ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.180.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 180/2014-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. února 2014 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných J. K. , R. K. a Z. D., nyní B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 2 To 44/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 5/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f ) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněných R. K. a Z. B. , roz. D., odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 37 T 5/2012, byl obviněný J. K. uznán vinným ad 1, 2) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, obviněný R. K. ad 1) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a obviněná Z. D. ad 1 ) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
Za to byli odsouzeni obviněný J. K. podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 11 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Obviněný R. K. byl odsouzen podle §283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 12 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu dále byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Obviněná Z. D. byla odsouzena podle §283 odst. 4 tr. zákoníku, za podmínek §58 odst. 4 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody na 4 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. S.
Podle skutkových zjištění soudů I. stupně se obvinění shora uvedených trestných činů dopustili tak, že
1) obvinění J. K., R. K. a Z. D.
„v době od podzimu 2011 do 31. 1. 2012 v O. a jinde zprvu obžalovaný J. K. s obžalovanou Z. D. jednající v součinnosti s obžalovaným R. K., poté, co obžalovaná Z. D. zprostředkovala kontakt s obžalovaným J. K., uzavřeli dohodu, dle které měli obžalovaní Z. D. společně s R. K. dodávat obžalovanému J. K. kokain z Itálie a Nizozemí, a ten jej měl dále distribuovat svým odběratelům, kdy na základě této dohody a dojednání ceny za 1 gram kokainu,
obviněný R. K. organizoval dovoz kokainu nejprve z Italské republiky přes Rakouskou republiku a následně z Nizozemského království přes Spolkovou republiku Německo a Polskou republiku do České republiky tak, že ať již osobně nebo telefonicky dohodl odběr kokainu od přesně neustanovených dodavatelů albánské národnosti zdržujících se v Italské republice a v Nizozemském království, za které vždy jednala osoba vystupující pod jménem I., případně také E. S. a osoba jménem A., včetně určení místa a času předání, jakož i množství kokainu určeného pro prodej v České republice, následně od těchto osob kokain přebíral vyjma prvního případu, kdy dojednal převzetí kokainu obžalovanou Z. D. přímo od osoby jménem A., ve druhém případě kokain osobně předal obžalované Z. D., aby jej převezla do České republiky a v dalších dvou případech tento společně s obžalovanou Z. D. převážel do České republiky, kde nejprve v rodinném domě rodičů obžalované Z. D. na ul. O. v P., později v pronajatém bytě v O., dovezený kokain ředil a opětovně lisoval za účelem zvýšení zisku z jeho prodeje, přičemž takto upravený kokain rozděloval na díly o velikosti cca 5, 10 a 20 gramů a předával obžalované Z. D., aby jej tato doručila obžalovanému J. K. do místa jeho bydliště za účelem prodeje dalším osobám,
obviněná Z. D. po zajištění kontaktu na obžalovaného J. K. informovala obžalovaného R. K. o jeho požadavcích týkajících se dodávek kokainu, přebírala kokain opatřený obžalovaným R. K. a tento nejprve sama a následně společně s jmenovaným převážela jí užívaným osobním automobilem tovární značky Škoda Fabia, z Itálie a Nizozemí do České republiky, kde pomáhala obžalovanému R. K. opatřit nástroje a látky k drcení, ředění, lisování a balení kokainu a následně nejprve v rodinném domě svých rodičů na ul. O. v P., později v pronajatém bytě v M. O., naředěný kokain přebírala od obžalovaného R. K. a tento nosila průběžně dle objednávek obžalovaného J. K. tomuto do místa jeho bydliště na ul. N. v M. O., prodávala mu jej za částku 70 EUR za 1 gram, přebírala od něj platby za dodaný kokain v českých korunách a dle jeho instrukcí je směňovala za Eura, takto získané finanční prostředky předávala obžalovanému R. K. a rovněž dle jeho pokynů část z nich zasílala prostřednictvím Western Union do Itálie jako platby za nákup drog,
obviněný J. K. disponující rozsáhlou sítí odběratelů a uživatelů kokainu, zkušenostmi s prodejem drog a znalostí místního prostředí a drogové scény zprvu prezentoval před obžalovanou Z. D. zájem o odběr kokainu v blíže nespecifikovaném množství a posléze podle zájmu odběratelů o kokain objednával u obžalované Z. D. jeho dodání v určitém množství a za předem sjednanou cenu, takto dodaný kokain, o kterém věděl, že je obžalovanými Z. D. a R. K. dovážen z Itálie a Nizozemí, průběžně od obžalované Z. D. přebíral za cenu 70 EUR za 1 gram, tento následně dělil, vážil a prodával uživatelům kokainu za cenu 1.800 až 2.000 Kč za 1 gram, a poté část výnosů z prodeje předával obžalované Z. D., přičemž v této souvislosti jí dojednával směnu českých korun na Eura,
kdy takto obžalovaná Z. D. po dohodě s obžalovaným R. K. dovezla koncem listopadu či počátkem prosince 2011 z M. v Italské republice přes Rakouskou republiku do České republiky 30 gramů kokainu, dne 14. či 15. 12. 2011 ze S. A. D. G. v Italské republice přes Rakouskou republiku do České republiky nejméně 150 gramů kokainu, dále společně s obžalovaným R. K. dovezli dne 23. 12. 2011 opět ze S. A. D. G. do České republiky nejméně 150 gramů kokainu a dne 10. 1. 2012 z A. v Nizozemském království přes Spolkovou republiku Německo a Polskou republiku do České republiky dalších nejméně 150 gramů kokainu, přičemž dovezený kokain obsahoval minimálně 17,8 % až 32,5 % účinné látky,
z takto dovezeného kokainu obžalovaná Z. D. společně s obžalovaným R. K. po předchozí telefonické dohodě o místě předání, množství a ceně dne 13. 1. 2012 na čerpací stanici Shell na ul. T. v H. n. M. prodali P. B. 5 gramů v ceně 1.550 Kč za 1 gram, balených v sáčcích po 1 gramu, a zbývajících 475 gramů postupně předala obžalovaná Z. D. v některých případech společně s obžalovaným R. K. v období od konce listopadu 2011 do 31. 1. 2012 obžalovanému J. K., který následně do svého zadržení v místě svého bydliště v bytě na ul. N. v M. O. prodával tento kokain za účelem finančního zisku dalším osobám a takto: dne 15. 12. 2011 v době kolem 11.35 hod. po předchozí telefonické domluvě prodal T. M. (osobě při výkonu předstíraného převodu ve smyslu ustanovení §102a odst. 1 písm. a) tr. řádu) vystupujícímu pod přezdívkou „B.“, 10,3888 gramů kokainu, který obsahoval 32,5 % účinné látky, což v uvedeném množství představuje 3,3763 gramu kokainu base, za celkovou částku 19.000 Kč,
dne 4. 1. 2012 v době kolem 14.14 hod. po předchozí telefonické domluvě prodal T. M. (osobě při výkonu předstíraného převodu ve smyslu ustanovení 102a odst. 1 písm. a) tr. řádu) vystupujícímu pod přezdívkou ,,B.“, 20,0777 gramů kokainu, který obsahoval 27,37 % účinné látky, což v uvedeném množství představuje 5,4952 gramu kokainu base, za celkovou částku 38.000 Kč,
dne 31. 1. 2012 v době kolem 18.42 hod. po předchozí telefonické domluvě prodal T. M. (osobě při výkonu předstíraného převodu ve smyslu ustanovení §102a odst. 1 písm. a) tr. řádu) vystupujícímu pod přezdívkou „B.“, 132,9 gramů
kokainu, který obsahoval 17,8 % účinné látky, což v uvedeném množství představuje 23,66 gramu kokainu base, za celkovou částku 255.000 Kč,
v přesně nezjištěné době od 14. do 19. 12. 2011 prodal P. S., cca 65 gramů kokainu za celkovou částku 100.000 Kč, která mu do současné doby nebyla uhrazena,
v přesně nezjištěné době od listopadu 2011 do 31. 1. 2012 po předchozí telefonické domluvě opakovaně prodal vícero osobám blíže nezjištěné množství kokainu, mimo jiné i J. W., P. B., R. K., P. P. a G. T.,
a zbývajících 39,8 gramů kokainu, který obsahoval 18,5 % účinné látky, což v uvedeném množství představuje 7,39 gramu kokainu base, v době zadržení ještě přechovával v místě svého bydliště za účelem jeho dalšího prodeje,
2) obviněný J. K.
v době nejméně od měsíce prosince 2010 do konce měsíce listopadu 2011 v O.-M. O. na ul. N. a jinde, s cílem získat finanční prostředky, disponujíc sítí odběratelů a uživatelů kokainu, zkušenostmi s prodejem drog a znalostí místního prostředí a drogové scény, opatřoval za účelem následného prodeje od svého známého J. H., dále neztotožněného muže polské národnosti vystupujícího pod přezdívkou „C.“, případně od dalších nezjištěných osob, návykovou látku kokain, kterou následně prodával v množství zpravidla od 2 do 10 gramů za cenu 1.500 až 2.000 Kč za 1 gram většímu počtu osob, mimo jiné takto prodal opakovaně po předchozí telefonické domluvě přesně nezjištěné množství kokainu J. W., P. B., R. K., P. P., G. T. a dne 28. 7. 2011 předal J. H. jako splátku dluhu 4,44 gramu kokainu, který obsahoval 6,95 % účinné látky, což v uvedeném množství představuje 0,3085 gramů kokainu base s tím, že si má tento sama prodat,
kdy výše popsaného jednání se dopustili obžalovaný J. K. (pod body 1, 2), obžalovaný R. K. (pod bodem 1) a obžalovaná Z. D. (pod bodem 1), aniž by byli držiteli povolení k zacházení s návykovými látkami a přípravky obsahujícími návykové látky podle §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších novel, a přesto, že kokain je uveden v příloze 1 zákona č. 167/1998 Sb. jako omamná látka zařazena do seznamu I podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách a jednali s vědomím, že se o takovou látku jedná, přičemž
- obviněný J. K. (v bodech 1, 2) se takového jednání dopustil přesto, že byl pro nedovolené nakládání s omamnými látkami odsouzen ve Španělském království, rozsudkem Krajského soudu ve Valencii ze dne 21. 4. 2008, spisové značky 109/2008, který nabyl právní moci dne 18. 5. 2009 a kterým byl odsouzen pro trestný čin ohrožení zdraví veřejnosti dle článku 368 odst. 1 španělského trestního zákona k trestu odnětí svobody ve výměře šest roků a jeden den a peněžitému trestu ve výměře 1.000 EUR,
- obviněný R. K. se takového jednání dopustil přesto, že byl pro nedovolené nakládání s omamnými látkami odsouzen v Italské republice rozsudkem Krajského soudu v Pesaru ze dne 1. 7. 2011, spisové značky 1800/2011, který nabyl právní moci dne 3. 10. 2011 a kterým byl odsouzen pro trestný čin obchodování s drogami dle článku 73 odst. 1 zákona číslo 309/1990 proti drogám ze dne 9. 10. 1990, k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku a šesti měsíců a k peněžitému trestu 2.000 EUR.
Proti rozhodnutí soudu I. stupně podali odvolání všichni obvinění, a státní zástupce v neprospěch obviněného P. S. pouze proti výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 2 To 44/2013 tak, že z podnětu odvolání obviněné Z. D. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody uloženém této obviněné a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné Z. D. uložil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 4 tr. zákoníku, trest odnětí svobody na 3 roky nepodmíněně a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ji pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn a odvolání státního zástupce i obviněných J. K., R. K. a P. S. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali obvinění J. K., R. K. a Z. D. řádně a včas dovolání. Obviněný J. K. podal dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V prvé řadě odmítl argumentaci soudu o správnosti přísnější kvalifikace vycházející z jeho předchozího odsouzení španělským soudem s odkazem na ustanovení §11 odst. 2 tr. zákoníku, které stanoví, že na pravomocné odsouzení soudem jiného členského sátu Evropské unie v trestním řízení se pro účely trestního řízení hledí jako na odsouzení tuzemským soudem, pokud bylo vydáno pro trestný čin trestný i podle práva České republiky. V této souvislosti poukázal na článek IX. zák. č. 357/2011 Sb., který obsahuje přechodná ustanovení vztahující se k nově zavedenému odst. 2 §11 tr. zákoníku. Odstavec 1 tohoto článku stanoví, že nově přijaté ustanovení druhého odstavce o účincích rozsudku jiného členského státu EU se nevztahuje na odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie pro trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (zák. č. 357/2011 Sb., účinného od 1. 1. 2012). Jestliže byl tedy odsouzen rozsudkem Krajského soudu ve Valencii ve Španělském království ze dne 21. 4. 2008, a to pro trestný čin ohrožení zdraví veřejnosti dle článku §368 odst. 1 španělského trestního zákona, je zjevné, že tento skutek musel být spáchán dříve, než nabyla účinnosti novela trestního zákona provedená zákonem č. 357/2011 Sb. Ve vztahu k jeho osobě tudíž toto ustanovení nemělo být uplatněno a svým jednáním tak nemohl naplnit přisouzený znak „ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“, a to ani ve spojení s §11 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný dále zpochybnil naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, neboť se domnívá, že dovoz drogy z jiného státu není projevem činnosti organizované skupiny působící ve více státech, neboť za situace, kdy většina drog kromě pervitinu se k nám dováží z jiného státu a dovozce či prodejce není zároveň výrobcem drogy, pak by jakýkoliv nákup drogy v zahraničí a její dovoz a prodej v tuzemsku naplňoval tento znak kvalifikované skutkové podstaty. Trestnost podle předmětného ustanovení tak může být vyvozována jen vůči tomu, kdo se do organizované skupiny nějakým způsobem zapojil s vědomím, že jde o organizovanou skupinu a že tato „působí“ ve více státech, ale tyto předpoklady trestní odpovědnosti ve vztahu k jeho osobě prokázány nebyly.
Závěrem obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 37 T 5/2012.
Obviněný R. K. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítá, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz svědčící nade vší pochybnost o jeho vině, když důkazy jej usvědčující označil za nepřesvědčivé. Fakt, že se v minulosti dopouštěl drogové trestné činnosti, neznamená, že se této musí dopouštět i nadále vždy a všude. Pokud byly na pomůckách používaných k ředění drogy nalezeny jeho otisky, bylo tomu tak proto, že drogu používal pro svou potřebu. Ve vztahu ke spolupracující obviněné Z. D. a její výpovědi namítá, že toto postavení jí bylo přiznáno v rozporu se zákonem, když podle jeho přesvědčení nevypovídala pravdivě. Poukazuje na citace z její výpovědi a v kontextu s některými jinými důkazy z nich dovozuje celkovou nepravdivost jejich tvrzení a uvádí, že není důvod nevěřit výpovědi spoluobviněného J. K., který nemá motivaci ve věci lhát a v celém rozsahu s ní koresponduje i jeho výpověď. Stejně tak zpochybňuje i zjištění soudů na podkladě provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jejichž obsah k závěru o jeho vině podle jeho názoru nepostačuje. Rovněž zdůrazňuje, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba ohledně zajištěných daktyloskopických stop na pomůckách nezbytných k ředění drogy. Ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku „ve značném rozsahu“ obviněný zpochybňuje jeho naplnění s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, kterým došlo ke zrušení přílohy č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., z čehož dovozuje, že tento znak v jeho případě nemohl být naplněn. Soudy se rovněž podle jeho názoru nevypořádaly s otázkou právní kvalifikace jeho jednání, a to pokud jde o naplnění znaku spáchání trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Tento znak nebyl podle obviněného mimo tendenční výpověď spoluobviněné Z. D. žádným důkazem prokázán ani naplněn. Nelze tedy dospět k závěru, že byl členem jakékoliv organizované skupiny či mezinárodní organizované skupiny zabývající se distribucí či prodejem drog. Přitom poukazuje na způsob provedení činu, který se vyznačoval spíše amatérismem a nekoordinovaností. Vytýkané vady rozsudku soudu prvního stupně neodstranil ani soud odvolací, který jeho odvolání zamítl.
Obviněný R. K. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a poté sám ve věci rozhodl při zohlednění jeho námitek. Zároveň učinil podnět, aby předseda senátu krajského soudu navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněná Z. D. své dovolání opírá o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. V prvé řadě v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že na základě skutkových zjištění nelze dospět k právnímu závěru, že by její jednání naplňovalo znaky „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ a dovozuje, že se o organizovanou skupinu v daném případě jednat nemohlo, neboť obvinění a další osoby nejednali ve věci společně a koordinovaně k dosažení společného cíle, ale každý samostatně za účelem vlastního prospěchu. Jedinou skupinou, která ve věci zřejmě existovala, byla ona a obviněný R. K. Podle jejího názoru je tak třeba oddělovat jejich jednání od jednání obviněného J. K., který stál vně této skupiny, na plánování a koordinaci se nepodílel, a do trestné činnosti byl zapojen pouze tak, že nakupoval kokain a platil za něj. Jednání J. K. tedy bylo pouze v rovině odběratele, nikoli člena organizované skupiny. Prostá skutečnost, že se obvinění při trestné činnosti domlouvali, vzájemně informovali a že mezi nimi byly četné vzájemné vztahy, ještě sama o sobě neznamená naplnění znaku existence organizované skupiny. Není tak podle jejího názoru naplněn primární požadavek existence nejméně tří osob. Ve vztahu ke znaku „ve značném rozsahu“ pak obviněná poukazuje na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, avšak na základě vlastní interpretace nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 dospívá po rozboru starší judikatury k závěru, že v případě kokainu nelze vyšší typy rozsahů propočítávat desetinásobkem, ale dvacetinásobkem. Namítá s poukazem na rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 136/2012, které se zabývá přímo kokainem, že rozhodnutí velkého senátu se týká marihuany, a proto nelze z něho podle jejího názoru mechanicky vycházet, ale je třeba vždy se zabývat povahou konkrétní drogy. V návaznosti na odůvodnění zmiňovaného nálezu Ústavního soudu se pak zabývá starším pokynem obecné povahy nejvyššího státního zástupce, z něhož vyjímá závěr, že v případě kokainu je třeba při stanovení rozsahu postupovat metodou „dvacetinásobku“ a podotýká, že tento pokyn byl zpracován na základě poznatků lékařské vědy a mezinárodních zkušeností.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněná předkládá v úvahu, zda uložení trestu mimo rámec zákonné trestní sazby podle §58 tr. zákoníku odpovídá tomuto dovolacímu důvodu, popřípadě obecnějšímu hmotně právnímu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V návaznosti na to pak dále namítá, že pokud jde o uložený trest, s ohledem na její naprosto zásadní roli při objasnění věci se to mělo projevit v jeho výměře. Přitom zdůrazňuje, že soudy k rozhodným skutkovým zjištěním dospěly pouze na základě její stěžejní výpovědi v postavení spolupracující obviněné, bez níž by nebyly schopny prokázat skutečné množství kokainu, které na základě její výpovědi bylo více než dvojnásobně větší. Dovozuje tedy, že by měla být uznána vinnou pouze v tomto omezeném rozsahu, v jakém by byla trestná činnost prokázána bez této její výpovědi. V návaznosti na vlastní výklad rozsahů drogové trestné činnosti pak činí závěr, že její jednání mělo být právně kvalifikováno toliko podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v délce tří let je tak podle jejího názoru neodpovídající trestní sazbě použitelné podle jejích závěrů. Rovněž podotýká, že takto uložený trest může mít demotivující účinky pro případné další spolupracující obviněné v jiných případech, neboť má-li tento institut odpovídat svému smyslu, nemohou orgány trestního řízení požadovat po spolupracujících obviněných, aby jim byl uložen trest přísnější, než kdyby nespolupracovali.
Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v napadené části, a v rozsahu zrušení buď sám ve věci rozhodl, popřípadě přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň učinila podnět, aby buď předsedkyně senátu soudu prvého stupně, popřípadě předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že za relevantní lze považovat námitku, kterou uplatnili všichni obvinění, že jejich jednáním nebyl naplněn znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Současně však konstatoval, že uvedená námitka je zjevně neopodstatněná. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že v případě obviněných R. K., Z. D. a J. K. se nejednalo pouze o běžný vztah prodávající – kupující, ale jejich propojení bylo intenzivnější, když konkrétní dodávky drogy ze zahraničí obviněným R. K. a Z. D. byly výhradně závislé na konkrétních objednávkách ze strany obviněného J. K. Vztah obviněných tak byl propojen dvousměrně, kdy obvinění R. K. a Z. D. jednak drogu dodávali a jednak zajišťovali její další dovoz „na zakázku“. Zároveň i z části obviněného J. K. v podstatě „úvěrovali“, přičemž tento obviněný měl minimálně rámcovou představu o tom, z jakých zdrojů kokain pochází a že je pro jeho potřeby na základě jeho objednávek opatřován od dalších dodavatelů v zahraničí, stejně jako o tom, že i jím poskytované platby jsou poukazovány dále do zahraničí. V daném případě se jednalo o konkrétní rozdělení úloh, které směřovalo ke zvýšení pravděpodobnosti úspěšného spáchání trestného činu, kdy obviněný R. K. zajišťoval kokain od dodavatelů v Itálii a Nizozemsku, obviněná Z. D. měla na starost převoz drogy do České republiky a následný transfer finančních prostředků, oba tito obvinění pak příslušnou drogu ředili a obviněný J. K. takto dodané drogy na území České republiky distribuoval. Nejednalo se o jednorázovou koupi, ale o spolupráci spojenou s opakovanými dodávkami od relativně konkretizovaných zahraničních dodavatelů. Podstatnou roli sehrály i blíže neztotožněné osoby A., I. a E. S. působící v zahraničí. Závěr soudů obou stupňů o naplnění uvedeného kvalifikačního znaku přisouzené skutkové podstaty státní zástupce shledal správným a zákonu odpovídajícím.
Za vnitřně rozporné označil státní zástupce námitky obviněné Z. D. proti naplnění znaku organizované skupiny za situace, kdy tato požívala postavení spolupracující obviněné, neboť se tím v podstatě domáhá závěru, že jí bylo postavení spolupracující obviněné přiznáno neprávem, zároveň se však tohoto postavení nelogicky dovolává ve vztahu k trestu.
Za relevantní lze označit námitku obviněného J. K., pokud zpochybňuje naplnění znaku speciální recidivy podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když užití této konkrétní právní kvalifikace v daném případě správné není a obviněný důvodně poukázal na přechodná ustanovení k novele tr. zákoníku provedené zákonem č. 357/2011 Sb., účinným od 1. 1. 2012. Z těchto přechodných ustanovení vyplývá, že hmotně právní závěry ve vztahu k předchozím odsouzením soudem jiného členského státu, lze činit až v případech odsouzení pro trestné činy spáchané po nabytí účinnosti citované novely trestního zákoníku. Třebaže je tedy rozhodnutí soudu prvého stupně zatíženo vytýkanou vadou v právním posouzení skutku, jedná se podle státního zástupce o pochybení pouze dílčí, které nemůže mít naprosto žádný vliv na právní postavení obviněného. Kasace napadených rozhodnutí by podle státního zástupce byla zcela neúčelná i pro případné usměrnění právní praxe, neboť znění přechodných ustanovení je zcela určité a v konkrétním případě došlo zjevně pouze k jejich přehlédnutí. Uvedl sice, že tento závěr by bylo namístě vztáhnout i na obviněného R. K., ten však uvedenou vadu ve svém dovolání vůbec neuplatnil.
Přisvědčit podle státního zástupce nelze ani námitkám obviněných R. K. a Z. D., pokud ve vztahu k naplnění znaku ve značném rozsahu podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku shodně poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12. Zatímco obviněný R. K. pouze na tuto skutečnost poukázal bez další relevantní argumentace ve vztahu k použité právní kvalifikaci, a nelze se k ní tudíž jakkoli vyjádřit, obviněná Z. D. na podkladě uvedeného nálezu konstruuje právní závěry výhradně ve svůj prospěch, jejichž cílem bez ohledu na racionální právní argumentaci je co nejpříznivější celkové právní posouzení jejího jednání. Třebaže obviněná deklaruje vědomost intertemporálních účinků citovaného nálezu, takové účinky neguje, neboť nezohledňuje skutečnost, že k trestnému činu došlo ještě před přijetím tohoto nálezu a jeho závěry tak na její jednání vztáhnout nelze, což z odůvodnění nálezu jednoznačně vyplývá. Neobstojí ani argument, pokud na základě propočtů aplikovaných v dříve užívané metodice vyplývající z pokynu obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně dovozuje, že konkrétní hranice rozsahů odpovídají poznatkům lékařské vědy, neboť určení konkrétní hranice rozsahu (tj. závěr, zda se jedná o deseti či dvacetinásobek výchozí hodnoty) je závěrem právním, nikoli lékařským. Výklad navazujícího právního pojmu „rozsah“ je výsostně doménou právní, přičemž konkrétním vodítkem je v daném případě právě sjednocující rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Navíc předchozí pokyn obecné povahy je dle citovaného nálezu relevantní pro stanovení pouze uvedené výchozí hodnoty, tj. „množství většího, než malého“, přičemž ze zmíněného obiter dictum tak nelze dovozovat, že by (v mezidobí již zrušený) pokyn obecné povahy měl v podstatě negovat pozdější rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z hlediska konkrétních propočtů jednotlivých rozsahů. Relevantní argumenty, proč by se v dané věci toto sjednocující rozhodnutí nemělo uplatnit, však obviněná nevznáší. Podle státního zástupce tak v dané věci nelze aplikovat starší rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 136/2012, které se týká kokainu s odůvodněním, že sjednocující rozhodnutí se v konkrétu týká drogy marihuany nebo nutností individualizovat drogy podle jejich účinků. Soud druhého stupně tedy zcela správně ve věci aplikoval uvedená východiska vyplývající z usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 a tato se bezezbytku uplatní v projednávané věci i po nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12.
Další dílčí námitky obviněné Z. D., z hlediska jí proponované právní kvalifikace jejího jednání, pouze jako přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba odmítnout jako námitky skutkové povahy. Obviněná totiž vytváří vlastní alternativní skutková zjištění ve vztahu ke zjištěnému množství omamné látky v tom směru, že konkrétní množství kokainu báze bylo nižší, než soudy zjištěné a dovolává se toho, že je třeba jí přičíst nejnižší zjištěnou koncentraci. Zároveň však namítá, že jí nelze klást k tíži takové množství omamné látky, které bylo zjištěno výhradně na základě její výpovědi v postavení spolupracující obviněné. Pokud jde o konkrétní určení koncentrace účinné látky, tato byla zjištěna pouze ohledně části dováženého kokainu, přičemž dílčí zjištěná nižší koncentrace v případě kokainu distribuovaného následně obviněným J. K., nemůže být hodnocena ve prospěch obviněné. Ta totiž ignoruje tu část skutkových zjištění, podle kterých v rámci činnosti organizované skupiny byla uvedená droga naředěna, přičemž na tomto jednání se i sama podílela a jako pachatelka trestného činu nepochybně nakládala i s látkou koncentrovanější. Teprve následně docházelo na jednotlivých úrovních distribučního řetězce ke snižování poměru účinné látky. Ve vztahu ke zjištěnému rozsahu jí tak nemůže svědčit skutečnost, že v dalších fázích distribuce dochází k dalšímu ředění drogy již proto, že právě snižování koncentrace je jedním z prostředků k dosahování zisků v drogovém byznysu. Zároveň tím však obsahově vybočila z uplatněných dovolacích důvodů, neboť těmito námitkami usiluje o změnu podstatných skutkových zjištění.
Ani námitkám obviněné proti výroku o trestu nelze podle názoru státního zástupce přiznat opodstatněnost, když její požadavek, aby soud nezohledňoval v její neprospěch skutečnosti, k nimž se doznala v rámci své výpovědi v postavení spolupracující obviněné, nemá žádnou zákonnou oporu. Institut spolupracujícího obviněného je institutem procesním, který se do hmotně právní sféry promítá pouze ve vztahu k výroku o trestu ve smyslu §58 odst. 4 tr. zákoníku a jiné hmotně právní závěry z něj vyvozovat nelze, pokud tak zákon výslovně nestanoví. Za situace, kdy ve vztahu k trestu obviněná uplatňuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je sice pravdou, že jí byl uložen trest hluboko pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, fakticky by však taková námitka byla v její neprospěch, k čemuž obviněná oprávněna není. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu se přitom nemůže domáhat toho, aby již tak mírný trest jí byl ještě dále zmírněn, když tento navíc svou výměrou nevybočuje z rámce obviněnou navrhované trestní sazby podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tento se v daném případě uplatnit nemůže v žádné z jeho alternativ, neboť její odvolání zamítnuto ani odmítnuto nebylo.
Ostatní námitky, a to zejména obviněného R. K., státní zástupce shledal námitkami skutkovými, jimiž se nelze v dovolacím řízení zabývat. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Pokud jde o obviněného J. K., podle státního zástupce by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení, neboť namítaná vada se týká pouze dílčího aspektu jeho trestní odpovědnosti, přičemž tato zároveň ani není po právní stránce zásadního významu. Dovolání obviněného R. K. státní zástupce označil za zjevně neopodstatněné, neboť i když je v jeho případě rozhodnutí soudů zatíženo obdobnou dílčí vadou, jako v případě obviněného J. K., obviněný R. K. tuto vadu nenamítal. Neopodstatněným shledal státní zástupce i dovolání obviněné Z. D. Závěrem tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněných R. K. a Z. D. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že všichni tři obvinění v dovoláních shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu I., eventuelně II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod tak nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publ. pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Tento důvod dovolání má dvě alternativy. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především konstatuje, že námitky všech obviněných uplatněné v dovoláních již byly součástí jejich řádných opravných prostředků, odvolací soud se jimi zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Byly převážně též součástí obhajoby obviněných již v podstatě od počátku trestního řízení a pečlivě a velice podrobně se jimi zabýval i soud I. stupně.
Pokud jde o dovolání obviněného R. K., Nejvyšší soud zjistil, že jeho námitky stran pochybností o jeho vině uplatněné v dovolání neodpovídají dovolacímu důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný R. K. nabízí pouze jiný způsob hodnocení provedených důkazů, zpochybňuje věrohodnost těch důkazů, které jej usvědčují a na základě tohoto vlastního způsobu hodnocení důkazů pak nabízí jiné závěry o své vině resp. nevině oproti tomu, k jakým dospěly soudy obou stupňů. Je tedy zřejmé, že takovéto námitky zjevně vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když výlučně směřují proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a závěrům učiněným soudy I. a II. stupně. V tomto směru tedy obviněný R. K. pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i s jejich skutkovými zjištěními. Dovolání přitom zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §256b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Nejvyšší soud přitom v řízení o dovolání, při posuzování správnosti právního posouzení skutku, vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou obviněný. Shodné závěry lze vztáhnout i na ty námitky obviněné Z. D., na základě kterých se tato domáhá právní kvalifikace jejího jednání jako přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť této změny právní kvalifikace se obviněná domáhá na základě vlastních alternativních skutkových zjištění ve vztahu k množství kokainu.
Na straně druhé lze za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat námitky obviněných stran naplnění, respektive dle obviněných nenaplnění, znaků „ve značném rozsahu“, trestného činu podle §283 odst. 2 písm. c/ tr. zákoníku (namítají obvinění K. a D.) a „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ trestného činu podle §283 odst. 4 písm. c/ tr. zákoníku (namítají všichni tři obvinění), neboť podle obviněných napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud ale shledal uvedené dovolací námitky zjevně neopodstatněnými.
Při posuzování uvedených kvalifikačních znaků je třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů obou stupňů. Obviněný R. K. zpochybnil správnost tohoto závěru soudu pouze s odkazem na zrušení uvedené přílohy nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12. Obviněná Z. D. kromě tohoto argumentu i selektivními odkazy na části starší judikatury, jakož i na sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 a vlastním izolovaným hodnocením takto vybraných částí různé judikatury. Oba tito obvinění zpochybňují správnost závěru soudu I. a II. stupně, včetně novější judikatury. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud sjednotil výklad znaků trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, právě již zmiňovaným rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012. Dostatečným východiskem pro stanovení tohoto znaku je určitý násobek množství omamné či psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které je podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., označeno jako „množství větší než malé“ (příloha č. 2 k citovanému nařízení vlády). Přiměřeným násobkem „množství většího než malého“ od něhož je třeba odvíjet vymezení pojmů „většího rozsahu“, „značného rozsahu“ a „velkého rozsahu“ je pak považován vždy desetinásobek mezi uvedenými pojmy. Tímto odpovídajícím odstupem je dostatečně diferencovaně vystižena gradace těchto znaků charakterizujících rozsah spáchání činu, a tím i jeho závažnost. Současně je však třeba podpůrně respektovat též další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob jakým pachatel nakládal s uvedenými látkami, dobu po kterou tak činil, počet osob jimž je např. opatřil, prodal nebo pro ně přechovával, výši peněžní částky, kterou za jejich prodej získal či získat mohl, případně i jiné skutečnosti. Na uvedené sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu odkázal a vycházel z něj především soud II. stupně, který rozhodoval dne 27. 5. 2013, tedy v době po vyhlášení tohoto rozhodnutí. Byla-li následně zmiňovaná příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, přitom z důvodů, které se netýkají stanovení konkrétní meze trestnosti činu, nelze tuto skutečnost aplikovat tak, jak se o to snaží obvinění R. K. se Z. D., tedy že by diskvalifikovala učiněné závěry o naplnění znaku „značného rozsahu“ projednávaného trestného činu. Zmiňovaná příloha pozbývá platnosti dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, což se stalo dne 23. 8. 2013 a na intertemporální účinky nálezu je nutné nahlížet tak, že se odvíjejí teprve ex nunc, tedy od jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů. Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit proto pouze pro futuro, nikoli pro rozhodování soudu o skutcích, k nimž došlo za trvání napadené právní úpravy. V nyní projednávané věci se přitom jedná v případě obviněných R. K. a Z. D. o skutky zahrnující období od podzimu 2011 do 31. 1. 2012, tedy období přede dnem vyhlášení zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů. Z uvedeného vyplývá, že při stanovení závěrů o rozsahu spáchání trestné činnosti, tedy i naplnění znaku „ve značném rozsahu“ daného trestného činu, správně vycházely soudy obou stupňů z přílohy č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb. a rovněž tak i ze sjednocujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012.
Stran závěru soudů obou stupňů o naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ ve smyslu ustanovení §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, je nutné uvést, že organizovanou skupinou se rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a jehož činnost se v důsledku tohoto vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. O organizovanou skupinu působící ve více státech se jedná, pokud tato působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky. K naplnění tohoto kvalifikačního znaku se předpokládá takový vztah mezi pachatelem a uvedenou skupinou, při kterém je pachatel sám přímo zapojen do činnosti takové skupiny nebo alespoň podporuje její činnost, těží z její činnosti, navazuje na její činnost apod. Postačuje tedy i volnější forma spolupráce pachatele s takovouto skupinou, ale o to spíše je tento znak naplněn, pokud se pachatel dopustí uvedeného činu přímo jako člen organizované skupiny tohoto charakteru. Nevyžaduje se přitom, aby skupina působící ve více státech měla pevnější strukturu, resp. materiální zázemí na území obou či více států, na jejichž území k nedovolené činnosti při nakládání s omamnými a psychotropními látkami dochází. Smyslem a účelem trestního postihu podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je efektivní postih nadnárodní kriminality v oblasti obchodu s drogami a ten je třeba beze zbytku vztáhnout i na postup skupiny, která operuje jako organizovaná skupina převážně na území jednoho státu, přičemž některé činnosti, jako je obstarání a dovoz drogy, uskutečňuje prostřednictvím osoby, která má kontakty na dodavatele drog na území jiného státu a případně následný prodej drogy realizuje opět prostřednictvím osoby, která má „svou distribuční síť“ a kontakty na své další odběratele, ať již další dealery či finální uživatele drog. V projednávané věci se přitom mezi obviněnými R. K. a Z. D. na jedné straně, a obviněným J. K. na straně druhé, nejednalo pouze o vztah mezi prodávajícím a kupujícím. Propojení mezi obviněnými bylo výrazně intenzivnější, neboť drogy byly dodávány obviněnému J. K. na základě jeho konkrétních objednávek, podle těchto pak obvinění R. K. a Z. D. příslušné množství kokainu obstarávali a dováželi do České republiky. Finanční toky mezi obviněnými rovněž prokazují, že tato „spolupráce“ s obviněným J. K. dle jejich představ měla pokračovat i nadále, aby obvinění R. K. se Z. D. docílili navrácení jimi vložených finančních prostředků do nákupu kokainu. Přitom obviněný J. K. věděl, že kokain je obstaráván v zahraničí, kam směřovali i platby za něj v eurech. Obvinění měli rozdělené úlohy, kdy na základě objednávek obviněného J. K. zajišťoval obviněný R. K. dodávky kokainu od zahraničních dodavatelů v Itálii a Nizozemsku, obviněná Z. D. tento kokain převážela do České republiky a zajišťovala platby za něj do zahraničí. Poté obvinění R. K. se Z. D. na území České republiky kokain ředili, a obviněný J. K. jej dále distribuoval svým odběratelům, ať už konečným uživatelům, či překupníkům, kteří jej prodávali dál. Nejednalo se tedy pouze o vztah mezi „prodávajícím“ a „kupujícím“, ale o sdružení osob, které kooperovaly při této činnosti ve smyslu zákonného znaku organizované skupiny působící ve více státech. Tento kvalifikační znak tedy soudy obou stupňů zcela správně shledaly jednáním obviněných naplněným.
I když je skutečností, že obviněné Z. D. byl ukládán trest za použití ustanovení §58 odst. 4 tr. zákoníku mimo trestní sazbu, a to výrazně pod její spodní hranicí, nelze její námitky přiřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky Z. D., že při ukládání trestu nebyly zohledněny skutečnosti, které doznala v rámci své výpovědi spolupracující obviněné, a které založily ve svém důsledku přísnější právní kvalifikaci jednání všech tří obviněných, ve své podstatě směrují proti přísnosti uloženého trestu odnětí svobody. S odvoláním na uvedený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, se obviněná nemůže domáhat uložení ještě mírnějšího trestu, než jak jí byl již nyní za použití ustanovení §58 odst. 4 tr. zákoníku uložen. Z tohoto důvodu je tato námitka obviněné v řízení o dovolání nepřípustná. Lze pouze poznamenat, že obviněná se domáhá uložení trestu v rámci trestní sazby podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, tedy od jednoho roku do pěti let, ačkoli jí byl pravomocně uložen tříletý trest odnětí svobody. Takto uložený trest tedy ani nevybočuje svou výměrou z rámce, kterého se obviněná v podstatě domáhá. Z uvedených důvodů nelze její námitky podřadit ani pod alternativně uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by připadal v úvahu pouze v případě námitky, že byly nebo nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku. Nikoliv ale v případě, kdy mimořádně snížený trest odnětí svobody je považován za přísný a měl by být podle názoru dovolatele ještě mírnější.
Pokud dále obviněná Z. D. uplatňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak v daném případě nepřichází v úvahu, neboť její odvolání nebylo odmítnuto ani zamítnuto, ale naopak odvolací soud z podnětu jejího odvolání zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu a nově jí uložil ještě mírnější trest. Shodný dovolací důvod uplatnil i obviněný R. K., ovšem nijak blíže jej neodůvodnil, tedy neuvedl, čím by tento dovolací důvod měl být naplněn. V jeho případě by ryze formálně byl splněn tento dovolací důvod, neboť jeho odvolání bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. Lze se pouze domnívat, že tento dovolací důvod obviněný R. K. odvíjí od uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož ale jím uplatněné dovolací námitky v rámci tohoto dovolacího důvodu byly shledány zjevně neopodstatněnými, a tento důvod dovolání tedy ve věci nebyl jeho námitkami naplněn, nemůže být dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Shora uvedené dovolací námitky obviněných R. K. a Z. D. v celém rozsahu, a u obviněného J. K. mimo námitky ohledně předchozího odsouzení soudem jiného státu Evropské unie, které odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, tedy shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněných R. K. a Z. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Poněkud jiná je ovšem situace v případě dovolací námitky obviněného J. K. stran výše zmíněného předchozího odsouzení, resp. nenaplnění znaku speciální recidivy podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. A to s ohledem na přechodné ustanovení k novele tr. zákoníku provedené zákonem č. 357/2011 Sb., účinného od 1. 1. 2012, z něhož vyplývá, že k předchozím odsouzením soudem jiného členského státu Evropské unie lze ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 tr. zákoníku přihlížet až v případech odsouzení pro trestné činy spáchané po 1. 1. 2012. Je ale zřejmé, že v případě projednání dovolání J. K. z hlediska této námitky, by to nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Aplikace dotčeného ustanovení §11 odst. 2 tr. zákoníku, v kontextu s uvedeným přechodným ustanovením, je zcela jednoznačná, jasná a nebudí žádné pochybnosti o tom, na jaké situace se má aplikovat. Z hlediska postavení obviněného J. K. pak nelze přehlédnout, že byl uznán vinným a odsouzen podle §283 odst. 4 tr. zákoníku, v rámci trestní sazby od deseti do osmnácti let, k jedenáctiletému trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl mimořádně podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do mírnějšího typu věznice, a to do věznice s ostrahou, ačkoli jinak by měl takovýto trest vykonávat ve věznici se zvýšenou ostrahou. Trest mu byl tedy uložen jen mírně nad spodní hranicí trestní sazby. Přitom na jeho straně nebyly shledány žádné polehčující okolnosti, ale naopak právě tento obviněný páchal trestnou činnost ze všech obviněných nejdéle, a to po dobu cca 14 měsíců. Nejpřísnější právní kvalifikaci u něj přitom založilo naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a další kvalifikační znak, který obviněný naplnil, je spáchání trestného činu „ve značném rozsahu“ podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Tedy ani v případě vypuštění kvalifikačního znaku „opětovnosti“ podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku („ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“), by zjevně nemohlo dojít v podstatě k žádné a zejména ne k zásadní změně jeho postavení. Shodný závěr by bylo možné učinit i v případě obviněného R. K., ovšem pokud by ve svém dovolání tuto vadu uplatnil. Z uvedeného důvodu tedy Nejvyšší soud, s ohledem na tuto dovolací námitku, v případě obviněného J. K. jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o přerušení výkonu trestů odnětí svobody v případě obviněných R. K. a Z. D., uložených jim napadeným rozhodnutím. Jednak předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. návrh na přerušení výkonu trestu nepodal, a jednak Nejvyšší soud k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal důvody, přestože uvedení obvinění tento postup ve svých dovoláních navrhovali.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.