ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.1446.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1446/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 11. 2017 o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 9 To 230/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 27/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 6 T 27/2016, byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm měsíců s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na patnáct měsíců. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Sokolově v podstatě v tom, že obviněný v katastrálním území obce S., okr. S., dne 17. 9. 2014 prováděl v lese těžbu dřeva, řádně nezabezpečil místo těžby, tak aby se v ohroženém prostoru nenacházely osoby, které tam nekonaly práci, a v důsledku zanedbání této povinnosti obviněného byl po lesní cestě místem procházející poškozený J. T. zasažen káceným stromem, přičemž utrpěl vážná zranění specifikovaná ve výroku o vině. Podle výroku o vině obviněný porušil povinnosti vyplývající z ustanovení §2 odst. 4 nařízení vlády č. 28/2002 Sb. a z ustanovení části II, bodů 5, 11, 12 přílohy tohoto nařízení vlády.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a v důsledku toho i proti výroku o trestu, a odvolání státního zástupce, podané v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 9 To 230/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nesprávnost výroku o vině. Poukázal na to, že práci vykonával jako samostatně pracující fyzická osoba bez zaměstnanců, a uvedl, že neexistuje zákon, který by mu ukládal povinnosti, pro jejichž porušení byl odsouzen. Vyjádřil názor, že sám zachoval dostatečnou míru opatrnosti, že důvodně spoléhal na obezřetné chování návštěvníků lesa, že povinnosti naopak zanedbal zadavatel, pro kterého práci vykonával, a že poškozený vstupem do místa, kde byl zasažen, porušil ustanovení lesního zákona. Z toho vyvozoval nedostatek zavinění ve vztahu k následku na zdraví poškozeného. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájkyni k případné replice, ale obhájkyně na ně nereagovala.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li uvedený čin mimo jiné proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Posuzovaný skutek evidentně vykazuje znaky uvedeného trestného činu, a to i z hlediska povinností, které obviněný porušil a které mu byly uloženy podle zákona, a z hlediska jeho nedbalostního zavinění.
Práci spočívající v kácení stromů obviněný nevykonával v pracovněprávním vztahu, ale jako osoba provozující samostatnou výdělečnou činnost na podkladě zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci je ve sféře právních vztahů vznikajících při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli upravena v části páté zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Podle §107 zákoníku práce další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích, jakož i zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy stanoví zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Tímto zákonem je zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení §1 cit. zákona výslovně deklaruje, že tento zákon upravuje mimo jiné další požadavky zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy podle §3 zákoníku práce. Část první cit. zákona, zahrnující §1 – §11, je nazvána „Další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích“. Podle §5 odst. 2 cit. zákona bližší požadavky na způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit, stanoví prováděcí právní předpis. Část druhá cit. zákona, zahrnující §12 – §13, je nazvána „Zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy“. Ustanovení §13 cit. zákona stanoví, že tam, kde se v zákoníku práce nebo v části první cit. zákona uvádí zaměstnavatel nebo zaměstnanec, rozumí se tím osoba uvedená v §12 cit. zákona, tedy též osoba uvedená v §12 písm. b) cit. zákona, tj. fyzická osoba, která provozuje samostatně výdělečnou činnost podle zvláštního právního předpisu (míněno podle živnostenského zákona). To, co z ustanovení §13 cit. zákona vyplývá ve vztahu k zákoníku práce, resp. k části první cit. zákona, je ovšem třeba vztáhnout i na prováděcí předpis vydaný na podkladě zmocňovacího ustanovení zákoníku práce, resp. na prováděcí předpis, na který odkazuje cit. zákon v části první.
Funkci prováděcího právního předpisu, na který odkazuje ustanovení §5 odst. 2 cit. zákona, plní nařízení vlády č. 28/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci v lese a na pracovištích obdobného charakteru. Toto nařízení vlády bylo vydáno na podkladě zmocňovacího ustanovení §134e odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a nebylo zrušeno zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, účinným od 1. 1. 2007. Přitom ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 309/2006 Sb. obsahově koresponduje s ustanovením §134e odst. 2 zákoníku práce z roku 1965.
Z toho, jak je uvedenými právními předpisy upravena bezpečnost a ochrana zdraví při práci, jasně vyplývá zásada, že požadavky kladené na práci konanou v pracovněprávních vztazích jsou rozšířeny i na případy, kdy tatáž práce je konána mimo pracovněprávní vztahy osobami uvedenými v §12 zákona č. 309/2006 Sb. Jde o logickou konstrukci, neboť je třeba zásadně trvat na tom, aby míra bezpečnosti a ochrany zdraví při práci byla stejná bez ohledu na okolnost, zda je práce konána v pracovněprávním vztahu nebo při činnosti mimo pracovněprávní vztah (osobami uvedenými v §12 zákona č. 309/2006 Sb.).
Je tudíž správný závěr soudů, že obviněný byl při těžbě dříví povinen řídit se nařízením vlády č. 28/2002 Sb. (k otázce jeho aplikovatelnosti při kácení stromů fyzickou osobou, která provozuje samostatně výdělečnou činnost, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1310/2014).
V návaznosti na to učinily soudy správné závěry i ohledně konkrétních ustanovení, která obviněný porušil. Z ustanovení §2 odst. 4 cit. nařízení vlády vyplývala obviněnému povinnost přerušit práci, v níž samostatně nemohl bezpečně pokračovat poté, co se z místa vzdálil jeho syn, jehož úkolem bylo mimo jiné dohlížet na to, aby v ohroženém prostoru nebyl nikdo, kdo tam nekoná práci. Podle bodu I/5 přílohy cit. nařízení vlády měl obviněný povinnost, aby při stanovení pracovního postupu kácení stromu zohlednil mimo jiné charakter pracoviště a aby stanovil směr kácení. V této souvislosti bylo významné, že byl kácen strom v blízkosti lesní cesty, do které zasahoval ohrožený prostor, tj. prostor, ve kterém je osoba vystavena nebezpečí, které ohrožuje její zdraví a bezpečnost – takto je ohrožený prostor definován v §1 písm. c) cit. nařízení vlády. Podle bodu II/11 přílohy cit. nařízení vlády byl obviněný povinen práci v obtížných pracovních podmínkách, kterými je mimo jiné i kácení stromů u pozemních komunikací, provádět jen za trvalého odborného dozoru jím určeného. Obviněný nedbal ani na ustanovení bodu II/12 přílohy cit. nařízení vlády, podle něhož se ohroženým prostorem při kácení stromu rozumí kruhová plocha nejméně o poloměru dvojnásobné výšky káceného stromu, a vyžaduje-li to charakter pracoviště, i méně, přičemž před započetím hlavního řezu a při vlastním kácení stromu až do jeho dopadu na zem se v ohroženém prostoru nesmí nacházet fyzické osoby, které v ohroženém prostoru nekonají práci. Přitom zajistit, aby v ohroženém prostoru žádná taková fyzická osoba nebyla, bylo primárně povinností obviněného. Nešlo tedy o to, že by uvedené ustanovení porušil poškozený, pokud vstoupil do ohroženého prostoru.
V tomto kontextu soudy výstižně zdůraznily nedostatečnost opatření, které obviněný učinil ve vztahu k povinnosti zajistit, aby se v ohroženém prostoru nenacházela žádná fyzická osoba, která tam nekonala práci. Obviněný se omezil jen na položení klády přes lesní cestu a na to, že sám vizuálně sledoval prostor cesty. K tomu, aby zajistil bezpečné kácení stromu poblíž lesní cesty, byl postup obviněného očividně nezpůsobilý v míře, při které bylo i z jeho subjektivního hlediska snadno seznatelné nebezpečí, které reálně hrozí osobě procházející místem po lesní cestě. Obviněný věděl, že na zdraví osoby, která se při chůzi po lesní cestě v době kácení stromu ocitne v ohroženém prostoru, může být pádem káceného stromu způsobena vážná porucha zdraví, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k tomu nedojde. V tom spočívá jeho nedbalost podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Lze připustit, že sám poškozený mohl být obezřetnější, když viděl kládu položenou přes lesní cestu a když ji překročil a pokračoval v chůzi, zejména když také mohl slyšet zvuk motorové pily. Popsanou situaci ovšem poškozený sotva mohl vnímat jako jednoznačný příkaz k tomu, aby nepokračoval v chůzi po lesní cestě, resp. jako výslovný zákaz vstupu do ohroženého prostoru. Lze sice uvažovat o určitém spoluzavinění poškozeného, které je ale zanedbatelné v porovnání s dominantní vysokou mírou zavinění obviněného.
Výrok o vině obviněného přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž byl výrok o vině ponechán nedotčen a jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu