ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.153.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 153/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 2. 2006 o dovolání obviněné N. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 13 To 235/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 2/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné N. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 20 T 2/2005, byla obviněná N. H. uznána vinnou trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. a odsouzena k trestu odnětí svobody na pět měsíců podmíněně se zkušební dobou na jeden rok.
Jako trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. posoudil Okresní soud v Pardubicích skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněná N. H. dne 20. 7. 2003 znemožnila M. H. a P. Š. vstup do nemovitosti v P., okr. P., kterou předtím užívali na základě ústní dohody s obviněnou, a přisvojila si jejich věci v celkové hodnotě 64.117,50 Kč uložené v nemovitosti.
Odvolání obviněné bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 13 To 235/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto. V odůvodnění svého usnesení Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích mimo jiné uvedl, že skutek měl být správně posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a že změně rozsudku v tomto směru bránila okolnost, že bylo rozhodováno jen z podnětu odvolání obviněné, tj. nikoli též z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné.
Obviněná podala prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Výrok o zamítnutí odvolání napadla v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o vině a v důsledku toho i v rozsahu odpovídajícím rozhodnutí o trestu. Odkázala na důvod dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkla nesprávné právní posouzení skutku. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítla, že se bránila tomu, že s jejím majetkem neoprávněně nakládali M. H. a P. Š., kteří svévolně obsadili její nemovitost. Obviněná vyjádřila přesvědčení, že za užívání svého majetku uvedenými osobami, ke kterému nedala souhlas, má právo na přiměřenou náhradu. Uvedla, že v průběhu trestního řízení nebyla vyzvána k tomu, aby vyčíslila výši této náhrady, a zmínila se též o svém zdravotním stavu, pro který nebyla v trestním řízení schopna vysvětlit důvody svého jednání. Trvala na tom, že svým jednáním jen realizovala zadržovací právo k věcem M. H. a P. Š., a projevila nesouhlas s tím, že to soudy neakceptovaly. Zdůraznila, že M. H. a P. Š. vnesli své věci do její nemovitosti bez jejího souhlasu, že se domáhala svého práva na odškodnění a na opětovné nabytí dispozice se svým majetkem a že poté, co se jí to podařilo, byla ochotna vydat jim zadržené věci, avšak do jejího dalšího jednání vstoupilo zahájení trestního stíhání. Celou věc označila za ryze občanskoprávní záležitost s tím, že nešlo o trestný čin. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Ze skutkových zjištění Okresního soudu v Pardubicích, jak jsou podrobně rozvedena v odůvodnění jeho rozsudku, vyplývají bližší okolnosti jednání obviněné. Obviněná jednala s M. H., resp. též s jejím přítelem P. Š., o prodeji svého domu v obci P., okr. P. Tato jednání vyústila v uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě, přičemž obviněná přijala od M. H. částku 80.000,- Kč jako zálohu na budoucí kupní cenu. Obviněná umožnila M. H. a jejímu příteli vstup na pozemek za účelem užívání části zahrady k zasazení a pěstování vlastních rostlin. Kromě toho obviněná dala M. H. k dispozici i klíč od domu v souvislosti s tím, že M. H. do budoucna plánovala přebudování topení v domě a chtěla dům ukázat řemeslníkovi, který měl rekonstrukci topení provést. Mezitím vyvstaly důvody, pro které nebyla uzavřena kupní smlouva. Tyto důvody spočívaly v neshodách týkajících se platebních podmínek a dále v tom, že se ukázalo, že nemovitost je zatížena zástavním právem. Obviněná proto s M. H. a jejím přítelem jednala o možnosti, že jim nemovitost pronajme, a to do doby, než odpadnou překážky pro uzavření kupní smlouvy. Za této situace M. H. a její přítel nastěhovali své věci, které svou povahou odpovídaly bytovému zařízení (nábytek, televizor, ložní souprava, prádlo, oblečení, obuv, kosmetika atd.), do domu, a to během posledního víkendu v červnu 2003. Obviněná však neakceptovala písemný návrh nájemní smlouvy, který sepsala M. H. Dne 20. 7. 2003 obviněná poté, co zjistila, že v domě jsou cizí věci, vyměnila, resp. nechala vyměnit zámek od domu. Tyto věci M. H. a jejímu příteli nevrátila, neumožnila jim, aby si je odvezli, nadále tyto věci ponechávala v domě a posléze je v létě 2004 odvezla, resp. nechala odvézt na jiné místo.
Trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se věcí nikoli nepatrné hodnoty rozumí věc nebo věci v hodnotě nejméně 5.000,- Kč.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí-li uvedeným činem škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda nejméně 25.000,- Kč.
Společným znakem obou trestných činů je to, že si pachatel přisvojí cizí věc. Tento zákonný znak byl jednáním obviněné evidentně naplněn. Podstatou přisvojení věci je to, že pachatel získá možnost trvalé dispozice s věcí a zároveň vyloučí dosavadního vlastníka nebo držitele věci z možnosti nadále ji držet, užívat a nakládat s ní. V posuzovaném případě si obviněná výměnou zámku od domu, v němž se nacházely věci poškozených, zajistila možnost neomezené dispozice s těmito věcmi a současně tím poškozené zbavila možnosti jakkoli s věcmi disponovat. Tento stav obviněná udržovala prakticky po dobu jednoho roku, až nakonec věci odvezla, resp. nechala odvézt na jiné místo pod svou kontrolou. Z toho je jasné, že jednání obviněné směřovalo k tomu, aby si zajistila nejen neomezenou, ale také trvalou dispozici s věcmi.
Namístě je i úsudek, že obviněná si cizí věci přisvojila tím, že se jich z m o c n i l a , neboť neomezenou a trvalou moc nad věcmi si zajistila svým vlastním aktivním jednáním spočívajícím ve výměně zámku od domu, v němž se věci nacházely a v němž je až dosud měli v dispozici poškození vzhledem k tomu, že zároveň měli ve své dispozici klíč od domu.
Vztah trestných činů krádeže podle §247 tr. zák. a zatajení věci podle §254 tr. zák. je takový, že ustanovení §254 tr. zák. je subsidiárním ustanovením v poměru k ustanovení §247 tr. zák. To znamená, že ustanovení o trestném činu zatajení věci pouze doplňuje ochranu majetku poskytovanou ustanovením o trestném činu krádeže v případech, kdy nelze činit závěr, že pachatel věc odcizil.
Jestliže pachatel nalezne, byť ve svém vlastním objektu, cizí věci, které tam odložila jiná osoba a nad kterými měla tato osoba až dosud zajištěnou dispozici tím, že zároveň měla klíč od objektu, a jestliže si pachatel tyto věci přisvojí s vědomím, komu věci patří, dopustí se při splnění dalších rozhodných podmínek trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., a nikoli trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. (k tomu viz přiměřeně č. 9/1955, č. 31/1987, č. 35/1987 Sb. rozh. tr.).
V daném případě bylo jednání poškozených M. H. a P. Š. nekorektní v tom, že své věci nastěhovali do domu obviněné, aniž měli uzavřenu nájemní smlouvu, to znamená bez souhlasu obviněné coby vlastníka domu. Na druhé straně však bylo nekorektní i jednání obviněné. Lze sice akceptovat to, že po zjištění přítomnosti cizích věcí v domě vyměnila klíč od domu, avšak tím bylo vyčerpáno vše nezbytné k tomu, aby obnovila nerušený výkon svého vlastnického práva k domu. V tomto stádiu bylo naopak povinností obviněné vrátit poškozeným jejich věci uložené v domě, resp. umožnit poškozeným, aby si své věci odvezli. Namítaná okolnost, že poškození umístili věci v domě bez souhlasu obviněné, je bezvýznamná, protože nijak neopravňovala obviněnou k tomu, aby se těchto věcí zmocnila a aby si je přisvojila.
Porovná-li se míra nekorektnosti jednání obou stran, je zcela zřejmým výsledkem takového porovnání závěr, že jednání obviněné bylo mnohem závažnější. Aniž by Nejvyšší soud chtěl jakkoli bagatelizovat svévolné jednání poškozených, musí konstatovat, že zasáhli do vlastnického práva obviněné k domu jen tím, že zneužili přístupu do domu a umístili v něm své věci, přičemž jejich věci se v domě nacházely po dobu necelého jednoho měsíce. Potom nastoupilo jednání obviněné, která zamezila poškozeným v dalším přístupu do domu výměnou zámku, avšak zároveň jim nevydala jejich věci ani jim neumožnila, aby si své věci odvezli, přičemž tento stav udržovala po dobu zhruba dalšího jednoho roku, až nakonec sama věci odvezla, resp. nechala odvézt na jiné místo, kde byly věci nadále pro poškozené nedostupné. Tím obviněná fakticky zbavila poškozené jejich vlastnictví k věcem v hodnotě téměř 65.000,- Kč. Obviněná svým jednáním daleko překročila rámec namítané snahy obnovit nerušený výkon svého vlastnického práva, neboť tohoto cíle dosáhla již výměnou zámku od domu a další její jednání bylo z hlediska uvedeného cíle jasně nadbytečné.
Obstát nemůže ani námitka, že jednání obviněné směřovalo k tomu, aby dosáhla náhrady za užívání svého majetku, a že tak jen realizovala zadržovací právo k věcem poškozených. V tomto ohledu je významné zjištění, že obviněná po celou dobu, co měla v dispozici věci poškozených, nedeklarovala vůči poškozeným žádnou konkrétní pohledávku vymezenou důvodem, výší a termínem splatnosti. Obviněná poškozeným nesdělila, z jakého titulu po nich případně požaduje nějaké plnění, např. nájemné, náhradu škody apod., jakou částku chce a do kdy jí má být požadovaná částka zaplacena. Za tohoto svatu nepřicházelo zadržovací právo vůbec v úvahu. Obviněná ostatně v době, kdy měla věci poškozených ve své dispozici, zadržovacím právem vůči poškozeným neargumentovala a začala se na něj odvolávat až v průběhu trestního stíhání. Z uvedených okolností je jasně patrné, že obviněná svým jednáním výkon zadržovacího práva ve skutečnosti vůbec nesledovala a že jí šlo o to, aby si věci, které poškození umístili v jejím domě, přisvojila.
Podle §175 odst. 1 obč. zák. kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji zadržet k zajištění své splatné pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat. Nepoužitelnost tohoto ustanovení v posuzované věci vyplývá již z toho, že obviněná žádnou pohledávku proti poškozeným neuplatnila, natož pak splatnou pohledávku. V této spojitosti lze odkázat na ustanovení §563 obč. zák., podle něhož není-li doba splnění dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Obviněná poškozené o žádné plnění nepožádala, takže lhůta splatnosti její případné pohledávky ani nezačala běžet.
Není podstatné, že obviněná nespecifikovala namítanou pohledávku proti poškozeným v průběhu trestního řízení a že k tomu nebyla v průběhu tohoto řízení vyzvána. Významné je, že žádnou pohledávku vůči poškozeným nespecifikovala v době posuzovaného jednání.
Zřetelný je také nepoměr mezi hodnotou věcí, které obviněná odňala z dispozice poškozených (téměř 65.000,- Kč), a relativně krátkou dobou, po kterou poškození bez jejího souhlasu užívali dům, v němž měly uloženy své věci (necelý jeden měsíc). K tomu přistupuje okolnost, že obviněná disponovala částkou 80.000,- Kč, kterou jí poškození zaplatili jako zálohu na budoucí kupní cenu.
Naprosto nevěrohodná je námitka, že obviněné jen zahájení trestního stíhání zabránilo věci vrátit poškozeným, vezme-li se v úvahu, že věci měla ve své dispozici zhruba jeden rok, odmítala součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, které po věcech pátraly, takže věci nakonec byly nalezeny až při domovních prohlídkách.
Nelze tedy v žádném případě akceptovat námitku, že šlo jen o občanskoprávní záležitost. O pouhý občanskoprávní vztah se jednalo do stádia, kdy obviněná výměnou zámku od domu obnovila nerušený výkon svého vlastnického práva k domu. Věc by zůstala v mezích občanskoprávního vztahu, pokud by obviněná zároveň vydala poškozeným jejich věci uložené v domě, resp. pokud by jim umožnila si je odvézt, a jestliže by v návaznosti na okolnost, že poškození po přechodnou dobu necelého jednoho měsíce užívali dům bez jejího souhlasu, jasně formulovala, jakou pohledávku proti poškozeným uplatňuje. Odcizením věcí, které měli poškození v domě, obviněná evidentně překročila meze občanskoprávního vztahu a dopustila se trestného činu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že se nijak nezabýval tou částí dovolání, v níž obviněná namítala, že byla zkrácena ve svém právu na obhajobu, neboť v průběhu řízení nebyl náležitě objasněn její zdravotní stav, resp. že k objasnění jejího zdravotního stavu nemohl vést znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Tyto námitky stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Do rámce tohoto dovolacího důvodu spadají jen námitky týkající se aplikace hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem. Otázka dodržení procesního práva v tomto směru nemá žádný význam, neboť není kritériem deklarovaného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec