ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.177.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 177/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 3. 2009 o dovoláních, která podali obvinění J. P. , a J. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 1 To 60/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 1/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 36 T 1/2005, byli obvinění J. P. a J. H. uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. l tr. zák., §250 odst. 4 tr. zák. a obviněný J. P. ještě pokusem trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §8 odst. l tr. zák., §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný J. P. byl za pokus uvedených trestných činů a dále za trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 6 T 153/2006, odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž byl zrušen výrok o trestu v citovaném rozsudku Okresního soudu v Olomouci a další obsahově navazující rozhodnutí. Obviněný J. H. byl za pokus uvedeného trestného činu a dále za trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 30 T 4/2005, odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. l tr. zák., §50 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti na šest roků, přičemž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 30 T 4/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 88/2006, a další obsahově navazující rozhodnutí. Kromě toho bylo rozhodnuto ohledně obviněných M. G. , D. R. a P. M.
O odvoláních, která podali všichni obvinění, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. l To 60/2007. Podle §258 odst. l písm. a), b), d) tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto. Obviněný J. P. byl uznán vinným přípravou k trestnému činu podvodu podle §7 odst. l tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (body III/1, 4) a pokusem trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §8 odst. l tr. zák., §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod III/1) a odsouzen za tuto trestnou činnost a dále za trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 6 T 153/2006, podle §250 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků a devět měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž byl zrušen výrok o trestu v citovaném rozsudku Okresního soudu v Olomouci a další obsahově navazující rozhodnutí. Ve věci obviněného J. H. byl podle §37a tr. zák. zrušen výrok o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. uvedený v bodech I/1-8, 10-17, II/19-22 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 88/2006, výrok o trestu a výrok o náhradě škody v tomto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a obviněný J. H. byl nově uznán vinným přípravou k trestnému činu podvodu podle §7 odst. l tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (body I/1-3, 5, 6, 10-13, 17, III/1, 3, 4), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (body I/4, 7, 8, II/19, 20) a dalším trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (body I/14-16, II/21, 22) a odsouzen za tuto trestnou činnost a dále za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným ve věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 4/2005, podle §250 odst. 4 tr. zák., §37a tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k společnému souhrnnému trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. l tr. zák., §50 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti na šest roků. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného J. H. k náhradě škody a o odkázání poškozených se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Části obžaloby byli obvinění J. P. a J. H. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni. Nově bylo rozhodnuto také ve věci obviněných M. G. , D. R. a P. M.
Obvinění J. P. a J. H. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Obviněný J. P. napadl jeho se týkající odsuzující část rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (body III/1, 4) s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Konstatoval, že Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci „při vyhodnocování důkazní situace dospěly k závěru, že se dopustil trestných činů”, a poukázal na to, že sám jejich spáchání od počátku trestního stíhání popíral. Uložený trest označil za nepřiměřeně přísný. Obviněný J. P. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí jeho věci.
Obviněný J. H. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, pokud jde o jeho se týkající odsuzující část výroku o vině uvedenou v bodech III/1, 3, 4 a v návaznosti na to i výrok o trestu a výrok o náhradě škody (ačkoli na uvedený výrok o vině žádný výrok o náhradě škody nenavazoval). Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, byl nesprávně posouzen jako příprava k trestnému činu podvodu podle §7 odst. l tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Uvedl, že jeho jednání nebylo takovým článkem, který by za současného působení ostatních článků naplňoval znaky spolupachatelství trestného činu. Zpochybnil také naplnění subjektivní stránky spolupachatelství. Jinak vyjádřil názor, že ke skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o jeho vině, nebylo možné dojít na základě těch důkazů, které byly provedeny. Obviněný J. H. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby nebo aby po zrušení napadeného rozsudku přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nové projednání a rozhodnutí jeho věci.
Výrok o vině obviněných J. P. a J. H. v bodě III napadeného rozsudku byl založen v podstatě na zjištění, že tito obvinění s dalšími obviněnými společně po předchozí dohodě a v úmyslu vylákat finanční prostředky od leasingových společností v prosinci 2003 a lednu 2004 kontaktovali pracovníky různých leasingových společností se žádostí o poskytnutí leasingu na financování strojů pro obchodní společnosti I. I. , s. r. o., a W. P. , s. r. o., s tím, že za vlastníka a dodavatele strojů byla vydávána smyšlená osoba jménem M. V. s padělaným občanským průkazem a padělaným řidičským průkazem opatřenými fotografií obviněného J. P. , živnostenským listem a osvědčením o registraci u finančního úřadu opatřenými nepravdivými údaji, obviněný J. P. s použitím padělaného občanského průkazu na jméno M. V. založil účet u Č. s. , a. s, a účet u R. , a. s., na které měly být leasingovými společnostmi zaslány finanční prostředky, pokud by byly v rámci leasingu poskytnuty, dále opatřili fingované listiny ohledně existence a dodání strojů jako předmětu leasingu a s takto připravenými doklady se snažili získat finanční prostředky oba obvinění ke škodě obchodní společnosti C. L. , a. s., ve výši 3 585 360 Kč (bod III/1) a ke škodě obchodní společnosti Č. L. , a. s., ve výši 6 206 530 Kč (bod III/4) a obviněný J. H. ještě ke škodě obchodní společnosti I. L. , s. r. o., ve výši 8 149 323 Kč (bod III/3), avšak k vylákání těchto částek nedošlo, protože ve dvou případech (body III/3, 4) byly leasingové společnosti upozorněny na možnost podvodu a leasingové smlouvy neuzavřely a v jednom případě (bod III/1) byli bezprostředně po podpisu leasingové smlouvy obvinění D. R. , J. P. a M. G. zadrženi.
Účast obviněného J. P. spočívala podle těchto zjištění v tom, že v jednom případě (bod III/1) v leasingové společnosti přímo vystupoval, vydával se přitom za osobu jménem M. V. a podepsal tímto jménem fakturu týkající se předmětu leasingu a že v druhém případě (bod III/4) předložil leasingové společnosti padělané doklady na jméno M. V. a zaslal jí číslo účtu, na který měla leasingová společnost převést finanční prostředky a ke kterému měl dispoziční právo pouze on (kromě výroku o vině viz podrobněji str. 47 odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci).
Účast obviněného J. H. spočívala podle uvedených zjištění v tom, že telefonicky kontaktoval pracovnici leasingové společnosti, vydával se přitom za obviněného P. M. jako jednatele obchodní společnosti, pro kterou měl být určen předmět leasingu, a pak instruoval obviněného P. M. , jak má při jednání v leasingové společnosti postupovat (bod III/1), dále že sám podle instrukcí obviněného D. R. vedl s pracovníkem leasingové společnosti telefonické jednání směřující k uzavření leasingové smlouvy za obchodní společnost, pro kterou měl být určen předmět leasingu (bod III/3) a že podle instrukcí obviněného D. R. zaslal pracovnici leasingové společnosti údaje potřebné k uzavření leasingové smlouvy (bod III/4).
Nejvyšší soud shledal, že obviněný J. P. podal dovolání v celém rozsahu z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že dovolání obviněného J. H. , pokud se zakládá na námitkách odpovídajících dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci ,,...nebo jiném ... hmotně právním...“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Z rámce dovolacího důvodu se proto vymykají námitky směřující proti tornu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám, jimiž je tento skutkový stav zpochybňován.
S ohledem na zásady, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, zasahuje Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou návaznost na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
K dovolání obviněného J. P.
Obviněný J. P. neuplatnil v dovolání žádnou námitku v tom smyslu, že by skutkový stav, který v napadeném rozsudku zjistil Vrchní soud v Olomouci a předtím i Krajský soud v Ostravě, nenaplňoval znaky přípravy k trestnému činu podvodu podle §7 odst. l tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. ř. Pouze takto koncipované námitky by odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Dovolacím důvodem není paušální nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními, která tvoří základ výroku o vině, a to nesouhlas vyjádřený odkazem na to, jak soudy vyhodnotily důkazní situaci, a konstatováním, že obviněný od počátku trestního stíhání popíral spáchání činu. Naprostá nekonkrétnost takto pojatého dovolání neumožňuje Nejvyššímu soudu nic jiného, než bez dalších úvah, které by se vztahovaly k meritu věci, uzavřít, že obviněný ve skutečnosti nepodal dovolání z důvodu stanoveného zákonem v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale uplatnil námitky, které svým obsahem byly zcela mimo jeho rámec.
To platí i pro tu část dovolání, v níž obviněný J. P. namítl nepřiměřenou přísnost uloženého trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát proto, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jestliže byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, není možné ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. napadat výrok o uložení trestu námitkami týkajícími se přiměřenosti trestu. I když jde o aplikaci hmotného práva, zejména ustanovení §23 odst. l tr. zák. o účelu trestu a ustanovení §31 odst. l tr. zák. o hlediscích rozhodných pro stanovení druhu trestu jeho výměry, nespadá tato otázka pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Oba uvedené dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. je speciálním hmotně právním dovolacím důvodem vztahujícím se jen k uloženému trestu. Z tohoto vztahu obou dovolacích důvodů logicky vyplývá, že má-li být napaden jen výrok o uložení trestu, může se tak stát pouze prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. Opačný výklad, který by připouštěl považovat otázku přiměřenosti uloženého trestu za dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a navíc by byl evidentně nelogický, protože by ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. činil bezpředmětným a nefunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž vždy bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. (tj. jiným, než je nesprávné právní posouzení skutku). Při takovém výkladu by ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl. Skutečným smyslem tohoto ustanovení je omezit dovolání proti samotnému výroku o uložení trestu jen na případy nejzávažnějších vad, jimiž jsou právě uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Namítaná nepřiměřenost uloženého trestu tudíž není dovolacím důvodem (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. P. podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení z hledisek uvedených v §265i odst. 3, 5 tr. ř.
K dovolání obviněného J. H.
Skutek, jímž byl obviněný J. H. v bodech III/1, 3 ,4 napadeného rozsudku uznán vinným, evidentně naplňuje zákonné znaky přípravy k trestnému činu podvodu podle §7 odst. l tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Námitky, jimiž se obviněný v dovolání snažil zpochybnit správnost závěru, že u něho šlo o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., rozhodně nemohou obstát.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Podmínkou spolupachatelství není to, že každá z jednajících osob musí naplnit všechny znaky trestného činu spáchaného ve spolupachatelství. To znamená, že jednání každé z těchto osob, pokud je posuzováno izolovaně, nemusí mít všechny znaky trestného činu. Postačí, že zákonné znaky trestného činu jsou naplněny souhrnem dílčích jednání všech jednajících osob. Podstatné je, aby posuzované jednání jako celek bylo společnou akcí jednajících osob. Tyto osoby musí jednat v dohodě, která nemusí být výslovná a může být i konkludentní. Ze skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, je jasné, že tyto podmínky byly splněny. V posuzovaném případě se jednalo o rafinované a očividně promyšlené útoky proti majetkovým zájmům leasingových společností. Tyto útoky byly založeny na předstíraných obchodech a na použití fingovaných dokladů o předmětu leasingu a identitě jeho dodavatele. Nezbytným atributem uvedených útoků byla participace více osob na jejich spáchání. Z toho logicky vyplývalo, že účast jednotlivých jednajících osob byla omezena na dílčí úkony, které samy o sobě nemusely postačovat k naplnění všech znaků trestného činu, a že k naplnění znaků trestného činu došlo teprve souhrnem těchto dílčích úkonů. Dílčí úkony jednotlivých jednajících osob tedy byly jen určitým článkem řetězu, který jako celek znaky trestného činu naplňoval. To platí i ohledně obviněného J. H. V rámci útoku proti majetku obchodní společnosti C. L. , a. s. (bod III/1 napadeného rozsudku) obviněný J. H. s pracovnicí této společnosti telefonicky dojednával podrobnosti týkající se zamýšleného uzavření a podpisu leasingové smlouvy, vydával se při tom za obviněného P. M. a posléze tomuto obviněnému udělil instrukce k jeho dalšímu postupu při jednání s leasingovou společností a při podpisu leasingové smlouvy. Pokud jde o útok proti majetku obchodní společnosti I. L. , s. r. o. (bod III/3 napadeného rozsudku), sehrál obviněný J. H. opačnou roli, neboť se do věci zapojil ve stadiu, kdy předcházející kontakt s pracovníkem leasingové společnosti již proběhl, a obviněný J. H. v tomto jednání směřujícím k uzavření leasingové smlouvy pokračoval podle instrukcí obviněného D. R. Při útoku proti majetku obchodní společnosti Č. L. , a. s. (bod III/4 napadeného rozsudku) obviněný J. H. opět přijal od obviněného D. R. instrukce o tom, jaké údaje má poslat pracovnici leasingové společnosti ohledně předmětu leasingu. Z toho je jasné, že ve všech třech případech bylo jednání obviněného J. H. významným článkem celkového postupu všech jednajících osob a že tento postup směřoval k uzavření leasingových smluv, jejichž prostřednictvím měly být financovány předstírané obchody. Z toho, jak jednání obviněného navazovalo na jednání ostatních a jak jednání ostatních navazovalo na jednání obviněného, je jasné také to, že obviněný J. H. jednal s vědomím, že do celé věci je aktivně zapojeno více osob jednajících v domluvě, a také s vědomím, co je skutečnou podstatou celé akce a jaký je její cíl. Za tohoto stavu není nijak nelogický závěr soudů, že jednání obviněného J. H. bylo spolupachatelstvím podle §9 odst. 2 tr. zák. jak z hlediska objektivní stránky (společné jednání), tak z hlediska subjektivní stránky (úmyslné zavinění).
Napadený rozsudek evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, jímž byl obviněný J. H. v bodech III/1, 3, 4 uznán vinným. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. H. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s tím, jak je v zákoně vymezen dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., ověřil správnost právního posouzení skutku ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který v napadeném rozsudku zjistil Vrchní soud v Olomouci a předtím i Krajský soud v Ostravě, a že nijak nepřihlížel k námitkám, jimiž se obviněný J. H. snažil zpochybnit skutková zjištění soudů. Nejvyšší soud neměl důvod k tomu, aby do těchto zjištění jakkoli zasahoval, neboť mezi těmito zjištěními a důkazy, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, není žádný extrémní rozpor. Uvedená zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, na které soudy odkázaly a které zhodnotily logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, při němž nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný se s hodnocením důkazů, jak ho podaly soudy, neztotožňuje a že odmítá i skutková zjištění, která soudy z důkazů vyvodily, není dovolacím důvodem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec