ECLI:CZ:NS:2017:7.TDO.214.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 214/2017-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2017 o dovolání obviněného D. H. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 12 To 94/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 38 T 18/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 12 To 94/2016, a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 38 T 18/2015, a dále se podle §265k odst. 2 tr. ř. ve věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015 zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 11 To 387/2016 ve výroku o uložení trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu Praha - východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 38 T 18/2015, byl obviněný D. H. uznán vinným dvěma přečiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za které mu byl uložen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §84 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku za současného stanovení dohledu. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a obviněnému byla uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil, a o hrazení škody nejméně jedenkrát za tři měsíce předkládat zprávy Probační a mediační službě. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému ŠkoFIN, s. r. o. (dále také jen „ŠkoFIN“), částku 260 000 Kč, zatímco se zbytkem nároku byla uvedená společnost odkázána na občanskoprávní řízení. S celým uplatněným nárokem pak byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních poškozený V. J.
K odvolání obviněného a jeho družky H. S. Krajský soud v Praze přezkoumal citovaný rozsudek Okresního soudu Praha - východ v celém rozsahu a usnesením ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 12 To 94/2016 (napadené rozhodnutí), rozhodl tak, že se tento rozsudek zrušuje pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke společnosti ŠkoFIN, s. r. o., a podle §265 tr. ř. se tato poškozená společnost odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Výrok o trestu uloženém v této věci byl následně zrušen (podle §43 odst. 2 tr. zákoníku) ve věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015 rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 11 To 387/2016, jímž byl obviněnému uložen za uvedené dva přečiny podvodu a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 14 T 175/2015 (ohledně tohoto zločinu zůstal výrok o vině z rozsudku Okresního soudu Praha - západ rozsudkem odvolacího soudu nezměněn), souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným, jemuž byla dále uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu, kterou trestnými činy způsobil, a o hrazení škody nejméně jedenkrát za tři měsíce předkládat zprávy Probační a mediační službě.
Přečiny podvodu spočívaly podle skutkových zjištění Okresního soudu Praha - východ (soud prvního stupně, nalézací soud) vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku, s nimiž se v zásadě ztotožnil v napadeném rozhodnutí také Krajský soud v Praze (soud druhého stupně, odvolací soud), v podstatě v tom, že obviněný v úmyslu se obohatit provedl podvodné úkony týkající se ve výroku rozsudku přesně specifikovaných osobních motorových vozidel, a to
1) dne 22. 1. 2013 v Č., okres P. – v., s vědomím, že vozidlo Audi S6 není jeho majetkem a není oprávněn s ním nakládat a že skutečným majitelem vozidla je společnost ŠkoFIN, s. r. o., uzavřel kupní smlouvu o prodeji tohoto vozidla za kupní cenu 150 000 Kč, kterou mu kupující J. W. předal v hotovosti, když obviněný vystupoval jako vlastník vozidla, které sám řádně nabyl a na němž neváznou žádné závazky, které by bránily jeho převodu kupujícímu, čímž způsobil poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o., škodu ve výši 260 000 Kč, a
2) v blíže nezjištěné době v létě 2013 s vědomím, že již není majitelem vozidla Škoda Octavia, neboť je prodal J. K., přiměl V. J. pod falešnou záminkou prodeje uvedeného vozidla k uzavření smlouvy o účelovém úvěru ve výši 277 884 Kč na jeho nákup se společností ESSOX, s. r. o., v autobazaru Auto M. a následně od provozovatele autobazaru převzal částku nejméně 248 000 Kč, do současné doby V. J. vozidlo nedodal a finanční prostředky nevrátil, čímž mu způsobil škodu nejméně 277 884 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný D. H. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce Mgr. PhDr. Karla Smetany proti výroku o vině a trestu a obviněný v něm uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jednal ve skutkovém omylu negativním a stal se sám obětí podvodu jiných osob. Soudy se s jeho obhajobou nevyrovnaly, odmítly provést jím navržené důkazy v jeho prospěch, což řádně neodůvodnily, a provedené důkazy v jeho prospěch zlehčovaly. Je přesvědčen, že nemohl naplnit subjektivní stránku přečinu podvodu, protože nevěděl, že vlastníkem vozidla Audi S6 byla společnost ŠkoFIN a nikoli P. P., který ve skutečnosti jednal podvodně a který již byl v této souvislosti odsouzen za přečin úvěrového podvodu. Ani v případě druhého skutku nemohl obviněný naplnit subjektivní stránku přečinu podvodu, především proto, že nebylo prokázáno, že by převzal částku 248 000 Kč. Sám se naopak stal obětí podvodu svědka J. M.
Novým obhájcem obviněného JUDr. Pavlem Brachem bylo pak již v průběhu řízení před Nejvyšším soudem zpracováno doplnění dovolání, kde se obviněný podobně jako už v předchozím průběhu řízení a ve svých podáních vyjádřil k průběhu řízení. Uvedl mimo jiné, že mu byla zmařena možnost podat řádné dovolání, poukázal na údajnou nečinnost původního obhájce a na své opakované žádosti o ustanovení jiného. Dovolání podané Mgr. Smetanou s ním nebylo konzultováno. V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný uvedl, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu podvodu, neboť byl přesvědčen, že je vlastníkem vozidla Audi S6 a k prodeji vozidla je oprávněn. Zopakoval některé své argumenty a dodal, že P. P. mohl před Vánocemi 2013 ( správně 2012 – pozn. NS ) vozidlo Audi S6 prodat, protože sama společnost ŠkoFIN dne 12. 11. 2012 odstoupila od úvěrové smlouvy, vozidlo tudíž nebylo od listopadu 2012 v jejím vlastnictví. Ani u druhého skutku nemohl být prokázán podvodný úmysl, obviněný se sám stal obětí podvodu. Chybí též příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a údajně vzniklou škodou, která vznikla v důsledku jednání P. P. Ten je povinen škodu uhradit na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 48 C 470/2013, který souvisí s trestním řízením proti P. P., v němž byl za předmětné jednání odsouzen. P. P. si vzal úvěr u ŠkoFIN, on se zavázal jej splácet, a to, že jej později nesplácel, není faktem, se kterým by měl obviněný co do činění, neboť to se ho vůbec netýkalo. Společnost ŠkoFIN byla v tomto trestním řízení nesprávně připuštěna jako poškozená, což platí také o V. J. V případě bodu 2) výroku rozsudku došlo k totožné vadě právního posouzení (spočívající v tom, že ani v tomto případě není dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem škody), existuje rozpor mezi tvrzením soudu o způsobení škody V. J. ve výši 277 884 Kč a tvrzení v odůvodnění rozsudku, kde se uvádí, že jmenovanému fakticky žádná škoda nevznikla.
Obviněný dále uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž (poněkud nelogicky) na jiném místě dovolání rozvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vzhledem k podjatosti soudkyně JUDr. Lenky Mrázkové, Ph.D. Námitka podjatosti byla řádně a včas vznesena, avšak nikdo se jí řádně nezabýval. Další argumenty obviněného v dovolání jsou zde poněkud nejasné, když uvedl, že je přesvědčen o tom, že „již jen fakt, že k překročení toho, že někdo v trestním řízení namítal podjatost jiného, je natolik závažným důvodem pro zrušení rozsudku vydaného v předchozí fázi řízení, aniž by tuto skutečnost řešil, je zásadním porušením norem ústavního práva…“ Uvedl dále konkrétní důvody podjatosti jmenované soudkyně, za které považuje to, že při vyhlašování zprošťujícího rozsudku u Okresního soudu Praha - západ dne 12. 1. 2015 (sp. zn. 1 T 76/2014) uvedla do pléna poznámku, že i přes skutečnost, že skutek popsaný v návrhu na potrestání nebyl shledán trestným činem, tak i ona jako právník se stylem podnikání obviněného nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že tato soudkyně obviněného soudila u jiného soudu (Okresního soudu Praha - východ) 63 dní poté v jiné věci, také pro jeho podnikatelské aktivity, lze důvodně pochybovat o její objektivitě. Za známku podjatosti obviněný dále považuje neodůvodněnou změnu interpretace jeho vztahu se svědkem P. P., kdy se soudkyně neodůvodněně odchýlila od názoru Městského soudu v Praze a uvedla, že svědkova činnost pro obviněného byla činností tzv. „bílého koně“.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze i odsuzující rozsudek Okresního soudu Praha - východ zrušil a aby věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu projednání.
Nejvyššímu soudu byla předložena také vlastní podání dovolatele označená jako dovolání, vyjádření k dovolání a další, která se zabývají vesměs procesními otázkami, postupem při dosažení bezplatné obhajoby a vyjádřením nespokojenosti s obhájcem Mgr. Smetanou (ale i s předchozím, obviněným zvoleným obhájcem) a jím podaným dovoláním. Krom toho, že podobné námitky byly vzneseny i v řádném odůvodnění dovolání zpracovaném obhájcem, je třeba už na tomto místě zdůraznit, že k obsahu těchto podání Nejvyšší soud nemohl přihlížet. To proto, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, přičemž podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. O tom byl obviněný poučen v napadeném usnesení Krajského soudu v Praze.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla postupně doručena obě odůvodnění dovolání, se k oběma vyjádřil s tím, že dovolací námitky směřují především do skutkových zjištění. Pokud se týká odsouzení svědka P. za úvěrový podvod, pak okolnosti skutku by mohly svědčit o jeho trestní součinnosti s dovolatelem, nikoli však o tom, že by dovolatel od P. v dobré víře koupil motorové vozidlo zn. Audi S6. Státní zástupce vyslovil však pochybnost nad přiléhavostí vymezení výroku o vině z hlediska znaků trestného činu podvodu spáchaného ke škodě ŠkoFIN, s. r. o., když skutek vymezený ve výroku o vině odpovídá spíše podvodnému jednání ke škodě J. W. Také ohledně skutku pod bodem 2) výroku o vině vyslovil státní zástupce pochybnost nad určitou rozporností rozsudku a možnými dopady této rozpornosti na právní kvalifikaci, když ve výroku o vině se uvádí, že obviněný způsobil V. J. škodu ve výši 277 884 Kč, avšak v odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že V. J. fakticky škoda nevznikla, protože úvěr nehradí.
Ani v doplnění dovolání obviněný podle státního zástupce neuvedl žádný právní rozbor, kdo byl v případě jednání pod bodem 1) poškozeným subjektem a že společnost ŠkoFIN nebyla v době činu vlastníkem vozidla, a neuvedl také, jaký význam mělo mít z hlediska vlastnického práva vypovězení úvěrové smlouvy. Formálně byl ve vztahu ke ŠkoFIN svědek P., a tato poškozená společnost tedy logicky uplatňovala svoje nároky vůči tomuto svědkovi, což ovšem nijak nevylučuje trestní odpovědnost obviněného. Vymezení skutku pod bodem 1) tedy považuje státní zástupce za nepřiléhavé, avšak s ohledem na to, že dovolání je značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumává pouze v rozsahu a z důvodů v dovolání výslovně uvedených. Dovolání tedy i po doplnění obsahuje námitky primárně skutkového charakteru, které dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) dovolatel toliko poukazuje na zmíněný rozporný údaj k otázce škody, ovšem pouze v souvislosti s úvahami o výroku o náhradě škody. Opět nevznáší žádné námitky týkající se podstaty podvodného jednání. Skutečnost, že V. J. si opatřil peníze na vozidlo úvěrem, který následně nesplácel, nevylučuje, aby byl osobou, na níž obviněný spáchal podvod. Zjištění, že dovolatel J. k uzavření předmětné úvěrové smlouvy přiměl, mohlo mít význam z hlediska účastenství dovolatele na trestném činu úvěrového podvodu, které mu však přičítáno nebylo a ani on se takové právní kvalifikace nedomáhá. Námitku uplatněnou ke skutku ad 2) státní zástupce shledal sice podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak zjevně neopodstatněnou.
K námitkám vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (rozhodnutí vyloučeným orgánem) státní zástupce uvedl, že tento byl poprvé uplatněn až v doplnění dovolání ze dne 14. 3. 2017, tj. evidentně po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jakožto zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Předně je na místě reagovat na to, že obviněný dodatečně v doplnění dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , byť jej vyjádřil na jiném místě, než je argumentováno k jeho důvodům. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Podle §265f odst. 2 tr. ř. lze však rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Tato lhůta podle §265e tr. ř. činí dva měsíce od doručení napadeného rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje (přičemž je rozhodující pozdější doručení, pokud se rozhodnutí doručuje obviněnému i obhájci). Posledním dnem lhůty k podání dovolání bylo pondělí 28. 11. 2016, přičemž doplnění dovolání obviněný podal až dne 14. 3. 2017.
Námitky obviněného, že dovolání chtěl podat z jiných důvodů a že jeho obhájce nepostupoval podle jeho představ, jsou nepřípadné. Obviněný v podstatě namítl porušení práva na obhajobu. Ve věci nebyly dány důvody nutné obhajoby podle §36 tr. ř. Ze spisu vyplývá, že na počátku trestního stíhání si zvolil obhájce Mgr. Petra Vodehnala (plná moc ze dne 11. 2. 2015 je založena na č. l. 25). Dne 24. 7. 2015, tedy již ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, si obviněný zvolil obhájce JUDr. Prokopa Beneše (č. l. 307). U hlavního líčení dne 27. 7. 2015 sice ještě vystupoval obhájce Mgr. Petr Vodehnal (v přítomnosti obviněného), ale poté byla obhajoba tímto obhájcem ukončena (č. l. 329). Obhajoba obhájcem JUDr. Prokopem Benešem (jehož zastupoval u hlavního líčení Mgr. Petr Lukáč) byla ukončena dne 8. 2. 2016 (č. l. 498) poté, co tento obhájce podal za obviněného odvolání. Dne 17. 2. 2016 byl spis předložen s odvoláním obviněného a jeho družky Krajskému soudu v Praze (č. l. 500).
Obviněný nejprve prostřednictvím své družky a poté osobně u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 27. 4. 2016 požádal o bezplatnou obhajobu, pročež bylo veřejné zasedání odročeno na neurčito (č. l. 536, 545). Usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 94/2016 pak bylo dne 31. 5. 2016 rozhodnuto, že obviněný má nárok na bezplatnou obhajobu (č. l. 611). Toto usnesení nabylo právní moci dne 7. 6. 2016. Obviněný si obhájce nezvolil. Opatřením předsedkyně senátu ze dne 16. 6. 2016 mu byl ustanoven obhájce PhDr. Mgr. Karel Smetana (č. l. 616). Z opatření nevyplývá, že by obviněný o ustanovení obhájce požádal (§33 odst. 4 tr. ř.), pouze že si obhájce v této fázi sám nezvolil (což je nesporné). I po ustanovení obhájce Mgr. Smetany si mohl obviněný kdykoli zvolit jiného obhájce. V odvolacím veřejném zasedání dne 20. 7. 2016 pak obviněného obhajoval PhDr. Mgr. Karel Smetana, přičemž družka obviněného, odvolatelka H. S., již v tomto veřejném zasedání vyslovila jeho určitou kritiku (č. l. 625 p. v.). Dne 28. 7. 2016 požádal tento obhájce o zrušení ustanovení obhájcem pro ztrátu důvěry mezi ním a obviněným (č. l. 639). Spis byl po vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu vrácen soudu prvního stupně bez rozhodnutí o zproštění povinnosti obhajování, s tím, že povinnost obhajovat skončila právní mocí odsuzujícího rozsudku (č. l. 659).
Na základě pokynu odvolacího soudu poučil soud prvního stupně obviněného přípisem ze dne 22. 9. 2016, doručeným dne 25. 9. 2016, že v případě, že se rozhodne podat dovolání, vzniknou důvody nutné obhajoby, a pokud si pro tento případ obhájce nezvolí, bude mu soudem ustanoven (č. l. 662). Meritorní rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno obviněnému rovněž dne 25. 9. 2016, obhájci Mgr. Smetanovi dne 26. 9. 2016 (č. l. 661). Obviněný žádné další kroky nepodnikl. Dne 26. 10. 2016 bylo obviněnému doručeno usnesení o odměně obhájce Mgr. Smetany po pravomocném skončení trestního stíhání. Na toto rozhodnutí reagovala družka obviněného, která ve svém podání ze dne 29. 10. 2016 mimo jiné uvedla, že pokud je obviněnému ustanoven obhájce, pak jeho povinnost nekončí dnem vynesení rozhodnutí odvolacího soudu, ale je povinen „vyčerpat i mimořádné opravné prostředky“ (č. l. 688). Dne 14. 11. 2016 vydala samosoudkyně soudu prvního stupně opatření, jímž podle §39 odst. 1 tr. ř. zrušila ustanovení obhájce PhDr. Mgr. Karla Smetany obviněnému (č. l. 696). Toto opatření bylo obviněnému doručeno dne 21. 11. 2016, jmenovanému obhájci dne 18. 11. 2016.
Přesto tento obhájce podal z opatrnosti v zákonné lhůtě (dne 27. 11. 2016, když posledním dnem lhůty bylo pondělí 28. 11. 2016) dovolání, aby obviněný nebyl zkrácen na svých právech. Obviněný sice nejprve takto podané dovolání zpochybňoval, posléze však z jím udělené plné moci jinému obhájci k doplnění odůvodnění dovolání bylo vyjasněno, že na podaném dovolání trvá.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska záruk spravedlivého procesu obviněný nebyl v namítaném směru zkrácen na svých právech. Bylo mu přiznáno právo na bezplatnou obhajobu a obhájce mu byl (dokonce bez jeho žádosti a bez existence důvodů nutné obhajoby) ustanoven. Přitom byl poučen, že si může místo tohoto obhájce kdykoli zvolit obhájce jiného. To neučinil ani v průběhu odvolacího řízení ani později, v průběhu dvouměsíční lhůty k podání dovolání zůstal pasivní, ačkoli byl na jejím počátku poučen zmíněným přípisem ze dne 22. 9. 2016. Obviněný mohl dát ustanovenému obhájci Mgr. Smetanovi příslušné pokyny k podání dovolání, nebo si mohl zvolit obhájce jiného (což by nic neměnilo na jeho právu na bezplatnou obhajobu), anebo mohl soudu sdělit, že hodlá podat dovolání a že žádá pro tento účel o ustanovení (jiného) obhájce, a soudem by mu byl obhájce v takovém případě bezpochyby ustanoven (viz též přípis soudu prvního stupně č. l. 699 p. v.). Obviněný místo toho učinil pouze to, že poslední den dovolací lhůty doručil soudu své vlastní podání, které nazval dovoláním, ačkoli byl dříve poučen, že takto dovolání podat nelze.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že je třeba vycházet z rozsahu dovolacích důvodů uvedených v dovolání zpracovaném obhájcem PhDr. Mgr. Karlem Smetanou, který jediné přípustné dovolání v zákonné lhůtě za obviněného podal, když postupoval podle §41 odst. 5 tr. ř. Bližší zkoumání vztahů mezi obviněným a obhájcem, tedy zda obhájce učinil podání plně podle představ obviněného, není úkolem soudu, natož soudu dovolacího v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku. Nad rámec toho Nejvyšší soud dodává, že výše uvedené obviněným uplatňované důvody vyloučení samosoudkyně soudu prvního stupně zcela zjevně nemohou naplnit důvody vyloučení podle §30 tr. ř. a tedy ani obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, přitom musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, respektive nevykazuje je způsobem odpovídajícím ve výroku vyjádřeným znakům skutkové podstaty trestného činu. Obviněným uplatněné námitky vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu spočívají (zčásti) v podstatě v tom, že soudy použitá právní kvalifikace skutku vyjádřená v zákonných znacích uvedených v tzv. právní větě výroku rozsudku neodpovídá skutkovým zjištěním soudů, zejména nebyla vystižena příčinná souvislost mezi relevantním jednáním obviněného a ve výroku vyjádřeným následkem, zejména byl v případech obou skutků nesprávně stanoven poškozený subjekt. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný uplatnil relevantně.
Jelikož Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Projednávaná věc je poněkud výjimečná tím, že trestní stíhání bylo od počátku právně uchopeno jiným způsobem, než tomu bývá v obdobných případech podvodů či úvěrových podvodů spojených s podobnými úvěry a leasingovými smlouvami na motorová vozidla, spáchanými za účasti více než jedné osoby. Popis skutků se tak již v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě dostal mimo podstatu věci, na což měl soud prvního stupně reagovat vrácením věci státnímu zástupci k došetření. Místo toho se výrok o vině v odsuzujícím rozsudku prakticky shoduje s výroky usnesení o zahájení trestního stíhání, ovšem s tím, že skutek ad 1) byl při zahájení trestního stíhání popsán tak, že škodu obviněný uvedeným jednáním nezpůsobil společnosti ŠkoFIN, nýbrž mohl ji způsobit J. W.
V případech obou skutků soudy učinily v zásadě ten závěr, že na obou jednáních spojených s podvodným vylákáním úvěru se obviněný podílel s podvodným úmyslem od počátku a v podstatě celý sled kroků zorganizoval. K tomu dospěly soudy nejen v této věci, ale i v souběžně vedených trestních stíháních úvěrovaných osob P. P. (bod 1) a V. J. (bod 2).
Při posuzování skutku ad 1) soudy v této věci považovaly za věrohodnou výpověď P. P., který uvedl, že obviněný objevil předmětné vozidlo Audi na J. (v autobazaru). Byli se na auto s obviněným podívat a poté ho obviněný kontaktoval, zda auto chce. Obviněný vyřizoval všechny dokumenty, které byly připraveny v autobazaru, a P. P. pak dostal od ŠkoFIN úvěrovou smlouvu. Ústně se dohodl s obviněným, že splátky bude splácet obviněný. Ten si také od něho auto vzápětí vzal a už mu ho nevrátil. Vozidlo předával obviněnému proto, že veškeré splátky jím měly být hrazeny. Obviněný ale splátky neplatil. Velký technický průkaz svědek nikdy neviděl.
Zde je na místě uvést, že svědek P. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 1 T 91/2014, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 5 To 406/2015, odsouzen za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, který spáchal v podstatě tím, že dne 10. 8. 2012 v Praze 9 v prostorách autobazaru Car4U, s. r. o., při sjednávání smlouvy o úvěru se společností ŠkoFIN, s. r. o., na financování nákupu předmětného vozidla Audi S6 v pořizovací ceně 670 000 Kč, vědomě uvedl nepravdivé údaje ohledně svého zaměstnání a výdělku, načež mu byl poskytnut úvěr ve výši 469 000 Kč s dobou splácení 60 měsíců a splátkou 10 073 Kč, přičemž žádnou splátku neuhradil a ani to při uzavírání smlouvy neměl v úmyslu, vozidlo následně předal D. H., a tímto jednáním způsobil poškozené ŠkoFIN škodu ve výši minimálně 469 000 Kč. Městský soud v Praze jako odvolací soud ve věci P. P. uzavřel, že případ se v podstatě neliší od obdobných případů úvěrových (či leasingových a jiných podobných) smluv uzavíraných pachateli vystupujícími v rolích tzv. bílých koňů, jednajících v režii osob skrytých v pozadí. Podstatou zde je, že „bílý kůň“ (tj. osoba zjednaná třetí osobou či třetími osobami k neautentickému vstupu do smluvních vztahů namísto oněch třetích osob či návodců) na sebe bere závazky, které nemíní plnit a ani je pak neplní. Je typické, že návodce osobě, kterou za sebe do smluvního vztahu „nastrčí“, slíbí, že bude vše v pořádku, že splátky, k nimž se navedená osoba zavázala, bude návodce sám platit, dále že návodce poskytne finanční zálohy či akontace nutné k uzavření inkriminované smlouvy apod. Návodce však není úvěrujícímu subjektu nijak zavázán, takže i osoba v roli bílého koně musí počítat s tím, že úvěr nebude splácen, zvláště když je zřejmé, že návodce už zapojením „bílého koně“ namísto vlastní osoby poskytovatele úvěru evidentně podvádí. Tolik Městský soud v Praze, který dále připomněl nápadně vysokou prodejní cenu vozidla (670 000 Kč) v poměru k ceně, za kterou bylo následně prodáno kupci v dobré víře J. W. (150 000 Kč) a například okolnost známosti svědka M. K., koupivšího „někde na J.“ nikoli k užívání, ale „na kšeft“ z popudu D. H. inkriminovaný vůz Audi, ve směru k zaměstnancům autobazaru Car4U. Připomněl také okolnost prodeje téhož vozu nejprve od K. k H. prostřednictvím autobazaru Car4U a následně tamtéž od H. k P. P., ačkoli ve skutečnosti tvrzenou „kauci“ či „akontaci“ ve výši 200 000 Kč P. P. nesložil, ale měl ji údajně složit D. H. jako „prodávající“, což je absurdní. Inkriminovanou transakcí úvěrovanou poškozeným ŠkoFIN D. H. jakoby prodával sám sobě. Pravým důvodem celé transakce tedy bylo zneužití držení vozu D. H. k vylákání částky 469 000 Kč na úkor ŠkoFIN (způsobem obdobným tzv. zpětnému leasingu, i když formálně konstruovanému jinak), a to zřejmě za aktivní součinnosti dalších osob. Městský soud dále v oné věci vyjádřil souhlas se závěry soudu prvního stupně o tom, že P. P. jednal v zájmu skrytého spolupachatele či návodce nebo organizátora D. H. a v jeho prospěch (případně i dalších osob). A z rozsudku soudu prvního stupně v té věci stojí za zmínku ještě závěr, že D. H. měl celý tento obchod s vozidlem Audi evidentně předem připravený. A pokud jde o to, co se dělo s vozidlem po uzavření úvěrové smlouvy, není pochyb o tom, že D. H. pokračoval ve svém podvodném jednání.
Je třeba zdůraznit, že uvedené závěry soudů v trestní věci P. P., kdy soudy tyto otázky řešily jako předběžné pro posouzení viny P. P., nebyly pro soudy v trestní věci obviněného D. H. závazné. Ukazuje to však na hlubokou a obtížně pochopitelnou nekoncepčnost od počátku vedených trestních stíhání jednotlivých aktérů zmíněného podvodného jednání. Kromě toho měly soudy ve zde posuzované věci k dispozici obdobné důkazy a dospěly k podobným závěrům, které jen nevyjádřily a – s ohledem na obžalovací zásadu zejména ohledně jednání ad 1) – ani nemohly vyjádřit ve výroku odsuzujícího rozsudku.
I ze skutkových zjištění soudů v této věci vyplývá, že to byl obviněný, kdo zařizoval úvěr, který byl uzavřen na jméno P. P., že obviněný zajistil předmětné vozidlo k transakci a poté si jej zase hned převzal, že smlouva, kterou měl uzavřít se svědkem M. K., byla antedatována (a stejně tak nutně i některé další smlouvy, neboť jejich časový sled podle dat uzavření odporuje objektivní logické posloupnosti), dále že obviněný se svědkem K. prováděli machinace s cenou vozidla, že obviněný slíbil P. P. hradit splátky úvěru, a v neposlední řadě že finanční částku 668 000 Kč za prodej vozidla od autobazaru Car4U přijal ve třech částech dne 11. 8., 13. 8. a 17. 8. 2012 obviněný (č. l. 109), který měl celý obchod s vozidlem Audi předem připravený. P. P. pak ve věci figuroval podle zjištění nalézacího soudu v pozici „bílého koně“. Podstatný je závěr nalézacího soudu, že obviněný „inkriminovanou transakcí úvěrovanou v srpnu 2012 Škofinem v podstatě vylákal téměř půl milionu na úkor Škofinu…“ Odvolací soud uzavřel, že okolnosti, za nichž P. P. převzal na základě uzavřené leasingové smlouvy vozidlo Audi S6, svědčí o významném podílu obviněného již při uvádění podvodných okolností při uzavírání této smlouvy. Motivace jednání obviněného je podporována podle odvolacího soudu zmapováním toho, jak během krátké doby nejen došlo k opakovanému prodeji vozidla, ale také k navýšení jeho hodnoty právě pro účely získání vyšší částky za jeho prodej při následném leasingu.
Ve vztahu k oběma skutkům odvolací soud dále uvedl, že je zřejmé, že obviněný se primárně podílel na uvádění nepravdivých údajů a potvrzení již při uzavírání úvěrových smluv, takže by bylo možno hovořit „nejméně o pomoci k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 4 tr. zákoníku“. Potud lze se závěry odvolacího soudu v zásadě souhlasit.
Z provedených důkazů, na nichž soudy postavily svá skutková zjištění k bodu ad 1) výroku rozsudku, vyplývá, že obviněný vybral vozidlo a domluvil se se svědkem M. K., že ten za vozidlo zaplatil v autobazaru na J. a nechal se zapsat jako vlastník vozidla. Na auto měl už obviněný vytipovaného fingovaného kupce P. P. Kupní smlouva mezi Auto J. a M. K. byla uzavřena dne 10. 8. 2012 (č. l. 103) a M. K. podle ní vozidlo koupil za 370 000 Kč. Dále je ve spise na č. l. 97 – 98 založena fingovaná (antedatovaná) kupní smlouva, podle níž M. K. prodal toto vozidlo obviněnému už dne 7. 8. 2012, a to za 570 000 Kč. Obviněný pak zařídil úvěr leasingového typu pro P. P. Podle ústní dohody s P. měl obviněný hradit splátky. Obviněný vozidlo jakoby prodal P. P. (prostřednictvím autobazaru Car4U, s. r. o.), druhý den si je ale zase vzal a už ponechal. Současně je ve spise založena nedatovaná kupní smlouva uzavřená naopak mezi P. P. jako prodávajícím a obviněným jako kupujícím, podle níž obviněný kupuje předmětné vozidlo za 200 000 Kč (č. l. 38 – 39). Oba bezpochyby věděli, že splátky úvěru (či leasingu) hrazeny nebudou. Dále byl postup následující, ovšem s tím, že data smluv v některých případech neodpovídají logickému sledu událostí. Tak podle smlouvy na č. l. 108, datované 13. 8. 2012, prodal obviněný vozidlo autobazaru Car4U, s. r. o., za 668 000 Kč. Téhož dne měla tato společnost vozidlo prodat P. P. za 670 000 Kč (č. l. 113), a přijala zálohu ve výši 201 000 Kč (č. l. 116). Téhož dne fakturuje Car4U společnosti ŠkoFIN jako kupujícímu kupní cenu vozidla 469 000 Kč (č. l. 112), k čemuž se váže dohoda o převzetí dluhu (č. l. 119) datovaná dnem 10. 8. 2012, podle které ŠkoFIN přebírá dluh 469 000 Kč za P. P. vůči Car4U (částka je zbytkem kupní ceny 670 000 Kč po uhrazení zálohy 201 000 Kč). Smlouva o úvěru mezi ŠkoFIN a P. P. byla uzavřena už dne 8. 8. 2012 (č. l. 117) s tím, že P. P. převádí na věřitele vlastnické právo k předmětnému vozidlu, může je ale jako vypůjčitel dále užívat. Dne 10. 8. 2012 převzal P. P. předmět financování od Car4U (č. l. 118). Dne 22. 1. 2013 obviněný prodal předmětné vozidlo J. W. za 150 000 Kč, které od něho obdržel (č. l. 88, 90 – 91).
Vše tedy nasvědčuje tomu, že podstatou jednání obviněného vztahujícího se k vozidlu Audi uvedenému pod bodem 1) byla rozhodující účast na podvodném jednání, jímž byl od úvěrující (leasingové) společnosti vylákán úvěr ve výši 469 000 Kč a způsobena tak majetková škoda v této výši. Obviněný zorganizoval sérii transakcí, zčásti fingovaných či antedatovaných, jimiž nejprve opatřil uvedené motorové vozidlo, které pak zdánlivě prodal přes autobazar Car4U P. P., na jehož osobu byla uzavřena “smlouva o úvěru“, na jejímž základě a za použití dalších uvedených smluv byl v podstatě společností ŠkoFIN poskytnut úvěr v uvedené výši a tato částka byla vyplacena (prostřednictvím Car4U) obviněnému. Obviněný tyto transakce nejen organizoval, ale i sjednával, takže šlo u něho pravděpodobně spíše o spolupachatelství na trestném činu (nikoli pouze pomoc k trestnému činu, jak uvedl odvolací soud).
Nicméně v důsledku dosavadního postupu orgánů činných v trestním řízení není možné takové jednání zde klást obviněnému za vinu, jednak s ohledem na zásadu obžalovací (§220 odst. 1 tr. ř.), jednak z důvodu zákazu reformationis in peius (změny v neprospěch obviněného) s ohledem na opravný prostředek podaný pouze obviněným, což platí nejen v řízení o dovolání a následujícím (§265s odst. 2 tr. ř.), ale byl tím vázán i odvolací soud ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř.
Pokud jde o skutek vyjádřený ve výroku pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku, Nejvyšší soud se v zásadě ztotožnil s výhradami dovolatele, byť uvedenými jen neúplně. Existuje zde zásadní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů, popisem skutku a použitou právní kvalifikací. Tuto vadu ostatně zmínil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný opatřil vozidlo, které bylo použito v podstatě k leasingovému podvodu způsobem odpovídajícím tzv. zpětnému leasingu. Úvěrující společnost ŠkoFIN byla tak v srpnu 2012 uvedena v omyl ohledně úmyslu spolupachatelů – obviněného a P. P. – úvěr splácet. Na tom nic nemění fakt, že součástí úvěrové smlouvy (svou povahou spíše leasingové smlouvy) bylo ujednání o zajištění závazku převodem vlastnického práva na leasingovou společnost podle §553 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 s tím, že P. P. (formálně vystupující jako klient, dlužník, resp. úvěrovaný) je i po tomto převodu vlastnického práva oprávněn předmět financování užívat jako vypůjčitel podle §659 obč. zák. (toto ustanovení upravovalo smlouvu o výpůjčce, kterou vzniká vypůjčiteli právo věc po dohodnutou dobu bezplatně užívat). Výsledkem popsaného shluku transakcí bylo, že obviněný měl k dispozici jak finanční obnos odpovídající poskytnutému úvěru, tak předmětné vozidlo, s nímž napříště hodlal nakládat a nakládal jako s vlastním.
Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že obviněný inkriminovanou transakcí v srpnu 2012 v podstatě vylákal „téměř půl miliónu“ korun na úkor ŠkoFIN (9. strana opisu rozsudku), a dále na 8. straně opisu rozsudku uvedl, že obviněný vozidlo podvodně vylákal od P. P., který mu je „poněkud lehkomyslně“ předal v srpnu 2012. Zároveň však tento soud uvedl, že P. P. vystupoval v pozici „bílého koně“, což by svědčilo o tom, že počítal s tím, že s vozidlem nebude disponovat on, k čemuž jmenovaný sám uvedl, že vozidlo obviněnému předal, protože ten měl hradit splátky. Odsouzen byl P. P. ostatně i za to, že vozidlo následně předal obviněnému.
Rozhodně však tato skutková zjištění nekorespondují s vyjádřením skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku, z něhož nelze dovodit znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ke škodě společnosti ŠkoFIN. Určitý problém spočívá v tom, že soudy si neujasnily, zda předmětné vozidlo bylo výtěžkem (výnosem), anebo jen jakýmsi nástrojem, pomůckou při spáchání trestného činu spočívajícího v podvodném vylákání úvěru. Pokud by se jednalo o výtěžek, uplatnilo by se nepochybné a judikaturou ustálené pravidlo, že když pachatel majetkovým trestným činem získá věc a tuto věc dále převede na jinou osobu (např. automobil dále prodá), nelze toto další jednání kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku (viz zejména rozhodnutí č. 12/2014 Sb. rozh. tr.). Tímto dalším prodejem, ač třetí osobu uvádí v omyl ohledně vlastnictví prodávané věci, už pachatel podvodu sám sebe ani jinou osobu dále neobohacuje, protože za její prodej získává pouze ekvivalent toho, o co se již předtím podvodně neoprávněně obohatil.
V posuzované věci však výtěžek trestného činu ve skutečnosti spočíval v získání uvedené finanční částky od úvěrující společnosti obviněným, přičemž vozidlo, nacházející se podle úvěrové smlouvy ve vlastnictví této poškozené společnosti, takovým výtěžkem patrně nebylo, a to jednak proto, že by z toho vyplývalo, že by škoda byla přičítána duplicitně, jednak proto, že vozidlo i poté, co nad ním získal obviněný opět (po krátké přestávce) fyzickou moc s úmyslem nakládat s ním jako s vlastním (tj. podle nalézacího soudu poté, co je vylákal od P. P.), ale i poté, co ho později prodal další osobě (J. W.), zůstalo po celou dobu ve vlastnictví poškozené společnosti (pokud předmětnou úvěrovou smlouvu a v ní obsažené ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva lze považovat za platné). Duplicitní přičítání škody je vyloučeno, neboť k převodu vlastnického práva došlo výlučně z důvodu zajištění pohledávky. Škoda nemůže představovat součet výše poskytnutého úvěru a hodnoty předmětu zajištění. To vyplývá už z toho, že obojího by se poškozenému subjektu z logiky věci nikdy nedostalo. Byť to v občanském zákoníku účinném v rozhodné době nebylo upraveno, platilo, že splněním příslušné podmínky (splacením dluhu) se vlastníkem věci, která slouží k zajištění, stává bez dalšího opět původní majitel, a to i bez výslovného zakotvení této rozvazovací podmínky ve smlouvě (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006). Setrvání vozidla (do splacení dluhu) ve vlastnictví poškozené společnosti vyplývá ze zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet (nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má), platné před 1. lednem 2014 v občanském právu takřka bezvýjimečně.
Jednáním popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku, kterým obviněný (se značným časovým odstupem) už jen nějakým způsobem nakládal s předmětem použitým k vylákání úvěru, tudíž nemohla vzniknout (další) škoda společnosti ŠkoFIN. Tato poškozená společnost také nikdy neuplatnila nárok na náhradu škody z důvodu prodeje vozidla J. W. ani z důvodu předchozí neoprávněné držby (přisvojení si) vozidla obviněným, nýbrž uplatnila výlučně nárok na náhradu škody ve výši odpovídající poskytnutému úvěru, tj. ve výši 469 000 Kč (č. l. 233).
Kromě naplnění zákonného znaku vzniku škody společnosti ŠkoFIN ve výši odpovídající hodnotě vozidla v důsledku jednání obviněného popsaného ve výroku rozsudku je pochybné i naplnění dalších zákonných znaků objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčuje podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená.
Vedle těchto judikaturou jednoznačně vymezených znaků má Nejvyšší soud dále za to, že nemůže být totožná osoba činící v omylu majetkovou dispozici a osoba obohacená, pokud její majetková dispozice učiněná v omylu by měla představovat pouze přijetí plnění na úkor poškozeného (byť v rámci dvoustranného právního úkonu). V tomto pouhém přijetí plnění nemůže spočívat ona poškozující majetková dispozice učiněná v omylu, neboť vždy zde musí být především osoba, která aktivně toto plnění poskytuje. V daném případě však J. W. mohl být jedinou v úvahu přicházející osobou činící v omylu majetkovou dispozici na úkor ŠkoFIN. Tato společnost totiž v této fázi v omylu nejednala (nejednala vůbec), a samozřejmě v omylu nejednal ani obviněný. J. W. mohl přirozeně učinit v omylu majetkovou dispozici na svůj úkor jako osoba podvedená, ale to jedině ve vztahu k jím poskytovanému plnění, tj. k peněžní částce ve výši kupní ceny, nikoli však ve vztahu k vozidlu, které přijímal. Ve vztahu k vozidlu poškozující majetkovou dispozici neučinil on, nýbrž obviněný. Jestliže jde o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému a obohacení pachatele či jiné osoby (srov. rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.), pak tento příčinný vztah nelze vázat k úkonu, jímž obohacovaná osoba pouze (pasivně) přijímá věc či majetkový prospěch apod., o nichž se domnívá, že je oprávněna je přijmout (zvláště patrné by to bylo například u darovací smlouvy). Jinak řečeno, příčinou jak vzniku škody, tak obohacení určité osoby musí být v omylu učiněná majetková dispozice takové osoby, která může (přímo či zprostředkovaně) fakticky ovlivnit, že poškozenému vznikne škoda a jiná osoba se obohatí. Vzhledem k tomu, že J. W. byl jedinou osobou, která mohla při koupi vozidla z majetku ŠkoFIN jednat v omylu, nemohl být zároveň osobou, která se zároveň touto majetkovou dispozicí obohatila ke škodě ŠkoFIN. Přijatelná tak není ani konstrukce, že obohacen ke škodě ŠkoFIN byl obviněný uzavřením kupní smlouvy s J. W. jako dvoustranného právního úkonu. Kromě již uvedeného je třeba také vzít v úvahu, že při této transakci se obviněnému dostalo už jen ekvivalentního plnění za vozidlo, které už předtím neoprávněně držel. Jestliže soudy uzavřely, že vozidlo obviněný už dříve podvodně vylákal od P. P. (ač bylo v majetku ŠkoFIN), nemohl ho pak ještě podvodně prodat J. W. a tím způsobit další škodu ŠkoFIN.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že výrok o vině pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku nemohl obstát. Úvahy odvolacího soudu k této otázce nevyznívají přesvědčivě, když odvolací soud uvedl, že v případech obou skutků bylo prokázáno, že obviněný prostřednictvím uvedených osob (P. P. a V. J.) při uvádění nepravdivých údajů (při sjednávání úvěru) ani nechtěl směřovat k obohacení uvedených osob, neboť ty s takto získanými vozidly prakticky nedisponovaly, ale v obou uvedených případech se od počátku muselo jednat o zneužívání předmětných vozidel jako majetkové hodnoty právě za účelem obohacení obviněného. Podvodný úmysl spočívající nejen v získání vozidel či finančních prostředků za ně musel být – jak dále uvedl odvolací soud – u obviněného přítomen v okamžiku, kdy předmětná vozidla za uvedeným účelem použil.
Nejvyšší soud se s těmito úvahami nemohl zcela ztotožnit, respektive považuje je za irelevantní, a to z důvodů již výše uvedených. Je zřejmé, že podvodné jednání směřovalo k obohacení pachatelů, a fakt, že to bylo především k obohacení obviněného, který věc řídil, zatímco obohacení „bílých koňů“ mu na srdci neleželo, je sice skutečností, ale nijak to nepotvrzuje správnost rozsudku, stejně jako nesporná skutečnost, že předmětných vozidel užil obviněný ke svému obohacení. Souhlasit lze konečně i s tím, že podvodný úmysl byl u obviněného přítomen už v okamžiku, kdy předmětná vozidla za účelem vylákání úvěrů použil, avšak opět to nepodporuje správnost přezkoumávaného rozsudku, nýbrž spíše shora uvedené závěry Nejvyššího soudu. Nelze souhlasit s úvahou odvolacího soudu, že poškozenou je v případě prvého skutku skutečně ŠkoFIN, neboť za daných okolností muselo podvodné jednání směřovat již od počátku k definitivnímu odnětí vozidla z moci P. P. a v důsledku toho i společnosti ŠkoFIN. Co bylo smyslem celého jednání a celého sledu kroků, tj. vylákání úvěru, bylo již výše vyloženo.
Ve světle shora uvedených závěrů je zřejmé, že nemohl obstát ani výrok o vině ad 2) odsuzujícího rozsudku. Jednalo se zde v podstatě o stejnou situaci, orgány činnými v trestním řízení však pojatou zcela odlišně, tentokrát tak, že vylákáním dalšího úvěru za pomoci jiného „bílého koně“, V. J., obviněný poškodil jmenovaného, a to právě tím, že ho přiměl k uzavření smlouvy o úvěru. Spolupachatel (dvacetkrát soudně trestaný V. J.) se tak v tomto řízení nečekaně (a zcela neobvykle) dostal do pozice poškozeného.
V. J., v tomto řízení vystupující jako svědek a poškozený, byl za toto jednání odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 30 T 22/2015, přičemž jeho skutek byl ve výroku rozsudku popsán v podstatě tak, že dne 13. 9. 2013 v autobazaru J. M. v Praze 5 uzavřel prostřednictvím tohoto prodejce smlouvu o úvěru se společností ESSOX s. r. o. (dále také jen „ESSOX“), na základě které mu byl touto společností poskytnut úvěr ve výši 277 844 Kč na nákup osobního motorového vozidla Škoda Octavia 1,4 TSI, jehož dodavatelem byl uvedený autobazar, v žádosti o úvěr uvedl nepravdivé údaje ohledně zaměstnání a příjmu, a takto jednal přesto, že věděl, že nebude schopen hradit splátky úvěru, a skutečně neuhradil ani jednu, čímž společnosti ESSOX způsobil škodu v uvedené výši. Toto jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, respektive jako jeden z útoků tohoto pokračujícího trestného činu (vedle něho spáchal jmenovaný ještě další bez účasti obviněného). Tímto rozsudkem mu byla mimo jiné uložena povinnost nahradit společnosti ESSOX škodu v uvedené výši. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11 9. 2015, sp. zn. 7 To 365/2015, vyplývá, že odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 14. 8. 2015, když odvolání podal jmenovaný opožděně.
Z odůvodnění tohoto odsuzujícího rozsudku vyplývají obdobné skutečnosti jako v případě prvého skutku – že vozidlo k úvěrování opatřil obviněný D. H., který celou věc zorganizoval a zařizoval, včetně toho, že dopředu vyřídil i úvěrovou smlouvu, vozidlo V. J. vlastně vůbec nepředal a ponechal si ho ve svém držení, a že obviněný také převzal (od provozovatele autobazaru J. M.) finanční prostředky z úvěru.
K podobným závěrům opět dospěly soudy i v nyní posuzované věci, vyvodily z nich však nesprávné závěry. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný předmětné vozidlo nejprve podvodně vylákal od svědka F. B., pak se zúčastnil prodeje vozidla F. B. J. K., přičemž kupní cenu 230 000 Kč obdržel obviněný. Ten poté, ačkoli věděl, že vozidlo nepatří ani jemu ani F. B., nabídl je prostřednictvím Auto M. V. J., který si na vozidlo vzal úvěr u společnosti ESSOX. Poškozeného V. J. tak úmyslně uvedl v omyl a vylákal na něm uzavření úvěrové smlouvy, čímž mu způsobil škodu nejméně 277 884 Kč. Odvolací soud se s tímto pojetím v zásadě ztotožnil a uvedl, že V. J. sice získal finanční prostředky z úvěru, ale ty předal obviněnému (není zde podstatné, že toto tvrzení není zcela podložené, protože J. M. potvrdil tvrzení V. J., že od M. peníze převzal přímo obviněný), a dále uvedl, že škodu je nutno spatřovat ve výši částky, za niž bylo vozidlo poškozenému V. J. prodáno, respektive ve výši pro tyto účely poskytnutého úvěru. Zjednodušeně lze tak podle odvolacího soudu hovořit o tom, že „podvodník v tomto případě podvedl podvodníka“.
Zásadního pochybení se soudy dopustily především tím, že (spolu)pachatele trestného činu úvěrového podvodu považovaly za poškozeného vlastně právě tím, že se tohoto úvěrového podvodu z popudu obviněného dopustil. Vycházely přitom ze skutečnosti, že V. J. nevěděl, že obviněný v tomto případě už před uzavřením úvěru vozidlo dále prodal. To však není rozhodné a nemůže to zakládat konstrukci spáchání trestného činu mezi spolupachateli v rámci páchání hlavního trestného jednání. Vzájemná podvodná, případně i jiná jinak trestná jednání mezi spolupachateli či účastníky trestného činu nelze posuzovat jako (další) trestný čin, pokud se nevymykají z celkového rámce společně páchané trestné činnosti. Ani v justiční praxi se případy takového posuzování nevyskytují. Tak nelze například kvalifikovat jako trestný čin podvodu nebo jako trestný čin krádeže jednání, jímž jeden ze spolupachatelů (popřípadě účastníků) podvodně nebo zmocněním se věci získá pro sebe větší část výnosu trestné činnosti, ale ani jednání, jímž jeden ze spolupachatelů (účastníků) motivuje nebo jinak ovlivní druhého nějakým příslibem, zamlčením nějaké okolnosti atd. Podobná vzájemná jednání mezi spolupachateli či účastníky trestné činnosti jsou totiž součástí jejich celkového trestného jednání (ať už v rámci jeho přípravy, vlastního provádění či dokončení) a vztahují se zpravidla k témuž následku trestného činu. Nelze tedy vycházet z pojetí odvolacího soudu, že „podvodník podvedl podvodníka“. Byť by šlo o tvrzení pravdivé, je z trestněprávního hlediska irelevantní.
Ani pachatel, který jedná podle pokynů návodce nebo organizátora trestného činu, nemůže být poškozeným proto, že takto jedná, a to ani když ho návodce nebo organizátor uvede v omyl ohledně některých okolností trestného činu (pokud ovšem nejde o zásadní skutečnost, která by vedla k tomu, že by takový pachatel jednal ve skutkovém omylu, jako tzv. živý nástroj). A to ani v případě, že se znalostí všech okolností by se případně rozhodl na trestné činnosti se nepodílet. Rozhodné je, zda má takový pachatel představu o základních skutečnostech významných pro naplnění znaků objektivní stránky páchaného trestného činu, což v daném případě bylo zřejmé a vyplývá to ostatně i z pravomocného odsuzujícího rozsudku soudu v jiném řízení. Spolupachatel (resp. pachatel v případě účastenství další osoby) činu nemůže být ohledně téhož jednání zároveň poškozeným, a to ani v případě, že je proti němu vedeno samostatné řízení. Pozice poškozeného je zde vyloučena hmotněprávními, nikoli procesními skutečnostmi.
Jen pro vysvětlení Nejvyšší soud dodává, že jako samostatný trestný čin by mohlo být v případě trestné součinnosti posouzeno jedině takové jednání jednoho z pachatelů nebo účastníků, které by zjevně vybočovalo z celkového rámce trestné součinnosti a co do jednání i následku by bylo zcela samostatným, přičemž nutnost trestního postihu by vyplývala – i s ohledem na jeho závažnost – z potřeby trestněprávní reakce státu na závažná protiprávní jednání. Tak by bylo na místě například posoudit jako trestný čin vraždy jednání spočívající v úmyslném usmrcení jednoho ze spolupachatelů druhým v rámci neshod o dělení výtěžku trestné činnosti apod. O žádný podobný případ se však zde samozřejmě nejedná.
V posuzovaném případě jde o to, že mezi spolupachateli podvodného jednání spočívajícího ve vylákání úvěru od poškozené společnosti ESSOX došlo k neshodě v tom směru, že V. J. tvrdí, že nevěděl, že obviněný nad rámec jejich dohody ještě navíc vozidlo před uzavřením úvěrové smlouvy podvodně prodal J. K. Není přirozeně rozhodné to, že se V. J. připojil jako poškozený k trestnímu řízení proti obviněnému, tj. podal návrh podle §43 odst. 3 tr. ř. (takový návrh ostatně podal i spolupachatel prvého skutku P. P., když byl jako poškozený poučen). Nebyl tedy – jak vyplývá z výše uvedeného – žádný důvod k hmotněprávnímu posouzení skutku, který zvolily soudy prvního a druhého stupně.
Dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze je tak rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž stejnými vadami trpěl i odsuzující rozsudek Okresního soudu Praha - východ. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu Praha - východ včetně rozhodnutí navazujících a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Tento nalézací soud při novém projednání a rozhodnutí věci bude vázán právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí Nejvyšším soudem a bude postupovat v souladu s ustanovením §265s tr. ř.
Pokud jde o skutek pod bodem 1) výroku odsuzujícího rozsudku, z důvodů již vyložených nebude v tomto řízení možné uznat obviněného vinným skutečně spáchaným trestným jednáním, tedy účastí na podvodném vylákání úvěru od společnosti ŠkoFIN ve výši 469 000 Kč. Předmětem tohoto trestního stíhání je prodej vozidla Audi S6 J. W. za 150 000 Kč. Je třeba mít na paměti, že šlo už jen o pozdější realizaci výsledku celého sledu kroků (která na vlastní trestné jednání mohla, ale nemusela navázat). Z hlediska trestného činu podvodu by přicházelo v úvahu klást obviněnému za vinu, že tímto prodejem uvedl jmenovaného v omyl tvrzením, že je vlastníkem vozidla, a vylákal tak na něm kupní cenu 150 000 Kč.
Nejvyšší soud však připomíná, že i pokud není možné považovat předmětné vozidlo za věc získanou trestným činem, platí do značné míry argumenty vysvětlené Vrchním soudem v Praze ve shora zmíněném usnesení ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 4 To 7/2013 (č. 12/2014 Sb. rozh. tr.), že ve skutečnosti jde při uzavření podobné neplatné kupní smlouvy o oboustranné bezdůvodné obohacení. Z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu je přitom nutné se zabývat otázkou, zda kupujícímu vznikla koupí věci ve vlastnictví poškozeného ŠkoFIN skutečně újma majetkové povahy. Jestliže totiž šlo o směnu ekvivalentních majetkových hodnot, pak kupující, který byl (podle závěru soudů) v dobré víře, získal věc, kterou chtěl, za odpovídající cenu (respektive v tomto případě za cenu nižší, než byla obvyklá cena stanovená znaleckým posudkem), byť ji nezískal do vlastnictví, ale jen do oprávněné držby. Přitom neztratil ani vlastnické právo k penězům, které v rámci neplatné kupní smlouvy vydal. Kromě toho nedošlo touto transakcí ani k obohacení obviněného, neboť ten se obohatil již dříve tím, že si vozidlo přisvojil. Není dále zřejmé, jaké kroky podnikla ŠkoFIN k vrácení vozidla. Svědek J. W. uvedl, že vozidlo později prodal. Při prodeji volal na ŠkoFIN, kde mu sdělili, že vše je v pořádku. Nebylo objasněno, do jaké míry svědek vozidlo před jeho prodejem zužíval, tj. v podstatě „spotřeboval“, nicméně pokud posléze vozidlo prodal za 200 000 Kč, škoda mu nevznikla.
V úvahu patrně nebude přicházet ani právní kvalifikace jednání obviněného pod bodem 1) jako trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku ke škodě společnosti ŠkoFIN. I když předmětná úvěrová smlouva zahrnující zajišťovací převod vlastnického práva se svou podstatou spíše blížila tzv. leasingové smlouvě a i když pachatel může zpronevěřit i cizí věc svěřenou nikoli jen přímo vlastníkem, ale i třetí osobou (v tomto případě P. P.), je třeba si uvědomit, že obviněný si věc (vozidlo) přisvojil již dříve, neboť vlastně ihned po převzetí věci měl úmysl s ní jednat jako s věcí vlastní (nalézací soud dokonce uzavřel, že obviněný podvodně vylákal od P. P. vozidlo). Nepřisvojil si tedy vozidlo teprve v době jeho prodeje J. W.
Naproti tomu skutek uvedený pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku přichází v úvahu na podkladě podané obžaloby a usnesení o zahájení trestního stíhání posoudit jako spolupachatelství (případně účastenství) na podvodném vylákání úvěru od společnosti ESSOX ve výši 277 884 Kč. Totožnost skutku lze vyvodit ze skutkového základu jednání popsaného v obžalobě i ve výroku rozsudku nalézacího soudu, že obviněný v úmyslu se obohatit přiměl V. J. k uzavření smlouvy ze dne 13. 9. 2013 o poskytnutí předmětného úvěru ve výši 277 884 Kč a převzal od provozovatele autobazaru částku nejméně 248 000 Kč. Skutková zjištění bude přitom nutno na základě hodnocení provedených důkazů doplnit a upřesnit. Mimo jiné je třeba vzít v úvahu, že V. J. byl poškozenou společností vyzýván jak ke splácení úvěru, tak následně i k odevzdání předmětu financování (č. l. 187). Předmětné vozidlo Škoda Octavia bylo nakonec „dohledáno“ u J. K., ale ze spisu nevyplývá, že by bylo vráceno společnosti ESSOX. Zajištění závazku zajišťovacím převodem práva tudíž z hlediska uhrazovací funkce tohoto zajištění svůj účel nesplnilo a z hlediska stanovení výše škody patrně nebude významné.
Z hlediska případné právní kvalifikace skutku bude významné posouzení povahy a samotné platnosti „úvěrové smlouvy“ uzavřené se společností ESSOX, kde je konstrukce zajištění závazku podobná jako ve zmíněné smlouvě společnosti ŠkoFIN. Z hlediska její platnosti (podle práva účinného v době jejího uzavření) bude třeba vzít v úvahu, že neobsahuje-li podobná smlouva ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí (nyní §2044 o. z.), je absolutně neplatná (viz např. rozh. Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo108/2016). Přitom bude nutno přihlížet i k Obchodním podmínkám smlouvy o úvěru, které jsou přílohou smlouvy.
Povaha samotné „úvěrové smlouvy“ pak je rozhodná pro případnou právní kvalifikaci skutku. Zde bude na místě vycházet ze zásad a kritérií stanovených judikaturou (srov. zejména rozh. č. 16/2011 Sb. rozh. tr.), podle nichž při posuzování, zda jde o trestný čin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku je nutné v konkrétním případě podle obsahu přezkoumávané smlouvy stanovit, zda jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu tohoto ustanovení a že se nejedná o jiný druh smlouvy, například o úvěrovou smlouvu spočívající v poskytnutí zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb, jako je tomu například u tzv. leasingu. Skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu může být naplněna tehdy, když jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (uvažován je zde právní stav v době spáchání činu), kdežto v případě jiných smluv lze uvažovat o „obecném“ trestném činu podvodu podle §209 tr. zákoníku (za situace, že by byly splněny všechny další znaky této skutkové podstaty). Při posuzování této otázky je třeba mít na paměti, že právní úkony se posuzují podle obsahu a že není rozhodující formální název smlouvy. Je třeba pečlivě zkoumat konkrétní ujednání smlouvy podle skutečného obsahu.
V daném případě nabyla úvěrující (leasingová) společnost vlastnictví k vozidlu na základě ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, uzavřeného v rámci „úvěrové smlouvy“, avšak smlouvu je třeba posuzovat v jejím celku, komplexně, a zvážit, zda nejde ve skutečnosti o innominátní smlouvu „kvasileasingovou“. V posledně uvedeném sjednocujícím rozhodnutí se ostatně pro podobné případy uvádí, že pokud se vlastníkem vozidla stal věřitel, pak smlouvu by (zpravidla) nebylo možné považovat za smlouvu úvěrovou ve smyslu ustanovení §211 tr. zákoníku. Naznačuje se, že obsah dané smlouvy směřuje k obejití její pravé podstaty, kterou je poskytnutí vozidla na leasing, popřípadě tzv. zpětný leasing. V tomto směru však Nejvyšší soud nevyslovuje závazný právní názor. Bude na nalézacím soudu, aby se touto otázkou zabýval. K tomu účelu bude vhodné vyžádat k problematickým částem ujednání této smlouvy vyjádření jejího zhotovitele, tj. společnost ESSOX, eventuelně zástupce této společnosti a jako svědka ho eventuelně k uvedeným skutečnostem vyslechnout.
Nejvyšší soud dodává, že nevyjadřuje tímto rozhodnutím závazný právní názor ani v otázce, zda se v případě uznání viny obviněného bude jednat o spolupachatelství, anebo o účastenství na trestném činu (podvodu nebo úvěrového podvodu), neboť to bude záležet na posouzení skutkových otázek, které dosud nebyly soudy posuzovány a které se týkají detailních okolností přípravy uzavření úvěrové smlouvy, opatření nepravdivých podkladů a procesu vlastního uzavírání této smlouvy.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, jak výše uvedeno. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Vzhledem ke zrušení výroku o vině bylo nutno podle §265k odst. 2 tr. ř. rozhodnout také o zrušení navazujícího výroku o trestu, a to o trestu souhrnném, který byl obviněnému uložen ve věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015 rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 11 To 387/2016. Výrok o uložení souhrnného trestu, byť v jiné věci, má totiž podklad i v nyní zrušovaném výroku o vině (obdobně srovnej rozhodnutí č. 31/1989 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 4 Tz 30/2013). Tento zrušovací výrok se však netýká pravomocného výroku o vině obviněného v uvedené věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015 (kde byla i otázka viny přezkoumána odvolacím soudem). Nedochází ke zrušení celého rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 11 To 387/2016, nýbrž jen výroku o uložení trestu (včetně zrušovacího výroku učiněného podle §43 odst. 2 tr. zákoníku v rámci ukládání souhrnného trestu). Nedošlo ke zrušení výroku, jímž Krajský soud v Praze rozhodl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. o zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 14 T 175/2015.
Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu tak nastává situace, kdy bude nutno nově rozhodnout o trestu obviněného za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným ve věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015. O tomto trestu bude však třeba rozhodnout ve věci, v níž bylo rozhodnuto o vině obviněného, tj. ve věci Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 14 T 175/2015, a bude o něm příslušný rozhodnout Okresní soud Praha - západ jako soud prvního stupně. Naproti tomu Okresní soud Praha - východ bude znovu rozhodovat jen v této své věci sp. zn. 38 T 18/2015. V případě, že bude přicházet v úvahu uložení souhrnného trestu, budou oba soudy postupovat obvyklým způsobem, tj. přihlížet k průběhu druhého probíhajícího řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák