ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.202.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 202/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 o dovolání obviněného Ing. I. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 5 To 289/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 26/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. I. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 3 T 26/2005, byl obviněný Ing. I. P. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že dne 8. 8. 2004 kolem 08:00 hod. z D., okres F.-M., nejméně po dálnici D1 z B. na P. na 162 km, okres Ž. n. S., řídil svůj osobní automobil zn. Škoda Octavia, přičemž byl v důsledku spáchání přestupku kontrolován hlídkou Policie ČR, Dálniční oddělení Domašov, a to v době trvání zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců (od 10. 5. 2004 do 10. 9. 2005), který mu byl uložen rozhodnutím Městského úřadu Frýdek-Místek, Odbor dopravy a silničního hospodářství č. j. DaSH-M/10-2165/67/2004-Ko, ze dne 24. 3. 2004, ve znění rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru dopravy a silničního hospodářství v Ostravě č. j. DSH/4130/04/ŠE, ze dne 3. 5. 2004, které nabylo právní moci dne 10. 5. 2004.
Obviněnému byl uložen peněžitý trest ve výměře 25.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Odvolání obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 5 To 289/2005, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Krajského soud v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v dovolání zdůraznil, že Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou doplnil dokazování spisem Městského úřadu ve Frýdku-Místku, z něhož zjistil, že zamítavé rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo doručeno pouze jeho tehdejšímu právnímu zástupci a nikoli jemu osobně. Podle obviněného však okresní soud učinil za této situace nesprávný právní závěr, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o uložení zákazu činnosti nabylo právní moci, přestože mu je jeho tehdejší právní zástupce nezaslal.
Obviněný v této souvislosti namítl, že v době, kdy měl řídit osobní automobil, předpokládal, že o zákazu řízení odvolacím správním orgánem nebylo dosud rozhodnuto. Je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu je „důležitou písemností“ ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb, o správním řízení (platný do 1. 1. 2006), kterou je nutné podle tohoto zákonného ustanovení doručovat do vlastních rukou. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že takovéto rozhodnutí (písemnost) nelze doručit pouze právnímu zástupci, ale musí být zároveň doručena účastníku řízení do vlastních rukou a to tím spíše, že v daném případě mu byl jako účastníku řízení uložen zákaz činnosti. Za neakceptovatelný považuje obviněný závěr odvolacího soudu, který uvedl, že nemohl zasáhnout do rozhodnutí správního úřadu o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci. Obviněný rovněž nesouhlasil s tvrzením odvolacího soudu, že se měl u správního orgánu pokusit zpochybnit právní moc uvedeného rozhodnutí. Obviněný vyslovil názor, že posouzení právní moci neznamená zasahování do rozhodování správního orgánu, nýbrž že jde o posouzení předběžné právní otázky, která má význam pro závěr, zda se měl dopustit trestného činu. Je přesvědčen, že pokud odvolací soud nevyhodnotil tuto předběžnou otázku, rezignoval tak na povinnost přezkoumat správnost rozhodnutí nalézacího soudu. Závěrem zdůraznil, že pokud rozhodnutí správního orgánu o uložení zákazu činnosti nenabylo právní moci, nemohl vykonávat činnost, která mu byla zakázána, a nemohl se tudíž dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí jiného orgánu ve smyslu §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podaném dovolání do data konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování
V posuzovaném případě obviněný uplatnil námitky, které shora uvedeným požadavkům odpovídaly, když namítal, že zjištěný skutek nevykazuje znak trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., pro tvrzený nedostatek právní moci rozhodnutí správního orgánu, kterým mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, resp. pro absenci úmyslného zavinění ze strany obviněného ve vztahu k porušení tohoto zákazu.
Nejvyšší soud však shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
Dovolateli je možno dát za pravdu jen potud, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zaujal nesprávný názor, že „nemohl zasáhnout do rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje o tom, že rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen mimo jiné zákaz řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců, nabyl právní moci“. Takový názor navozuje dojem, že krajský soud se cítil být závěrem krajského úřadu o tom, zda a kdy nabylo předmětné rozhodnutí právní moci, vázán a nepodrobil jej proto v tomto ohledu svému přezkumu. Dovolatel však důvodně namítal, že posouzení této otázky je otázkou předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., kterou bylo třeba pro rozhodnutí o vině obviněného primárně vyřešit. Toto dílčí pochybení krajského soudu však nic nemění na tom, že okresní soud otázku právní moci předmětného správního rozhodnutí vyřešil správně a v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud proto může odkázat na argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, s níž se ztotožnil, a na podporu tohoto právního názoru navíc poukazuje i na rozhodnutí publikované pod č. 8/2003 Sb. rozh. trest., které přesně dopadá na nyní posuzovaný případ.
Podle právních vět tohoto rozhodnutí „K naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je nezbytné, aby rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, nabylo právní moci. Jde-li o rozhodnutí vydané ve správním řízení, v němž byl obviněný zastoupen advokátem, postačí k nabytí právní moci, jestliže bylo rozhodnutí doručeno advokátovi, který měl plnou moc pro celé řízení (§25 odst. 3 správního řádu).
Přestože rozhodnutí, kterým byla obviněnému určitá činnost zakázána, nebylo doručeno obviněnému, ale jen jeho advokátovi, bude možné dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jestliže je z provedených důkazů zřejmé, že obviněný věděl o pravomocně uloženém zákazu činnosti a chtěl ho porušit, popř. byl srozuměn s jeho porušením“.
Citované rozhodnutí přitom odkazuje na ustanovení §25 odst. 3 správního řádu, které stanoví, že má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník řízení osobně něco v řízení vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Podle §51 odst. 1 správního řádu se rozhodnutí oznamuje doručením písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. Den doručení je dnem jeho oznámení.
Podle §52 odst. 1 správního řádu rozhodnutí, proti němuž se nelze odvolat (podat rozklad), je v právní moci. Citované rozhodnutí označilo za nesprávný právní názor, podle něhož bylo třeba doručit správní rozhodnutí i obviněnému, neboť mu ukládalo povinnost zaplatit peněžitou pokutu, zakazovalo mu řídit motorová vozidla a ukládalo mu povinnost odevzdat řidičský průkaz s tím, že šlo o rozhodnutí ve věci samé a teprve po nabytí právní moci bude možno přistoupit k realizaci uvedených povinností. Podle respektované správní judikatury se povinnost doručit vztahuje na úkony v průběhu řízení, při kterých nemůže účastníka advokát zastoupit (např. výzva k podání vysvětlení, předvolání k místnímu šetření atp.), nikoli na rozhodnutí ve věci samé. Sankce uložené obviněnému správním orgánem se totiž nepovažují za součást ukončeného správního řízení, naopak je lze realizovat až poté, co rozhodnutí nabude právní moci.
Nejvyšší soud se s argumentací tohoto publikovaného rozhodnutí zcela ztotožnil, když neshledal žádný důvod se od něj při posuzování dovolání obviněného Ing. I. P. jakkoli odchylovat. Odkaz dovolatele na ustanovení §24 odst. 1 správního řádu není případný, neboť to stanoví formu doručení, nikoli osoby, kterým se doručuje.
Pokud pak jde o subjektivní stránku jednání obviněného, Nejvyšší soud sdílí závěr okresního a krajského soudu, že tato byla u obviněného prokázána nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť provedené důkazy opravňovaly soudy k závěru, že obviněný věděl, že řízením vozu se může dopustit porušení uloženého zákazu řízení, a byl s takovým následkem jako možným srozuměn.
Obviněný byl informován doručením rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku o tom, že mu tato sankce byla, byť prozatím nepravomocně, uložena. Poté, co proti němu podal odvolání, nijak se o další průběh řízení, tj. o to, zda a jak bylo o jeho odvolání rozhodnuto, nezajímal. Nekontaktoval svého tehdejšího právního zástupce Mgr. P. P., kterému udělil všeobecnou plnou moc vztahující se výslovně i na doručování písemností, neučinil dotaz ani na okresním ani na krajském úřadě, přestože od podání dovolání uplynula doba několika měsíců. Navíc, jak opodstatněně vyzdvihly okresní i krajský soud, osobně převzal dne 25. 5. 2004 uvědomění o zahájení řízení o odnětí řidičského oprávnění výslovně konstatující, že rozhodnutí o uložení zákazu řízení již nabylo právní moci.
Pokud tedy za této situace opět řídil vůz, jeví se závěr, že věděl, že může porušit uložený zákaz řízení a pro takový případ s tím musel být nejméně srozuměn, jako dostatečně podložený.
IV.
Lze proto uzavřít, že ze shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. I. P. zjevně neopodstatněným, a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr