloženém majetku dlužníka, tj. G. S., a. s., je zřejmé, že jeho úmysl nesměřoval k zmaření uspokojení věřitele. Tento cíl by byl v podstatě dosažen, nezbyl-li v akciové společnosti již žádný jiný majetek způsobilý k uspokojení věřitelů, již tím, že nemovitosti se vložením do společnosti s ručením omezeným staly majetkem této obchodní společnosti a tvořily obchodní podíl jediného zakladatele a společníka (G. S., a. s.). Tento obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným nebyl podle tehdy platné právní úpravy postižitelný exekucí. Pokud by skutečně bylo jednání obviněného vedeno úmyslem zachránit majetek akciové společnosti před případnými věřiteli pro další podnikatelskou činnost, tak převod obchodního podílu na Z. K. již z hlediska zmaření uspokojení věřitele postrádá smysl. Došlo-li přesto k tomuto převodu a majetek původně akciové společnosti vložený do společnosti s ručením omezeným se dostal do výlučného vlastnictví jediné fyzické osoby, a to syna obviněného, je toto trvalé zbavení akciové společnosti jejího majetku skutečností která, společně se zjištěním odvolacího soudu, že akciová společnost se stejným postupem zbavila i movitého majetku a přestala provádět svojí činnost a její majetek je nyní ve vlastnictví především nejbližších příbuzných obviněného, svědčí o úmyslu obviněného nakládat se svěřeným majetkem jako s vlastním v rozporu s účelem svěření a s cílem tento účel zmařit. Nejvyšší soud proto neshledává ve věci naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., jak se této pro něj podstatně mírněji trestné a tedy výhodnější právní kvalifikace domáhá obviněný dovoláním. S ohledem na zjištěné okolnosti případu totiž dospěl k závěru, že z hlediska právního posouzení skutku přichází v úvahu posouzení jeho jednání jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že obviněný svým jednáním, které vyvrcholilo dne 2. 5. 1995, zbavil akciovou společnost jakékoliv možnosti aby nemovitosti mohla získat zpět, ale tuto skutečnost s ohledem na použitou právní kvalifikaci nepovažoval za podstatnou. Z hlediska právního posouzení skutku ale Nejvyšší soud tuto skutečnost naopak za podstatnou považuje. Bylo-li povinností obviněného jako předsedy představenstva akciové společnosti vykonávat jeho působnost s náležitou péčí, je nepochybné, že takto měl také spravovat majetek obchodní společnosti, její jmění, které bylo rozvrženo na akcie a prostřednictvím kterých se akcionáři jako společníci měli právo podílet nejen na řízení společnosti, ale také na jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (§154 a 155 obchodního zákoníku). Obviněný byl přitom od roku 1994 vlastníkem 20 % akcií a ostatní akcionáři byli minoritní. Jak také obviněný uvádí ve svém dovolání, snižuje se převodem hodnota majetku G. S., a. s., pokud za něj není poskytnuta adekvátní protihodnota a porušuje se tím (výše uvedena) povinnost vyplývající z ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku. Také obviněnému jako předsedovi představenstva akciové společnosti byl její majetek (jmění) svěřen k jeho spravování s náležitou péčí, tj. k spravování za účelem realizace předmětu jejího podnikání a dosahování zisku (§2 odst. 1 obchodního zákoníku). Jestliže však obviněný v rozporu s účelem svěření předmětnou část majetku akciové společnosti převedl na svého syna, čímž jej trvale vyňal z majetkové dispozice akciové společnosti a trvale tak rovněž znemožnil navrácení tohoto majetku jejímu původnímu určení, tj. využití k rozvoji předmětu podnikání akciové společnosti, je toto jeho jednání možno hodnotit jako přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena ve smyslu §248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry. Obviněný totiž naložil se svěřenou věcí v rozporu s účelem svěření, který tím zmařil, zbavil obchodní společnost možnosti trvale nakládat s předmětnými nemovitostmi a naopak tuto možnost vytvořil svému synovi. S ohledem na výši způsobené škody zjištěné soudem, pak přichází v úvahu posouzení jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
Protože za trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem vrchního soudu a rovněž za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., hrozí pachateli stejný trest odnětí svobody na 5 až 12 let, je zřejmé, že by přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení a rozhodnutí o dovolání nemohlo vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného podstatně ve věci změnila. I v případě, že by Nejvyšší soud zcela podanému dovolání vyhověl by totiž zůstalo postavení obviněného v řízení v podstatě stejné jako je jeho postavení vyplývající z dovoláním napadeného pravomocného rozsudku. Protože současně podstata dovolání je založena na jiném posouzení subjektivní stránky a v dovolacím řízení by tak nebyla řešena otázka po právní stránce zásadního významu, bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš