ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.184.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 184/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 26. února 2014 v Brně dovolání obviněného M. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 8 To 101/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 8/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 10 T 8/2013, uznal obviněného M. S. (dále jen „obviněný“) vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu a výroky obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 1 T 8/2013. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to vyhazovacího nože délky 205 mm, délky ostří 85 mm, šířky u střenky 18,5 mm, opatřeného ve vzdálenosti 50 mm od špičky pilkou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v délce 10 let.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 8 To 101/2013, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nesprávnou hmotně právní kvalifikaci skutku soudy obou stupňů, neboť tento skutek měl být posouzen jako zvlášť závažný zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tvrdí, že pouze reagoval na útok poškozeného, který mu mimo jiné způsobil poranění nosu, z něhož krvácel do úst a krev jej dusila a hrozil mu nožem, což jej uvedlo do stavu silného rozrušení, resp. úleku a v důsledku tohoto stavu poškozeného pobodal. Jeho silné rozrušení bylo rovněž způsobeno předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného, který jej jako první opakovaně udeřil, přičemž jednou ránou mu způsobil krvácení z nosu a úst a poškozený na něj jako první vytáhl nůž. Dále uvedl, že je irelevantní, zda jej údery poškozeného ohrožovaly i na životě, neboť ke stavu silného rozrušení není třeba úderů ohrožujících život a není to ani podmínkou pro to, aby jednání poškozeného bylo kvalifikováno jako zavrženíhodné. Namítl, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 8 To 101/2013, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se nevyjádřil k dovolání obviněného M. S..
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Pokud jde o námitku obviněného, že byla porušena zásada in dubio pro reo, Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
Obviněný právně relevantně namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako zvlášť závažný zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §140 odst. 1 tr. zákoníku kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.
Podle §141 odst. 1 tr. zákoníku kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, bude potrestán trestem odnětí svobody na tři léta až deset let.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obviněný spáchal skutek tím, že „dne 3. 2. 2013 v blíže nezjištěné době od 0:00 hod. do 05:00 hod. v P.- P., poblíž ulice N. P. v přístřešku s modrou plachtou využívaném bezdomovci, po předchozí slovní a fyzické rozepři týkající se mobilního telefonu poškozeného, napadl poškozeného D. I., občana Slovenska, kapesním nožem o délce čepele 85 mm s ostřím přecházejícím ve vzdálenosti 50 mm od špičky v pilku, a v úmyslu usmrtit poškozeného jej celkem šestkrát bodl do hrudníku, čímž poškozenému způsobil bodnou ránu hrudníku vpravo s vbodem těsně pod jugulární jamkou, pronikající do dutiny hrudní vpravo, nařezávající stěnu horní duté žíly a pokračující až pod pravou klíční kostí ke druhému žebru v čáře lopatkové vpravo, bodnou ránu hrudníku s vbodem v dolním okraji jugulární jamky pronikající do podkoží, bodnou ránu hrudníku vlevo s vbodem těsně vedle hrudní kosti v úrovni 2. mezižebří pronikající k okraji levého velkého prsního svalu, bodnou ránu hrudníku vpravo s vbodem těsně vedle hrudní kosti v úrovni 2. mezižebří, pronikající do 3. žebra, bodnou ránu hrudníku vlevo s vbodem těsně vedle hrudní kosti v úrovni 4. mezižebří pronikající do mezižeberního svalu 4. mezižebří, bodnou ránu hrudníku ve střední čáře s vbodem těsně pod hrudní kostí lehce vpravo pronikající do dutiny hrudní vpravo mezi pravou brániční klenbu a dolní lalok pravé plíce, a bodnou ránu mezi malíkem a prsteníkem levé ruky protínající šlachu ohýbače 5. prstu, v důsledku těchto zranění poškozený krátce po jejich vzniku zemřel“.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že skutková podstata trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle §140 tr. zákoníku. Ustanovení §141 tr. zákoníku obsahuje dvě kategorie privilegujících okolností ve vztahu k úmyslnému usmrcení, a to jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt) a jednak jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), které nevyžaduje silné rozrušení.
Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Strach, úlek nebo zmatek se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibé emotivní reakce na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být např. soucit, žal nebo smutek.
Zabití je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace) v tom případě, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Z tohoto důvodu by tedy ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku ve variantě týkající se tzv. provokace mělo být vykládáno spíše restriktivně. Mezi předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného a úmyslným usmrcením ze strany pachatele musí být dána zřejmá a nepochybná souvislost, což zákon vyjadřuje slovy „v důsledku“, přičemž provokující jednání poškozeného musí být podstatnou a zásadní pohnutkou pachatele trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Zavrženíhodné jednání poškozeného nesmí být vyprovokováno ze strany pachatele, neboť je třeba trvat na tom, že při použití privilegované skutkové podstaty zabití musí jít o ospravedlňující pohnutku, a nikoli o vyprovokování jednání poškozeného, na které pak pachatel reaguje smrtícím útokem, anebo dokonce o vyprovokování takového zavrženíhodného jednání od počátku s tím, aby pak mohl pachatel poškozeného usmrtit (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1489 – 1493).
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného ohledně nesprávné právní kvalifikace skutku a odkazuje na správné závěry odvolacího soudu, který se touto námitkou obviněného zabýval v řízení o odvolání a vypořádal se s ní zcela správně a v souladu se zákonem. Odvolací soud správně uvedl, že z výpovědi obviněného vyplývá, že na poškozeného útočil nožem v době, kdy poškozený jím byl již odzbrojen a z jeho strany mu tak již nehrozilo žádné vážnější ohrožení na životě či zdraví, zvláště, pokud i podle obviněného poškozený proti němu ani fakticky nezaútočil nožem, ale pouze mu jím měl hrozit. Obviněný přesto bodl poškozeného podle závěrů znalců velkou silou celkem šestkrát a všechny rány směřoval do oblasti hrudníku. Odvolací soud proto správně uvedl, že obhajobě obviněného, že se pouze bránil útoku poškozeného, nelze přisvědčit a jeho jednání nelze považovat ani za překročení mezí nutné obrany podle §29 odst. 2 tr. zákoníku, natož pak za nutnou obranu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku poškozeného usmrtit, o čemž svědčí charakter útoku na poškozeného, který opakovaně šestkrát bodl poškozeného za použití velké síly, o které svědčí i to, že nůž pronikl přes čtyři vrstvy oděvu poškozeného, z toho dvou vrstev zateplených, jakož i užití nože majícího charakter útočného nože, jehož parametry obviněný znal. Všechny rány směřoval do oblasti hrudníku při vědomí toho, že v hrudním koši jsou uloženy životně důležité orgány, což mu muselo být nepochybně známo. Šlo o tzv. situační delikt, neboť jednání obviněného vyplynulo ze situace, která se vyvinula před útokem na poškozeného.
Takové jednání nelze posoudit jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Je pravdou, že afekt je obecně považován za silné rozrušení, ovšem u obviněného nešlo o afekt patický jako afekt nezvladatelný, ale ani o afekt ze strachu či úleku, důvodně podmíněný vnějšími okolnosti či těmito okolnostmi důvodně omluvitelný, byť obviněný tvrdí, že byl veden strachem z poškozeného, resp. úlekem z toho, že ho poškozený zranil a tekla mu krev do úst. Úder pěstí, byť zraňující, ani eventuálně další údery, jež nezanechaly stopy, nejsou takovým útokem, který by znamenal ohrožení života nebo závažné ohrožení zdraví a nelze je mít za důvod podmiňující silné rozrušení ze strachu či úleku, ani je hodnotit jako zvlášť zavrženíhodné jednání poškozeného.
U obviněného šlo výhradně o prostý nezvládnutý afekt zlosti v opilosti. V jeho jednání nebyly zjištěny žádné patické motivy ani psychopatologické mechanismy, obviněný jednal impulzivně v afektu s agresivitou potencovanou opilostí v konfliktu, na jehož základě se rozvinulo jeho jednání. Byl však schopen si uvědomit účinky alkoholu na svou osobu a motiv jeho jednání vycházel z jeho osobnostních rysů, neboť jde o osobu se smíšenou poruchou osobnosti, která je dissociální, emočně nevyvážená, nezdrženlivá a sociálně deprivovaná. Znalec psycholog shledal, že osobnost obviněného sice není primárně pudově agresivní, ale je schopen agresivního jednání, neboť jeho práh pro uvolnění agrese je výrazně snížen a má tendence ke zkratkovému jednání, zejména v opilosti. Afekt zlosti bývá obvykle spuštěn jednáním druhé osoby, jak tomu bylo i v tomto případě, avšak trestní právo je postaveno na zásadě, že každý je povinen se ovládat, zvládnout své afekty, především afekty zlosti, které vedou ke kriminálním deliktům, pokud jsou zvladatelné, a není-li toho schopen nikoli z patických důvodů, pak musí nést odpovědnost za své jednání v plném rozsahu. I když ovládací schopnost odolat požití alkoholu je podle znalce psychiatra u obviněného částečně snížena a vlivem prosté opilosti a afektu u poruchy osobnosti byla u obviněného též částečně snížena jeho ovládací schopnost, je nutné vzhledem k tomu, že tyto schopnosti obviněného nebyly zcela vymizelé, jej posuzovat jako plně trestně odpovědného pachatele. Odvolací soud závěrem správně uzavřel, že pokud obviněný usmrtil poškozeného za výše uvedených okolností, nepřichází v úvahu jiná právní kvalifikace jeho jednání, a to ani posouzení skutku jako zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace skutku je správná.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že rozhodnutí napadené dovoláním netrpí vytýkanými vadami, a proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. S. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek