ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.197.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 197/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 2. 2008 o dovolání obviněné S. M. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 13 To 210/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 74/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 3 T 74/2006, byla obviněná S. M. uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzena podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Příbrami skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněná za období roku 2002, 2003 a I. a II. čtvrtletí roku 2004 jako podnikající fyzická osoba v úmyslu zkrátit daň záměrně nepodávala u finančního úřadu daňová přiznání, ačkoli k tomu byla vyzývána, takže finanční úřad podle §44 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, předpokládal, že daňová povinnost nevznikla, avšak obviněná vykonávala podnikatelskou činnost, při které jí vznikla daňová povinnost na dani z příjmů fyzických osob za rok 2002 ve výši 81 812 Kč a za rok 2003 ve výši 437 620 Kč a na dani z přidané hodnoty za rok 2003 ve výši 179 598 Kč a za I. a II. čtvrtletí roku 2004 ve výši 132 679 Kč, takže celkem zkrátila uvedené daně o částku 831 709 Kč.
O odvolání, které obviněná podala proti výroku o vině a trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 13 To 210/2007. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byla obviněná podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody na patnáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. v trvání dvou let.
Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Tento rozsudek napadla v rozsahu zahrnujícím to, že byl ponechán beze změny výrok o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že neměla úmysl zkrátit daň, že sám finanční úřad jí zabránil v podání daňového přiznání v průběhu kontroly a že se před zahájením trestního stíhání snažila o dohodu o splácení daně. Projevila nesouhlas také s tím, že věc byla posouzena jako jeden pokračující trestný čin kvalifikovaný podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák., a vyjádřila názor, že jednání ohledně každé daně za každé zdaňovací období mělo být posouzeno jako samostatný trestný čin jen podle §148 odst. 1 tr. zák. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Zkrácením daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. se rozumí jakékoli jednání, včetně opomenutí, jehož následkem je to, že daň vůbec nebyla vyměřena nebo byla vyměřena v menší částce, než odpovídalo zákonu. V posuzovaném případě nebyla daň vyměřena z důvodu, že obviněná nepodala přiznání k dani, a to dokonce ani poté, co k tomu byla finančním úřadem vyzvána. Z hlediska naplnění znaku „zkrácení“ bylo toto opomenutí závažné z toho důvodu, že mechanismus daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty je založen na tom, že poplatník si daň v přiznání k dani sám vypočte a na tomto podkladě jí odvede.
V žádném případě nemůže obstát námitka, že obviněná neměla úmysl zkrátit daň a že tedy nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Úmyslné zavinění obviněné ve vztahu ke zkrácení daně jasně vyplývá ze způsobu jejího jednání, jehož následkem byl stav, že daň vůbec nebyla vyměřena, přičemž k tomuto stavu záměr obviněné evidentně směřoval. Pokud důvodem uvedeného jednání obviněné bylo to, že neměla peníze na zaplacení daně, je to s jejím úmyslem zkrátit daň plně slučitelné. Jednání obviněné jako celek svědčí o tom, že se chtěla dani, to znamená nejen jejímu zaplacení, ale i jejímu vyměření, vyhnout. Pokud by tomu bylo jinak, bylo by logické, aby obviněná postupovala tak, že by přiznání k dani podala, daň si v něm vypočetla a teprve ve stádiu placení daně učinila kroky potřebné k oddálení platby (např. cestou posečkání nebo povolení splátek).
Obviněná v dovolání neuvedla, jaký význam podle ní měla namítaná okolnost, že v podání daňového přiznání jí zabránil sám finanční úřad v průběhu kontroly. Jestliže měla na mysli zánik trestnosti činu formou účinné lítosti podle §66 písm. a) tr. zák., je třeba k tomu dodat, že podle tohoto ustanovení trestnost činu zaniká, jestliže pachatel d o b r o v o l n ě škodlivý následek trestného činu zamezil nebo napravil. Podmínka dobrovolnosti zjevně nebyla v daném případě splněna, pokud obviněná projevila ochotu učinit daňové přiznání až v průběhu kontroly finančního úřadu, kdy úřad již měl dostatek konkrétních poznatků pro podezření ze spáchání trestného činu a kdy obviněné proto bezprostředně hrozilo zahájení trestního stíhání. Ostatně měla-li by obviněná vážně míněný úmysl učinit přiznání k dani v době probíhající kontroly finančního úřadu, mohla snadno a bez ohledu na případné stanovisko pracovníků úřadu konajících kontrolu daňové přiznání podat odesláním poštou nebo odevzdáním v podatelně finančního úřadu. Namítaný postup finančního úřadu při provádění kontroly ve skutečnosti nemá na otázku naplnění zákonných znaků trestného činu žádný vliv. Totéž platí ohledně namítané okolnosti, že před zahájením trestního stíhání se obviněná snažila o dohodu týkající se splácení daně. Podstatou odpovědnosti obviněné za zkrácení daně primárně není otázka placení daně, nýbrž otázka jejího vyměření.
Bez jakéhokoli opodstatnění je také námitka směřující proti závěru soudů, že šlo o jeden pokračující trestný čin. Důsledkem tohoto závěru bylo mimo jiné to, že škodou způsobenou trestným činem je součet částek, o které byly obě daně v jednotlivých zdaňovacích obdobích zkráceny. Obviněná v dovolání neuvedla, který nebo které ze zákonných znaků pokračování v trestném činu, jak jsou stanoveny v §89 odst. 3 tr. zák., nebyly naplněny. Pokud případně měla na mysli to, že šlo o dvě různé daně a různá zdaňovací období, nemohou namítané okolnosti obstát jako důvod vylučující pokračování. Předmětem útoku byla daň z příjmů fyzických osob a daň z přidané hodnoty. Z toho je podobnost v předmětném útoku ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. jasná. Blízká časová souvislost jednotlivých útoků ve smyslu citovaného ustanovení musí být hodnocena se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, pro který je příznačné to, že časové intervaly, v nichž mělo být učiněno přiznání k dani, byly relativně dlouhé, a to jeden rok u daně z příjmů fyzických osob, čtvrt roku u daně z přidané hodnoty. Za tohoto stavu je významné, že tyto intervaly na sebe bezprostředně navazovaly a představovaly jedno souvislé a nepřerušené období, což zjevně souviselo s jednotícím záměrem obviněné oběma daním se vyhnout (k tomu viz č. 29/2005 Sb. rozh. tr.). Šlo tedy o pokračování v trestném činu, takže celkový rozsah zkrácení daně ve výši 831 709 Kč se důvodně promítl jako těžší následek ve formě značné škody do právního posouzení skutku též podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. zák. rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec