ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.286.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 286/2019-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání obviněného J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 12 To 161/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 160/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 4. 2018, č. j. 2 T 160/2016-424, byl obviněný J. P. uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, které spáchal ve spolupachatelství s obviněným P. H. Za tyto trestné činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce jednoho roku a osmi měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému A. R. škodu ve výši 189 625 Kč, poškozené Pražské správě sociálního zabezpečení škodu ve výši 3 568 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 19 050 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. R. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 9. 2018, č. j. 12 To 161/2018-464, rozhodl o odvolání poškozeného A. R. a obou obviněných, která směřovala proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, výrokem č. I tak, že rozsudek Okresního soudu v Trutnově podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozenému A. R. a nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že oba obvinění jsou podle §228 odst. 1 tr. ř. povinni zaplatit společně a nerozdílně poškozenému na náhradu nemajetkové újmy částku 63 520 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolací soud rovněž výrokem č. II zamítl podle §256 tr. ř. odvolání poškozeného A. R.
Výše uvedených přečinů se obviněný J. P. dopustil v podstatě tím, že v době od 01:30 do 01:45 hodin dne 27. 1. 2016 ve XY v baru S. R. po předchozím slovním konfliktu s A. R. za přítomnosti asi 50 hostů v baru uchopil J. P. A. R. za pravou ruku, kterou mu pákou zvedl za jeho záda, dále ho P. H. chytil pod krkem do tzv. kravaty a při vyvádění z baru, kdy A. R. takto oba drželi, narazili mu hlavou a pravým ramenem na dvoukřídlé vstupní kovové dveře a následně jej vystrčili ven před bar, kde zůstal ležet na zemi, čímž mu způsobili mj. zlomeninu pravé klíční kosti s roztržením kloubu mezi klíční kostí a lopatkou a další zranění, přičemž tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a dvoudenní hospitalizaci z důvodu operace pravé klíční kosti, pracovní neschopnost od 27. 1. 2016 do 17. 2. 2016 a následné ambulantní léčení a omezovala jej na běžném způsobu života.
Obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, a to ohledně výroku č. I v části, ve které bylo poškozenému A. R. přiznáno právo na náhradu nemajetkové újmy, a v části, podle které zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve uvedl obecně formulovanou námitku, že skutek zjištěný soudy byl nesprávně právně kvalifikován jako přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož se nedopustil jednání, které by bylo trestné. Rovněž nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka skutkových podstat výše uvedených přečinů. Ve vztahu k přečinu výtržnictví namítl, že byl zaměstnancem baru S. R. a vystupoval jako osoba odpovědná za dodržování pořádku a bezpečnosti (člen tzv. ochranky) a rovněž jako soukromá osoba, která bránila osobu blízkou (přítelkyni) i sebe před vulgárními útoky poškozeného. Z titulu své funkce se proto nemohl dopustit přečinu výtržnictví. Pouze zasáhl proti silně podnapilému hostu, jenž hrubě urážel jeho partnerku i jeho samotného, přičemž poškozený obviněného napadl. Pouze ho „vystrkal“ do prostoru přede dveřmi z podniku, kde jej od něj převzal druhý obviněný P. H. Ten si nejprve otevřel jednu část dveří, chytil poškozeného do tzv. kravaty a vyvedl jej před dveře podniku. Svým jednáním proto nemohl dovolatel způsobit zranění tak, jak jsou uvedena v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně; úraz poškozeného tedy nebyl v příčinné souvislosti s jednáním dovolatele. Ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví dodal, že se v daném případě nejednalo ani o tzv. eventuální úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Následné námitky obviněného uvedené na několika stranách jeho dovolání se týkaly soudy zjištěného skutkového stavu. Bylo poukázáno na údajné rozpory mezi výpověďmi svědků P. B., M. Š. a T. Z., a naopak byl zdůrazňován význam svědeckých výpovědí, které vyznívaly ve prospěch obviněného (tj. svědků F. T., R. C., F. S. a K. H.). Obsáhle se vyjádřil k věrohodnosti výpovědi poškozeného, kterou zpochybnil s odkazem na jeho silné ovlivnění alkoholem. Dále zmínil znalecký posudek MUDr. Petra Laciny, s jehož závěry nesouhlasil, a znalecký posudek MUDr. Miroslava Šafra. Ve vztahu k posledně jmenovanému namítl, že soudní znalec připustil nejméně dvě možnosti vzniku zranění, přičemž jednou z nich byl i pád, při kterém si poškozený mohl díky své opilosti úraz způsobit sám. Vyjádřil se rovněž k některým částem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a k hodnocení důkazů oběma soudy. Odkázal na zásadu uvedenou v §2 odst. 5 tr. ř. a na několik nálezů Ústavního soudu týkajících se přezkumu skutkových závěrů v dovolacím řízení.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek včetně vadného řízení jemu předcházejícího a případně sám rozhodl ve věci tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání konstatoval, že obviněný v podstatné části svého mimořádného opravného prostředku vybočil z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Určitý hmotněprávně relevantní podklad lze shledat u námitek týkajících se postavení obviněného jako člena tzv. ochranky a jeho tvrzení o jednání při obraně přítelkyně a obraně vlastní před útokem poškozeného. Nejedná se však o námitky opodstatněné. Přečiny ublížení na zdraví a výtržnictví nejsou trestnými činy s omezeným okruhem pachatelů. Jejich subjektem může být kdokoli, tedy i člen soukromé bezpečnostní služby či zaměstnanec provozovatele baru či diskotéky. Za neopodstatněnou označil státní zástupce i námitku (navíc ani výslovně neuvedenou), že by se mohlo jednat o nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku. Dále poukázal na to, že faktická role obviněného ve společném jednání s obviněným P. H. (včetně příčinného vztahu k nastalému následku) nebyla vůbec zanedbatelná. Vzhledem ke srozumění obviněného se vznikem takového možného následku byla naplněna i subjektivní stránka [tj. zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z důkazů vyvodily, se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva, tj. trestního zákoníku.
Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný J. P. v podstatné části svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, zpochybňoval výsledky dokazování a shledával existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Takové výhrady však co do svého obsahu deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu zde tedy obviněný dovozoval nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci zjištěného skutku (obsaženého ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než z jakých vycházely soudy obou stupňů. Takového charakteru je i argumentace dovolatele, ve které s poukazem na skutkový stav namítl, že svým jednáním ani nemohl poškozenému způsobit zranění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Byť by obecně vzato taková námitka byla podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod (jako námitka týkající se absence příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem), obviněný své závěry opřel o zcela zkreslený skutkový děj (tj. že obviněný poškozeného pouze vystrkal do prostoru přede dveřmi z podniku, kde jej od něj převzal druhý obviněný P. H., který poté, co si nejprve otevřel jednu část dveří, chytil poškozeného do tzv. kravaty a vyvedl jej před dveře podniku), jenž nebyl podkladem pro rozhodování o jeho vině. Takto formulovaná námitka tak spíše směřuje do oblasti skutkové. Vychází - li se ze skutkového stavu zjištěného na podkladě provedeného dokazování oběma soudy, je zřejmé, že byla dána příčinná souvislost mezi jednáním obou obviněných a způsobeným následkem v podobě zranění na straně poškozeného.
Ve skutečnosti nikoli hmotněprávní, nýbrž skutkové povahy jsou dovolací námitky týkající se nevěrohodnosti výpovědi poškozeného a údajných rozporů ve výpovědích svědků P. B., T. Z. a poškozeného, především pokud se jednalo o okolnost, zda v prostoru přede dveřmi drželi poškozeného oba obvinění nebo pouze obviněný P. H. Obviněný fakticky nesouhlasil s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, přičemž sám podával celou situaci tak, aby předmětné důkazy vyznívaly v jeho prospěch. Kromě toho není pravdou, že by ve výpovědích výše uvedených svědků byl v zásadních okolnostech rozpor. Pokud naopak dovolatel uváděl, že svědkové F. T., R. C. a F. S. vypovídali shodně, je možno takový závěr označit za zcela nesprávný. Jak konstatovaly soudy obou stupňů (soud prvního stupně v odstavci 15 odůvodnění rozsudku a odvolací soud v odstavci 16 odůvodnění rozsudku), výpovědi těchto svědků není možné přeceňovat, neboť jsou mezi nimi výrazné rozpory, což byl také důvod, proč soudy těmto výpovědím neuvěřily.
Nejvyšší soud dodává, že tuto nesourodost v popisu skutkového stavu výše uvedenými svědky, na jejichž výpovědi obviněný odkazoval za účelem své obhajoby, je možné pozorovat na více místech (viz odst. 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jedná se například o četnost komunikace poškozeného se svědkyní K. H. (srov. výpověď F. T. oproti výpovědi K. H.), tvrzení, že poškozený jako první napadl obviněného J. P. úderem rukou (srov. výpověď F. T. oproti výpovědi K. H.), již zmiňovaný způsob vyvedení poškozeného z baru (srov. výpověď K. H. oproti výpovědím svědků F. T., R. C. a F. S.), okolnost, zda oba obvinění následovali poškozeného ven z baru, či zůstali uvnitř (srov. výpověď K. H. oproti výpovědi R. C.), či zda si údajně dveře baru držel obviněný P. H. sám nebo mu je držel obviněný J. P. (srov. výpověď F. T. oproti výpovědi F. S.).
Argumentace obviněného o údajné nevěrohodnosti výpovědi poškozeného A. R. pro ovlivnění alkoholem je v rozporu s výsledky znaleckého posudku MUDr. Petra Laciny. S poukazem na výsledky znaleckého posudku MUDr. Miroslava Šafra dovolatel prezentoval jiný skutkový děj, jehož podstatou bylo, že poškozený si zranění popisovaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně způsobil sám pádem v důsledku své silné opilosti. Nejvyšší soud dodává, že MUDr. Miroslav Šafr sice připustil možnost, že si poškozený mohl poranění způsobit i sám spontánním pádem na podložku, např. pádem před barem, k takové možnosti se však soudy nepřiklonily, a to poukazem na ostatní důkazy svědčící naopak pro ten závěr, že mu tato zranění byla způsobena v důsledku násilí střední intenzity na něm spáchaném jinými osobami. Takovými důkazy jsou vedle svědecké výpovědi poškozeného výpovědi svědků P. B. a T. Z., s nimiž korespondují i výsledky znaleckého posudku MUDr. Petra Laciny. Ten uvedl, že hladina alkoholu v krvi poškozeného byla v době útoku v úrovni lehkého, maximálně středně těžkého stupně opilosti. Rovněž kolegové poškozeného potvrdili, že ten normálně chodil, nepadal, mluvil apod. a následně již venku neupadl. Proto bylo tvrzení obhajoby, že si předmětná zranění způsobil poškozený sám, když před barem v opilosti padal na zem, soudy odmítnuto jako účelová a smyšlená konstrukce.
K námitce dovolatele, že při vyvádění poškozeného z baru jednal jako člen tzv. ochranky a nemohl se proto z titulu své funkce dopustit přečinu výtržnictví, je možné uvést, že se taková argumentace vztahuje ke znakům skutkové podstaty, které charakterizují pachatele přečinu výtržnictví. Z toho plyne, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v tomto případě uplatnil relevantně. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Pachatelem výtržnictví může být kterákoli fyzická osoba [srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3321]. Na tuto skutečnost přiléhavě upozornil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, když ve svém vyjádření uvedl, že přečin výtržnictví není trestným činem s omezeným okruhem pachatelů. Jinými slovy, jeho subjektem může být kdokoli, tedy i člen soukromé bezpečnostní služby či zaměstnanec provozovatele baru či diskotéky. Okolnost, že obviněný byl členem tzv. ochranky, není na překážku uvedené právní kvalifikaci skutku.
Soudy nevzaly za prokázané, že by se poškozený v baru dopouštěl takového výtržnického jednání, které by vyžadovalo razantní zásah „ochranky“. Nikoho fyzicky nenapadal, nic nerozbíjel, nerušil ostatní hosty křikem či nějakým větším množstvím hostů pozorovatelným vulgárním jednáním. Ze svědeckých výpovědí plyne, že pro ostatní hosty bylo pouze viditelné, že poškozený u baru s obviněnými hovoří. Například svědek P. B. viděl, že se poškozený „baví s personálem“, všichni byli v klidu, ale najednou ho obvinění chytli do kravaty, zkroutili mu ruku za záda a přes parket ho odvedli ke dveřím (č. l. 248). V rozporu s touto výpovědí není v tomto směru ani výpověď svědkyně K. H., která navíc uvedla, že poškozený byl na ochranku hrubý, konkrétně použil nadávky „kretén“, žádný úder však svědkyně neviděla (č. l. 252). Uvedená námitka dovolatele, že se v rámci plnění svých povinností člena ochranky nemohl dopustit přečinu výtržnictví, je neopodstatněná především proto, že z rámce plnění svých povinností zjevně vybočil.
Z charakteru argumentace obviněného, že se pouze bránil proti hrubým urážkám směřovaným na jeho osobu a na svědkyni K. H., je možné dovodit, že – byť to obviněný v dovolání výslovně neuvedl – je namítáno naplnění předpokladů pro vyloučení jeho trestní odpovědnosti z důvodu nutné obrany (§29 tr. zákoníku). I taková námitka je však zjevně neopodstatněná. Předně je nutno zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že k fyzickému útoku došlo nejprve ze strany poškozeného, jak je tvrzeno v dovolání. Soudy naopak uvedly, že poškozený nikoho fyzicky nenapadal, jen se bránil vyvádění z baru. I když poškozený mohl svým chováním (nevhodnými návrhy verbálně obtěžoval svědkyni K. H.) zavdat důvod vzniku sporu mezi ním a obviněným J. P., ze strany obviněného se nejednalo o nutnou obranu.
Navíc samotný způsob vyvádění byl natolik neadekvátní a agresivní, že nemůže být pochyb o tom, že došlo k tzv. excesu z přiměřeného postupu osob zajišťujících pořádek v podnicích, jako jsou bary či diskotéky (viz odstavec 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). O zjevné nepřiměřenosti takového postupu svědčí ostatně i zranění, která byla postupem obviněných poškozenému způsobena. A pochybnosti vznikají o samotné nutnosti poškozeného fyzicky vyvádět z baru na základě jeho slovního obtěžování svědkyně K. H., což se patrně dalo řešit nejprve domluvou a pohrůžkou vyvedením, a nikoli eskalací slovního konfliktu ze strany obviněných, jejichž úkolem naopak – z logiky věci – bylo dbát na co nejklidnější a hosty co nejméně obtěžující řešení jakýchkoli konfliktních situací.
Jak výstižně shrnul ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, poškozený se dopustil společensky nepřijatelného chování vůči svědkyni K. H., obviněný se své přítelkyně zastal a dostal se do konfliktu (nejprve slovního a následně i fyzického) s poškozeným, přičemž první fyzický kontakt lze zaznamenat u obviněného, nikoli u poškozeného. Motivací jednání obviněného však nebyl primárně zájem na zachování pořádku v provozovně, ale jeho osobní zájem. Neodvracel tak útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Již vůbec pak nelze tvrdit, že by si počínal přiměřeně v poměru ke způsobu útoku ze strany poškozeného.
Uvedené námitky jsou tudíž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, avšak zjevně neopodstatněné.
Námitku týkající se subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví dovolatel nijak nerozvedl, zůstala tak ve formě pouhého konstatování, aniž by bylo upřesněno, v čem obviněný spatřuje důvodnost takového tvrzení. Nejvyšší soud proto jen stručně dodává, že obviněný svým jednáním nepochybně naplnil rovněž subjektivní stránku výše uvedeného přečinu, a to nejméně ve formě úmyslu nepřímého, jak správně dovodily soudy obou stupňů. Pro stručnost dovolací soud na zcela dostačující argumentaci obou soudů pouze odkazuje (viz odstavce 17 a 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Dovolací námitky obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. P. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu