ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.173.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 173/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 2. 2014 o dovolání obviněného Mgr. J. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 42 To 110/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 115/2012 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 3 T 115/2012, byl obviněný Mgr. J. D. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20 denních sazeb po částce 1.000,- Kč, celkem tedy ve výši 20.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců.
Z podnětu odvolání obviněného, které podal proti všem výrokům, Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 42 To 110/2013, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb po částce 1.000,- Kč, celkem tedy ve výši 20.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě, přičemž tento napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl, že s ohledem na předchozí rozhodnutí v rámci kárného řízení je trestní stíhání vůči jeho osobě nepřípustné ve smyslu ustanovení §11 odst. 1, písm. f), písm. h) tr. ř.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci. V tomto směru připomněl, že se jednalo celkem o čtyři obdobné útoky, které ve svém souhrnu tvořily jeden pokračující skutek, z nichž za dva byl postižen v kázeňském řízení a za dva v tomto trestním řízení, ačkoliv všechny útoky byly obdobné svojí závažností. V nyní posuzované věci spočívalo spáchání obou útoků podle zjištění soudů v tom, že umožnil pachateli trestného činu „sprejerství“ vyhnout se postihu za uvedený čin. Podle jeho názoru nelze tyto dva útoky kvalifikovat jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, neboť vzhledem k okolnostem případu by postačilo uplatnit odpovědnost podle zákona o služebním poměru v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 tr. zákoníku. Jako trestný čin by měly být podle obviněného s ohledem na množství povinností posouzeny pouze ty nejzávaznější případy porušení policistových povinností. Kromě toho obviněný poukázal i na skutečnost, že ze strany zakročujících policistů došlo k porušení ustanovení §46 odst. 2 a §46 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru. V projednávaném případě tedy mělo být podle obviněného rozhodnuto ve smyslu ustanovení §222 odst. 2 tr. ř. o postoupení věci ke kázeňskému projednání. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě a tomuto soudu přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ohledně obviněným tvrzené překážky věci pravomocně odsouzené odvolací soud přiléhavě poukázal na ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. a vysvětlil smysl ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. (odst. 3 ve znění trestního řádu účinném od 1. 1. 2014). Ve shodě s názorem odvolacího soudu uvedl, že kázeňská rozhodnutí o dílčích útocích pokračujícího trestného činu nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ohledně subsidiarity trestní represe se rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o dostatečném stupni společenské škodlivosti s tím, že výkladem subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, včetně společenské škodlivosti a principu ultima ratio, se komplexně zabývalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. stejně jako obsáhlá judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž v podrobnostech odkázal, a z nichž lze učinit závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, tedy snaze policisty dosáhnout vylepšení policejní statistiky tím, že trestné činy, u nichž by se pravděpodobně nepodařilo zjistit pachatele, vůbec nebudou šetřeny. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Pokud obviněný namítá, že s ohledem na předchozí rozhodnutí v rámci kárného řízení je trestní stíhání vůči jeho osobě nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. f), h) tr. ř., je třeba podotknout, že tuto námitku vznesl již v odvolacím řízení a že spolehlivě se s ní vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí.
Ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že zákaz dvojího odsouzení neplatí v případech, kdy dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím správního orgánu o přestupku, jiném správním deliktu nebo o kárném či kázeňském provinění, ale že se vztahuje toliko na trestní stíhání pro činy kvalifikované jako trestné činy.
Stejně tak ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. hovoří o nepřípustnosti trestního stíhání v těch případech, pokud dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Oprávněným orgánem se zde přitom myslí státní zástupce, který vedle soudu jako jediný má právo trestní stíhání zastavit.
Ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. se týká nepřípustnosti trestního stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že ani jedno z nich (ani žádné jiné) nedopadá na posuzovaný případ.
Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Podle ust. §12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
V této souvislosti Nejvyšší soud ve shodě s názorem odvolacího soudu konstatuje, že pokud se nepřípustnost trestního stíhání týká jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání. Pokud tedy v daném případě byly dva útoky vyloučeny z kázeňského řízení k trestnímu stíhání, potom ani pravomocné kázeňské rozhodnutí o zastavení kázeňského řízení ohledně jiných dílčích útoků pokračujícího trestného činu nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté. Pro ilustraci je možné ještě podotknout, že k zastavení zmiňovaného kázeňského řízení došlo ryze z procesních důvodů, neboť rozhodnutí o kázeňském trestu bylo v prvním stupni vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty. V části týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou námitky obviněného zjevně neopodstatněné.
Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na případ bývalého p. p. P. L. a jeho stíhání, pak je nutné uvést, že se jednalo o jinou situaci, kterou nelze aplikovat na projednávaný případ. Ve věci obviněného Mgr. J. D. se v případě kázeňského řízení jednalo o útoky v podstatě spočívající v tom, že obviněný neměl v říjnu nebo listopadu 2011 jako v. Obvodního oddělení Policie ČR v N. n. O. zajistit řádné přijetí a prověření oznámení o krádeži částky 5.000,- Kč z bytu poškozené K. B. a přesvědčil oznamovatele, syna poškozené, R. B., aby trestní oznámení nepodal, dále v tom, že dne 10. 1. 2012 přesvědčil oznamovatele B. B., aby rovněž nepodal trestní oznámení ohledně pytláctví, za situace kdy tento nalezl zastřelenou srnu. V nyní projednávané trestní věci se přitom jedná o útoky, které v podstatě spočívají v tom, že ve dnech 1. 1. 2012 a 6. 1. 2012 dal pokyn svým podřízeným, aby podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku nebylo šetřeno a současně přesvědčil poškozené Bc. M. F. a H. Ž., aby ohledně této části protiprávního jednání nepodávali oznámení, a tím umožnil pachateli vyhnout se postihu. Z uvedeného vyplývá, že se jedná o zcela jinou situaci, než na jakou poukazoval obviněný ve svém dovolání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci svého dovolání obviněný poukazuje na společenskou škodlivost, která podle jeho názoru nedosahuje stupně trestné činnosti, a namítá, že mělo být postupováno ve smyslu ust. §222 odst. 2 tr. ř. a věc postoupena příslušnému orgánu, neboť nejde o trestný čin, ale skutek by mohl být posouzen jako kárné provinění.
Přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, jednalo se ze strany obviněného o počínání, které nebylo v souladu s právními předpisy, a proto je nelze tolerovat ani bagatelizovat. Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytné na tomto místě podrobně rozebírat jednotlivé útoky, jimiž byl obviněný uznán vinným, neboť to v odůvodněních svých rozhodnutích provedly již soudy obou stupňů. Proto postačuje ve stručnosti shrnout, že za výkon pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu bylo v rozsudku soudu I. stupně označeno (stručně vyjádřeno) počínání obviněného, jenž služebně zařazen jako v. Obvodního oddělení Policie ČR v N. n. O. mj. odpovědný za činnost podřízených policistů při plnění jejich úkolů v úmyslu dosáhnout lepšího postavení tohoto oddělení dal svým podřízeným pokyn, aby podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 2 tr. zákoníku vyplývající z oznámení poškozených Bc. M. F. a H. Ž. nebylo vůbec evidováno a poškozené přesvědčil, aby věc neoznamovali, v důsledku čehož v obou případech nebyla učiněna žádná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (přečin), a směřujících ke zjištění jejich pachatele, čímž umožnil pachateli vyhnout se postihu za uvedené přečiny, které se následně vůbec neprošetřovaly. Výkon jeho pravomoci jako policisty byl účelový a byl v rozporu s právními předpisy. Obviněný proto naplnil zákonný znak „vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“ . Obviněný si nejenže zjednodušil práci, ale vyloženě rezignoval na plnění svých povinností. Postup obviněného nebyl v souladu se zákonnou úpravou, kterou byl jako příslušník Policie ČR vázán, ale byl svévolný a ve svém důsledku znemožnil procesním stranám případně uplatnit zákonná práva. Obviněný tak jednal v rozporu s §1 odst. 1 tr. ř. a §158 odst. 1 tr. ř., v rozporu s §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, a v rozporu s čl. 33 odst. 1 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 30/2009, o plnění úkolů v trestním řízení, a článku 13 odst. 1, odst. 3, odst. 4 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 110/2008, o plnění úkolů služby pořádkové policie a služby železniční policie. Projednávané trestné činnosti se pak dopustil ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný trestním zákonem.
Ze shora uvedeného zřetelně vyplývá, že oba soudy nižších stupňů důvodně neměly žádné pochybnosti o tom, zda obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V rámci svých úvah přitom nepřehlédly ani ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Očividně bez opodstatnění jsou tedy námitky obviněného ohledně uplatnění principu, že majetkové vztahy a zájmy mají být chráněny především prostředky občanského a obchodního práva. Tento princip vyjadřuje subsidiaritu trestní represe a jeho smyslem je vyloučit nedůvodnou kriminalizaci soukromoprávních vztahů. K této části dovolacích námitek je rovněž zapotřebí uvést, že zásada subsidiarity trestní represe je jednou ze základních zásad trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu, je považována za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu viz. například nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Podle §12 odst. 2 trestního zákoníku však také platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu tedy není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené právě v ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku a představuje materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (srov. k tomu viz. např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2012 Sb. rozh. tr.).
Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin, a ponechává tak řešení otázky potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu. Ačkoliv zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý, nelze vyloučit, že z určitých závažných důvodů je třeba učinit závěr, že naopak jde o případ společensky škodlivý jen do té míry, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a že proto není důvodu uplatňovat trestní represi. Právě proto, že se v takovém případě jedná o situaci zásadním způsobem ovlivňující trestní odpovědnost pachatele činu (který jinak vykazuje znaky uvedené v §13 odst. 1 tr. zákoníku), je povinností soudu existenci takových závažných důvodů náležitě a přesvědčivě odůvodnit, což soudy prvního a druhého stupně spolehlivě učinily.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ze strany obviněného nešlo jen o ojedinělé jednání, které by bylo možné bagatelizovat a jehož škodlivost by neopodstatňovala právní kvalifikaci přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Naopak společenská škodlivost jeho jednání spočívá v porušení zájmu společnosti na řádném výkonu úřední moci svěřené v rámci kompetence do rukou jednotlivce. Za tohoto stavu nabylo jednání obviněného povahy trestného činu, takže výrok o vině není v žádném rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Proto i Nejvyšší soud je přesvědčen, že nemohlo postačovat uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (např. zák. č. 361/2003 Sb. o služebním poměru).
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky obviněného evidentně bez opodstatnění.
Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy Ph.D.