ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.167.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 167/2014-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. března 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné D. A. K. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 4 To 210/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 120/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 3 T 120/2011 bylo obviněné D. A. K. podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.
Proti tomuto rozhodnutí podali stížnost obviněná a její otec. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením za dne 16. 4. 2013, sp. zn. 4 To 210/2013, podané stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Obviněná se domnívá, že nebyl dostatečně zjištěn její zdravotní stav v takové míře, aby bylo možno uložit ochranné opatření a soudy nepostupovaly správně. Oba soudy vycházely při svém rozhodnutí ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie vyhotoveného MUDr. L. Fiedlerovou, s jejímiž závěry však podle obviněné nelze souhlasit. Znalecký posudek je údajně nepravdivý a především nezohledňuje její aktuální zdravotní stav, když vychází z doby, kdy měla páchat trestnou činnost, tedy z počátku roku 2011 a znalkyně jej vyhotovila pro účely odvolacího řízení v roce 2012. Obviněná se domnívá, že soud měl pro účely uložení ochranného opatření nechat vyhotovit nový znalecký posudek, když v jejím případě jde navíc o výjimečný, zvlášť obtížný případ a od posledního posudku uplynul téměř rok. Měl by se tedy opatřit posudek ústavu podle §110 odst. 1 tr. ř., neboť obě rozhodnutí znamenají citelný zásah do jejích svobod. Soudy se podle obviněné nezabývaly ani skutečností, že od poslední trestné činnosti žádnou další trestnou činnost nespáchala, a pokud by stanovená diagnóza byla pravdivá, musela by se uvedená psychiatrická porucha nějak projevit, což by mělo za následek páchání další trestné činnosti. Obviněná vyjádřila svou ochotu zcela se podřídit znaleckému posudku vypracovanému ústavem, který by odstranil veškeré pochybnosti. Ústavní znalecký posudek nepovažuje za nadbytečný. Zdůraznila, že neměla možnost předložit revizní znalecký posudek, neboť neměla finanční prostředky. Obviněná uzavřela, že odvolací soud měl celou věc vrátit soudu I. stupně za účelem vyhotovení ústavního znaleckého posudku, aby bylo zřejmé, zda jsou či nejsou důvody pro nařízení ochranného psychiatrického léčení ústavní formou a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že stejné výhrady byly obsaženy již v řádném opravném prostředku proti rozhodnutí o uložení ochranného léčení a soud zřetelně objasnil jejich nedůvodnost. Obviněná navíc neuvedla, které podmínky stanovené zákonem pro uložení ochranného léčení nebyly splněny, a její argumenty vyjadřují podle státního zástupce pouze polemiku se stanoviskem nalézacího (a rovněž odvolacího) soudu, k němuž soud dospěl po vyhodnocení všech provedených důkazů. Požadavek na pořízení znaleckého posudku ústavu soudy důvodně odmítly, protože v této trestní věci nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti charakterizující duševní stav obviněné a posouzení tohoto stavu nijak nepřekračuje možnosti individuálního soudního znalce příslušného oboru. Podle státního zástupce pachatel, který není pro nepříčetnost za své protiprávní jednání trestně odpovědný, musí být specificky omezen na svých osobních právech – v tomto případě z důvodů ochrany společnosti před skutky, jichž se může dopustit potenciálně nebezpečná nepříčetná osoba. Na tom nemůže podle státního zástupce ničeho změnit ani argument, že od posledního trestního stíhání se obviněná žádné trestné činnosti nedopustila. V této souvislosti poukázal na stanovisko znalkyně, že obviněná přes její doporučení rezignovala na dobrovolnou soustavnou specializovanou pomoc a nenastoupila dobrovolné ambulantní léčení. Podle státního zástupce, jestliže obviněné schází reálný náhled na její současný duševní stav a potřebu jeho léčení, je třeba k tomuto opatření přikročit z pozice státem garantované soudní moci.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud považuje za potřebné na úvod připomenout soudem I. stupně uvedené skutečnosti, že obviněná byla rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 3 T 141/2010 (č. l. 158 a násl. tr spisu), uznána vinnou jednak zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto delikty byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Dále jí byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to pistole zn. ARDESA S. A.
Obviněná byla dále rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 3 T 120/2011 (č. l. 61 a násl. tr. spisu), uznána vinnou přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uložen jí byl podmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, se zkušební dobou v trvání 2 let.
Citované rozsudky napadla obviněná odvoláními. Krajský soud v Českých Budějovicích po spojení výše uvedených věcí, poté co opatřil na obviněnou znalecký posudek z odvětví psychiatrie a klinické psychologie, o těchto odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 4 To 220/2012 (č. l. 88 tr. spisu 3 T 120/2011) tak, že s ohledem na zjištěnou nepříčetnost obviněné v době spáchání skutků, oba napadené rozsudky zrušil v celém rozsahu a podle §226 písm. d) tr. ř. obviněnou zprostil obžaloby pro skutky kvalifikované jako zločin křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a další přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Poté podle §230 odst. 2 tr. ř. per analogiam vyhradil rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání soudu prvního stupně.
Jak již bylo uvedeno výše obviněná podala dovolání proti rozhodnutí, kterým jí bylo podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání obviněné bylo podáno ve stejném rozsahu a je založeno na totožných námitkách, které byly součástí již jejího řádného opravného prostředku (č. l. 149 a 150 tr. spisu), stejné námitky byly součástí také celé obhajoby obviněné a vypořádaly se s nimi oba soudy (zejména nalézací).
Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Podmínky pro uložení ochranného léčení jsou zákonem stanoveny v §99 odst. 1 tr. zákoníku. Spočívají mimo jiné v tom, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
Z toho vyplývá, že soud uloží ochranné léčení za současného splnění pěti podmínek, které spočívají v tom, že a) stal se skutek, b) tento skutek jinak má znaky trestného činu, c) obviněná je pachatelkou tohoto skutku, d) obviněná není pro nepříčetnost trestně odpovědná, e) pobyt obviněné na svobodě je nebezpečný.
Pokud jde o výše citované námitky obviněné v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., Nejvyšší soud zjistil, že tyto jsou založeny toliko na nesouhlasu obviněné se závěry znalkyně psychiatričky MUDr. L. Fiedlerové, jejíž znalecký posudek označila za nepravdivý. Obviněná se domnívá, že její pobyt na svobodě není pro společnost nebezpečný. Soudy podle ní nesprávně posoudily její zdravotní stav a dožaduje se vypracování znaleckého posudku ústavního.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů jakož i z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se pečlivě zabývaly podmínkami stanovenými zákonem pro uložení ochranného opatření. K tomu v průběhu veřejného zasedání dne 19. 2. 2013 provedl soud I. stupně řadu důkazů (č. l. 131 a násl. tr. spisu), zejména obsahem trestních spisů Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 3 T 141/2010, 3 T 18/2011 a 3 T 120/2011. Řádně se zabýval také zdravotním stavem obviněné. Pečlivě hodnotil, že se obviněná třemi skutky dopustila čtyř trestných činů, avšak ve stavu, kdy nebyla pro nepříčetnost trestně odpovědná. Bylo proto nezbytné rozhodnout o přiměřeném ochranném opatření. Ke zdravotnímu stavu obviněné provedl soud I. stupně důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. L. Fiedlerovou a Mgr. V. Šnorkem, jakož i vyslechl MUDr. L. Fiedlerovou ve veřejném zasedání.
Námitky obviněné uplatněné v dovolání směřují primárně proti závěrům uvedeného znaleckého posudku a polemizují se stanoviskem nalézacího soudu, ke kterému dospěl po provedeném dokazování a s nímž se soud II. stupně plně ztotožnil.
Nejvyšší soud ale akceptuje závěry soudů o správnosti uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není možno vyvozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, popřípadě jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě (srov. např. rozh. č. 58/1968 Sb. rozh. tr., rozh. č. 11/1974 Sb. rozh. tr., rozh. č. 23/1979 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž zjistily, že pobyt obviněné na svobodě je s ohledem na její zdravotní stav nebezpečný a byla tak splněna i tato zákonná podmínka pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Jako podklad pro tento závěr soudů posloužil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 186 tr. spisu sp. zn. 3 T 141/2010), který byl vypracován dne 31. 5. 2012, MUDr. L. Fiedlerovou a jako konzultant byl přibrán znalec z oboru klinické psychologie Mgr. V. Šnorek. Uvedená znalkyně byla rovněž dne 19. 2. 2013 vyslechnuta u veřejného zasedání s tím, že potvrdila své závěry ze znaleckého posudku. Potvrdila, že obviněná trpí závažnou duševní nemocí, poruchou s bludy, přičemž jde o chronické onemocnění, kdy paranoický vývoj osobnosti obviněné dospěl až k poruše s bludy. Znalkyně uvedla, že obviněná si přes její doporučení nezajistila žádnou soustavnou specializovanou pomoc. U obviněné nebyly podle znalkyně shledány výrazné agresivní rysy, avšak agresivita u ní může vzniknout na základě bludného zpracování okolní reality, kdy je přesvědčena o všeobecném spiknutí proti ní a bude se tomuto bránit. V budoucnu tak podle znalkyně může dojít k excesivním výkyvům, pro které byla obviněná stíhána, a výsledkem pak bude stejně nutný její pobyt na psychiatrickém oddělení.
Soudy tak na základě provedených důkazů dospěly ke správnému závěru, že pobyt obviněné na svobodě je nebezpečný, jednak s ohledem na charakter a četnost spáchané trestné činnosti (vyhrožování i za použití zbraně; fyzické napadení), ale také vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu, paranoickému vývoji její osobnosti. Obviněné v souvislosti se závažnou duševní nemocí, kterou trpí, zcela chybí reálný náhled na její zdravotní stav, neboť i přes četnost a charakter spáchaných trestných činů nezahájila dobrovolnou ambulantní léčbu, jež jí byla doporučována. Její pobyt na svobodě je nebezpečný pro reálnou hrozbu agresivity v důsledku změněného – bludného – zpracování reality. Ústavní forma ochranné psychiatrické léčby je tak prevencí hrozícího protispolečenského jednání obviněné, ale také pomocí jí samotné. Není přitom podstatné, že se od spáchání deliktů, za které nebyla pro nepříčetnost odsouzena ale zproštěna obžaloby, žádného jiného trestného jednání nedopustila, neboť při neřešení zdravotního stavu obviněné (sama na dobrovolnou ambulantní léčbu rezignovala), takové jednání reálně hrozí. Svědčí o tom i určitá gradace v jejím jednání, kterého se dopustila ve stavu nepříčetnosti, když v lednu 2010 to byly jen verbální útoky, v únoru 2011 ale již vyhrožování se zbraní a v srpnu 2011 dokonce také fyzický útok na jinou osobu.
Pokud jde o námitku obviněné, že v jejím případě měl být vypracován posudek ústavu podle §110 tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že touto námitkou se také zabýval již nalézací soud v rámci její obhajoby a přesvědčivě se s ní vypořádal. Opatření znaleckého posudku vypracovaného vědeckým ústavem nebo institucí specializovanou na znaleckou činnost pro nadbytečnost zamítl, neboť správně neshledal, že by se ve věci obviněné jednalo o výjimečný a zvlášť obtížný případ, který vyžaduje zvláštního vědeckého posouzení, když její duševní stav byl dostatečně vyšetřen dvěma znalci z oboru zdravotnictví, z odvětví psychiatrie a klinické psychologie a potvrzen výslechem znalkyně MUDr. L. Fiedlerové dne 19. 2. 2013. Byť tedy znalecký posudek byl zpracován téměř rok před rozhodnutím soudu I. stupně v této věci, byly jeho závěry před soudem aktuálně potvrzeny. V této souvislosti nelze také pominout, že znalecký posudek z 31. 5. 2012 konstatoval zdravotní stav obviněné již v době spáchání daného jednání, kterého se počínaje lednem 2010 dopustila nikoli jednorázově, ale postupně v období jednoho a půl roku. Vedle této dlouhé doby byl pak až po dalším téměř roce učiněn závěr o aktuální nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě a nutnosti předmětného léčení. Proto nelze ani této námitce obviněné, o dlouhé době od zpracování znaleckého posudku, přisvědčit.
Vyjadřuje-li obviněná v dovolání ochotu podřídit se rozhodnutí soudu, které bude učiněno na základě znaleckého posudku ústavu, nevyznívá to nijak přesvědčivě, a to i vzhledem k tomu, že do rozhodnutí soudu neučinila dobrovolně nic k zajištění specializované soustavné lékařské pomoci, jak jí bylo doporučeno znalkyní. Přitom by její snaha v tomto směru mohla mít vliv na rozhodnutí soudu v této věci. Krajský soud proto správně konstatoval, že vzhledem k absenci odpovídajícího náhledu obviněné na nutnost její psychiatrické léčby, není v současnosti schopna podrobit se jí v ambulantní formě. Ústavní léčení může soud také kdykoliv změnit na ambulantní, samotné léčení pak trvá jen, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však dvě léta (konkrétněji viz §99 odst. 5, 6 tr. zákoníku).
Nejvyšší soud shledal, že nebyl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. l písm. j) tr. ř. spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na správné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné D. A. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš