ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.294.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 294/2018-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 3. 2018 o dovolání obviněného J. K. , podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 10 To 26/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 5/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 40 T 5/2016, byl obviněný J. K. uznán vinným společně s obviněnými J. C., L. V. a J. B. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku a bylo u něho podle §44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu.
Odvolání obviněného směřující proti výroku o vině bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 10 To 26/2017.
Zločin vydírání spočíval podle zjištění nalézacího soudu, velmi podrobně popsaných ve výroku jeho rozsudku, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, v podstatě v tom, že obvinění dne 11. 1. 2011 s cílem přimět poškozeného J. Z. k tomu, aby se ve svých podnikatelských aktivitách podřídil dvěma z nich – J. K. a J. C. – poté, co pojali podezření, že poškozený uzavřel blíže neurčený obchod, aniž by jim odevzdal příjem z něj, L. V. a J. B. za použití násilí a pohrůžky střelnou zbraní přivezli poškozeného do objektu na adrese P., K., kde jej obvinění po dobu několika hodil bili, týrali, ohrožovali střelnými zbraněmi, vyhrožovali mu vyvražděním rodiny a donutili ho tak, aby jim prozradil informace o svých obchodech a stavu svých finančních prostředků, podepsal blíže nespecifikované listiny, aby jim poskytl údaje k internetovému bankovnictví, převzal jednatelství společnosti C & K Finance Invest s. r. o., sjednal leasingové smlouvy za společnost HAZEN s. r. o. a aby z účtu této společnosti převedl či vyzvedl finanční prostředky, takže později dne 14. 6. 2011 poškozený skutečně vyzvedl 80 000 Kč a předal je J. K. a ve dnech 14. 6. a 29. 6. 2011 převedl částky 300 000 Kč a 160 000 Kč na účet společnosti Korostenski, s. r. o., odkud byly vybrány R. N. a předány J. K. Následujícího dne 12. 1. 2011 poté, co byl poškozený spolu s R. N. přes noc uzamčen v kanceláři uvedeného objektu, ještě donutil pod pohrůžkou střelnou zbraní L. V. poškozeného vyzvednout v České spořitelně 50 000 Kč, tyto od něho převzal a ponechal si je. Poškozený J. Z. v důsledku fyzického napadání a psychického nátlaku utrpěl lehká zranění a posttraumatickou stresovou poruchu lehčího až středního stupně.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. K. dovoláním, v němž uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. poukázal na údajné nedostatky rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze, neboť podle jeho názoru není zřejmé, jak se nápad věcí rozděluje mezi senáty 2 To a 10 To, které projednávají trestné činy vydírání, a co se rozumí postupným přidělováním věcí. Dále namítl, že senát 10 To, který v jeho trestní věci o podaném odvolání rozhodoval, má podle rozvrhu práce čtyři soudce a způsob určení konkrétního tříčlenného senátu byl netransparentní a protiústavní.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil, že by k předání, resp. k převodu peněžních částek 80 000 Kč, 160 000 Kč a 300 000 Kč došlo v příčinné souvislosti s uvedeným násilím a pohrůžkami, k nimž mělo dojít dne 11. 1. 2011, avšak k předání, resp. převodu finanční hotovosti došlo až v červnu 2011. V návaznosti na to namítl také absenci zavinění ve vztahu k uvedené kvalifikované skutkové podstatě, neboť společnost HAZEN s. r. o., neměla dne 11. 1. 2011 na účtu žádné peníze a tedy on sám nemohl předpokládat, že v budoucnu tam budou. Namítl rovněž absenci příčinné souvislosti mezi jednáním konkrétního pachatele a následkem v podobě posttraumatické stresové poruchy, přičemž zpochybnil závěry znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého.
Namítl dále, že pokud v rozsudku není uvedeno, že by obvinění spáchali skutek jako spolupachatelé, musel by podle jeho názoru – aby bylo možno jednání všech pachatelů právně kvalifikovat jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku – každý z nich naplnit všechny znaky základní i kvalifikované skutkové podstaty, ale takto výrok rozsudku formulován není, neboť popis skutku neobsahuje, jak jednotliví obvinění naplnili znaky uvedeného trestného činu.
V dalších částech dovolání obviněný vytkl údajné vady popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, kde je podle jeho názoru chybně uvedena osoba poškozeného subjektu, neboť peněžní prostředky předávané jemu a J. C. nepatřily J. Z., ale společnosti HAZEN s. r. o. Za vadu považoval i to, že do výroku o vině bylo zahrnuto rovněž následné jednání obviněných L. V. a J. B., kteří dne 12. 11. 2011 poškozeného přinutili vybrat z účtu ještě 50 000 Kč pro L. V., kteréžto jednání však nemá příčinnou souvislost s jednáním ze dne 11. 1. 2011 a nelze je tedy dovolateli klást za vinu, neboť výběr této částky si ani v hrubých rysech nemohl představit a šlo o soukromou aktivitu L. V. Namítl, že je velmi neurčitě popsáno například to, k čemu měl být poškozený J. Z. nucen, kým konkrétně, kdy dostal onu soudem zmiňovanou „pokutu“, stejně jako je rozpor ve výši této pokuty.
Obviněný se v dovolání podrobně zabýval hodnocením důkazů soudy a poukázal na údajné „extrémní rozpory vztahující se ke skutkovým zjištěním“. Zpochybnil výpověď poškozeného J. Z. a v jeho prospěch vypovídajících svědků s tím, že soudy se s rozpory mezi nimi řádně nevypořádaly, případně je zlehčovaly. Vytkl soudům svévolné hodnocení důkazů, porušení zásady in dubio pro reo a to, že o některých listinných důkazech údajně pomlčely. Zdůraznil, že podle jeho názoru bylo postupem soudů porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Zpochybnil použitelnost některých důkazů, zejména materiálů získaných v rámci domovní prohlídky, příkaz, k níž podle jeho názoru nesplňoval zákonem požadované náležitosti.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný založil na tom, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného označil námitky směřující proti obsazení soudu za bezpředmětné, respektive nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, neboť napadají v podstatě faktickou podobu rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze, aniž by obviněný vytkl konkrétní porušení pravidel §27 zákona o soudech a soudcích, případně že by v jeho věci rozhodoval senát, který k tomu podle rozvrhu práce nebyl povolán. Podrobně se státní zástupce zabýval i dalšími námitkami obviněného se závěrem, že dílem jsou – pokud jde o příčinnou souvislost posuzovaného jednání a způsobení značné škody a nevyjádření právního závěru o spolupachatelství ve výroku rozsudku – zjevně neopodstatněné, a ve zbytku nejsou zahrnutelné pod uplatněné dovolací důvody. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
V replice k vyjádření státního zástupce obviněný poukázal na důvody svého dovolání a znovu se vyjádřil k usvědčujícím výpovědím svědků s tím, že pro některé z nich odsouzení jeho a dalších obviněných může znamenat vyvinění se z jejich trestních kauz.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
K podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku lze uvést, že jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro opravné prostředky řádné, které nemůže nahrazovat. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné jej podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Z jejich povahy je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje k otázkám skutkových zjištění, hodnocení důkazů, rozsahu dokazování ani postupu soudu při provádění důkazů, které jsou svou povahou procesní.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Obviněný zjevně dovolání opřel o druhou z těchto alternativ. Situace, že soud „nebyl náležitě obsazen“, nastane zejména v případech, kdy obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích; tzn. když rozhodoval ve věci samosoudce namísto senátu, když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl věc rozhodovat senát složený výhradně ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozhodnutí č. 36/2012 Sb. rozh. tr.). Pod uvedený dovolací důvod lze však podřadit i situace, kdy se na rozhodování podílel jiný než zákonný soudce stanovený rozvrhem práce (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). To podle názoru Nejvyššího soudu v podstatě namítl i obviněný, avšak zjevně neopodstatněně.
Námitky uplatněné obviněným vztahující se obsahově k tomuto dovolacímu důvodu jsou pouze formální a nebylo možné jim přisvědčit. Nelze požadovat, aby ve všech věcech, kde podobné formální námitky budou vzneseny, bylo nutné, aby dotyčný soud prokazoval, že skutečně postupoval podle rozvrhu práce. Opačný závěr by vycházel z presumpce vadné činnosti soudů, což nelze v právním státě akceptovat. Obviněný nevznesl konkrétní námitky proti obsazení soudu, ale v podstatě jen proti formulaci rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud i Ústavní soud již opakovaně zdůraznily, že právo na zákonného soudce slouží k ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak nelze je zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není založena na konkrétních skutečnostech a vychází pouze z předpokladu, že k určení konkrétních soudců nedošlo přezkoumatelným a transparentním způsobem. Je tudíž pouze formální a nevzbuzuje žádné důvodné pochybnosti o spravedlivém posouzení věci dovolatele.
Navíc je výhrada obviněného, že rozvrh práce sice stanoví, že trestné činy vydírání spadají do senátů 2 a 10, kdy každému připadá jedna polovina z celého obvodu Vrchního soudu v Praze, avšak nestanoví již jasným a srozumitelným způsobem, jak se nápad věcí do těchto senátů přiděluje a co se rozumí postupným přidělováním věcí – tedy zda onou polovinou je polovina ve smyslu počtu příchozích „spisových značek“ na soud, nebo polovina ve smyslu absolutního počtu listů příchozích spisů – zavádějící a zjevně nesprávná. Zmíněná polovina je jednoznačným vyjádřením toho, že postupně napadající věci se rozdělují střídavě mezi oba uvedené senáty (obdobně, jako je tomu u daného soudu na civilním nebo insolvenčním úseku a jako je tomu všeobecně na českých soudech). Je všeobecně známo, že pokud stejnou agendu na jednotlivých obecných soudech vyřizuje více než jedno soudní oddělení (senát), rozdělují se „věci“ neboli spisy podle stanovených pravidel jako určité jednotky, tedy nerozdělují se kvantitativně listy spisů. Na tom nic nemění fakt, že v rozvrhu práce mohou být stanoveny určité kategorie věcí pro přidělování, například i podle rozsahu spisu, což však není případ pravidel rozdělování věcí mezi senáty č. 2 a 10 Vrchního soudu v Praze.
Stejně tak bezpředmětný je poukaz obviněného na počet členů senátu č. 10 umožňující různá personální složení rozhodujícího senátu, neboť všichni soudci rozhodující v dané trestní věci evidentně byli podle rozvrhu práce členy tohoto senátu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba připomenout, že konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování ani k procesním otázkám. To souvisí s tím, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby Nejvyšším soudem v roli jakési třetí instance byla znovu přezkoumávána hodnocení důkazů a skutková zjištění. Právě toho se obviněný v podstatné části svého dovolání domáhal. Uvedený dovolací důvod však záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
S ohledem na uplatněnou námitku tzv. extrémního nesouladu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů a nevyhovění důkazním návrhům obviněného, respektive procesní nepoužitelnost některých listin, je namístě připomenout, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. K žádné z těchto vad v posuzovaném případě nedošlo.
Obviněný konkrétně namítl údajnou neúplnost provedeného dokazování a nevyhovění jeho návrhům na jeho doplnění, zejména šlo o výpis z vykázaných zdravotnických úkonů u zdravotní pojišťovny a účetní závěrky a daňová přiznání společnosti HAZEN s. r. o. K tomu je nutno zdůraznit, že soudy jsou při stanovení rozsahu dokazování nezávislé, jsou vázány jen zákonem, zejména ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Strany, a tedy i obviněný, mají právo navrhovat důkazy, soudy však nejsou povinny vyhovět všem takovým návrhům. Pokud důkazní návrhy zamítnou, jsou povinny takový postup náležitě odůvodnit. Této povinnosti soudy dostály a na jejich závěry lze v zájmu stručnosti odkázat s tím, že v daném případě nebylo důvodu provádět další důkazy k uvedeným ani jiným otázkám, tj. zejména k rozsahu a místu ošetření poškozeného a k hospodaření obchodní společnosti, v níž figuroval, neboť byly pro posouzení věci zjevně nadbytečné. Soudy se vypořádaly i s námitkou týkající se údajné nepoužitelnosti listin zajištěných při domovní prohlídce, kterou hodnotily jako nedůvodnou a irelevantní.
Ani související námitky obviněného týkající se hodnocení důkazů a skutkových zjištění nemohou vést k závěru o nutnosti zásahu Nejvyššího soudu za účelem ochrany práva obviněného na spravedlivý proces. Tyto námitky vesměs obviněný uplatňoval už v průběhu jeho trestního stíhání a soudy se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Odvolací soud mimo jiné poukázal na to, že obviněný v některých případech nestandardně operuje s důkazy zajištěnými a provedenými ve zcela jiné trestní věci.
Ve svých skutkových závěrech soudy odůvodněně vycházely ze svědecké výpovědi poškozeného J. Z. i ze souhrnu dalších důkazů, jež výpověď poškozeného podporují. Z nich lze zmínit zejména svědecké výpovědi R. N., J. L., M. O., T. H. a S. D. a listinné důkazy týkající se zmíněných obchodních společností a pohybů na bankovních účtech. Soudy obou stupňů se zabývaly i drobnými rozpory v důkazech, které přesvědčivě vyhodnotily jako nepodstatné a způsobené především značným časovým odstupem od události. Jestliže obviněný v dovolání de facto požaduje, aby Nejvyšší soud sám znovu podrobně přehodnotil provedené důkazy a případné rozpory mezi nimi a učinil vlastní skutková zjištění, je takový požadavek v rozporu se smyslem a zákonným vymezením řízení o dovolání.
Je zjevné, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů extrémní rozpor není. Logická návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Přisvědčit nelze ani námitce o údajných nesrovnalostech v popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, neboť obviněný se mýlí, pokud tvrdí, že chybně je specifikována osoba poškozeného subjektu. Obviněný (i další spolupachatelé) byli uznáni vinnými zločinem vydírání, kde je poškozeným nepochybně J. Z. V rozsudku přitom není tvrzeno, že by převedené či předané finanční prostředky náležely J. Z. a nikoli společnosti HAZEN s. r. o. a není to vůbec rozhodné.
Námitka, že v popisu skutku je nesprávně uvedeno i následné jednání ze dne 12. 11. 2011, kdy pouze obvinění L. V. a J. B. odvezli poškozeného do pobočky České spořitelny, a. s., kde ho přinutili vybrat ještě 50 000 Kč pro L. V., které není v příčinné souvislosti s jednáním ze dne 11. 1. 2011, je irelevantní. Fakt, že toto jednání je zahrnuto v popisu skutku, nemá žádný vliv na trestní odpovědnost dovolatele. Ostatně státní zástupce ve vyjádření dodal, že proti spoluobviněným L. V. a J. B. bylo vedeno samostatné trestní řízení, přičemž obviněnému J. K. „obstarání“ této finanční hotovosti (tedy 50 000 Kč ze dne 12. 11. 2011) za vinu kladeno není, pouze byla tato okolnost pro úplnost zahrnuta do popisu skutku.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná, je dovolací námitka, že právní kvalifikace skutku je nesprávná proto, že popsané jednání obviněných ze dne 11. 1. 2011 není v příčinné souvislosti s finančním plněním, k němuž došlo až s časovým odstupem několika měsíců, v červnu 2011. K této námitce se výstižně vyjádřil již Vrchní soud v Praze na straně 19 svého usnesení, na které lze i v tomto směru odkázat. Správný je jeho závěr, že v případě trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby mezi násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy na straně jedné a vznikem škody ve smyslu §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku na straně druhé musela být bezprostřední časová návaznost. Z provedených důkazů a z nich vycházejících skutkových zjištění soudů vyplývá, že k platbám v celkové výši 540 000 Kč, které obdržel obviněný J. K. (a nejen k nim, ale průběžně i k dalším úkonům), došlo v důsledku toho, že byl k nim poškozený J. Z. donucen dne 11. 1. 2011, kdy byl brutálním a déletrvajícím násilím spojeným s výhrůžkami do budoucna podroben vůli obviněných. Výstižně proto odvolací soud připomněl, že není nutné, aby za takové situace bylo před každým dalším vynuceným úkonem, respektive platbou, použito znovu násilí či dalších pohrůžek. Pro úplnost lze uvést, že skutková a svědecky vyvrácená je v této souvislosti vznesená námitka, že zmíněný převod peněz na účet společnosti Korostenski, s. r. o., byl uskutečněn v souvislosti s jeřábovými pracemi a nikoli v souvislosti s vydíráním dne 11. 1. 2011.
Vzhledem k tomu, že k celému vyděračskému jednání vůči poškozenému J. Z. došlo z pohnutek ziskuchtivých a proto, aby od poškozeného byly získány finanční prostředky ze zdrojů, jimiž disponoval nebo do budoucna mohl disponovat (což obvinění nazvali zaplacením „pokuty“ za údajné předchozí jednání poškozeného), je zcela nepřípadná námitka, že způsobení značné škody na cizím majetku, tj. škody přesahující 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku) nebylo pokryto zaviněním dovolatele. Naopak, právě ke způsobení uvedené škody (a případně i vyšší – viz stanovení „pokuty“ 2 mil. Kč) úmysl obviněného směřoval. Není přitom podstatné, zda a na kterých účtech byly dne 11. 1. 2011 finanční prostředky a v jaké výši.
Je třeba ještě zmínit v zásadě mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu vznesenou námitku, že z rozsudku není patrná příčinná souvislost mezi jednáním konkrétního pachatele a následkem v podobě „možné“ posttraumatické stresové poruchy poškozeného. Lze souhlasit s tím, že formulace nalézacího soudu o „možné“ posttraumatické stresové poruše je nejasná. To však nic nemění na tom, že následky předmětného činu zejména na psychickém zdraví poškozeného jsou prokázány svědeckými výpověďmi i znaleckým posudkem MUDr. Vlastimila Tichého. Tyto následky se ostatně nijak neprojevily v právní kvalifikaci skutku.
Ve výroku rozsudku nalézacího soudu jsou popsány všechny skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění jednotlivých znaků trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným. I v tomto směru jsou vznesené dovolací námitky zjevně neopodstatněné. Obviněný se mýlí, pokud spatřuje pochybení Městského soudu v Praze v tom, že výslovně neuvedl formu spolupachatelství ve výroku rozsudku. Spolupachatelství na rozdíl od přípravy, pokusu a účastenství není zvláštní formou trestného činu, protože nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákoníku. Proto na rozdíl od oněch zvláštních forem trestného činu není nutno ve výroku rozsudku citovat ustanovení §23 tr. zákoníku, a tudíž absence této citace není nesprávným právním posouzením skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Okolnost, že všichni čtyři obvinění se jednání dopustili ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, je přitom ze skutkových zjištění soudů naprosto zřejmá, byť je určitým nedostatkem, že se v odůvodnění svých rozhodnutí touto otázkou nezabývaly. Je nepochybné, že vše se dělo z podnětu a v zájmu spoluobviněných J. K. a J. C. Právě ti totiž měli zájem podmanit si poškozeného J. Z., o němž se domnívali, že se dostává z jejich vlivu, a byli vedeni také snahou ztrestat ho za to a získat od něj finanční prostředky a další služby. Za tím účelem využili služeb spoluobviněných L. V. (který vzniklé situace současně využil také k uspokojení vlastního zájmu) a J. B. Oba posledně jmenovaní poškozeného na místo dopravili a všichni čtyři obvinění se posléze podíleli na popsaném nátlaku na poškozeného, a to právě za účelem dosažení uvedeného cíle. To, že každý z obviněných se na zjištěném jednání podílel jinou intenzitou, je z hlediska spolupachatelství nepodstatné.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství tedy vyžaduje společné jednání a úmysl k tomu směřující. O společné jednání (ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující) jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, dále tehdy, když každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, ale i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Při spáchání trestného činu za podmínek spolupachatelství je třeba odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo k okolnostem přitěžujícím posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění [Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 326].
Uvedené znaky spolupachatelství jsou v dané věci ze skutkových zjištění zřejmé, zejména z jednání obviněných, jejich komunikace, spolupráce a vzájemné koordinace jejich činnosti. Z hlediska dovolatele je irelevantní námitka, že u spoluobviněných J. B. a L. V. absentuje zavinění a příčinná souvislost ve vztahu ke způsobení značné škody. Obecně lze však uvést, že i tito dva obvinění už v době, když poškozeného přepravovali do kanceláře spoluobviněných, jej za využití pohrůžek střelnou zbraní vyzývali mj. k tomu, aby vybral z účtu společnosti HAZEN s. r. o. všechny peníze.
Zjevně neopodstatněná by byla posledně zmíněná námitka i tehdy, pokud by jí bylo míněno, že nebyl naplněn znak spáchání činu nejméně se dvěma osobami. Naplnění tohoto znaku je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby. Může jít o spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu. Nevyžaduje se ani, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné, a stejně tak se nevyžaduje, aby šlo o organizovanou skupinu. Podmínkou by nemohlo být ani to, aby nejméně u dvou dalších osob bylo dáno zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v tomto případě způsobení značné škody. To jednak proto, že zavinění se posuzuje u každého ze spolupachatelů samostatně, ale i proto, že naplnění znaku „nejméně se dvěma osobami“ se vztahuje k jednání naplňujícímu znaky základní skutkové podstaty daného trestného činu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Tento dovolací důvod obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě uvedené v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů uvedených v předchozích částech tohoto odůvodnění Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák