ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.155.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 155/2013-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 3. 2013 o dovolání obviněného M. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 7 To 73/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 76/2011 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá .
Odůvodnění:
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 5 T 76/2011, byl obviněný M. G. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a), i), j) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku, §54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na třicet let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Praze v podstatě v tom, že obviněný dne 10. 8. 2011 mezi 17,00 hod. až 19,00 hod. po překonání oplocení pozemku vnikl do rodinného domu v obci M., N. L. …, okr. Praha-východ, a to ozbrojen kuchyňským nožem o délce 30 cm, v tomto domě v reakci na rozchod s družkou, ze msty a žárlivosti a s předem pojatým úmyslem usmrtit členy rodiny jejího přítele napadl Z. J., a jejího druha M. C., tak, že jim zasazoval údery a bodné rány přineseným kuchyňským nožem a dalšími kuchyňskými noži o délce 31,5 cm a 22 cm, které nalezl na místě, poškozené Z. J. zasadil 8 bodných ran do hrudníku, břicha a horních končetin, čímž jí způsobil mimo jiné přerušení podklíčkové tepny, které mělo za následek masivní krevní ztráty a okamžitou smrt, poškozenému M. C. zasadil 21 bodných a bodnořezných ran do zad, hrudníku, obličeje a horních končetin, přičemž poškozený v důsledku zasažení srdce na místě zemřel, poté obviněný ukryl a částečně zakryl kobercem těla obou poškozených ve sklepních prostorách domu, snažil se odstraňovat krevní stopy v interiéru domu, a když se do domu vrátili rodiče poškozené Z. J., zatímco její matka M. J. odešla do patra domu, napadl v přízemí jejího otce poškozeného J. J., který se po úvodních úderech a bodných ranách nožem snažil uniknout, pronásledoval poškozeného až na křižovatku ulic O. a S., kde v útoku pokračoval, zasadil poškozenému celkem 26 bodných ran do zad, hrudníku a končetin a poškozený v důsledku vykrvácení z levé podklíčkové tepny a zakrvácení hrudní a břišní dutiny na místě zemřel.
O odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 7 To 73/2012. Podle §258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. l tr. zákoníku, §54 odst. l, 3 tr. zákoníku k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí s tím, že podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl výrok o uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 2 tr. ř. Namítl, že pro uložení tohoto trestu nebyly splněny zákonné podmínky, a to pokud mezi ně náleží zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, zvlášť zavrženíhodná pohnutka a zvlášť těžký a těžko napravitelný následek. V těchto směrech obviněný vyjádřil názor, že okolnosti, které Vrchní soud v Praze hodnotil k jeho tíži při ukládání trestu, byly vyjádřeny již v samotné právní kvalifikaci činu a nebylo proto důvodu znovu k nim přihlížet při rozhodování o trestu, dále, že usmrcení tří osob nebylo jeho předem pojatým záměrem, nýbrž jen situační záležitostí, a konečně že Vrchní soud v Praze v rozporu s výsledky dokazování zahrnul do úvah o trestu hypotézu, podle které bylo součástí vražedného plánu také usmrcení M. J. Nedostatek podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí obviněný spatřoval i ve vztahu k podmínce, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti. V tomto ohledu namítl, že trest mu byl uložen pod vlivem zkreslené prezentace činu, kterou veřejnosti předkládaly některé sdělovací prostředky. Další námitky obviněný zaměřil proti tomu, jak se Vrchní soud v Praze vypořádal s otázkou možností jeho nápravy. V této spojitosti poukázal na nekomplexnost hodnocení své osoby znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí jsou stanoveny v §54 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Z hlediska ustanovení §54 odst. l tr. zákoníku obviněný nic nenamítal. Jeho námitky se týkaly podmínek uvedených v §54 odst. 3 tr. zákoníku.
Podle §54 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spáchal mimo jiné zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, a to za podmínek, že
a) takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a
b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet do třiceti let.
K tomu, aby byly dány předpoklady trestu odnětí svobody na doživotí, z hlediska ustanovení §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku stačí, že mimořádná závažnost zvlášť závažného zločinu vyplývá alespoň z jedné ze tří podmínek, které jsou zde stanoveny alternativně. To znamená, že se nevyžaduje, aby byly splněny všechny tři podmínky zároveň. Stejně tak z hlediska ustanovení §54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku stačí, že je splněna alespoň jedna ze dvou alternativně stanovených podmínek, takže není třeba, aby byly splněny obě podmínky zároveň.
Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí v posuzované věci byly splněny všechny tři podmínky uvedené v §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a ta z podmínek uvedených v §54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, která je vymezena jako účinná ochrana společnosti. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil.
Mimořádná závažnost zločinu vraždy podle §140 odst. l, 3 písm. a), i), j) tr. zákoníku je dána zvlášť zavrženíhodným způsobem provedení činu, zvlášť zavrženíhodnou pohnutkou i zvlášť těžkým a těžko napravitelným následkem.
Čin, který spočíval v nečekaném, překvapivém, zákeřném, bezohledném a surovém napadení tří poškozených v cizím domě a v jejich ubodání celkovým počtem 55 ran za použití tří nožů, se vyznačuje takovou mírou zvrhlosti, která očividně přesahuje obvyklý rámec vražedných útoků. Obviněný provedl čin plánovaně a promyšleně, jak o tom svědčí zejména to, že neoprávněně vnikl do cizího domu již ozbrojen jedním nožem, že svůj smrtící záměr předem deklaroval před jinou osobou, že k zahájení útoku zvolil situaci, kdy v domě byli nejprve jen poškození Z. J. a M. C., že pak v domě setrval po delší dobu do příchodu rodičů poškozené Z. J., že v průběhu této doby se snažil ukrýt mrtvá těla prvních dvou poškozených a odstranit krevní stopy a že po činu se snažil změnit podobu, zbavil se svého oblečení a pozorně sledoval vývoj policejního pátrání. Mimořádně vysokou rozhodnost, s níž obviněný podnikl celý vražedný útok, dokládá okolnost, že po napadení poškozeného J. J., kterému se podařilo utéci z domu, tohoto poškozeného pronásledoval a po dostižení ho ubodal na ulici, aniž mu v tom zabránilo riziko případného přistižení jinými osobami. Obviněný provedl čin s nebývalou mírou otrlosti, bezcitnosti a přezíravosti k životu osob, které usmrtil a kterým způsobil rozsáhlá a před smrtí velmi bolestivá zranění provázená tísnivými obavami o život. Souhrn těchto okolností plně odůvodňuje závěr, že čin obviněného byl proveden zvlášť zavrženíhodným způsobem.
Námitky obviněného, podle kterých jeho čin co do způsobu provedení nijak nevybočil z rámce obdobných případů tzv. domácích vražd, rozhodně nelze akceptovat. Jak bylo vyloženo v předcházejícím odstavci, posuzovaný čin se vyznačoval přítomností širokého okruhu tak závažných okolností, které ho zcela jednoznačně vyčleňují z rámce obvyklých vražedných útoků. V žádném případě nepřichází v úvahu nazírat na posuzovaný čin jako na projev domácího násilí. To, co obviněný v dovolání označil za tzv. domácí vraždy, je typické tím, že k vražednému útoku dojde mezi osobami, které jsou v rodinném nebo jiném obdobném poměru a mezi kterými jsou vystupňované rozpory, na kterých obvykle mají podíl obě strany. V posuzované věci se o nic takového nejednalo, neboť čin obviněného směřoval proti osobám, ke kterým obviněný jinak neměl vůbec žádný osobní vztah a které neměly nic společného s ním.
Nepřijatelné jsou námitky obviněného založené na tvrzení, že jeho jednání bylo alespoň zčásti nekontrolované, že mělo afektivní povahu a vyplývalo z momentálně vzniklé situace. Tyto námitky nemohou obstát, neboť jsou v totálním rozporu s tím, jak si obviněný na místě počínal, jak dlouho tam setrval, do jak rozsáhlého časového rámce zahrnul jednotlivé části celého útoku, jak postupoval po usmrcení prvních dvou poškozených a po celém činu atd.
Pokud obviněný namítal, že způsob provedení činu byl vyjádřen již v právní kvalifikaci skutku podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jsou tyto námitky rovněž nepřijatelné. Uložením trestu odnětí svobody na doživotí nebyl porušen tzv. zákaz dvojího přičítání (§39 odst. 4 tr. zákoníku). Porušením tohoto zákazu totiž není to, že okolnosti představující zákonné znaky trestného činu, resp. okolnosti, které podmiňují použití vyšší trestní sazby, Vrchní soud v Praze při ukládání trestu hodnotil z toho hlediska, v jaké intenzitě byly posuzovaným činem naplněny. Kromě toho zákonný znak zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku spočívající ve „zvlášť surovém nebo trýznivém způsobu“ spáchání činu není totožný s podmínkou uložení trestu odnětí svobody na doživotí vymezenou v §54 odst. l písm. a) tr. zákoníku jako „zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu“. Tyto pojmy se nekryjí, neboť pojem „zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu“ je širší tím, že zahrnuje i další okolnosti stojící mimo hledisko samotné surovosti a trýznivosti činu.
Zvlášť zavrženíhodná pohnutka vyplývá z důvodů, které obviněného vedly k spáchání posuzovaného činu, a z toho, jak obviněný transformoval tyto důvody do cíle svého jednání. Obviněný udržoval známost s K. H., se kterou dokonce začal bydlet ve společném bytě, avšak stupňující se rozpory, k nimž mezi nimi docházelo, posléze vedly K. H. k rozhodnutí ukončit vztah s obviněným. Zároveň K. H. navázala vztah s P. J., který byl jejím spolupracovníkem v zaměstnání a který se stal jejím novým partnerem. Žárlivost obviněného vyvolala jeho rozhodnutí pomstít se K. H. za ukončení jejich vztahu. Potud by motivace obviněného, byť jinak nepřijatelná, opodstatňovala úsudek, že ještě spadá do mezí obvyklých pohnutek vražedných útoků. Obviněný však tyto meze dalekosáhle překročil nebývale zvrhlým rozhodnutím pomstít se K. H. vražedným útokem zaměřeným proti rodině P. J. jako jejího nového partnera. Z toho pak vyplynulo, že vražedným útokem napadl sestru P. J. (poškozenou Z. J.), jejího druha (poškozeného M. C.) a jejího otce (poškozeného J. J.). Obviněný tím pádem učinil oběťmi své pomsty tři poškozené jako osoby stojící zcela mimo rámec jeho vztahu s K. H. Poškození nijak nevyprovokovali útok obviněného, nedali k němu žádnou záminku svým jednáním, obviněný je jinak ani neznal, neměl k nim žádný osobní vztah a tyto osoby neměly nic společného s problémem, z něhož čin obviněného vyvěral. Poškození neměli žádný podíl na ukončení vztahu K. H. s obviněným a jediným jejich proviněním podle nazírání obviněného byla příslušnost k rodině nového partnera K. H. I při maximální možné benevolenci v hodnocení frustrace obviněného ze ztráty vztahu s K. H. je takto zformovaná pohnutka posuzovaného činu v totálním rozporu s elementárními zásadami morálky civilizované společnosti. Závěr Vrchního soudu v Praze, že jde o zvlášť zavrženíhodnou pohnutku, je namístě.
Obviněný se snažil zpochybnit tento závěr námitkami uplatněnými v tom smyslu, že o zvlášť zavrženíhodnou pohnutku nešlo, protože nemyslel vážně předem slovně deklarovaný záměr vyvraždit rodinu P. J. (v tomto smyslu se vyjádřil před svědkyní I. H., matkou K. H.). Obviněný sice navenek vzal svá slova zpět, avšak Vrchní soud v Praze správně konstatoval, že o vážnosti předem pronesené hrozby svědčí její následná realizace, a výstižně poukázal na to, že slovní odvolání deklarovaného vražedného záměru bylo ze strany obviněného vedeno spíše jen snahou odvrátit od sebe možné podezření po činu. Uvedené námitky nemohly zvrátit závěr Vrchního soudu v Praze ohledně zvlášť zavrženíhodné pohnutky činu.
Obviněný v dovolání zmínil tzv. zákaz dvojího přičítání (§39 odst. 4 tr. zákoníku) ve vztahu k posuzování pohnutky činu, avšak tyto námitky nemají žádné opodstatnění. Zákonným znakem zločinu vraždy kvalifikovaného podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku je v posuzovaném případě jiná „zavrženíhodná pohnutka“ (míněno jiná, než je úmysl získat majetkový prospěch nebo snaha zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin). Podmínkou uložení trestu odnětí svobody na doživotí podle §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je „zvlášť zavrženíhodná pohnutka“. Pohnutka jako zákonný znak trestného činu uvedeného v §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a pohnutka jako jedna z podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí uvedená v §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nejsou totožné, liší se svou závažností a představují různou úroveň zavrženíhodnosti. Odpovídá-li pohnutka zákonnému znaku uvedenému v §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, nevyplývá z toho bez dalšího zároveň i to, že jde o zvlášť zavrženíhodnou pohnutku ve smyslu §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tzv. zákaz dvojího přičítání tedy nebyl porušen.
Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek vyplývá ze skutečnosti, že obviněný usmrtil tři osoby. Vrchní soud v Praze v tomto ohledu správně zdůraznil mimo jiné to, že poškozený J. J. byl mužem v produktivním věku a příslušelo mu nezastupitelné místo otce rodiny, dále to, že poškození Z. J. a M. C. byli mladí lidé, kteří před sebou měli pozitivně se rýsující životní perspektivu, a konečně i to, že smrt tří poškozených měla devastující důsledky ve dvou postižených rodinách.
V podaném dovolání obviněný vytýkal, že Vrchní soud v Praze učinil závěr o zvlášť těžkém a těžko napravitelném následku na podkladě úvah, při nichž vycházel z toho, jako by jednání obviněného směřovalo také k usmrcení M. J., tj. matky v rodině J. Těmto výtkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Výrok o uložení trestu odnětí svobody na doživotí má vazbu omezenou výlučně jen na výrok o vině, který ovšem nezahrnuje nic ve vztahu k případnému usmrcení M. J. Vrchní soud v Praze sám označil variantu zamýšleného usmrcení M. J. jen za hypotetickou a výslovně konstatoval, že jde o okolnost, která je ve vztahu k podmínkám trestu odnětí svobody na doživotí irelevantní (viz str. 6 odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Ani závěr o zvlášť těžkém a těžko napravitelném následku není v rozporu s tzv. zákazem dvojího přičítání (§39 odst. 4 tr. zákoníku), jak to namítal obviněný. Zákonným znakem zločinu vraždy kvalifikovaného podle §140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je to, že čin byl spáchán „na dvou nebo více osobách“. Z toho je zřejmé, že k uvedené právní kvalifikaci postačí usmrcení dvou osob. Usmrtí-li pachatel více než dvě osoby, jde o to, že zákonný znak odpovídající uvedené kvalifikaci je naplněn ve vyšší intenzitě, kterou lze při ukládání trestu hodnotit k tíži pachatele. V posuzované věci obviněný usmrtil tři osoby a tím pádem naplnil zákonný znak právní kvalifikace uvedené v §140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku s takovou intenzitou, která převyšuje intenzitu postačující k této kvalifikaci. Pokud k tomu Vrchní soud v Praze přihlížel při ukládání trestu tak, že učinil závěr o zvlášť těžkém a těžko napravitelném následku ve smyslu §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nelze mu to vytýkat jako porušení tzv. zákazu dvojího přičítání.
Pokud Vrchní soud v Praze usoudil, že podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí uvedené v §54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku byly splněny tím, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti, neměl Nejvyšší soud důvodu cokoli na tomto úsudku měnit. Vrchní soud v Praze přiléhavě zdůraznil, že posuzovaný případ se dalekosáhle vymyká z rámce běžných případů vražd, jimiž vrcholí neshody v partnerských vztazích, a že svou povahou skutečného masakru vyvolal pozornost, zájem i obavy veřejnosti. V tomto kontextu Vrchní soud v Praze přijatelně vysvětlil, že cílů individuální a generální prevence lze v posuzované věci dosáhnout jen trvalou izolací obviněného.
Dovolání obviněného rozhodně nelze přisvědčit v tom, že by Vrchní soud v Praze závěr, podle kterého uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti, učinil pod vlivem zkreslené prezentace celého případu v části médií. Připustit je možné nanejvýš to, že v některých sdělovacích prostředcích byl posuzovaný čin referován zkresleně, nadsazeně a způsobem, který plně neodpovídal skutečnosti. To ovšem nemělo žádný vliv na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Zřejmé to je již ze samotného způsobu odůvodnění výroku o uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Toto odůvodnění je věcné, zachovává návaznost na výrok o vině a opírá se jen o skutečnosti, které byly na podkladě důkazů náležitě zjištěny.
Námitky obviněného, které se týkaly možností jeho nápravy, nebyly způsobilé zvrátit výrok o uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Tyto námitky se zčásti míjejí s napadeným rozsudkem, neboť výrok o uložení trestu odnětí svobody na doživotí se z hlediska ustanovení §54 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku neopíral o tu alternativní podmínku, podle které není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let. Pokud jsou možnosti nápravy pachatele jedním z obecných kritérií pro stanovení druhu a výměry trestu (§39 odst. l tr. zákoníku), lze konstatovat, že v tomto ohledu je Vrchní soud v Praze přijatelně zhodnotil na podkladě důkazů objasňujících osobu obviněného co do jeho dosavadního způsobu života, jeho vlastností, struktury jeho osobnosti, povahy a hloubky jeho narušení, míry rizika recidivy a dalších významných okolností. Výhrady obviněného k obsahu těchto důkazů a ke způsobu jejich zpracování již přesahují rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř., neboť nejde o důkazy, na nichž by závisel výrok o uložení trestu odnětí svobody na doživotí.
Z toho všeho je zřejmé, že výrok o uložení úhrnného výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí je v nepochybném souladu se zákonem. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec