ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1579.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1579/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. 1. 2019 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného O. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 2 To 64/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 9/2018 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 2 To 64/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 7. 2018, č. j. 63 T 9/2018-222, byl obviněný O. M. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to notebooku a paměťové karty. Dále bylo podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích v podstatě v tom, že se obviněný od 4. 1. 2018 do 6. 1. 2018 z místa svého bydliště v XY za použití aplikace Messenger prostřednictvím elektronické chatové komunikace z facebookového profilu „O. J.“ po poškozené AAAAA (pseudonym), nar. XY, jejíž věk znal, pod pohrůžkou zveřejnění jejích fotografií, na kterých bude nahá, na sociálních sítích, bezvýsledně domáhal schůzky a případné společné soulože.
O odvoláních obviněného a státního zástupce (do výroků o vině i o trestu) bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, č. j. 2 To 64/2018-245, tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. byl rozsudek krajského soudu zrušen a podle §222 odst. 2 tr. ř. byla věc postoupena Městskému úřadu v Chrudimi s tím, že skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek. Vrchní soud odůvodnil toto rozhodnutí tím, že v popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku není dostatečně vyjádřena subjektivní stránka činu a zůstávají pochybnosti o tom, k čemu vlastně jednání obviněného mělo směřovat. Obviněný neměl k dispozici fotografie poškozené a fakticky jí nemohl jinou těžkou újmu způsobit. Trpí duševní poruchou a není schopen si „namluvit“ přiměřenou osobu ženského pohlaví. Jeho písemné projevy jsou plné gramatických chyb. Poškozená jeho mentální úroveň rozpoznala a nebrala jej vážně. Jednání obviněného nebylo způsobilé ohrozit mravní vývoj nezletilé, neboť ta již měla sexuální zkušenosti. Poškozená také mohla komunikaci kdykoli ukončit zablokováním obviněného, což nakonec učinila. Z těchto důvodů subjektivní stránka trestného činu nebyla naplněna. Odvolací soud dále shledal, že nebyla naplněna ani objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu vydírání ani pokusu znásilnění (jak byl skutek kvalifikován v obžalobě), neboť obviněný podle znalců v podstatě není schopen normálního verbálního, natož sexuálního kontaktu s jinou osobou. Jednání obviněného pak podle odvolacího soudu nedosahovalo ani potřebné společenské škodlivosti.
Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení odvolacího soudu v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu. Odkázal přitom na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Uvedl, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ani s procesním postupem, kterým k těmto závěrům soud dospěl. Vrchní soud v Praze podle dovolatele rozhodl o postoupení věci v rozporu s ustanovením §257 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť tak učinil na podkladě odlišného hodnocení důkazů a skutkových zjištění, než která učinil soud prvního stupně. Rozhodl přitom v neveřejném zasedání, tedy aniž by podle §263 odst. 7 tr. ř. provedl znovu příslušné důkazy či dokazování doplnil. Odlišný skutkový závěr spočíval podle dovolatele v hodnocení důkazů ohledně záměru a motivace obviněného. Podle krajského soudu bylo totiž jednoznačně prokázáno, že obviněný zamýšlel soulož. Dle vrchního soudu to však s jistotou prokázáno nebylo. Závěr soudu prvního stupně má přitom podle dovolatele v provedených důkazech pevnou oporu. Pokud jde o subjektivní stránku, má nejvyšší státní zástupce za to, že je z povahy věci vyloučeno vyhrožovat jinému uveřejněním fotografií z nedbalosti. Takovému jednání je úmysl imanentní. Podle dovolatele byla naplněna i stránka objektivní a jednání obviněného mělo být v souladu s obžalobou kvalifikováno jako pokus zločinu znásilnění podle §21 odst. 1, §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pokud jde o pokus, jeho znak „bezprostřednosti“ byl naplněn tím, že obviněný učinil pohrůžku, tedy počal uskutečňovat jednání uvedené ve skutkové podstatě. I kdyby však k pokusu nedošlo, jednalo by se o stejný trestný čin ve stadiu přípravy. Možnost kvalifikovat delikt jako vydírání je vyloučena, neboť znásilnění je k vydírání v poměru speciality. Dovolatel dále reagoval na jednotlivé argumenty odůvodnění odvolacího rozhodnutí a následně konstatoval, že ačkoli řešená kauza vykazuje řadu specifik, která závažnost skutku výrazně snižují, na druhou stranu je zde nízký věk poškozené a nebezpečnost obviněného, který na své jednání nemá potřebný náhled. Není u něj ani vyloučena agresivita jako prostředek sexuální aktivity, jeho pobyt na svobodě je podle znaleckého posudku nebezpečný. Dovolatel vyslovil názor, že škodlivost ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku naplněna je a specifika kauzy je možno zohlednit ve výroku o trestu např. postupem podle §40 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný se k dovolání vyjádřil prostřednictvím obhájce v tom smyslu, že je považuje za nedůvodné. Nesouhlasil s názorem dovolatele, že odvolací soud učinil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně. Vyjádření obsažené ve výroku soudu prvního stupně slovy „případná společná soulož“ skýtá řadu možností, k čemu mělo jednání směřovat. Odvolací soud tak podle obviněného správně konstatoval, že v tomto směru zůstávají důvodné pochybnosti. Od soudu prvního stupně se pak odchýlil pouze při právním hodnocení, nikoli při hodnocení skutkového stavu. Tvrzení dovolatele, že obviněný chtěl poškozenou donutit k pohlavnímu styku, nemá podle obviněného v provedených důkazech oporu. Obviněný vyjádřil názor, že pokud je ten, kdo se měl o trestný čin pokusit, zjevně nezpůsobilý takový čin provést, nemůže vzbudit u poškozené reálnou obavu ze způsobení újmy, tím méně pak z dokonání trestného činu. Jeho jednání nebylo způsobilé v poškozené vyvolat důvodné obavy a nešlo proto ani o pokus trestného činu znásilnění. Odehrávalo se pouze ve virtuálním světě, žádnou reálnou hrozbu poškozené nezpůsobilo a nelze v něm proto spatřovat společenskou škodlivost dosahující úrovně zločinu znásilnění. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolání bylo podle §265j tr. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal. Přezkoumal proto podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť se s jeho argumenty ztotožnil jen zčásti.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky dovolatele jsou pod tento uplatněný dovolací důvod podřaditelné.
Dovolateli je nutno přisvědčit, že předmětem právního posouzení byl v projednávané věci skutek, jak jej zjistil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, neboť odvolací soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by prováděl dokazování, neměl proto možnost se od skutkových závěrů soudu prvního stupně odchýlit (§263 odst. 7 tr. ř.). Jeho právní hodnocení skutku jako eventuálního přestupku proti občanskému soužití podle §7 odst. 1 písm. c), bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, skutkovým závěrům učiněným soudem prvního stupně neodpovídá.
K právnímu posouzení skutku jako trestného činu vydírání
Nalézací soud kvalifikoval předmětný skutek jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud tuto právní kvalifikaci z výše naznačených důvodů odmítl a poté, co se ztotožnil s argumenty nalézacího soudu, které vyústily v závěr, že skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin znásilnění (a na tyto argumenty odkázal), dospěl k závěru, že skutek nelze kvalifikovat jako žádný trestný čin, tedy ani jako trestný čin vydírání. Nejvyšší soud se však s tímto posléze uvedeným názorem neztotožňuje.
Především nelze souhlasit s konstatováním odvolacího soudu, že v popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není dostatečně vyjádřena subjektivní stránka trestného činu vydírání. V tomto směru správně dovolatel poukázal na to, že úmyslná forma jednání je zde již imanentně obsažena. Požadovat v takovém případě po soudu prvního stupně explicitní vyjádření uvozené např. slovy „se záměrem“ apod. by bylo čirým formalismem. Z výroku rozsudku je také zcela jasně patrné, že se obviněný po poškozené „domáhal schůzky a případné společné soulože“. Výrok rozsudku koresponduje s odůvodněním a je zřejmé, že soud prvního stupně neměl v tomto ohledu žádné pochybnosti.
Odůvodnění:závěru odvolacího soudu, že ve výroku rozsudku není dostatečně vyjádřena subjektivní stránka trestného činu vydírání, je nepřesvědčivé. Odvolací soud je vztahuje k posouzení úmyslu podle §15 tr. zákoníku, avšak argumentuje převážně okolnostmi vztahujícími se k otázce společenské škodlivosti činu, případně bezvýznamnými (gramatické chyby v komunikaci obviněného). Tyto argumenty se s podstatou věci míjejí a nejsou způsobilé závěr soudu prvního stupně o naplnění subjektivní stránky trestného činu zpochybnit. Prakticky vůbec odvolací soud neodůvodnil svůj názor, že nebyla naplněna ani objektivní stránka uvedeného trestného činu.
Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. V daném případě podle závěru krajského soudu vyjádřeného v tzv. právní větě rozsudku obviněný poškozenou pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konala. Poškozená se podle zjištění krajského soudu obviněnému líbila, chtěl se s ní sejít, chtěl s ní navázat vztah, který by případně vedl ke společné souloži. Poté, co poškozená jeho nabídku schůzky odmítla, domáhal se této schůzky pod pohrůžkou zveřejnění fotografií poškozené, na kterých bude nahá, přestože žádnými takovými fotografiemi nedisponoval. Již tím naplnil podle nalézacího soudu znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu, neboť podle ustálené judikatury za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat i zveřejnění „nahých“ fotografií poškozené na sociálních sítích, neboť zveřejnění takových intimních fotografií lze považovat za vážnou újmu na právech, na cti či dobré pověsti poškozené. Přitom není vyloučeno, že obviněný by mohl za takové fotografie poškozené vydávat i jiné, cizí intimní fotografie. Pod touto pohrůžkou se obviněný domáhal, aby poškozená na schůzku skutečně přišla a měli spolu případně pohlavní styk, tedy ji nutil, aby konala něco, co dobrovolně konat nechtěla. Tím narušil objekt trestného činu vydírání, kterým je svobodné rozhodování člověka.
Nejvyšší soud se s těmito závěry krajského soudu o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku prokázaným jednáním obviněného ztotožňuje. Pohrůžka zveřejnění intimních fotografií poškozeného skutečně může být pohrůžkou jiné těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku. Při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet též např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný. Soudní praxe tento znak vykládá na základě konkrétních situací. Může proto spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, a ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Za pohrůžku jiné těžké újmy lze považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném a pracovním životě poškozeného a přitom je způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006).
K argumentaci odvolacího soudu Nejvyšší soud dodává, že z hlediska naplnění subjektivní (ale i objektivní) stránky uvedeného trestného činu je irelevantní, že obviněný neměl k dispozici intimní fotografie poškozené a fakticky jí nemohl jinou těžkou újmu způsobit. Fakt, že obviněný to možná pouze „zkoušel“, tedy využil nezpůsobilé prostředky, nemůže jeho trestní odpovědnost vyloučit, neboť v době svého jednání nemohl vědět, zda mu poškozená uvěří a jeho nátlaku se podvolí, či nikoli. Poškozená sice podle svého vyjádření nebrala tuto výhrůžku vážně, zároveň však připustila, že si v minulosti intimní fotografie s „jedním klukem“ posílali. Že jednání obviněného přinejmenším v některých fázích komunikace nebrala zcela vážně, to lze spíše přičítat její dětské naivitě a nezkušenosti. V této souvislosti soud prvního stupně zjistil, že obviněný se dovedl v prostředí internetu dobře orientovat, přes svou nižší inteligenci si například dokázal stáhnout různá videa a fotografie a užíval také více profilů na Facebooku. Ze strany obviněného k tomu sice nedošlo, poškozená se však mohla stejně dobře obávat zveřejnění fotografií, na kterých by byla osoba např. jí podobná s jejím označením apod. Jak správně upozornil dovolatel, poškozená nakonec jisté obavy projevila a s celou záležitostí se svěřila nejprve kamarádce, pak matce a také strýci, kterého měl obviněný mezi svými facebookovými „přáteli“.
Skutečnost, že obviněný trpí duševní poruchou – lehkou mentální retardací a tzv. neúplnou sexualitou a není schopen si „namluvit“ přiměřenou osobu ženského pohlaví, rovněž žádným způsobem naplnění subjektivní stránky nevylučuje. Spíše naopak tato skutečnost vysvětluje, proč se obviněný soustředil na poškozenou nízkého věku. Neschopnost navázat sexuální vztah s dospělou osobou nevylučuje, že by obviněný nebyl schopen navázat takový kontakt s dítětem. Ba naopak, ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Želmíry Herrové soud prvního stupně zjistil riziko, že obviněný se bude zajímat o věkem nepřiměřené sexuální objekty ženského pohlaví, přičemž znalkyně nevyloučila ani projevy agresivity. Pokud tedy odvolací soud naznačuje, že obviněný by nebyl schopen se s poškozenou snad ani reálně sejít a pohyboval se pouze v prostředí internetu, je nejasné, z čeho takový závěr vyvodil.
Argument, že písemné projevy obviněného jsou plné gramatických chyb, stojí mimo rámec právního hodnocení a lze snad pouze říci, že koresponduje s nízkým IQ obviněného a nic dalšího neříká. Zjištění, že poškozená mentální úroveň obviněného rozpoznala a nebrala jej vážně, odvolací soud přikládá daleko větší váhu, než jakou mu přisoudil soud prvního stupně. Mimo to by z pohledu subjektivní stránky mohlo být relevantní se zabývat spíše otázkou, nakolik si byl obviněný vědom, že ho poškozená nebere vážně, zda si takovou skutečnost uvědomoval. Pak by bylo teprve namístě hodnotit, zda v důsledku takového vědomí své výhrůžky nemyslel vůbec vážně či zda jej to naopak vedlo k tomu, že „přitvrdil“ a tedy začal na poškozenou vyvíjet nátlak.
Zda jednání obviněného bylo způsobilé ohrozit mravní vývoj nezletilé, nemá z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání žádný význam. Zcela mimo kontrolu obviněného a bez vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty pak byla i možnost poškozené komunikaci ukončit „zablokováním obviněného“.
Lze tak shrnout, že svůj názor o nenaplnění subjektivní, ale také objektivní stránky trestného činu odvolací soud nijak relevantně nezdůvodnil. Jeho závěr o neschopnosti obviněného normálního verbálního (natož sexuálního) kontaktu s jinou osobou není dostatečně podložen. Naopak vyznívá v rozporu se závěry znaleckého posudku, ale také např. s výpovědí svědkyně BBBBB (pseudonym), bývalé přítelkyně obviněného, jak je citována v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Bez odůvodnění zůstal názor odvolacího soudu, že jednání obviněného nedosahuje potřebného stupně společenské škodlivosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zde odvolací soud pouze obecně vyložil obsah tohoto pojmu. Měl však patrně na mysli některé okolnosti, které uvedl ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu. Nicméně Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit několik souvislostí. Předně je třeba hodnotit okolnosti uvedené dovolatelem, tedy nízký věk poškozené a sexuální deviaci obviněného a vůbec závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie. Přihlédnout je sice nutno i k okolnostem, které společenskou škodlivost snižují, tj. že obviněný intimní fotografie poškozené k dispozici neměl a že jej poškozená minimálně z počátku nebrala vážně, což mu dávala otevřeně a vulgárně najevo. Na druhou stranu je třeba se vyvarovat možné bagatelizace podobného jednání se sexuálním podtextem jako takového, zejména vůči nezletilým dětem. Nelze také přehlédnout náhled obviněného na vlastní vyděračské jednání vůči nezletilé charakterizovaný absencí přiměřené sebereflexe. Obviněný uvedené jednání vlastně nedoznával, respektive částečně je připouštěl pod tíhou důkazů. V hlavním líčení pak například uvedl: „Mohli jsme si to vyříkat mezi sebou a nemuseli jsme sedět dneska tady“ (č. l. 207).
Stejně tak nelze podceňovat spáchání činu prostřednictvím internetu, přesněji sociální sítě, což může snad vyvolávat dojem jisté „virtuálnosti“ takového jednání (v daném případě k ničemu dalšímu nedošlo a tedy se jakoby „nic nestalo“), které však může mít velice konkrétní dopady do reálného života. Zejména třeba si uvědomit, že zablokováním komunikace by poškozená dosáhla pouze toho, že by ji obviněný z daného profilu nemohl kontaktovat a vzájemně by své aktivity na Facebooku neviděli (konkrétně by ovšem záleželo na nastavení profilu poškozené, tedy které informace umožňuje vidět pouze „přátelům“, které „přátelům přátel“ a které sdílí zcela veřejně). Obviněnému by však zůstala zachována možnost ze zablokovaného profilu komunikovat s „přáteli“ poškozené, mohl by o ní šířit informace ve skupinách apod. Pochopitelně by mohl využít i jiného profilu, který také užíval, popřípadě založit profil nový. Možnost zablokování komunikace tak ve skutečnosti ochranu oběti nepřináší. Také je třeba vzít v úvahu vyvíjející se způsob života zejména mladé generace, který se ve značné míře odehrává právě na sociálních sítích, kde bývají propojeni spolužáci ze stejné školy (kyberšikana se může velmi snadno stát šikanou v reálném životě), přičemž děti, ale i dospělí o sobě sdílejí velmi osobní i intimní informace (včetně fotografií), které jsou snadno zneužitelné (což si zároveň málokdo připouští). Profil na sociální síti pak lidé vnímají jako součást vlastní osobní historie, mají zde uložené fotografie ze společných akcí s přáteli, vše je navzájem provázáno tak, že po letech užívání může případná ztráta takového profilu jeho majitele velmi nepříjemně zasáhnout. Narůstající obliba sociálních sítí a současně jistá anonymita, kterou internet stále poskytuje, přitom skýtají ideální prostor pro pachatele trestné činnosti zaměřené právě vůči dětem, které jsou také v tomto směru nejvíce zranitelné.
K právnímu posouzení skutku jako trestného činu znásilnění
Naproti tomu se Nejvyšší soud neztotožnil s dovolatelem prosazovanou právní kvalifikací skutku jako pokusu zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1, §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (s trestní sazbou od pěti do dvanácti let odnětí svobody), kterou považuje za přepjatou.
Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, spáchá-li takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a na dítěti mladším patnácti let.
Pokusem trestného činu je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle právní věty uvedené v žalobním návrhu se obviněný měl dopustit jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu jiného pohrůžkou jiné těžké újmy donutit k pohlavnímu styku, spáchat čin souloží a na dítěti mladším patnácti let, ale k dokonání trestného činu nedošlo.
Nejvyšší soud se ztotožnil s nalézacím soudem i v tom směru, že nebyl naplněn znak „donutit k pohlavnímu styku“ ve stadiu pokusu, tj. že jednání obviněného bezprostředně nesměřovalo k dokonání trestného činu znásilnění, tedy k donucení poškozené k pohlavnímu styku, respektive k souloži.
Zde je třeba zmínit, že dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nerespektoval skutkový závěr nalézacího soudu, že jednání obviněného směřovalo případně i ke společné souloži s poškozenou. Jestliže odvolací soud uvedl, že zůstávají důvodné pochybnosti o tom, k čemu vlastně jednání obviněného mělo směřovat, považuje to dovolatel dokonce za extrémní rozpor ve skutkových závěrech. Dovolatel má za to, že odvolací soud nemohl takový závěr učinit bez toho, aby sám provedl potřebné dokazování.
S tím Nejvyšší soud nesouhlasí. Zatímco obžaloba kladla obviněnému za vinu, že se obviněný (uvedenou pohrůžkou jiné těžké újmy) na poškozené domáhal schůzky a společné soulože , nalézací soud ve výroku popsal skutek tak, že se obviněný domáhal schůzky a případné společné soulože. Jestliže tedy nalézací soud skutková zjištění oproti obžalobě pozměnil tak, že doplnil slovo případné , nešlo zjevně o náhodu ani o omyl či o bezvýznamnou stylistickou změnu. Naopak, smysl této změny nelze vysvětlovat jinak, než že nalézací soud se neztotožnil s obžalobou v tom, že jednání obviněného měla zcela jasný záměr (cíl), nýbrž v podstatě učinil skutkový závěr, že nebylo zcela jasné, k čemu mělo jednání obviněného v jeho případné další fázi směřovat. Rozpor ve skutkových zjištěních lze tak spatřovat mezi obžalobou a rozsudkem nalézacího soudu, nikoli mezi rozsudkem a skutkovými závěry odvolacího soudu, byť ten je vyjádřil poněkud jednoznačněji než soud nalézací. Není tudíž správný názor dovolatele, že odvolací soud změnil právní posouzení skutku na základě odlišných skutkových zjištění, k jejichž změně neměl podklad v procesním postupu.
K vlastnímu právnímu posouzení navrhovanému obžalobou a dovolatelem je třeba uvést, že trestný čin znásilnění (ve zde uvažované alternativě) je dokonán až uskutečněním pohlavního styku, nikoli již nucením k němu (srov. výraz „donutí“), na rozdíl od trestného činu vydírání, který je dokonán již nucením někoho k něčemu (srov. výraz „nutí“). Proto v daném případě přicházelo v úvahu posouzení skutku nanejvýš jako pokus trestného činu znásilnění.
Pro úplnost je třeba uvést, že taková kvalifikace by vůbec nepřicházela v úvahu podle dřívější právní úpravy (§241 trestního zákona č. 140/1961 Sb.), kde základním znakem znásilnění bylo násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí. Podle současné úpravy je možné trestný čin znásilnění spáchat i pohrůžkou násilí, které má být uskutečněno teprve někdy v budoucnosti, anebo i pohrůžkou jiné těžké újmy, která rovněž nemusí nastat ihned. Vzhledem k tomu, že znak donutí v sobě přirozeně zahrnuje určitou bezprostřednost, nastává při posuzování pokusu trestného činu znásilnění určitá diskrepance mezi znakem bezprostředního směřování k donucení k pohlavnímu styku a zákonodárcem připuštěnou možností, že jednak k pohlavnímu styku nemusí dojít bezprostředně po užití pohrůžky a zároveň ani obsahem pohrůžky nemusí být to, že k násilí nebo k jiné těžké újmě, jimiž je vyhrožováno pro případ, že se oběť nepodrobí vůli pachatele, dojde bezprostředně po výhrůžce.
Toto široké pojetí znaků trestného činu znásilnění vedlo v daném případě k pokusu žalobce o zkonstruování jakéhosi „pokusu znásilnění na dálku“. Ten lze ovšem podle názoru Nejvyššího soudu připustit jen zcela výjimečně. V zásadě lze souhlasit s nalézacím soudem, že k naplnění znaků pokusu trestného činu znásilnění musí zpravidla dojít k osobnímu kontaktu pachatele se znásilňovanou osobou, která se podrobuje (třeba i dříve pronesené) výhrůžce, případně alespoň musí vývoj událostí skutečně bezprostředně k osobnímu kontaktu směřovat (ve smyslu zejména časové bezprostřední souvislosti). Výjimky by mohly představovat například případy, že by pachatel uskutečňoval výhrůžku vůči poškozenému v době, kdy by poškozený byl v bezprostředním osobním kontaktu s jinou osobou, která by s ním měla vykonat pohrůžkou pachatele vynucený pohlavní styk. I zde by ovšem bylo nutné trvat na tom, že oběť musí být již v osobním kontaktu s tím, kdo má s ní vykonat pohlavní styk (event. musí vývoj událostí už bezprostředně k osobnímu kontaktu směřovat), aby se mohlo jednat o pokus trestného činu znásilnění, tj. o pokus donucení (o jednání bezprostředně směřující k donucení) k pohlavnímu styku.
Právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 (alinea 1), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku byla použita ve věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 44/2017, o zamítnutí zjevně neopodstatněného dovolání obviněného. Jednalo se o použití pohrůžky jiné těžké újmy (která byla hodnocena s ohledem na okolnosti a osobu obviněného), ovšem s tím, že tato pohrůžka byla pronesena osobně, neboť došlo k osobnímu kontaktu obviněného s poškozeným.
K argumentu dovolatele, že bezprostřednost je dána vždy, když pachatel již začne uskutečňovat jednání, které je uvedeno v příslušné skutkové podstatě, je třeba namítnout, že vzhledem ke specifické současné konstrukci skutkové podstaty trestného činu znásilnění a také z hlediska zde posuzovaného konkrétního případu je tento jinak obecně uznávaný argument pronesený sám o sobě poněkud zjednodušující a schematický.
Uvedená konstrukce skutkové podstaty znakem „donutí“ v sobě zahrnuje vyšší požadavek bezprostřednosti než jiné srovnatelné skutkové podstaty. Jednání, které je v jiných případech (například v §175 tr. zákoníku) povýšeno na dokonaný trestný čin, ačkoli je materiálně pouhým pokusem (donutit někoho k něčemu), je u trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku (které je k výše uvedenému ve vztahu speciality) označeno za pokus trestného činu. To je samo o sobě konstrukce běžná, je však třeba mít na paměti onen zvýšený požadavek bezprostřednosti vyjádřený znakem „donutí“, přičemž vzhledem k „rozložité“ konstrukci skutkové podstaty trestného činu znásilnění si lze představit (a bylo tomu tak podle všeho i v nyní posuzovaném případě) donucování k určité „první fázi“, mezistupni, například setkání, po němž dalšího cíle nemusí být dosaženo donucením. Obviněný nezačal dosud uskutečňovat jednání, které je ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění popsáno jako donucení k pohlavnímu styku. Uskutečňoval jednání, které – podle zjištění nalézacího soudu – směřovalo (přinejmenším) k donucení poškozené ke schůzce (byť počítal s navázáním vztahu a případným sexuálním stykem).
Složené skutkové podstaty trestných činů s dvěma jednáními, jakým je trestný čin znásilnění, jsou samy o sobě výjimečné (lze např. zmínit trestný čin braní rukojmí podle §174 odst. 1 tr. zákoníku). Obecně sice platí, že u těchto trestných činů skládajících se z více jednání může být pokusem již započetí prvního z těchto jednání. V literatuře (která ovšem zpravidla navazuje na předtím dlouhodobě ustálené pojetí tohoto deliktu) se v této souvislosti uvádí jako příklad právě u trestného činu znásilnění skutkový stav, že pachatel spoutá ženu, aby s ní proti její vůli souložil, k čemuž má dojít ihned (Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 274). I z toho je patrné, že se konstrukce žalobce v dané věci dostává do rozporu i se zásadou časové a místní určenosti pokusu, z nichž alespoň jedna – zásadnější je úzká časová spojitost s následkem – by nepochybně měla být u pokusu trestného činu znásilnění naplněna. V daném případě nalézací soud správně připomněl, že výhrůžky obviněného nebyly v časové souvislosti ani s následkem činu, ani s místem, kde k činu mělo dojít (takové místo ostatně nelze z důkazů nijak určit).
Ojedinělá je skutková podstata trestného činu znásilnění (v uvažované alternativě) tím, že nejde jen o trestný čin s dvěma jednáními (donucování a vynucený akt – pohlavní styk). Druhým jeho specifickým znakem je, že jde o trestný čin, u něhož musí na jednání pachatele navazovat jednání poškozeného (resp. další osoby), aby byl trestný čin dokonán. I skutkové podstaty vykazující tento druhý znak trestní zákoník zná – jde například o trestný čin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1 alinea 1. tr. zákoníku nebo o trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Bezprostřednost pokusu zde může být dána tím, že jednání poškozeného (pohlavní sebeukájení, majetková dispozice) může být uskutečněno už bez další součinnosti pachatele.
Spojení obou uvedených znaků (dvě jednání pachatele a zároveň nutnost navazujícího jednání další osoby pro dokonání činu) u trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1. je však poměrně unikátní. K naplnění znaku bezprostřednosti u pokusu zde nestačí, že na jednání pachatele může navázat jednání další osoby (poškozeného). Vyžaduje se, aby také u tohoto navazujícího jednání byl pachatel (event. jiná osoba, která má čin vykonat) fyzicky přítomen a zúčastnil se na něm. Nemusí proto jít ani o tzv. neukončený pokus, jestliže pachatel (nebo zmíněná jiná osoba) se vůbec nedostane do osobního kontaktu s poškozeným.
Pro pokus trestného činu je charakteristické, že pachatel odstraňuje překážky činu v závěrečné fázi své činnosti a dále že již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (viz č. 20/1969 Sb. rozh. tr.). Nic z toho zjevně neplatí o posuzovaném jednání obviněného. Pachatel pokusu trestného činu také musí vždy už podniknout nějaké jednání, jímž byly – v míře předpokládané pro pokus trestného činu – ohroženy zájmy chráněné zákonem.
Problematické je v posuzovaném případě i dovození znaku jiné těžké újmy, kterou obviněný hrozil. Takovou těžkou újmou obecně – ve vztahu např. k trestnému činu vydírání – může být i zveřejnění intimních fotografií poškozeného. Tíživost, respektive závažnost hrozící újmy je však nutno posuzovat v relaci k tíživosti či závažnosti újmy, která oběti vznikne tím, že se podvolí vůli pachatele a uskuteční jednání, které po ní požaduje. Je třeba tu uplatnit hledisko objektivní i subjektivní a otázku posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu a konkrétnímu skutku. To, co může naplnit znak těžké újmy u trestného činu vydírání, nemusí nutně tento znak naplnit u trestného činu znásilnění.
Na základě skutkových zjištění nalézacího soudu nelze dovodit ani naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, tj. úmysl obviněného donutit poškozenou k pohlavnímu styku. Tento donucovací úmysl by musel zahrnovat očekávaný nebo projevený vážně míněný odpor poškozené (ovšem konkrétně vůči pohlavnímu styku) a zároveň zamýšlené překonání tohoto odporu (donucení). Zde je třeba zmínit, že i pokud dojde k osobnímu kontaktu dvou osob z iniciativy jedné z nich a druhá osoba změní postoj a souhlasí s pohlavním stykem (pokud jde podle okolností o skutečnou dobrovolnost), nejde o donucení. Lze dodat, že také orientace úmyslu jen na „pokus“ (v materiálním smyslu) a nikoli na dokonání trestného činu k pokusu nestačí (jde o zásady uznávané i starší literaturou – viz např. Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. 3. vydání. Praha: Codex 1997, s. 157). Může zde dojít k řadě skutkově různých situací. I proto je posuzování pokusu znásilnění bez osobního kontaktu velmi problematické.
Přijatelný a odpovídající provedeným důkazům je závěr, k němuž v podstatě dospěly oba soudy, že obviněný neměl zcela ujasněnou představu o cíli svého jednání. Za jisté považoval nalézací soud pouze to, že se obviněný chtěl s poškozenou sejít a chtěl s ní navázat vztah. Za nejisté již soud považoval to, zda by podle jeho představ vedl tento vztah ke společné souloži, i když to v zásadě zamýšlel. Nalézací soud však nedospěl k závěru, že by obviněný měl záměr realizovat soulož vynucenou, tj. takovou, k níž by poškozená přistoupila na základě donucení, tj. že by rezignovala na svůj další odpor a z důvodu možnosti uveřejnění jejích intimních fotografií (jejichž držení by jí obviněný ani nemohl prokázat) by se k souloži uvolila.
Takto jednoznačný závěr o úmyslu obviněného nebylo možné učinit. On sám tvrdí, že schůzku s poškozenou si přál, ale pohlavní styk ve skutečnosti vážně nezamýšlel, pohrůžky zveřejnění fotografií jí psal proto, aby přišla na schůzku. Sám poslal poškozené svou fotografii („normální“, tj. nikoli intimní). Je docela možné, že obviněný – právě i s ohledem na jeho osobnostní strukturu a sexuální deviaci – sám úplně nevěděl, co svým jednáním sleduje, tím méně do budoucna v té které fázi vývoje událostí. V průběhu internetové komunikace poškozené sice opakovaně psal o souloži, na druhé straně v reakci na její odpovědi například psal, proč si ho tedy dávala „do přátel…myslel jsem, že se chceš seznámit a poznat a chodit se mnou a mít i sex se mnou“ nebo „a kamarádi můžeme být ne aspoň“ (č. l. 122, 131). Z další zaznamenané internetové komunikace obviněného vyplývá, že podobným způsobem si měl psát i s dalšími dívkami, na které vznášel různé požadavky se sexuálním podtextem, například zaslání fotografií, kterým ony zčásti vyhověly, ale po jedné dívce měl například požadovat „sex a fotku“ a psát jí, že ji miluje, když ona odmítala, vyhrožoval sebevraždou, ale také tím, že dá na Facebook její intimní fotografii a napíše, že to je ona ve 13 letech (č. l. 11). Nebylo přitom zjištěno, že by v některém z těchto případů psaní obviněného vyústilo v nějaký konkrétní fyzický čin. Konečně z výpovědi svědkyně BBBBB vyplývá, že před několika lety stejným způsobem (přes Facebook) navázala s obviněným vztah, poslala mu na jeho žádost fotografii, na které byla nahá, poté se i opakovaně sešli, vztah trval asi půl roku, intimní poměr však nenavázali, obviněný po ní pohlavní styk nepožadoval (č. l. 160). Před ní s obviněným „chodila“ CCCCC. Všechny tyto skutečnosti relativizují možnost zjistit, co vlastně obviněný s poškozenou AAAAA zamýšlel a zda o tom on sám měl dostatečně konkrétní představu z hlediska naplnění znaku, že jeho jednání bezprostředně směřovalo k donucení poškozené k pohlavnímu styku.
Pokud jde o dovolatelem zmiňovanou možnost posoudit jednání obviněného přinejmenším jako přípravu ke zvlášť závažnému zločinu znásilnění podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, pozvání na osobní schůzku by sice obecně mohlo představovat vytváření podmínek pro spáchání zločinu znásilnění, avšak v posuzovaném případě se Nejvyšší soud neztotožnil ani s touto dovolatelem podpůrně zmiňovanou kvalifikací.
Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný neuvažoval promyšleně několik kroků do budoucnosti, netušil, na jakém místě by k souloži případně mohlo dojít. Podstatné je, že o přípravu k uvedenému trestnému činu nemohlo jít v případě, že chyběl úmysl poškozenou skutečně znásilnit. Že takový úmysl nebyl prokázán, bylo již zmíněno. Protože také u přípravy musí úmysl směřovat k individuálně určitému trestnému činu, musí být dostatečně zřetelný. To rovněž nelze v dané věci konstatovat.
Trestný čin znásilnění obecně náleží mezi nejbrutálnější a nejvíce traumatizující trestné činy, které na svých obětech zanechávají dlouhodobé, často i doživotní následky. Představuje neoprávněný zásah do integrity oběti v tak citlivé oblasti, jakou je intimní život (Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 548). Závěr Nejvyššího soudu, že obviněný nenaplnil svým prokázaným jednáním zákonné znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ani v žádném z jeho vývojových stadií, odpovídá i obecnému chápání slova znásilnění a obecně pojatému principu spravedlnosti.
K postoupení věci
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto mimo jiné o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. I tento dovolací důvod uplatnil dovolatel relevantně.
Podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§222 odst. 2 tr. ř.).
Podle §222 odst. 2 tr. ř. soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.
Podmínky pro postoupení věci podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyly v dané věci splněny, protože při těch skutkových zjištěních, která učinil nalézací soud, nemohlo jít pouze o přestupek a nebylo namístě postoupení věci jinému orgánu. Tím pádem nejde o situaci, kdy k postoupení věci měl přikročit již soud prvního stupně.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, nemohlo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze obstát, neboť je nesprávné ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Vrchní soud v Praze znovu rozhodne o odvoláních obviněného a státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. Při novém rozhodnutí bude vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu