ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1468.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1468/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. června 2005, č. j. 3 To 454/2005-292, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 50/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2005, č. j. 6 T 50/2005-248, byl obviněný M. K. uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Ostravě rozhodl dne 14. června 2005 rozsudkem č. j. 3 To 454/2005-292 o odvolání obviněného M. K. a okresního státního zástupce ve vztahu k tomuto obviněnému tak, že z podnětu odvolání okresního státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného M. K. zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. jej uznal vinným jednak trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Učinil tak na tom skutkovém základě, že „ačkoliv byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9.1.2002 sp.zn. 5 T 104/2001 odsouzen mimo jiné pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, z jehož výkonu byl dne 4.10.2002 podmíněně propuštěn pravomocným usnesením Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. Pp 300/2002 se stanovením zkušební doby v trvání pěti let s dohledem, přičemž usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. Pp 300/20002 ze dne 3.11.2004 bylo s nabytím právní moci dne 18.1.2005 rozhodnuto, že zbytek tohoto trestu odnětí svobody vykoná, přesto dne 17.2.2005 kolem 20.00 hod. v O.- R., na ubytovně na ul. P., po předchozím vylákání V. Z. do pokoje manželů A. a P. Z. za účelem zprostředkování práce a s požadavkem, aby se omluvil M. Z., jmenovaného fyzicky napadl tím způsobem, že jej nejprve obviněný M. K. opakovaně udeřil otevřenou dlaní do hlavy a následně ho již pravomocně odsouzený P. Z. s požďuchnutím a výhrůžkami zabití uhodil pěstí do nosu, přičemž obviněný M. K. po napadeném žádal vydání jeho mobilního telefonu zn. NOKIA 3310 a peněz, což však odmítl, a proto jej s hrozbou zabití dvakrát udeřil pěstí do oblasti levého oka se snahou vytáhnout mu mobilní přístroj, který měl za opaskem, přitom nyní již odsouzený P. Z. jej přidržoval za ruku se slovy: „Raději mu to dej, jinak tě fakt zabije“, načež poté obviněný M. K. ještě napadeného dvakrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, strhl mu z ucha náušnici a nakonec jej udeřil čelem do nosu, a to v době, kdy ho přiměli omluvit se přivolané M. Z. a z bytu jej nechali odejít, přičemž tímto svým jednáním krom odcizení náušnice v hodnotě 80,- Kč způsobili V. Z. zlomeninu nosních kostí a pohmoždění hlavy a očí vlevo, což si vyžádalo jeho jednorázové ošetření s dobou léčení v trvání deseti dnů“. Za to byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného M. K. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný M. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. června 2005, č. j. 3 To 454/2005-292, z důvodů uvedených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. ř. Obviněný namítá, že skutek neměl být kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale nanejvýš jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. Soud uvěřil verzi poškozeného, který zkreslil události tak, aby celá věc byla hodnocena ve vztahu k obviněnému jako loupežné napadení, a nikoliv jen jako fyzické napadení, ke kterému fakticky došlo. Skutečnost prokázaná v průběhu hlavního líčení, že poškozený mohl v průběhu celého útoku opustit místo a kdykoliv odejít, ale neučinil tak, potvrzuje jeho zájem na tom, aby byl obviněný K. obviněn z loupežného napadení. Dále obviněný namítl nesprávné hmotně právní posouzení krajským soudem pokud mu byl uložen trest za použití §41 tr. zák. Obviněný byl sice stíhán pro trestný čin loupeže, ale jde o zcela netypický případ. Jeho motivací totiž nebyl vůči poškozenému zištný úmysl, tedy snaha získat nějaké věci, ale snaha donutit poškozeného k omluvě jeho družce za to, že ji dříve bil. Násilí vůči poškozenému spočívalo ve fackování a úderech hlavou, které však nebyly vedeny plnou silou, neboť kdyby tomu tak bylo způsobil by poškozenému podstatně rozsáhlejší poranění. Stejným způsobem měl být hodnocen i skutek, který v odsouzení z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně 5 T 104/2001 zakládá formální předpoklad pro posuzování jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty. Přestože na toto jednání dopadla přísná kvalifikace jako pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, šlo o jednání, v jehož důsledku nedošlo k závažnému následku, např. v podobě vážného poranění nebo vysoké majetkové újmy, neboť šlo v podstatě o slovní vyhrožování a následné odcizení věci v hodnotě kolem 4.000,- Kč, tedy věci hodnoty nepatrné. Nejednalo se tedy o tak závažné případy, aby okolnost dřívějšího odsouzení podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Napadeným rozsudkem uložený trest ve výměře 8 let v žádném případě neodráží ani stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, ani osobu obviněného, a to jak na něj bylo působeno dřívějšími tresty. Taková výměra trestu se zcela vymyká zásadám pro stanovení výměry trestu uvedeným v ustanovení §31 odst. 1 tr. zák. V důsledku nesprávného právního posouzení byl obviněnému uložen trest jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi, ač pro chybějící materiální podmínku aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. mu takto trest v žádném případě uložen být neměl. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu ohledně něj v celém rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného v části týkající se kvalifikace trestného činu podle §234 odst. 1 tr. zák., ve které spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stojí obsahově mimo rámec tohoto i ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. K námitce obviněného, že neměl být uznán jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., uvedl, že v posuzovaném případě byly splněny jak formální tak materiální podmínky v důsledku jejichž splnění je možno považovat pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu. V této souvislosti uvedl, že splnění formální podmínky vyplývá již ze skutkových zjištění popsaných v rozsudku odvolacího soudu, neboť v případě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. činí horní hranice trestní sazby 10 let a v případě trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. je horní hranice trestní sazby 8 let a nemůže být tudíž pochyb, že se v posuzovaném případě jedná o zvlášť závažné úmyslné trestné činy ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák. Splnění materiální podmínky pro posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty spatřuje jednak v délce doby uplynulé od posledního odsouzení, jednak i v další okolnosti charakterizující stupeň společenské nebezpečnost jak souzeného činu, tak i činu, pro který byl obviněný v minulosti odsouzen. Stranou nelze ponechat ani hodnocení osoby obviněného a dosavadní způsob jeho života, jelikož dokládají jeho sklony k opakovanému porušování společenských norem a přispívají k závěru o podstatně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu. V závěru proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. K. je podle §265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jeho dovolání je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud konstatuje, že část námitek uvedených v dovolání obviněného M. K. neodpovídá zákonným dovolacím důvodům a stojí mimo jejich rámec. Týká se to především výhrady obviněného, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., když soud měl pochybit proto, že uvěřil verzi poškozeného, který událost záměrně zkreslil s úmyslem uškodit obviněnému. Tyto námitky nemohly naplnit dovolatelem uvedený dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jimiž obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel i krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo a soud nalézací na straně 3 až 5 rozsudku i soud odvolací na straně 7 až 10 rozsudku se již s téměř totožnými námitkami obviněného zevrubně vypořádaly.
Opodstatněnost dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, uplatněného obviněným, nebyla shledána. Pokud obviněný myslel dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nelze tuto námitku považovat za relevantní, neboť tento v dovolání ani neodůvodnil a uvedl jej pouze formálně.
Pokud jde o námitku obviněného, že neměl být uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., což zakládá dovolací důvod podle ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., lze mít za to, že jeho námitka je právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněná. Za zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. může být pachatel označen za současného splnění formální podmínky spočívající v tom, že již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl za tento čin potrestán, přičemž k tomuto potrestání lze přihlížet a jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost, v čemž je vyjádřena materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
V posuzované trestní věci z napadeného rozhodnutí vyplývá, že obviněný M. K. byl předchozím rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 5 T 104/2001, uznán vinným mj. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. (horní hranice trestu u tohoto trestného činu je 8 let odnětí svobody) a byl mu uložen trest odnětí svobody na 2 roky a 6 měsíců, z jehož výkonu byl dne 4. 10. 2002 podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v trvání pěti let s dohledem. Napadeným rozsudkem byl obviněný M. K. uznán vinným jednak trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (horní hranice trestu u tohoto trestného činu je 10 let odnětí svobody). Jelikož podle §41 odst. 2 tr. zák. jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let, je zřejmé, že v předmětné věci byly splněny formální podmínky ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. pro posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty.
Materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy byla v posuzovaném případě rovněž splněna. Tím, že zákon jako formální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy stanoví předchozí potrestání pachatele a že za součást materiální podmínky výslovně, byť jen příkladmo, považuje délku doby od předchozího odsouzení, je institut zvlášť nebezpečné recidivy charakterizován jako prostředek postihu pachatelů, k jejichž nápravě nevedl výkon předchozího trestu. V této souvislosti je významné, že obviněný přestože byl dne 4. 10. 2002 podmíněně propuštěn z výkonu uloženého trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba v trvání pěti let s dohledem, opětovně se dopouštěl další úmyslné trestné činnosti, za kterou byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 2 T 126/2003, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, které dosud nezačal vykonávat, což vedlo k vydání usnesení Okresního soudu v Ostravě sp. zn. Pp 300/2002 ze dne 3. 11. 2004, jímž bylo rozhodnuto, že obviněný zbytek nevykonaného trestu odnětí svobody ve výměře pěti měsíců a 282 dnů vykoná. Dále byl obviněný K. pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 6 T 194/2004, za trestný čin krádeže spáchaný v červnu 2004 k nepodmíněnému trestu osmi měsíců odnětí svobody, přičemž nyní projednávané trestné činnosti se dopustil dne 17. 2. 2005, což nepochybně společenskou nebezpečnost jeho jednání rovněž zvyšuje.
Důležitým hlediskem pro posouzení otázky, zda byla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, je i způsob provedení posuzovaných trestných činů. Stupeň společenské nebezpečnosti nyní projednávaných trestných činů loupeže §234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. je vzhledem ke způsobu jejich provedení vysoký, stejně jako v případě předchozího odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 5 T 104/2001, a nelze jej bagatelizovat, jak to obviněný činí v podaném dovolání. V obou případech dominuje neurvalost obviněného vůči poškozeným, přičemž jeho brutalita postupně graduje. Z opisu z rejstříku trestů (č. l. 281 - 284) dále vyplývá, že od roku 1992 se obviněný již devětkrát odpovídal před soudem převážně pro majetkovou i násilnou trestnou činnost a že byl již opakovaně i ve výkonu trestu odnětí svobody, což vše dosud nevedlo k jeho nápravě. Nejvyšší soud se proto vzhledem k výše uvedeným skutečnostem ztotožnil s názorem krajského soudu uvedeným v odůvodnění na straně 10 až 12 napadeného rozhodnutí, který se otázkou splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. důkladně zabýval a přesvědčivě odůvodnil právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik