ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.207.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 207/2015-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. 3. 2015 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněné K. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 44 To 487/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 92/2014 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 44 To 487/2014, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 2 T 92/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 6 podala na obviněnou K. M. návrh na potrestání pro přečin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 tr. zákoníku. Přečinu se měla obviněná dopustit tím, že dne 2. 3. 2014 v Praze 6 na Letiště Václava Havla dovezla leteckou linkou z Amsterdamu na trase Jakarta – Amsterdam – Praha ve svém cestovním zavazadle jedem kus neživého preparovaného exempláře karety obrovské (Chelonia Midas), ačkoli jí nebylo uděleno, povolení k vývozu tohoto exempláře ani povolení k dovozu v souladu s čl. III odst. 2, 3 Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES), čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, jelikož se jedná o druh, který je zařazen do přílohy I CITES a do přílohy A nařízení Komise EU č. 750/2013, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 338/97.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 2 T 92/2014, byla věc podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., §188 odst. 1 písm. b) tr. ř., §171 odst. 1 tr. ř. postoupena České inspekci životního prostředí, neboť skutek by mohl být posouzen jako přestupek podle §34c odst. 3 písm. a) zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy), ve znění pozdějších předpisů.
Stížnost obvodní státní zástupkyně, podaná proti usnesení o postoupení věci, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 44 To 487/2014, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Oba soudy odůvodnily rozhodnutí o postoupení věci úvahou, že jednání obviněné není natolik společensky škodlivé, aby musela být uplatněna trestní odpovědnost.
Nejvyšší státní zástupce podal v zákonné lhůtě v neprospěch obviněné dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí stížnosti obvodní státní zástupkyně napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Namítl, že soudy si chybně vyložily ustanovení §299 odst. 2 tr. ř., že nevzaly dostatečně v úvahu souvislost tohoto ustanovení s mezinárodními závazky České republiky a s předpisy Evropské unie a že následně aplikovaly nesprávně i ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, pokud učinily závěr, že skutek není trestným činem. Vyjádřil názor, že skutek naplňuje všechny formální znaky přečinu podle §229 odst. 2 tr. zákoníku a že nevykazuje nic, co by ho činilo natolik výjimečným, aby vybočoval z mezí běžně se vyskytujících případů dané skutkové podstaty. Z toho vyvodil, že nebyly dány podmínky pro postoupení věci orgánu příslušnému k rozhodnutí o přestupku. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení obou soudů, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání se vyjádřila obviněná v podání svého obhájce ze dne 16. 1. 2015. Uvedla, že znaky přečinu podle §299 odst. 2 tr. zákoníku byly v dané věci naplněny „v míře jen absolutně minimální“ a že jejím jednáním nevznikly „žádné škodlivé účinky či jiné negativní následky“. Navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, příp. podle §265j zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem usmrtí, zničí, poškodí, odejme z přírody, zpracovává, doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím.
Podle tzv. právní věty návrhu na potrestání obviněná spáchala přečin tím, že „v rozporu s jiným právním předpisem dovezla exemplář druhu přímo ohroženého vyhynutím“.
S návrhem na potrestání lze souhlasit v tom, že formální znaky přečinu byly skutkem uvedeným v žalobním návrhu naplněny, byť přiléhavější je považovat karetu obrovskou (Chelonia Midas) za živočicha „přímo ohroženého vyhubením“. Takto je třeba na ni nahlížet proto, že je uvedena v příloze I Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) publikované pod č. 572/1992 Sb. Podle čl. II bod 1 Úmluvy příloha I zahrnuje všechny druhy ohrožené vyhubením, které jsou nebo mohou být obchodem nepříznivě ovlivňovány, obchod s exempláři těchto druhů musí být předmětem zvlášť přísných opatření, aby nadále neohrožoval jejich přežití, a může být povolován jen za výjimečných okolností. Druhy, na které se Úmluva vztahuje, jsou roztříděny do třech skupin uvedených v přílohách I – III s tím, že druhy uvedené v příloze I požívají nejvyššího stupně ochrany. Předmětem ochrany jsou nejen živá zvířata, neboť podle čl. I písm. b) Úmluvy pojem „exemplář“ mimo jiné znamená „jakéhokoli živočicha ..., ať živého nebo mrtvého“. Pojem „obchod“ mimo jiné znamená podle čl. I písm. c) Úmluvy vývoz, reexport a dovoz. Podle čl. III bod 3 Úmluvy k dovozu každého exempláře druhu zařazeného do přílohy I je třeba nejprve předložit povolení k dovozu a povolení k vývozu nebo potvrzení o reexportu, přičemž v další části tohoto ustanovení jsou stanoveny podmínky, které musí být splněny, aby povolení k dovozu mohlo být uděleno. Ustanovení čl. VII bod 3 Úmluvy stanoví, že ustanovení čl. III nebudou uplatňována na exempláře, které mají osobní nebo rodinný charakter, avšak podle čl. VII bod 3 písm. a) tato výjimka neplatí, jestliže jde o exempláře druhů zařazených do přílohy I, pokud byly získány vlastníkem mimo stát jeho trvalého bydliště a byly do tohoto státu dovezeny. Podle čl. VII bod 6 se ustanovení čl. III nevztahují mimo jiné na dar, avšak pouze jde-li o dar mezi vědci nebo vědeckými institucemi registrovanými u výkonného orgánu svého státu. Podle čl. VIII bod 1 Úmluvy strany učiní přiměřená opatření k tomu, aby ustanovení této Úmluvy uvedly v život a znemožnily takové obchodování s exempláři, které by ji porušovalo, přičemž v nich budou obsažena opatření: a) k pokutování obchodu s takovými exempláři nebo jejich držby, případně obojího, b) k provedení konfiskace takových exemplářů nebo jejich navrácení do státu, který je vyvezl.
Na úrovni evropského práva je relevantní především nařízení Rady (ES) č. 338/97 ze dne 9. 12. 1996 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi. V odstavci 1 preambule tohoto nařízení je odkaz na nařízení (EHS) č. 3626/82 (4), které uvedlo od 1. 1. 1984 v platnost ve Společenství Úmluvu o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES). V čl. 2 písm. u) nařízení Rady (ES) č. 338/97 je uvedeno, že „obchodem“ se mimo jiné rozumí dovoz do Společenství. Ještě před tím je v čl. 2 písm. j) nařízení uvedeno, že „exemplářem osobního nebo rodinného charakteru“ se rozumí neživé exempláře, jejich části nebo odvozeniny, které patří fyzické osobě a tvoří nebo mají tvořit součást jejího normálního osobního movitého majetku. Nařízení má přílohy, přičemž podle čl. 3 bod 1 písm. a) nařízení příloha A obsahuje druhy zařazené do přílohy I Úmluvy. Podle čl. 4 bod 1 nařízení dovoz exemplářů zařazených do přílohy A do Společenství je možný pouze poté, co byly provedeny potřebné kontroly a na hraničním celním úřadě v místě dovozu bylo předloženo dovozní povolení vydané výkonným orgánem cílového členského státu. Podle čl. 7 bod 3 nařízení odchylně od č1. 4 se ustanovení tohoto článku nevztahují na neživé exempláře, jejich části a odvozeniny patřící k druhům zařazeným mimo jiné do přílohy A, které jsou exempláři osobního nebo rodinného charakteru dováženými do Společenství nebo z něho vyváženými či zpětně vyváženými podle ustanovení, která přijme Komise. Na to navazuje nařízení Komise (ES) č. 865/2006 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97, které v čl. 57 bod 2 stanoví, že odchylka od čl. 4 nařízení Rady (ES) č. 338/97 pro exempláře osobního nebo rodinného charakteru se nevztahuje na exempláře druhů, které jsou uvedeny v příloze A uvedeného nařízení v případě, že jsou poprvé dováženy do Společenství osobou s obvyklým bydlištěm ve Společenství nebo osobou, která se do Společenství stěhuje.
Právo České republiky se problematikou zabývá v zákoně č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon obchodování s ohroženými druhy), ve znění pozdějších předpisů. Předmětem úpravy podle §1 odst. 1 zákona je mimo jiné ochrana volně žijících živočichů, které jsou ohroženy na přežití, s cílem jejich zachování regulováním obchodu s nimi v souladu s Úmluvou o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a právem Evropských společenství, které upravuje dovoz a vývoz volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, přičemž zákon dále stanoví mimo jiné podmínky pro obchod s ohroženými druhy volně žijících živočichů a stanoví některá další opatření sloužící k zajištění ochrany a evidence těchto druhů na území České republiky. Podle §3 odst. 1 zákona postup při dovozu exemplářů upravují přímo použitelné předpisy Evropských společenství v oblasti obchodování s ohroženými druhy. Podle §3 odst. 2 zákona žádost o povolení dovozu exempláře předkládá fyzická osoba, která hodlá dovézt exemplář, Ministerstvu životního prostředí. Podle §34c odst. 3 písm. a) zákona se fyzická osoba dopustí přestupku mimo jiné tím, že doveze exemplář do České republiky v rozporu s tímto zákonem nebo nařízením v oblasti obchodování s ohroženými druhy, čímž jsou míněna nařízení Rady (ES) č. 338/97 a nařízení Komise (ES) č. 865/2006. Podle §34c odst. 4 písm. c) zákona lze za uvedený přestupek uložit pokutu do výše 1 500 000 Kč.
Z mezinárodních závazků České republiky, jak vyplývají z Úmluvy (CITES) a z členství v Evropské unii, není patrno, že by jednání porušující Úmluvu (CITES) a evropské právo muselo být postihováno jako trestný čin a že by nemohlo být postihováno jako přestupek. Z toho lze soudit, že je věcí vnitřního zákonodárství státu, zda postihuje uvedená protiprávní jednání prostředky trestního práva (tj. jako trestné činy) nebo prostředky správního práva (tj. jako přestupky), příp. prostředky obou právních odvětví zároveň.
Z hlediska citovaných předpisů není žádných pochyb o tom, že obviněná bez povolení dovezla exemplář karety obrovské (Chelonia Midas), která jako druh uvedený v příloze I Úmluvy (CITES) požívá nejvyššího stupně ochrany, a že šlo o jednání „v rozporu s jiným právním předpisem“ ve smyslu §299 odst. 2 tr. zákoníku, tj. v rozporu s jiným právním předpisem, než je trestní zákoník.
Znaky přestupku podle §34c odst. 3 písm. a) zákona o obchodování s ohroženými druhy se překrývají se znaky trestného činu podle §299 odst. 2 tr. zákoníku, pokud jsou oba delikty spáchány nepovoleným dovozem exempláře. Jde o jednání „v rozporu s tímto zákonem nebo nařízením v oblasti obchodování s ohroženými druhy“ (citace zákona o obchodování s ohroženými druhy), resp. o jednání „v rozporu s jiným právním předpisem“ (citace trestního zákoníku). Formulační rozdíl je nepodstatný, protože okruh právních předpisů, o jejichž porušení jde, je v obou případech fakticky totožný. Totožnost je též ve způsobu protiprávního jednání, jímž je „dovoz“ exempláře. Ustanovení §34c odst. 3 písm. a) zákona o obchodování s ohroženými druhy používá pojmu „exemplář“ bez další specifikace, zatímco ustanovení §299 odst. 2 tr. zákoníku doplňuje zákonný znak „exemplář“ tím, že se jedná o exemplář „druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím“. Ustanovení §299 odst. 2 tr. zákoníku se tedy nevztahuje na exempláře druhů, které nejsou přímo ohroženy. Z toho logicky vyplývá, že ustanovení o přestupku podle §34c odst. 3 písm. a) zákona o obchodování s ohroženými druhy se ve skutečnosti vztahuje jen na exempláře druhů, které nejsou přímo ohroženy, byť je v tomto ustanovení použita dikce „exemplář“ bez bližšího určení druhu. Tento závěr lze podpořit tím, jak jsou v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, obecně vymezeny znaky přestupku. Podle citovaného ustanovení přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Z uvedené definice je v uvažovaných souvislostech významné to, že určité jednání je při splnění dalších podmínek přestupkem jen tehdy, není-li trestným činem. To znamená, že jednání, které má znaky trestného činu podle §299 odst. 2 tr. zákoníku, je vyloučeno z dosahu ustanovení o přestupku podle §34c odst. 3 písm. a) zákona o obchodování s ohroženými druhy, takže nemůže být tímto přestupkem. Jde o obdobu vzájemného vztahu jiných přestupků a trestných činů, jejichž znaky se překrývají. Např. přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti ublíží na zdraví. Pokud ale jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo mu uloženou podle zákona, dopustí se trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a jednání takového pachatele nelze posoudit jako přestupek podle §49 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích.
Úvahy obou soudů směřovaly k aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe. Tím ovšem nestanoví nějaký další znak trestného činu nad rámec příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona, nýbrž interpretační pravidlo, jehož smyslem je prostřednictvím výkladu znaků trestného činu vyloučit trestní represi tam, kde není nutná. Neposoudit skutek jako trestný čin s ohledem na uvedené ustanovení je namístě v případech, v nichž skutek naplňující znaky trestného činu má takovou konkrétní podobu, že není společensky škodlivý v míře vyžadující uplatnění trestního postihu. Tak je tomu tehdy, jestliže společenská škodlivost konkrétního posuzovaného skutku nedosahuje takové úrovně, jakou vykazují běžně se vyskytující případy dané skutkové podstaty.
Vztáhnou-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že úvahy soudů se s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku míjejí a že jejich závěr, podle něhož skutek není trestným činem, nemůže obstát.
Obvodní soud pro Prahu 6 jen paušálně a bez bližšího vysvětlení uvedl, že „s ohledem na charakter trestné činnosti, osobu obviněné a citované ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku má za to, že posuzované jednání obviněné by nemělo být kvalifikováno jako trestné, a proto byla věc postoupena pro podezření ze spáchání přestupku“. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 je v podstatě nepřezkoumatelné, protože z něho nejsou patrny žádné konkrétní okolnosti, které měl na mysli, a jak je hodnotil.
Městský soud v Praze učinil těžištěm svých úvah konstatování, podle něhož se obviněná nepodílela na usmrcení želvy, neiniciovala její odejmutí z přírody a přijala ji vycpanou jako dárek na památku, nikoli aby s ní obchodovala. Z toho Městský soud v Praze vyvodil, že jednání obviněné není natolik společensky škodlivé, aby musela být uplatněna trestní odpovědnost. Znovu je třeba připomenout, že pokud obviněná „v rozporu s jiným právním předpisem dovezla exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím“, dopustila se jedné z více alternativ jednání, jímž lze spáchat přečin podle §299 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud zákonodárce zahrnul všechny alternativy jednání uvedené v tomto ustanovení do jedné skutkové podstaty trestného činu, pak tím vyjádřil to, že považuje všechny alternativy za typově stejně závažné, byť z hlediska všeobecného hodnotového žebříčku stojícího mimo právní řád mezi nimi mohou být rozdíly v míře, v které jsou jednotlivé alternativy v rozporu s tímto hodnotovým žebříčkem. Lze připustit, že onomu hodnotovému žebříčku se obecně více příčí např. jednání spočívající v usmrcení chráněného živočicha nebo v jeho odnětí z přírody než jednání spočívající v nepovoleném dovozu neživého exempláře. Nicméně je vyloučeno, aby nedostatek škodlivosti té alternativy jednání, jehož se dopustila obviněná, byl vyvozován z pouhé absence ostatních alternativ jednání, jimiž lze také spáchat daný trestný čin. Takový výklad by v podstatě paralyzoval právní úpravu stanovenou zákonodárcem, protože by konec konců znamenal, že samotný neoprávněný dovoz při absenci jiných alternativ jednání uvedených ve skutkové podstatě by nikdy nebyl trestným činem. Právě tímto nepřípustným způsobem Městský soud v Praze dospěl k závěru o nedostatku potřebné míry škodlivosti jednání obviněné.
Aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku předpokládá, že důvody vyloučení trestní represe vyplývají z míry konkrétní škodlivosti, kterou se vyznačuje daný posuzovaný případ, a nikoli z typové škodlivosti, která je vyjádřena již samotným vymezením znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu v trestním zákoně. Konkrétní škodlivost posuzovaného jednání, které odpovídá určitému znaku daného trestného činu, tudíž musí být porovnávána s typovou škodlivostí tohoto znaku, a nikoli s typovou škodlivostí jiného – byť alternativního – znaku trestného činu. To znamená, že když obviněná neoprávněně dovezla exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím, musí být konkrétní škodlivost jejího jednání porovnávána s případy takových neoprávněných dovozů, které se obvykle vyskytují. Závěr o splnění podmínek ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku by musel být založen na zjištění okolností, které by posuzovaný neoprávněný dovoz uskutečněný obviněnou vyčleňovaly z rámce obvykle se vyskytujících případů takových dovozů, a to v tom smyslu, že by dovoz uskutečněný obviněnou nedosahoval ani minimální míry škodlivosti běžné u obvykle se vyskytujících případů těchto dovozů. V tomto ohledu Městský soud v Praze neuvedl nic, čím by přijatelně vysvětlil, že konkrétní míra škodlivosti posuzovaného jednání obviněné se nějak vymykala z rámce obvyklé škodlivosti neoprávněných dovozů exemplářů druhů živočichů přímo ohrožených vyhubením nebo vyhynutím. Takové vysvětlení lze sotva spatřovat v úvaze, že šlo o „pouhý dovoz“ exempláře bez potřebného povolení. Nelze pominout, že šlo o exemplář neživého živočicha druhu, který je přímo ohrožen vyhubením a který proto požívá nejvyššího stupně ochrany. Tato ochrana se neomezuje jen na hájení živých zvířat před usmrcováním, poškozováním, odnímáním z přírody, obchodováním apod., ale zároveň také na postih různých forem nakládání s neživými exempláři, neboť i tato jednání představují určité „předpolí“ poptávky, která je následně uspokojována usmrcováním či jiným odnímáním volně žijících zvířat z přírody. Uvedená šíře ochrany je tak úměrná vysokému stupni ohrožení chráněných druhů volně žijících živočichů. Škodlivost jednání, které spočívá v dovozu exempláře bez povolení, tudíž nemůže být podceňována způsobem, jakým k tomu přikročily oba soudy. Z dosavadních zjištění soudů nevyplývá nic, co by je opravňovalo k závěru, že konkrétní škodlivost posuzovaného jednání obviněné nedosahuje ani minimální míry škodlivosti, jakou se obvykle vyznačují běžně se vyskytující případy neoprávněného dovozu exemplářů chráněných druhů volně žijících živočichů. Pokud Městský soud v Praze zdůraznil, že obviněná se k činu doznala, projevila nad ním lítost a podnikla kroky k dodatečné legalizaci vývozu exempláře z Indonésie, pak lze tyto okolnosti hodnotit v její prospěch, ovšem nikoli tak, že by prostřednictvím ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku vylučovaly trestnost činu. To, že obviněná „nezpůsobila žádnou materiální škodu jiné fyzické nebo právnické osobě“, jak uvedl Městský soud v Praze, je zcela irelevantní, neboť materiální škoda nehraje z hlediska znaků trestného činu podle §299 odst. 2 tr. zákoníku žádnou roli.
Usnesení obou soudů jsou rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň jimi bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce, podaného v neprospěch obviněné, zrušil jak napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, pokud případně byla učiněna, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 6 znovu rozhodne o podaném návrhu na potrestání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec