ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.1459.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1459/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce, podaném v neprospěch obviněné V. D. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 11 To 313/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 70/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 14 T 70/2014, byla obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna návrhu na potrestání pro jednání, v němž byl spatřován přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle návrhu na potrestání měla dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v blíže nezjištěné době v listopadu 2013 převzala od P. H. ve V. celkem 150 plně funkčních nábojů Sellier&Bellot Vlašim, ráže 9 mm Luger, které jsou určené k použití do zbraní kategorie B, případně kategorie A, a tyto náboje bez povolení přechovávala do 28. 2. 2014 v obci N. , okres P.-z., v domě v ulici N. V.
Krajský soud v Praze, k odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněné, usnesením ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 11 To 313/2014, podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil zprošťující rozsudek soudu I. stupně a věc postoupil Policii ČR, Obvodnímu oddělení Velvary, Územní odbor Kladno. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že obviněná nebyla P. H. výslovně poučena o nelegálnosti držení střeliva v daném množství, a dopustila se tak jednání kladeného jí za vinu pouze z nedbalosti, když neznala přesné znění zákona a laicky předpokládala, že samotné střelivo bez zbraně může přechovávat. Shodně se soudem I. stupně tak odvolací soud dospěl k závěru, že se nemohla dopustit přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se pachatel může dopustit pouze úmyslně. Na rozdíl od soudu I. stupně ale odvolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněné by mohlo být posouzeno jako přestupek, kde postačí i zavinění z nedbalosti. K tomu poukázal na ustanovení §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále jen zákon o zbraních), podle kterého se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že vlastní, drží nebo nosí zbraň nebo střelivo v rozporu s §8 uvedeného zákona, aniž by byla držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 11 To 313/2014, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Namítl, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vadu shledává v názoru soudů, že pokud obviněná nevěděla, že bez povolení nemůže přechovávat samotné střelivo, tak nenaplnila subjektivní stránku daného přečinu. Podle nejvyššího státního zástupce, pokud ale mylně předpokládala, že předmětné střelivo mít může, ačkoliv není držitelkou zbrojního průkazu, a neznala právní normu povolující takové držení střeliva, jednala v negativním právním omylu, když neznala zákon o zbraních ani znění skutkové podstaty daného přečinu. Soudům pak vytýká, že ač se zabývaly právním omylem obviněné, nezmínily ustanovení §19 tr. zákoníku upravujícího právní omyl, a nezabývaly se otázkou, zda se obviněná mohla či nemohla svého právního omylu vyvarovat. Podle nejvyššího státního zástupce se jej vyvarovat mohla, a to nejméně ze dvou důvodů.
Za prvé, i když nepodala žádost o vydání zbrojního průkazu, chtěla jej mít a dokonce se připravovala i na to, že by se na střelnici učila střílet, čímž odůvodňovala držení předmětných nábojů. Z tohoto postavení „aktivní zájemkyně“ o zbrojní průkaz podle nejvyššího státního zástupce již plyne i povinnost seznámit se podle §19 odst. 2 tr. zákoníku s právní úpravou nejzákladnějších otázek zvažované specifické činnosti, tedy zda ještě před získáním zbrojního průkazu může taková osoba mít zbraň, střelivo a střílet na střelnici. Stejnou povinnost, že má chodec či cyklista jako účastník silničního provozu nebo řidič malého člunu, z jejichž postavení, jinak nezaloženého žádným dokladem či oprávněním, plyne povinnost seznámit se alespoň s nejzákladnějšími dopravními či plavebními předpisy. V trestním řízení by se pak cyklista nemohl úspěšně hájit např. tím, že si nebyl vědom přednosti zprava nebo zákazu jízdy po dálnici. Stejně to platí i pro podnikání a další specifické činnosti, u nichž je možno z běžné zkušenosti očekávat, že jim přísluší nějaká konkrétní právní úprava, ať už se jedná o obchod s exotickými živočichy, výrobu lihu, jízdu po cyklostezce, držení jedů, léků, zbraní nebo střeliva. Obecně tady každý kdo se zabývá nějakou specifickou činností upravenou konkrétními právními předpisy, je z důvodu takového svého specifického postavení povinen seznámit se s podstatou svých povinností podle příslušné právní úpravy, aby se vyvaroval právního omylu podle §19 tr. zákoníku.
Za druhý důvod, pro který se obviněná mohla vyvarovat právního omylu, považuje nejvyšší státní zástupce podmínku uvedenou v závěru ustanovení §19 odst. 2 tr. zákoníku, která sama o sobě může vyloučit vliv právního omylu na posouzení subjektivní stránky, tedy mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. K tomu poukázal na sdělení obviněné, že má vysokoškolské vzdělání, vykonává práci klinického psychologa, v minulosti jako zástupkyně ředitele soukromé střední školy podepisovala padělaná vysvědčení, za což byla trestně stíhána a viděla, že svědek P. H. jako držitel zbrojního průkazu vyndal náboje ze svého trezoru. Jako osoba s vysokou mírou inteligence, se zkušeností s trestním řízením, která si zcela jasně uvědomovala, že není držitelkou zbrojního průkazu a chtěla se jí stát, aby mohla mít zbraň a střelivo, jako osoba, která byla v dostatečně dlouhém kontaktu s osobou odborně znalou, jejíž obezřetné nakládání s náboji pozorovala, měla tedy všechny předpoklady k tomu, aby protiprávnost svého jednání rozpoznala bez zřejmých obtíží.
Podle nejvyššího státního zástupce každý z uvedených důvodů již sám o sobě postačuje k závěru, že se obviněná mohla svého právního omylu vyvarovat. Dále pak poukázal také na judikaturu k této problematice. Konkrétně na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 7 To 271/2001, podle kterého „neznalost podmínek, za nichž je podle zákona o zbraních a střelivu možno držet zbraň, obžalovaného nezbavuje trestní odpovědnosti za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona“, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2002. Na toto rozhodnutí, že nemá vliv přesnější vymezení právního omylu v §19 tr. zákoníku, když Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 677/2012, že „principy, které byly v trestním zákoníku kodifikovány v ustanoveních §18 – §19, zastávala teorie a praxe trestního práva při posuzování subjektivní stránky trestného činu již za účinnosti dřívějšího trestního zákona, a proto se nejedná o rozlišovací kritérium míry přísnosti toho či onoho zákona“.
Nejvyšší státní zástupce vytkl oběma soudům, že se nezabývaly ani otázkou, zda množství 150 ks nábojů do pistole nebo samopalu naplňuje znak přechovávání střeliva „ve větším množství“ podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal podrobně na dosavadní judikaturu zabývající se množstvím přechovávaného střeliva podle trestního zákona, jakož i na rozdíly mezi skutkovou podstatou trestného činu nedovoleného ozbrojování podle trestního zákona a trestního zákoníku. Na základě toho pak uvedl názor, že přechovávání sta a více nábojů již zpravidla naplňuje znak „větší množství střeliva“ podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a skutek zjištěný soudy tak měl být posouzen jako úmyslný přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Protože se jednalo o trestný čin, nebyly splněny podmínky pro postoupení věci jinému orgánu podle §222 odst. 2 tr. ř.
V závěru dovolání proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu I. stupně zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud tím pozbudou podkladu, a následně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání bylo doručeno dne 13. 10. 2015 obhájci obviněné, který se do doby konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu k němu nevyjádřil.
III.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas a námitky nejvyššího státního zástupce odpovídají uplatněným dovolacím důvodům. Dovolání ale shledal zjevně neopodstatněnými.
Návrh na potrestání obviněné byl podán pro spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. Obviněné pak bylo konkrétně kladeno za vinu, že „bez povolení ve větším množství přechovávala střelivo“.
Soud prvního stupně zprostil obviněnou návrhu na potrestání podle §226 písm. b) tr. ř., když dospěl k závěru, že obviněná nemohla spáchat úmyslný trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu nenaplnění jeho subjektivní stránky ve formě úmyslu a mohla jednat pouze z nedbalosti. V jejím jednání přitom neshledal ani možné spáchání přestupku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o absenci úmyslné formy zavinění. Na rozdíl od soudu I. stupně ale dospěl k závěru, že její jednání může být případně posouzeno jako přestupek, u kterého postačuje i zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Rozhodnutí podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř., o zrušení zprošťujícího rozsudku soudu I. stupně a postoupení věci jinému orgánu (§222 odst. 2 tr. ř.), pak odůvodnil konkrétně tím, že jednání obviněné by mohlo být posouzeno jako přestupek podle §76 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu.
Zavinění ve formě úmyslu (i nedbalosti) vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu obecně postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání namítá, že se soudy sice zabývaly právním omylem obviněné, ale nezmínily se o tom, zda se obviněná mohla vyvarovat svého (negativního) právního omylu ve smyslu ustanovení §19 tr. zákoníku, když neznala zákon o zbraních ani znění skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr soudů o absenci subjektivní stránky, že by byl správný pouze v případě, že by se obviněná nemohla vyvarovat svého právního omylu, přičemž uvedl konkrétní důvody, pro které se podle jeho názoru tohoto omylu vyvarovat mohla.
Protože obviněná přechovávala předmětných 150 ks nábojů určených do zbraní kategorie B (pistole), případně kategorie A (samopal) po dobu cca tří měsíců od listopadu 2013 do jejich zajištění policií dne 28. 2. 2014, její jednání soudy posuzovaly z hlediska ustanovení §279 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu nedovoleného ozbrojování, kterého se m. j. dopustí ten, kdo bez povolení přechovává ve větším rozsahu střelivo. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že ohledně naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nadále platí, a je i pro přechovávání střeliva použitelný, závěr uvedený v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 7 To 271/2001, podle kterého neznalost podmínek, za nichž je podle zákona o zbraních a střelivu možno držet zbraň, obžalovaného nezbavuje trestní odpovědnosti za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona. V odůvodnění uvedeného usnesení krajského soudu (jednalo o rozhodnutí o stížnosti státního zástupce proti usnesení okresního soudu o postoupení k projednání jako přestupku věci pachatele, který si opatřil a po dobu cca 10 let přechovával repliku střelbyschopného šestiranného revolveru Colt New Army 1860, ráže 44, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu) bylo m. j. uvedeno, že „nelze souhlasit se závěrem okresního soudu, že zákon o zbraních a střelivu je úzce specializovaným předpisem, jehož změny občané nemusí znát. Naopak jde o zákon, který musí každý občan držící zbraň nebo usilující o její držení znát, neboť je nutno, aby občané takový zákon bezpodmínečně dodržovali a držení zbraní bylo pod kontrolou, aby se zabránilo nebezpečí ohrožení vyplývajícího z nekontrolovaného držení zbraní. Navíc o novelách tohoto zákona se obsáhle diskutovalo v médiích. Obviněný měl proto na změnu zákona reagovat, pokud mu nebyly změny jasné, měl u příslušného orgánu požádat o vysvětlení a samozřejmě měl požádat o vydání zbrojního průkazu. Otázku zavinění ve vztahu k nutnosti povolení na držení a nošení předmětné zbraně je třeba řešit obecnými zásadami řešení omylu. V případě pachatele popisovaného činu jde o omyl právní, avšak v normě, na kterou skutková podstata trestného činu nedovoleného ozbrojování odkazuje (zákon č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů). Podle soudní praxe takový negativní právní omyl trestní odpovědnost pachatele nevylučuje. Neznalost takového zákona se posuzuje jako neznalost trestního zákona samotného – tedy taková neznalost neomlouvá. V jednání obviněného je proto dána i subjektivní stránka trestného činu podle §185 odst. 1 tr. zákona“. Nejvyšší státní zástupce pak v souvislosti s uvedeným publikovaným rozhodnutím a otázkou právního omylu také poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 677/2012, podle kterého (byť v souvislosti s posuzováním míry přísnosti trestních zákonů) okolnost, že trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 obsahuje výslovná ustanovení o omylu, není významná, když principy obsažené v ustanoveních §18 a §19 tr. zákoníku (pozn. o skutkovém a právním omylu) zastávala teorie a praxe trestního práva při posuzování subjektivní stránky trestného činu již za účinnosti dřívějšího trestního zákona.
Ve srovnání s právní úpravou obsaženou v trestním zákoně účinném do 31. prosince 2009, se podle trestního zákoníku účinného od 1. ledna 2010 při posuzování negativních právních omylů již obecně a mechanicky neuplatní zásada, že neznalost zákona pachatele neomlouvá. Trestní zákon nerozlišoval mezi negativním právním omylem omluvitelným a neomluvitelným ani mezi negativním právním omylem o trestnosti činu a o jeho protiprávnosti, jak to činí trestní zákoník a proto právní úprava důsledků omluvitelného negativního právního omylu stran protiprávnosti činu, obsažená v trestním zákoníku, je pro pachatele příznivější než předcházející právní stav vyplývající z právní úpravy obsažené v trestním zákoně. Podle právní úpravy negativního právního omylu, a jeho významu na protiprávnost činu, jak je uvedena v §19 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, je-li takový omyl omluvitelný, je pachatel spáchaného činu beztrestný, neboť nejedná zaviněně. Uvádí-li trestní zákoník v §19 odst. 1, že pachatel nejedná zaviněně, vylučuje se tím zaviněné jednání zcela v obou jeho formách, tedy ve formě úmyslu i nedbalosti.
Soudy obou stupňů v původním řízení dospěly k závěru, že obviněná daným jednáním nespáchala trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, a to z důvodu neexistence úmyslné formy zavinění, přičemž se nezabývaly výslovně otázkou právního omylu (v tomto případě negativního) podle §19 tr. zákoníku. Pokud ale podle §19 odst. 1 tr. zákoníku pachatel nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat, čímž se vylučuje zaviněné jednání ve formě úmyslu i nedbalosti, a soudy dospěly k závěru, že obviněná jednala z nedbalosti, bez ohledu na jistou rozpornost zejména odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je zřejmé, že otázku jednání v právním omylu soudy vyřešily tak, že se nejednalo o omluvitelný právní omyl, resp. obviněná se mohla omylu vyvarovat. V opačném případě by se jednalo o nezaviněné jednání a nemohlo by se jednat o trestný čin ani o přestupek. Pokud se obviněná mohla omylu vyvarovat, pak, v souladu s výše zmíněným rozhodnutím publikovaným pod č. 28/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, negativní právní omyl trestní odpovědnost obviněné nevylučoval a byla tak naplněna (pozn. ve formě úmyslu) i subjektivní stránka trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Přes rozpornost a nepřesnost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, včetně nesprávnosti závěru o pouze nedbalostní formě zavinění, tak Nejvyšší soud zjistil, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu ve své podstatě nutně vychází ze stejného závěru, jak jej v dovolání uvádí také nejvyšší státní zástupce, tedy že se obviněná mohla vyvarovat svého právního omylu.
Současně ale nelze přehlédnout, že soud I. stupně hodnotil věc také z hlediska zásady uvedené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (zásada subsidiarity trestní represe), podle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Přihlédl přitom ke zjištění, že obviněné, jako laické osobě, opatřila náboje osoba znalá, která byla za to potrestána ve správním řízení. Trestněprávní reakce na spáchaný protiprávní čin ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, představuje toliko nejzazší (subsidiární) prostředek k ochraně právního řádu a jím chráněných hodnot a vztahů. Trestnými činy tedy mohou být toliko závažnější případy protispolečenského jednání. Vzhledem k tomu, že trestní právo disponuje velice citelnými prostředky státního donucení a otevírá možnost zásadních zásahů do práv a svobod lidí, může trestněprávní zásahy do vztahů mezi nimi legitimizovat pouze nezbytnost ochrany základních právních hodnot před společensky zvlášť škodlivými činy, a to zásadně jen v případech, kdy není k dispozici žádné dostatečně efektivní mimotrestní řešení. Postačuje-li v reakci na určitý čin uplatnění jiné než trestní odpovědnosti (tedy není-li ve smyslu principu trestní represe jako ultima ratio na místě vyvodit trestní odpovědnost), pak trestní odpovědnost nemůže založit ani naplnění (formálních) znaků skutkové podstaty určitého trestného činu ani to, že jde o čin obecně společensky škodlivý. Trestní odpovědnost totiž má jako krajní prostředek reakce na spáchaný protiprávní čin místo jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají. Vzhledem k okolnostem případu vyplývajícím z trestního spisu, které byly uvedeny také soudem I. stupně v odůvodnění rozsudku, přičemž ale soudem I. stupně uváděný způsob řešení jednání svědka P. H. v této souvislosti není podstatný, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v tomto konkrétním případě přichází v úvahu a rozhodnutí odvolacího soudu o postoupení věci k projednání jako možný přestupek je věcně správné. Nejvyšší soud tedy nepřisvědčil námitce uvedené v dovolání, že se jednalo o trestný čin a nebyly splněny podmínky pro postoupení věci jinému orgánu podle §222 odst. 2 tr. ř. Podmínkou postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř. je okolnost, že nejde o trestný čin. Podle zásady subsidiarity trestní represe uvedené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, ale trestnými činy mohou být toliko závažnější případy protispolečenského jednání, což již podle rozhodnutí soudu I. stupně není dáno v této věci.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání také soudům vytýká, že se nezabývaly naplněním znaku dané skutkové podstaty, spočívajícím v přechovávání střeliva ve větším množství, a činí v tomto směru vlastní závěry o naplnění tohoto znaku. Trestnými činy mohou být pouze činy jejich pachateli zaviněné, a trestní odpovědnost je tak svou povahou subjektivní odpovědností (odpovědností za zavinění), založenou na zaviněném naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Obecně platí, že zaviněním musí být zahrnuto naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Proto nutně posuzování existence a formy zavinění musí předcházet zjištění soudu, že pachatel zákonem stanovené znaky skutkové podstaty naplnil. V daném případě tedy znak přechovávání střeliva bez povolení ve větším množství, uvedený v ustanovení §279 odst. 1 tr. zákoníku. Byť se tedy otázkou naplnění tohoto znaku soudy výslovně ve svých rozhodnutích nezabývaly, je vzhledem ke způsobu jejich rozhodnutí zřejmé, že tento znak považovaly za naplněný a námitka nejvyššího státního zástupce tak směřuje proti odůvodnění rozhodnutí, resp. jeho nedostatečnosti. Protože v tomto případě obviněná přechovávala celkem 150 plně funkčních nábojů Sellier&Bellot Vlašim, ráže 9 mm Luger, které jsou určené k použití do zbraní kategorie B případně kategorie A, Nejvyšší soud je v souladu s rozhodnutími soudů nižších stupňů, a shodně s nejvyšším státním zástupcem toho názoru, že uvedený počet tohoto druhu nábojů již naplňuje znak přechovávání střeliva „ve větším množství“, skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že námitkami nejvyššího státního zástupce nebyly naplněny uplatněné důvody dovolání. Dovolání tak shledal zjevně neopodstatněným a proto bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu