ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.253.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 253/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 5. 3. 2003 dovolání obviněných J. G. a J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 2 To 649/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 37/2002 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 2 To 649/2002, v rozsahu, v němž byl v rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 7. 2002, sp. zn.
3 T 37/2002, ponechán nedotčený výrok o náhradě škody, a rozsudek Okresního soudu
v Šumperku ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 3 T 37/2002, ve výroku o náhradě škody.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. se poškozená obchodní společnost S. E., s. r. o., M.,
N. 25, odkazuje s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněným J. G. a J. S. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 7. 2002, sp. zn. 3 T 37/2002, byli obvinění J. G. a J. S. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzeni podle §247 odst. 2 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že oběma obviněným byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti S. E., s. r. o., M., N. 25, částku 95.501,- Kč rukou společnou a nerozdílnou s J. F. a R. Z.
Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku podali obvinění J. G. a J. S. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
2. 10. 2002, sp. zn. 2 To 649/2002, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Obvinění J. G. a J. S. podali prostřednictvím společné obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci. Rozsah,
v jakém napadli toto usnesení, sice výslovně neuvedli, avšak z celkového obsahu dovolání je zřejmé, že usnesení napadli v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, trestu i náhradě škody. Dovolání podali z důvodu stanoveného v §265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Obvinění založili dovolání na námitkách, které odpovídají dovolacímu důvodu podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen zčásti.
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích takto stanoveného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právního posouzení skutku, který byl zjištěn soudem, v tom smyslu, že tento skutek nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění. Právním posouzením skutku, které ostatně je jen jednou z forem hmotně právního posouzení vůbec, se rozumí ta část rozhodování soudu, při které soud subsumuje svá skutková zjištění pod nějaká ustanovení
h m o t n é h o práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. V případě, že je namítáno, že soud učinil nesprávná skutková zjištění, že nesprávně hodnotil důkazy, že nesprávně zamítl důkazní návrhy apod., je tím vytýkáno porušení
p r o c e s n í c h ustanovení, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Takové námitky ale nenaplňují zákonný dovolací důvod. Z toho vyplývá, že
v dovolání lze uplatňovat jen p r á v n í námitky, ale nelze uplatňovat
s k u t k o v é námitky.
Podstatnou část dovolání obviněných tvoří právě skutkové námitky. Jde o námitky týkající se rozsahu provedeného dokazování, tj. toho, že některé důkazy nebyly provedeny a že naopak jako svědek byla vyslechnuta osoba zainteresovaná na celé věci, dále námitky týkající se důkazního významu výpovědí obviněných pro zjištění skutkového stavu a konečně i námitky týkající se úlohy hlídací služby při ostraze věcí, které byly odcizeny, apod. Tyto námitky jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu a proto k nim Nejvyšší soud nijak nepřihlížel.
Jedinou relevantní námitkou z hlediska deklarovaného zákonného dovolacího důvodu je námitka obviněných směřující proti výroku o náhradě škody. Podstatou této námitky je to, že soudy pochybily, pokud obviněným uložily povinnost k náhradě škody jako povinnost solidární, tj. povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně.
V souvislosti s tím obvinění namítli, že jejich povinnost měla být stanovena podle „odlišného podílu zavinění na věci, odlišné faktické role ve věci“, tj. jako dělená.
Pouze v návaznosti na tuto námitku směřující proti výroku o náhradě škody Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal příslušnou část napadeného usnesení
i předcházejícího řízení a shledal, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné.
Z hlediska rozhodnutí obou soudů a podaného dovolání je spornou otázkou povaha odpovědnosti obviněných za škodu způsobenou trestným činem, a to v tom směru, jak má být posouzena odpovědnost více škůdců.
Obvinění J. G. a J. S. se trestného činu dopustili skutkem spočívajícím v tom, že dne 8. 12. 2001 v době od 7:06 hodin do 8:15 hodin v M., okr. Š. v areálu obchodní společnosti S. E., s. r. o., po předchozí domluvě odcizili společně s J. F. a R. Z. z prostoru před objektem slévárny 9 palet s odpadovým hliníkem v množství 2 854 kg a v hodnotě 144.570,- Kč, které naložili vysokozdvižným vozíkem na nákladní auto
zn. Avia, jímž obviněný J. S. hliník vyvezl z objektu a prodal v provozovně sběrných surovin v L., okr. Š., za přesně nezjištěnou cenu s tím, že peníze si navzájem rozdělí.
Pokud jde o výši škody, která byla tímto skutkem způsobena a jejíž náhrada přichází v úvahu, přihlédly soudy ke zjištění, že v době po činu bylo zajištěno a vráceno 334 kg hliníku (v rozsudku Okresního soudu v Šumperku je nepřesně uvedeno 344 kg), jehož hodnota i s paletami byla 17.219,- Kč, takže zbývá škoda ve výši 127.351,- Kč.
Poškozená obchodní společnost S. E., s. r. o., uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 95.501,- Kč, přičemž zjevně přihlédla ke skutečnosti, že J. F. jí zaplatil na náhradu škody částku 31.850,- Kč.
Jinak je třeba poznamenat, že původně byli uvedeným skutkem kvalifikovaným jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. uznáni vinnými obvinění J. F., R. Z., J. G. a J. S., a to trestním příkazem Okresního soudu v Šumperku ze dne
15. 3. 2002, sp. zn. 3 T 37/2002, jímž také byla všem čtyřem obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti S. E.,
s. r. o., částku 95.501,- Kč rukou společnou a nerozdílnou. Trestní příkaz nabyl právní moci ohledně obviněných J. F. a R. Z., zatímco obvinění J. G. a J. S. proti němu podali odpor. Tím byl trestní příkaz ohledně obviněných J. G. a J. S. zrušen a v jejich věci bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Šumperku a usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci.
Okresní soud v Šumperku odůvodnil výrok o náhradě škody pouze konstatováním, že poškozená obchodní společnost se připojila k řízení, že o výši škody není pochyb, stejně jako o tom, že za ni odpovídají obvinění, a k otázce, proč uložil povinnost k náhradě škody jako povinnost solidární, neuvedl nic. Z odůvodnění rozsudku není jasné ani to, podle jakých hmotně právních ustanovení Okresní soud v Šumperku náhradu škody posoudil. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se omezil jen na závěr, že „zavázání všech obviněných nahradit způsobenou škodu rukou společnou a nerozdílnou odpovídá zákonným podmínkám §228 odst. 1 tr. ř.“.
Výrok o náhradě škody, pokud obviněným J. G. a J. S. byla povinnost k náhradě škody uložena solidárně se spoluobviněnými J. F. a R. Z., nemůže obstát.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že na podkladě dovolání podaných obviněnými J. G. a J. S. nepřezkoumává trestní příkaz Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 3 T 37/2002, v části týkající se obviněných J. F. a R. Z., avšak musí konstatovat, že pokud jde o společnou odpovědnost obviněných J. G. a J. S. za škodu způsobenou společně s obviněnými J. F. a R. Z., nelze správně posoudit odpovědnost obviněných J. G. a J. S. bez současného správného posouzení odpovědnosti obviněných J. F. a R. Z.
Soudy si především neujasnily, jakým hmotně právním předpisem se náhrada škody
v posuzovaném případě řídí. Z tohoto hlediska je významná okolnost, že obvinění
J. F. a R. Z. se činu dopustili jako zaměstnanci poškozené obchodní společnosti.
Z obsahu spisu vyplývají závažné okolnosti, které ukazují na možnost, že tito dva obvinění škodu způsobili svému zaměstnavateli při plnění pracovních úkolů nebo
v přímé souvislosti s ním, např. obviněný J. F. pracoval na obrobně ve slévárně a obviněný R. Z. jako řidič motorových vozíků. To by ovšem znamenalo odpovědnost těchto dvou obviněných podle §172 odst. 1 zák. práce a mělo by to své důsledky
v tom směru, že i když by byli povinni nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu
v plném rozsahu (§179 odst. 1 zák. práce), musela by jejich společná odpovědnost být posuzována tak, že každý z nich je povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění (§179 odst. 5 zák. práce). Solidární odpovědnost, jejímž projevem je povinnost nahradit škodu společně a nerozdílně, zákoník práce nepřipouští, a to ani jako výjimku.
Naprotitomu obvinění J. G. a J. S. nebyli zaměstnanci poškozené obchodní společnosti, takže jejich odpovědnost za škodu nelze posuzovat podle zákoníku práce, nýbrž podle občanského zákoníku. Tito dva obvinění za škodu odpovídají podle §420 odst. 1 obč. zák. Přitom jsou povinni hradit skutečnou škodu v plném rozsahu (§442 odst. 1 obč. zák.). Jejich společná odpovědnost se řídí zásadou, že za škodu odpovídají společně a nerozdílně (§438 odst. 1 obč. zák.), přičemž v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že odpovídají podle své účasti na způsobení škody
(§438 odst. 2 obč. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci šlo o posouzení odpovědnosti dvou skupin škůdců, z nichž jedni (obvinění J. G. a J. S.) odpovídali podle občanského zákoníku, který zakotvuje solidární odpovědnost jako zásadu a dělenou odpovědnost jen
v odůvodněných případech, zatímco u druhých (obviněných J. F. a R. Z.) přicházela
v úvahu odpovědnost podle zákoníku práce, který připouští jedině dělenou odpovědnost.
Ve skutkových zjištěních soudů není podklad pro spolehlivé posouzení otázky, podle kterého hmotně právního předpisu se řídí odpovědnost obviněných J. F. a R. Z. jako zaměstnanců poškozené obchodní společnosti, avšak za velmi reálnou lze považovat možnost, že jejich odpovědnost má být posuzována podle zákoníku práce. To má závažné důsledky i ve vztahu k obviněným J. G. a J. S., protože pak by dělená odpovědnost obviněných J. F. a R. Z. (§179 odst. 5 zák. práce) vylučovala, aby obviněným J. G. a J. S. byla povinnost k náhradě škody uložena v celém rozsahu společně a nerozdílně s obviněnými J. F. a R. Z.
Soudy tudíž o náhradě škody ve věci obviněných J. G. a J. S. rozhodly tak, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci v rozsahu, v němž byl výrok o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Šumperku ponechán nedotčený. Jako vadnou část předcházejícího řízení Nejvyšší soud zrušil také výrok o náhradě škody
v rozsudku Okresního soudu v Šumperku. Na zrušené části rozhodnutí obou soudů obsahově nenavazovala žádná další rozhodnutí, která by bylo třeba zrušit, zejména ne např. usnesení o povinnosti obviněných k náhradě nákladů poškozeného (§154 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že pro spolehlivé rozhodnutí o náhradě škody chybí podklad vztahující se k povaze společné odpovědnosti s J. F. a R. Z., Nejvyšší soud odkázal poškozenou obchodní společnost s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněným J. G. a J. S. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud nemohl nijak zasáhnout do způsobu, jímž bylo o náhradě škody rozhodnuto ve věci obviněných J. F. a R. Z., protože se tak nestalo rozhodnutím, proti kterému bylo podáno dovolání, nýbrž trestním příkazem, který nespadá do té části řízení, jež předcházela rozhodnutí napadenému dovoláním. Vadné rozhodnutí
o náhradě škody, pokud jde o obviněné J. F. a R. Z., nemohl tedy Nejvyšší soud napravit postupem podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. Náprava je možná jen cestou stížnosti pro porušení zákona ve věci obviněných J. F. a R. Z. (§266 odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. března 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec