ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.209.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 209/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 2. 2003 o dovolání obviněného JUDr. J. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 9 To 294/2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 46/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 2 T 46/2002, byl obviněný JUDr. J. V. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle
§213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na třicet měsíců; podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil dlužné výživné a řádně a včas platil běžné výživné.
Podle zjištění obvodního soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že od
13. 5. 1999 do 29. 1. 2002 řádně nepřispíval na výživu svých nezletilých dětí, a to na dceru M. V. a syna F. V., ač mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
19. 2. 1998, sp. zn. P 644/95, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 15 Co 257/98, který nabyl právní moci dne 13. 10. 1998, bylo stanoveno přispívat na dceru M. částkou 2.300,- Kč měsíčně a na syna F. částkou 1.600,- Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, přičemž dluh na výživném činí i po částečné úhradě již zletilé dceři M. a matce nezletilého F. celkem 44.800,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. Usnesením Městského soudu
v Praze z 25. 9. 2002, sp. zn. 9 To 294/2002, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Poukázal v něm na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Namítl, že soudy skutek nesprávně právně posoudily a že jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo zamítnuto, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky stanovené zákonem. Podle dovolatelova názoru znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. nebyly naplněny po stránce formální ani materiální. Z formálních znaků trestného činu chybí podle něj protiprávní jednání, poněvadž vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi plnil. Obviněný připustil, že matce dítěte výživné v plné výši neplatil, ale zdůraznil, že platil synovi stavební spoření, které v jeho prospěch založil. Tím jej zaopatřoval do budoucna, a proto podle něj chybí i následek trestného činu. Vytýkal, že prokázána nebyla ani subjektivní stránka trestného činu, protože placením výživného způsobem, který zvolil, sledoval především zájem dítěte. Vyjádřil přesvědčení, že vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi plnil způsobem, který nelze označit za nebezpečný pro společnost, v důsledku čehož není dána ani materiální podmínka pro posouzení skutku jako trestného činu. Podle obviněného byla plněna i vyživovací povinnosti vůči již zletilé dceři. Uvedl, že pokud platil výživné v nižší než soudem určené částce, bylo to z důvodů spočívajících na její straně. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je významné, že dovolání bylo podáno za účinnosti zák. č. 200/2002 Sb. S poukazem na §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb. lze dovolání podat, jestliže
v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný však neuvedl nic, co by tento dovolací důvod naplňovalo; z dovolání není zřejmé, jaký výrok by měl
v napadeném usnesení chybět či být neúplný.
Argumentoval-li obviněný tím, že odvolací soud jeho odvolání zamítl, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, vyplývá ze smyslu jeho námitek, že obviněný patrně přehlédl změnu, kterou ve vymezení dovolacích důvodů založil zák. č. 200/2002 Sb. (účinný od 24. 5. 2002), a ve skutečnosti měl na mysli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto
o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je tedy možné z takto vymezeného důvodu podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v souladu s takto vyloženými podmínkami odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Ze znění citovaného ustanovení plyne, že dovoláním lze vytýkat výlučně vady právní; nelze namítat vady skutkové, tj. vadné či neúplné dokazování, nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, apod. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž je opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí
i věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř.
Ačkoli obviněný v dovolání poukázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit. Tento závěr se týká jak výhrady vůči rozsahu dokazování, tak výhrady, že nebylo rozhodnuto o jeho námitce místní nepříslušnosti soudu prvního stupně. Namítal-li obviněný, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, především pak ty, které navrhoval na svoji obhajobu, jde o námitky skutkové, nikoliv právní. Námitky tohoto druhu ani námitka místní nepříslušnosti soudu nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto k této části dovolání Nejvyšší soud nepřihlížel.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku ve vztahu k nezletilému synu F. V. a namítl, že nevykazuje znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. po stránce formální ani materiální.
Ve vztahu k formálním znakům trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. je z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání významná především otázka, zda lze za plnění vyživovací povinnosti označit takové jednání, jímž povinná osoba přispívá na výživu dítěte k rukám matky pouze částí soudem stanoveného výživného, avšak současně na jméno dítěte ukládá u stavební spořitelny peněžní částky ve výši sjednané ve smlouvě o stavebním spoření.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel úmyslně neplní svou zákonnou povinnost vyživovat jiného. Skutková část výroku o vině obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu evidentně naplňují nejen ve vztahu k dceři M. V. (to obviněný ostatně nenamítal), ale i ve vztahu k nezletilému synu F. V.
Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí to, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, jak to odpovídá dikci ustanovení §96 odst. 1 zák. o rodině, v němž jsou obsažena hlediska pro určení výše výživného.
Pojem výživného není zákonem definován. Výživným pro dítě je literaturou i soudní praxí míněno uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní. Výživné může být plněno zásadně placením v pravidelných opětujících se částkách (§97 odst. 1 zák. o rodině), může spočívat v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení) a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněnou (k tomu viz H., M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář.
1. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, str. 191).
V konkrétním případě měl obviněný plnit vyživovací povinnost na nezletilého syna
F. poskytováním pravidelných opětujících se peněžních dávek, neboť mu pravomocným rozhodnutím soudu byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu 1.600,- Kč měsíčně, splatných za uvedených podmínek k rukám matky dítěte. Výši této částky obviněný nezpochybnil. Přesto po dobu vymezenou ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně stanovené výživné řádně neplatil, neboť na výživu nezletilého syna přispíval k rukám matky částkou pouze 900,- Kč měsíčně. Tím neplnil vyživovací povinnost ve smyslu znaku skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy.
Námitku obviněného, že za plnění vyživovací povinnosti nutno považovat peněžní částky jím ukládané na účet nezletilého syna u stavební spořitelny, akceptovat nelze. Právní úprava výživného vychází z toho, že výživné má být tak vysoké, aby nejen odpovídalo odůvodněným potřebám nezletilého dítěte v daném časovém období, ale aby vzhledem k zásadě úměrnosti životní úrovně rodičů a dětí zajistilo i tvorbu úspor. Podle §85a odst. 2 zák. o rodině tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání. Platí však, že nejprve je třeba zajistit odůvodněné potřeby dítěte v daném časovém období, a teprve poté (nadstandardně), jsou-li splněny uvedené předpoklady, i tvorbu úspor. Náleží-li i tvorba úspor mezi odůvodněné potřeby dítěte, je zpravidla způsob plnění této části výživného shodný s režimem plateb sloužících k uspokojování odůvodněných potřeb dítěte v daném časovém období. Také tyto peněžní prostředky je tedy třeba zásadně platit k rukám matky nezletilého dítěte jakožto součást výživného.
Tak tomu v posuzovaném případě nebylo. Obviněný svévolně neplatil k rukám matky dítěte ani ty stanovené částky výživného, které měly zajistit uspokojování životních potřeb dítěte v daném čase. Ukládal-li tedy u stavební spořitelny na účet vedený na jméno nezletilého syna smluvené peněžní částky, jde o okolnost z hlediska formálních znaků trestného činu zanedbání povinné výživy irelevantní, jak již soudy ve svých rozhodnutích správně uvedly. Z toho ale nevyplývá, že jde o okolnost, k níž nelze přihlížet vůbec; je třeba ji vzít v úvahu při hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost.
Obviněný v dovolání namítl, že skutek nemůže být trestným činem též pro absenci materiální podmínky jeho trestnosti, protože není pro společnost nebezpečný.
Ani s tímto názorem souhlasit nelze.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se soudy, především soud prvního stupně, zabývaly. Nezůstaly opomenuty ani ty faktory, na něž obviněný odkazoval, tj. platby kapesného, splátky stavebního spoření i částečná úhrada dluhu na výživném jak ve vztahu k nezletilému F. V., tak i již zletilé M. V., které stupeň nebezpečnosti jeho činu snižovaly. Závěry, které soudy v této souvislosti učinily, jsou přiléhavé.
Existence okolností, snižujících stupeň nebezpečnosti činu obviněného, však ještě neznamená, že by stupeň nebezpečnosti činu obviněného byl pouze nepatrný. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Z toho vyplývá, že ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci však
v daném v případě nejde.
Vedle okolností, které stupeň nebezpečnosti činu snižovaly, bylo správně přihlédnuto rovněž k tomu, že obviněný dlouhodobě řádně neplnil svoji vyživovací povinnost
k oběma dětem, k výši dluhu na výživném, přičemž k úhradě dluhu na výživném ve vztahu k dceři Martě za dobu její nezletilosti obviněný žádný relevantní krok neučinil. Argument obviněného, že na výživu dcery M. přispíval nižší než soudem stanovenou částkou z důvodů, spočívajících na její straně (nepředložila mu potvrzení o studiu), není možné akceptovat. Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je tak evidentně vyšší než nepatrný. Trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. byl jednáním obviněného naplněn jak co do znaků formálních, tak i materiálních.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková