ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.25.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 25/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. února 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. T., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 6 To 306/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 119/2002, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 6 To 306/2004, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 5 T 119/2002.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 5 T 119/2002, byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 11. 12. 2001 kolem 19:55 hodin v katastru obce F.–M., při jízdě po silnici II. třídy ve směru ke křižovatce s místní komunikací na Č. c., v podnapilém stavu za snížených podmínek viditelnosti a sněžení, řídil nepřiměřenou rychlostí kolem 50 km/hod., své osobní vozidlo zn. VW Passat, v důsledku čehož na kluzké vozovce za vrcholem stoupání již nestačil reagovat na situaci vzniklou v silničním provozu a automobil zabrzdit, a zezadu narazil do vozidla zn. Škoda 110L, řízeného M. C., který na uvedené křižovatce odbočoval vlevo, odhodil jej do levé části vozovky do jízdní dráhy protijedoucího automobilu zn. Fiat Brava, řízeného T. W., přičemž následkem střetu vznikla škoda na vozidle zn. Škoda 110L, ve výši nejméně 4.500,- Kč a na vozidle zn. Fiat Brava nejméně 145.800,- Kč, přičemž v době dopravní nehody měl obžalovaný T. nejméně 1,42 promile alkoholu v krvi. Za to byl odsouzen podle §201 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 20 měsíců a podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit pojišťovně K., a. s., P., na náhradu škody částku 90.000,- Kč.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 6 To 306/2004, bylo odvolání obviněného, které podal proti citovanému rozsudku soudu I. stupně, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že toto usnesení spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.
Předně obviněný v podrobnostech popisuje závěry dvou znaleckých posudků, provedených soudem I. stupně jako důkazy při zjišťování stupně jeho ovlivnění alkoholem v době dopravní nehody. Opakuje své argumenty uplatněné již v odvolání, a to ohledně neakceptovatelnosti závěrů znalce MUDr. D., podle kterého měl obviněný v době dopravní nehody nejméně 1,42 promile alkoholu v krvi, přičemž je zcela vyloučeno tvrzení obviněného, že asi tři doušky domácí pálenky vypil až po nehodě. Proti tomuto závěru obviněný argumentuje znaleckým posudkem RNDr. Z., která podle jeho názoru, narozdíl od MUDr. D., plně zohlednila údaje ohledně požití alkoholu uvedené obviněným při výslechu dne 12. 3. 2002. Tato znalkyně po provedených výpočtech dospěla k závěru, že objektivně stanovená hodnota koncentrace alkoholu v krvi obviněného odebrané dne 12. 12. 2001 v 00:20 hod. ve výši 0,94 promile, mohla být způsobena požitím 3 – 5 loků domácí pálenky v časovém intervalu 20:00 – 23:18 hod. dne 11. 12. 2001. S ohledem na závěr znaleckého posudku RNDr. Z. má obviněný za to, že pokud by odvolací soud postupoval v souladu se základní zásadou trestního řízení „in dubio pro reo“ zakotvenou v §2 odst. 5 tr. ř., nemohl by rozhodnout jinak, než jej obžaloby zprostit.
Dále obviněný vytýká odvolacímu soudu, že zcela pominul jeho námitku v odvolání, že soud I. stupně výši způsobené škody zjistil v rozporu s §89 odst. 12 tr. zák., neboť tato má být primárně určena v souladu s větou první tohoto ustanovení zákona, podle níž se při stanovení výše škody pro trestní účely vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává, což znamená, že výše škody představuje rozdíl mezi hodnotou věci těsně před a těsně po poškození. Teprve nelze-li takto škodu zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Škodu na vozidle Fiat Brava ale znalec neurčil podle §89 odst. 12 tr. zák., věty první, ale na základě až sekundárně použitelné nákladové metody podle věty druhé tohoto zákonného ustanovení. Vzhledem k tomuto pochybení nemohlo být ani o vině obviněného rozhodnuto správně. Navrhl proto, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena, a podle §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněnému důvodu neodpovídají námitky ohledně hodnocení důkazů, konkrétně znaleckých posudků, ale toliko námitka o výpočtu výše způsobené škody v rozporu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. Dovolání ale považuje za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že v první variantě lze namítat nesprávnou právní kvalifikaci skutku, tj. jednání uvedeného ve výrokové části rozsudku, ale nikoli nesprávnost skutkových zjištění samotných. Namítá-li obviněný, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ mající výraz v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. je zřejmé, že jeho námitky ohledně znaleckých posudků a zjišťování stupně jeho ovlivnění alkoholem, směřují proti správnosti skutkového zjištění v této otázce a nikoli tedy proti právnímu posouzení skutku. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny vyjádřené v ustanovení §2 odst. 2 tr. ř. a týká se právě a pouze otázek skutkových. Námitky proti správnosti skutkových zjištění ale nelze v dovolání, jako mimořádném opravném prostředku, uplatňovat a Nejvyšší soud se proto námitkami ohledně hodnocení předmětných znaleckých posudků nezabýval.
Jiná situace je ohledně námitky obviněného týkající se zjištění výše škody v rozporu s §89 odst. 12 tr. zák. Výše způsobené škody je u trestného činu podle §201 písm. d) tr. zák. jedním ze znaků skutkové podstaty (způsobí-li takovým činem větší škodu) a při jejím zjišťování se postupuje podle §89 odst. 12 tr. zák.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001, publikovaném pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, sešit č. 7 – 8 (obdobně též R č. 32/1994), uvedl, že ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria při stanovení výše škody a to, cenu za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním je hledisko ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody nelze zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav.
V publikované trestní věci Nejvyšší soud vycházel ze závěru, že ojetá, různě poškozená a dokonce i zcela havarovaná vozidla jsou běžně předmětem obchodu a za tohoto stavu výše škody měla být zjištěna jako rozdíl mezi cenou, za kterou se v době a v místě činu obvykle prodávalo nepoškozené vozidlo odpovídajícího typu, stáří a opotřebení, a cenou, za kterou se v době a v místě činu obvykle prodávalo odpovídající vozidlo s takovým druhem, rozsahem a stupněm poškození, které způsobil obviněný. Rozdíl mezi těmito cenami představuje pak výši škody ve smyslu zákonného znaku trestného činu a stanovení této výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav by přicházelo v úvahu jedině za předpokladu zjištění, že motorová vozidla odpovídajícího typu, stáří, opotřebení a rozsahu poškození, se v době a v místě činu neprodávala, tj. nebylo možné stanovit výši škody podle hlediska ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Tento postup při stanovení výše škody jako zákonného znaku trestného činu, je třeba dodržet přesto, že různé způsoby stanovení výše škody podle §89 odst. 12 tr. zák. mohou vést k odlišným zjištěním, když výše účelně vynaložených nákladů na opravu vozidla, nemusí vyjadřovat rozdíl mezi cenou vozidla nepoškozeného a cenou vozidla poškozeného.
I když tedy výše škody jako zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu, stanovená pro účely trestního řízení podle §89 odst. 12 tr. zák., bude nižší než skutečná škoda ve smyslu §442 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.), není tím jinak dotčeno právo poškozeného na uplatňování náhrady této skutečné škody.
Nejvyšší soud zjistil, že v trestní věci D. T. výše uvedeným způsobem postupováno nebylo. Již v opatření o přibrání znalce samosoudce zadal znalci pouze zjištění výše škody, aniž blíže specifikoval znalci způsob jejího zjištění. Znalec pak ve svém posudku o výši škody na vozidle Fiat Brava, kterou v daném případě namítá dovolatel, zjistil obvyklou cenu vozidla před poškozením (156.300,- Kč), náklady na opravu (130.000,- Kč) a obvyklou cenu vozidla po opravě (141.000,- Kč) a na základě toho pak stanovil výši škody na vozidle ke dni poškození (145.000,- Kč), ze které pak soud vycházel při právním posouzení jednání obviněného jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., tj. zejména při zjišťování naplnění zákonného znaku způsobení větší škody na cizím majetku. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč.
Protože v daném případě je zřejmé, že škoda jako zákonný znak trestného činu byla v daném případě stanovena v rozporu s §89 odst. 12 tr. zák. a obviněný to důvodně namítal, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Věc byla po zrušení vrácena k novému projednání a rozhodnutí soudu I. stupně proto, že k pochybení došlo již v řízení před tímto soudem. Úkolem soudu I. stupně bude, aby po doplnění znaleckého posudku a zjištění výše škody v souladu s §89 odst. 12 tr. zák. znovu ve věci rozhodl, když způsob rozhodnutí bude závislý na výši škody, která bude znalcem takto stanovena.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš