ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.239.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 239/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. dubna 2003 o dovolání obviněného R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 9 To 296/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 40/2002 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 2 T 40/2002, byl obviněný uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku pod bodem 1. a 2. tohoto rozsudku. Za své jednání byl podle §250 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.
K odvolání obviněného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 9 To 296/2002, částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu ve výroku o trestu shora uvedený rozsudek Okresního soudu v Kladně (soudu I. stupně), přičemž – při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona - podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §202 odst. 1 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně zrušil podle §35 odst. 2 tr. zákona výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 2 T 63/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonem stanovené lhůtě dovolání směřující do výroku o vině i trestu, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Namítl, že skutek nebyl soudy obou stupňů správně právně posouzen, neboť nenaplňuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona. Především projevil nesouhlas s tím, že by společnost H. C., a. s., uvedl v omyl, a tím sebe nebo jiného obohatil ke škodě cizího majetku. Dovolatel uvedl, že při uzavírání nájemní smlouvy podal nepravdivý údaj o zaměstnání, avšak se souhlasem prodejce a s ohledem na to, že nejde o údaj rozhodný pro uzavření smlouvy, neboť v té době byl držitelem karty stálého zákazníka opravňující k uzavírání smluv bez uvedení zaměstnání. V této souvislosti dovolatel dále podotkl, že jeho manželka měla stálý mzdový příjem a on v souladu se smlouvou první tři splátky zaplatil. Dle dovolatele se odvolací soud nevypořádal se subjektivní stránkou daného trestného činu, protože úmysl podvést leasingovou společnost v době uzavírání smlouvy a obohatit tak sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku nebyl z jeho strany dán ani prokázán. Znovu uvedl argument, že první tři splátky zaplatil, přičemž škodu na majetku způsobil, avšak tím, že přestal dle smlouvy platit splátky a po vypovězení smlouvy nebyl schopen pronajaté předměty vrátit. K otázce týkající se výroku o trestu namítl, že vychází z nesprávného hmotně právního posouzení, jelikož odvolací soud sice poté, co zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o uložení trestu odnětí svobody v délce 12 měsíců, správně uložil souhrnný trest odnětí svobody, avšak neoprávněně v délce 14 měsíců, když tento trest mu mohl být uložen pouze ve výměře 12 měsíců, když odvolání podal toliko obviněný. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud se poté, co zjistil, že dovolání je přípustné, zabýval otázkou, zda obviněným uplatněné námitky naplňují zákonné důvody dovolání, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právní posouzení skutku pak spočívá v řešení otázek, zda popsaný skutek je vůbec trestným činem, a o který trestný čin podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona jde. Tedy, zda daný skutkový stav byl správně právně kvalifikován jako pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, neboli, zda skutkové okolnosti, tak jak byly soudem zjištěny, naplňují všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Námitka, že skutek nenaplňuje všechny znaky trestného činu podvodu je přitom námitkou právního posouzení skutku.
Skutek, v němž oba soudy spatřovaly pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona, spočíval podle zjištění soudu I. stupně v tom, že obviněný
1) dne 24. 11. 1999 ve S., okr. K., uzavřel v prodejně E.-V. se společností H. C., a. s., B., smlouvu č. 99 200 300 600 o pronájmu mini hifi systému ALTIMA THOMSON v prodejní ceně 5.990,- Kč, při uzavírání smlouvy uvedl nepravdivý údaj o zaměstnání ve firmě V. T. V. M., s. r. o., S., neboť byl bez zaměstnání, předmět pronájmu převzal a poté uhradil pouze tři splátky, svým jednáním způsobil škodu společnosti H. C., a. s., K. 39, B., ve výši 5.990,- Kč,
2) dne 26. 1. 2000 ve S., okr. K., v ulici W. 591, v prodejně E. – H., uzavřel se společností H. C., a. s., B., smlouvu č. 10 25 17 0007 o pronájmu barevného televizoru Panasonic TX 28-CHIP v prodejní ceně 18.495,10 Kč, při uzavírání smlouvy uvedl nepravdivý údaj o zaměstnání ve firmě V. T. V. M. ve S., neboť byl bez zaměstnání, předmět pronájmu převzal a neuhradil ani jednu měsíční splátku, svým jednáním způsobil škodu ve výši 18.495,10 Kč, společnosti H. C., a. s., K. 39, B.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Kladně je zřejmé, že soud považoval za naplněné tyto znaky uvedeného trestného činu spočívající v tom, že pachatel ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
„Uvedení někoho v omyl“ (podvodné jednání) spočívá v jednání (konáním, opomenutím i konkludentně), kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu I. stupně jsou přímo obsažena skutková zjištění, že obviněný při uzavírání smlouvy uvedl nepravdivý údaj o svém zaměstnání ve firmě V. T. V. M., s. r. o., S., neboť byl bez zaměstnání, z čehož vyplývá, že obviněný uváděl poškozenou společnost v omyl zejména tím, že do smluv o finančním pronájmu uvedl nepravdivé skutečnosti, které vedly k vydání věcí. Nemůže proto obstát ani argument obviněného (uplatněný již v předchozím řízení), že v době uzavření smluv byl držitelem karty stálého zákazníka, neboť, jak správně konstatoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, držení karty sice obviněného opravňovalo k uzavření smluv bez dalších dokladů (vyjma této karty a OP), rozhodně jej však nezbavovalo povinnosti uvést pravdivé údaje o svém zaměstnání, čehož si byl obviněný, v té době nezaměstnaný, jistě dobře vědom. Tento zákonný znak skutkové podstaty daného trestného činu tedy byl naplněn, jak správně dovodil odvolací soud.
Podle §4 tr. zákona je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v tomto zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
K naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona v případě uzavírání tzv. leasingových smluv se vyžaduje, aby pachatel již v době uzavření leasingové smlouvy jednal v úmyslu neplatit splátky za pronajaté věci, nebo jednal alespoň s vědomím, že tyto splátky nebude moci hradit buď vůbec či ve lhůtách splatnosti, aby se ke škodě společnosti poskytující předmět leasingu obohatil. Nestačí pouhé zjištění, že pachatel již v době uzavírání této smlouvy uvedl nepravdivé údaje o svých příjmech, ale především musí být prokázáno, že již v této době věděl, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím ze smlouvy a byl s tím srozuměn, takže smlouva vlastně byla uzavřena jen jako prostředek k vylákání předmětu leasingu, kterým uváděl pronajímatele v omyl. Existence okolností, z nichž vyplývá podvodný úmysl obviněného, je ve skutkové větě sice pouze naznačena, a to uvedeným zjištěním, že obviněný při uzavírání smlouvy uvedl nepravdivý údaj, ačkoliv byl bez zaměstnání, podrobně však tuto otázku řešily soudy obou stupňů v rámci odůvodnění svých rozhodnutí, když konstatovaly, že podvodný úmysl obviněného nepochybně vyplývá ze zjištění, že obviněný byl v období uzavírání smluv ve špatné finanční situaci vzhledem k různým půjčkám, byl bez zaměstnání, peníze neměl, měl četné dluhy. Z uvedených okolností tedy bezpochyby vyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona, a to ve formě tzv. nepřímého úmyslu, neboť obviněný si v době uzavírání smluv musel být dobře vědom, že je bez jakýchkoliv finančních prostředků, a nemůže proto hradit sjednané splátky finančního pronájmu. V této souvislosti je vhodné připomenout, že není nezbytně nutné, aby přímo v popisu skutku ve výroku napadeného rozhodnutí byly konkretizovány příslušné skutkové okolnosti odpovídající danému zákonnému znaku skutkové podstaty trestného činu, v tomto případě subjektivní stránky trestného činu podvodu, pokud tyto skutkové okolnosti jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku. Nejde tedy o nesprávné hmotně právní posouzení skutku, pokud skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. řádu, které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu pokrývá (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20, nakladatelství C. H. BECK).
Protože z popisu skutku, tak jak je uveden v napadeném rozsudku je zjevné, že právní posouzení tohoto skutku odvolacím soudem je správné, neboť skutek obviněného popsaný ve skutkové větě výroku o vině a rozvedený v odůvodnění napadeného rozsudku vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona a námitky obviněného jsou proto zjevně nedůvodné, bylo dovolání obviněného uplatněné z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o další námitku dovolatele ohledně výše uloženého trestu (souhrnného) nutno uvést, že tato námitka obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňuje. Obviněný nenamítá, že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest v rozporu s §35 odst. 2 tr. zákona, což by byla námitka jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho námitka směřuje výlučně proti výši uloženého trestu, který dovolatel považuje za nezákonný a v podstatě tak vytýká porušení ustanovení §259 odst. 4 tr. řádu upravujícího zásadu zákazu reformace in peius (změny v neprospěch obviněného) a nikoli nesprávné právní posouzení, jak uvádí v dovolání.
Pro úplnost nutno dodat, že soud I. stupně svým usnesením ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 2 T 40/2002, rozhodl o započtení vykonaného trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 2 T 63/2001, který byl při uložení souhrnného trestu zrušen, do souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, uloženého obviněnému v dovoláním napadeném rozsudku. Obviněný toto usnesení převzal dne 29. 10. 2002.
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, aniž přezkoumal napadený rozsudek a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš