ECLI:CZ:NS:2004:7.TDO.235.2004.1
sp. zn. 7 Tdo 235/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. března 2004 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. Č., která podali proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 3 To 575/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 11 T 117/2003, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněného z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 5. 2003, sp. zn. 11 T 117/2003, byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od měsíce září 2002 do 18. 12. 2002, v době, kdy bydlel se svou družkou R. M. v jejím bytě ve V. čp. 42, se opakovaně velmi nevhodně a nemravně choval k jejím dětem A. M., D. M. a R. M. a později od října téhož roku i ke svým vlastním dcerám žijícím v této domácnosti I. D. a K. D. a to tím způsobem, že jim při řeči mazlením nebo při sledování televize sahal na prsa či přirození, nevhodně s nimi hovořil a pokud jde o nezletilého D. prstem, který si strkal do konečníku, mu přejížděl po tvářích. Za to byl podle §217 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 3 To 575/2003, byla odvolání obviněného a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, které bylo podáno v neprospěch obviněného, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný, a v jeho neprospěch také nejvyšší státní zástupkyně, řádně a včas dovolání.
Obviněný podal dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu I. stupně nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Namítá, že soud I. stupně mu vytýká letmé dotyky oblečených nezletilých dětí v oblasti prsou nebo genitálií, spojené s pronášením hovorových názvů erotogenních míst a dále pak pohoršlivou praktiku vůči nezletilému D. M. Jednání vůči tomuto poškozenému sice považuje za nevhodné, urážlivé nebo ponižující, ale jeho podřazení pod skutkovou podstatu §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. je dle jeho názoru zcela nepřípadné. Ze skutku zjištěného soudem pak nelze podle obviněného dovodit, že by se ve smyslu ustálené judikatury (odkazuje na R 46/1968) jednalo o svádění k nemravnému životu, za které je považováno úmyslné, nikoliv jednorázové počínání pachatele podobné návodu, které je způsobilé ovlivňovat osobu mladší 18 let, aby vedla závadný způsob života. Navrhl proto, aby bylo podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu zrušeno a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch obviněného z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že jednak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jednak bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, když v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že děj popsaný ve výroku rozhodnutí není možné považovat pouze za trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., ale především i za trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., a to konkrétně tak, že obviněný osoby mladší 15 let jiným způsobem pohlavně zneužil a takový čin spáchal na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti. Poukázala na to, že objektem trestného činu podle §242 tr. zák. je mravní a tělesný vývoj dětí a jde o důslednou ochranu všech osob mladších než 15 let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost a nevyžaduje se při tom, aby došlo k narušení osob, které byly zneužity. S ohledem na intenzivní opakované zasahování do intimní sféry nezletilých dětí ve věku 6 – 11 let, které trvalo po dobu tří měsíců a bylo poškozeným dětem nepříjemné, pak intenzitu jednání obviněného jednoznačně považuje za takovou, že jeho jednání je třeba jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. kvalifikovat. Ač obviněný netrpí sexuální deviací, neexistuje jiné vysvětlení jeho opakovaného a déle trvajícího jednání než, že se takovýmto způsobem sexuálně ukájel. Ohledně naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 2 tr. zák. pak uvádí, že obviněný jako druh matky dětí a otec vlastních dětí je osobou jejíž dozoru byly tyto děti svěřeny, protože má právo na ně dohlížet a dbát nad nimi. Současně také obviněný zneužíval závislosti dětí tak, že jim své sexuální chování vnucoval při hře nebo sledování televize, kdy měly děti odvedenou pozornost, tzn. jakoby mimoděk. Za nepochybně velmi vysoký provažuje nejvyšší státní zástupkyně také stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, a to jak s ohledem na objekt, intenzitu a pohnutku jeho jednání, tak i hodnocení jeho osoby. Navrhla proto, aby byla podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a podle §265l odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že její tvrzení o údajné sexuální motivaci jeho jednání je pouhou spekulací a neopírá se o skutková zjištění. Argumenty o opakovanosti a intenzitě jeho jednání jsou přitom z podhledu uvedené motivace bezvýznamné, stejně jako to, že dětem bylo jeho jednání nepříjemné. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně proto považuje za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, jakož i předcházející řízení a zjistil, že obě podaná dovolání nejsou důvodná.
Předně Nejvyšší soud nezjistil žádné pochybení v řízení předcházejícím napadenému usnesení.
Trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 tr. ř. se dopustí ten, kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí zpustnutí tím, že a) umožní jí vést zahálčivý nebo nemravný život, nebo b) svádí ji k zahálčivému nebo nemravnému životu.
Obviněný, který byl soudem I. stupně uznán vinným tímto trestným činem podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., namítá, že jeho jednání nenaplňuje znak této skutkové podstaty „svádí k nemravnému životu“. Rozumí-li se nemravným životem v trestně právní praxi život vedený v rozporu se zásadami morálky, např. promiskuitní chování, propadnutí alkoholismu nebo drogové závislosti, prostituce nebo jiné formy parazitního způsobu života a podobně, je obviněný přesvědčen, že jeho jednání k ničemu takovému nesměřovalo. S tímto názorem obviněného se ale dovolací soud neztotožnil. Morálka, neboli mravnost, je historicky podmíněna a všeobecně uznávaná soustava norem chování lidí ve společnosti. Některé z těchto norem jsou svým významem pro společnost natolik důležité, že jejich dodržování se stalo předmětem zákonné ochrany, která našla svůj výraz také v ustanoveních trestního zákona. Správné normy chování v souladu se zásadami morálky občanské společnosti si každý jedinec osvojuje v průběhu života a velký význam v tomto směru nabývá zejména výchova mladých lidí, kteří by měli vyrůstat a žít v takovém výchovném prostředí, kde si zásady morálního chování osvojí. Zájem na řádné výchově osob mladších osmnácti je tak objektem trestného činu podle §217 tr. zák.
Jak již bylo výše uvedeno, je v trestně právní praxi za nemravný považován život, který je v rozporu se zásadami morálky. Jednal-li obviněný podle zjištění soudu I. stupně tak, že v průběhu tří měsíců při řeči, mazlení nebo při sledování televize pěti dětem ve věku od 6 do 11 let současně s nevhodným slovním projevem sahal na prsa či přirození a vůči nezletilému D. používal i uvedenou nechutnou praktiku, dospěly soudy k správnému závěru, že je tím sváděl k nemravnému životu. Vzhledem k opakovanosti a delší době trvání tohoto jednání obviněného je zřejmé, že v jeho důsledku hrozilo nebezpečí, že si poškozené děti takovéto jednání osvojí jako běžnou normu chování a vytvoří se tak u nich pod vlivem obviněného nežádoucí návyky a sklony, které jsou jednoznačně nemravné. V žádném případě se přitom nejednalo jen o letmé dotyky, jak obviněný namítá v dovolání a toto jeho tvrzení je v přímém rozporu se skutkovými zjištěními soudu I. stupně. Rovněž tak je zcela nedůvodná námitka obviněného, že skutek zjištěný soudem nesvědčí o svádění k nemravnému životu, přičemž poukazuje na rozhodnutí publikované pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní, roč. 1968, podle kterého se za takovéto považuje úmyslné, nikoliv jednorázové počínání pachatele podobné návodu, které je způsobilé ovlivňovat osobu mladší 18 let, aby vedla uvedený způsob života. Uvedené rozhodnutí se totiž týká jednání pachatele, který pouze dvakrát ohmatával svoji nevlastní dceru na prsou v době, kdy spala na gauči. Jak již bylo výše uvedeno, jednání obviněného nebylo v žádném případě jednorázové. Obviněný si pak, jak již bylo konstatováno soudem I. stupně, velmi dobře uvědomuje, že dané jednání pro společnost normou chování není, je ale v souladu s jeho normami a sám v něm závady neshledává. Obviněný tak s plným vědomím zjevné rozpornosti jeho jednání s mravním životem jednal tak, že musel být srozuměn s tím, že takto v poškozených dětech vytváří návyky, které zpravidla vedou k nemravnému životu. Úmyslně se tak /§4 písm. b) tr. zák./ dopustil jednání, které bylo způsobilé nepříznivě ovlivnit poškozené a sváděl je tím k nemravnému životu. Na základě uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud, že dovolání obviněného není důvodné.
K stejnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud také ohledně dovolání nejvyšší státní zástupkyně. I když v zásadě jednočinný souběh trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 tr. zák. a trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. není vyloučen, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v daném případě jednání obviněného svojí povahou nenaplňuje znak „jiným způsobem pohlavně zneužije“. Již ze skutečnosti, že ustanovení §242 odst. 1 tr. zák. alternativně uvádí vedle znaku „vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let“, také znak „nebo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije“, nelze učinit jiný závěr než ten, že zákon tyto dvě formy jednání staví na roveň. I v případě jiného způsobu pohlavního zneužití musí proto jít o tak intenzivní zásah do mravního a tělesného vývoje dětí, který je srovnatelný s vykonáním soulože. Soudní praxe za jiný způsob pohlavního zneužití považuje např. také orální pohlavní styk, a také i ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Nemůže ale jít pouze o jednorázové letmé dotyky přes oděv (viz Komentář k trestnímu zákonu, C. H. Beck, str. 1220, 4. vydání). I když v daném případě nešlo jen o letmé jednorázové dotyky jakoby mimoděk, ale o úmyslné sahání na prsa či přirození poškozených dětí, jednalo se, byť opakovaně, o krátkodobé osahávání přes oděv, které z hlediska intenzity (nešlo např. o déle trvající hlazení, apod.) nelze srovnat s vykonání pohlavního styku, nebo např. s orálním pohlavním stykem nebo líbáním přirození, jako jinými způsoby pohlavního zneužití, kde o směřování jednání pachatele k jeho sexuálnímu vzrušení není pochyb. Odvolací soud v tomto směru správně uvedl, že obviněný se daného jednání dopouštěl poměrně demonstrativně před celou rodinou a doprovázel to vedle určitých vulgarizmů případně i smíchem. Charakter daného jednání a okolnosti za kterých k němu docházelo tak nesvědčí pro spolehlivý a nezvratný závěr, že jednání směřovalo k sexuálnímu vzrušení obviněného. Soud přitom takovýto závěr nemůže postavit pouze na úvaze, že pro jednání obviněného neexistuje jiné vysvětlení. Soudy obou stupňů tak dospěly k správnému závěru, že k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §242 odst. 1 tr. zák. jednáním obviněného nedošlo.
Ve věci tak nebyl naplněn dovolateli uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vzhledem k tomu ani podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jak byl uplatněn nejvyšší státní zástupkyní.
Na základě uvedených důvodů bylo o podaných dovoláních rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo ve věci rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš